Anne Franková

Z Wikipedie, otevřené encyklopedie
(Přesměrováno z Anna Franková)
Skočit na: Navigace, Hledání
Anne Franková
Rodné jméno Annelies Marie Frank
Narození 12. června 1929
Frankfurt nad Mohanem, Výmarská republika
Úmrtí počátek března 1945 (15 let)
koncentrační tábor Bergen-Belsen, Dolní Sasko, Nacistické Německo
Povolání spisovatel
Státní příslušnost Německo a Nizozemsko
Významná díla Deník Anny Frankové
Podpis Podpis
Logo Wikimedia Commons multimédia na Commons
Wikiquote-logo.svg citáty na Wikicitátech
Nuvola apps bookcase.svg seznam titulů v katalogu NK ČR

Anne Franková (plným jménem Annelies Marie „Anne“ Frank) (12. června 1929 Frankfurt nad Mohanembřezen 1945 koncentrační tábor Bergen-Belsen) byla německá autorka. Jako dívka z německé židovské rodiny ukrývající se v Amsterdamu za druhé světové války před nacisty si psala deník, který ji posmrtně proslavil. Její rodina uprchla do Amsterdamu před nacismem, který získával na síle v Německu, ale když bylo Nizozemsko bylo okupováno Německem, ocitla se opět v nebezpečí. Protože se zvyšovalo pronásledování a persekuce Židů, celá rodina se v červenci 1942 ukryla v tajných místnostech kancelářské budovy Otto Franka. Po dvou letech skrývání byla skupina prozrazena a deportována do koncentračních táborů. Anne zemřela na tyfus v táboře Bergen-Belsen. Její otec Otto, který jediný z rodiny přežil a vrátil se do Amsterdamu, našel její deník. Tento unikátní záznam se rozhodl vydat. V češtině kniha získala jméno Deník Anny Frankové.

Deník Anne Franková dostala ke svým třináctým narozeninám a zachycuje události jejího života od 12. června 1942 až do posledního záznamu z 1. srpna 1944. Z původní nizozemštiny byl přeložen do mnoha jazyků a stal se jednou z nejčtenějších knih po celém světě.

Období zachycené v deníku[editovat | editovat zdroj]

Před ukrytím[editovat | editovat zdroj]

Druhy žlutých hvězd, které byli židé povinni nosit během nacistické okupace.

Ke třináctým narozeninám 12. června 1942 dostala Anne malý zápisník, který ukázala otci několik dní před tím ve výloze obchodu. Ačkoliv to byla kniha na podpisy a autogramy s červeno-bílou čtverečkovanou vazbou a malým zámečkem na obálce, Anne se rozhodla, že ji použije jako deník. Začala popisovat sebe, svou rodinu a přátele, školu a místa, která by ráda navštívila. Tyto rané zápisy ukazují, že v mnoha ohledech byl její život podobný životu každé dívky jejího věku, ale zmiňují také změny, které přišly po německé okupaci. Některé narážky se zdají náhodné a nedůrazné. Přesto se Anne někdy zmiňuje o detailech útisku, který neustále vzrůstal. Například psala o žluté hvězdě, kterou byli všichni Židé nuceni nosit na veřejnosti a přehled omezení, která zasahovala do života amsterodamské židovské populace.

V červenci 1942 dostala Margot Franková předvolání od Ústředny pro židovské vystěhovalectví (Zentralstelle für jüdische Auswanderung), který jí přikazoval, aby se přihlásila k přesídlení do pracovního tábora. Anně pak sdělili plán, který vymyslel Otto spolu s důvěryhodnými zaměstnanci, a o kterém již Edith a Margot krátce věděly. Celá rodina se měla schovat do místností nad a za prostory firmy v ulici Prinsengracht.

Život v zadním traktu[editovat | editovat zdroj]

Hlavní průčelí budovy Opekta v ulici Prinsengracht v roce 2002. Kanceláře Otty Franka byly v přední části, zadní trakt v zadní.

V pondělí ráno 6. července 1942 se rodina přesunula na místo úkrytu. Ve svém bytě zanechali nepořádek, aby vyvolali dojem, že zmizeli náhle, a Otto Frank zanechal dopis, který naznačoval že odjeli do Švýcarska. Jako Židé nesměli použít veřejnou dopravu a šli pěšky několik kilometrů do svého nového domova s několika vrstvami oblečení na sobě, jelikož se neodvážili vzít si zavazadla. Zadní trakt byl prostor v zadní části budovy, přístupný z chodby za kancelářemi firmy Opekta. Dvě malé místnosti s přilehlou koupelnou a záchodem byly ve 2. patře a za ním byla velká prostorná místnost a dvě malé místnosti. Z menší místnosti vedl žebřík na půdu. Vchod do zadního traktu byl později zakryt regálem s šanony. Hlavní budova, nedaleko kostela Westerkerk, byla nevýznamná stará budova typická pro západní čtvrtě Amsterodamu.

Victor Kugler (český Němec, rodák z Vrchlabí), Johannes Kleiman, Miep Giesová a Bep Voskuijlová byli jedinými zaměstnanci, kteří o ukrytých lidech věděli a společně s manželem Giesové Janem Giesem a otcem Voskuijlové Johannesem Hendrikem Voskuijlem jim pomáhali. Poskytovali jim jediný kontakt s vnějším světem, jinými lidmi v domě, přinášeli zprávy o vývoji války a politické situaci. Zajišťovali všechny potřeby, starali se o bezpečnost a zásobovali je jídlem, což byl čím dál tím víc těžší úkol. Anne psala, jak se snažili a usilovali o zlepšení nálady uprchlíků i během nejhorších časů. Všichni si byli vědomi, že pokud je chytí, hrozí jim za skrývání Židů trest smrti.

Koncem července se k Frankům připojila rodina van Pelse: Hermann, Auguste a šestnáctiletý Peter, potom v listopadu přibyl ještě Fritz Pfeffer, zubař a přítel rodiny. Anne měla radost z nových lidí, se kterými si může povídat, ale napětí se rychle rozvinulo uvnitř skupiny nucené bydlet v takových omezených podmínkách. Poté, kdy sdílela pokoj s Pfefferem, shledala ho nesnesitelným, a měla konflikty s Augustou van Pelsovou, kterou považovala za pošetilou. Annin vztah s matkou byl napjatý a Anne psala, že mají málo společného. Ačkoliv se občas hádala s Margot, psala o neočekávaném poutu, které mezi nimi vzniklo. Citově nejblíže pro ní zůstával její otec. Nejprve odmítla plachého a nemotorného Petera van Pelse, o něco později v něm našla spřízněnou duši.

Anne trávila většinu času čtením a vzděláváním se, zatímco stále psala do svého deníku. Nejenže vypráví události, jak se odehrály, ale píše také o svých pocitech, plánech, o věcech, o kterých s nikým nemohla mluvit. Psala pravidelně až do posledního zápisu 1. srpna 1944.

Zatčení a koncentrační tábor[editovat | editovat zdroj]

Památník Anny a Margot Frankových na místě tábora Bergen-Belsenu.

Ráno 4. srpna 1944 vnikly do zadního traktu jednotky zelené policie (kdo byl informátorem se dodnes neví). Vedl je Oberscharführer Karl Silberbauer ze Sicherheitsdienst (bezpečnostní služba). Obyvatelé byli odvezeni k výslechu. Victor Kugler a Johannes Kleiman byli také odvezeni a následně uvězněni, Miep Giesová a Bep Voskuijlová mohly jít. Později se vrátily do zadního traktu, kde našly Annin deník ležet na zemi. Vzaly ho spolu s několika alby fotografií a Geisová vše chtěla vrátit rodině, až se vrátí.

Obyvatelé skrýše byli odvezeni do tranzitního tábora Westerbork, kterým již prošlo více než 100 000 Židů. Skupina byla 3. září odvezena do vyhlazovacího tábora Osvětim. Tam dorazili po třídenní cestě a byli rozděleni podle pohlaví, takže muži a ženy se již navzájem neviděli. Z 1 019 cestujících bylo 549 lidí - včetně všech dětí mladších 15 let - posláno přímo do plynových komor. Anne bylo 15 před 3 měsíci, takže stejně jako všichni ostatní ze zadního traktu přežila selekci, ačkoliv si myslela že její otec zemřel.

Spolu s ostatními ženami byla Anne nucena se vysvléci a podrobit se desinfekci, byla jí oholena hlava a na paži vytetováno identifikační číslo. Ženy se využívaly na otrocké práce a v noci byly natlačeny do studených budov. Tam se šířily nemoci a Anne onemocněla svrabem.

28. října byly vybírány ženy pro přesun do tábora Bergen-Belsen. Více než 8 000 žen, včetně Anne a Margot Frankových a Auguste van Pelsové, bylo transportováno, ale Edith Franková zůstala a později umírá.

V březnu 1945 vypukla v táboře epidemie tyfu, která zabila asi 17 000 vězňů. Svědci později vypověděli, že Margot byla tak slabá, že se zabila pádem z postele, a o několik dní později zemřela i Anne. Odhadují, že se tak stalo několik týdnů před osvobozením tábora britskou armádou 15. dubna 1945. Protože přesné datum není známo, má se za to, že Anne zemřela někdy mezi koncem února a polovinou března.

Po válce bylo odhadnuto, že ze 110 000 židů deportovaných z Nizozemska během nacistické okupace jich přežilo jen 5 000.

Vydání deníku[editovat | editovat zdroj]

Otto Frank přežil a vrátil se do Amsterodamu. Zjistil, že jeho žena zemřela a dcery byly převezeny do Bergen-Belsenu. Ačkoliv stále doufal, že přežily, Červený kříž v červenci 1945 potvrdil, že obě zemřely. Teprve poté mu Miep Giesová dala Annin deník, který sama nečetla. Otto ho přečetl a shledal ho jako přesný a dobře napsaný záznam části jejich společného života. Protože Anna se několikrát zmiňovala, že by chtěla být spisovatelkou, Otto zvažoval možné vydání jejího deníku.

Anna začala svůj deník jako místo pro soukromé vyjádření svých myšlenek a napsala několikrát, že by nikomu nedovolila jej číst. Otevřeně popisovala svůj život, svou rodinu, společníky a situace. Časem si uvědomila, že by mohla psát beletrii k tisku. Na jaře 1944 slyšela v rozhlase Gerrita Bolkesteina - člena nizozemské vlády v exilu - který říkal, že válka se blíží ke konci a chtěl by uchovat k připomenutí vzpomínky Nizozemců za německého útisku. Zmínil se o zveřejnění dopisů a deníků. Anna se rozhodla poslat svou práci až přijde vhodná doba. Začala upravovat zápisky, odstraňovat pasáže a jiné přepisovala. Původní zápisník doplnil trhací blok. Vytvořila pseudonymy pro spolubydlící a pomocníky. Z Van Pelsových se stali Hermann, Petronella a Peter van Daanovi, Fritz Pfeffer získal jméno Albert Düssell. Otto Frank použil původní deník, známý jako „verze A“ a Anninu upravenou verzi, označovanou jako „verze B“, pro vytvoření první verze k vydání. Odstranil některé pasáže, které hovořily nepěkně o jeho ženě, a části, které zmiňovaly sexuální témata. Navrátil své rodině původní jméno, ale u ostatních lidí nechal pseudonymy.

Dětství[editovat | editovat zdroj]

Bytový dům na Merwedeplein kde Frankova rodina žila v letech 1934 - 1942

Anna Franková se narodila 12. června 1929 ve Frankfurtu nad Mohanem jako druhá dcera Otty Heinricha Franka (12. května 188919. srpna 1980) a Edith Holländerové (16. ledna 19006. ledna 1945). Margot Franková (16. února 19269. března 1945) byla její sestra. Její jméno bylo Anneliese Marie, ale rodina a přátelé jí říkali zkráceně „Anne“. Otec jí někde nazýval „Annelein“ („Anička“).

Rodina žila ve společnosti židovských a nežidovských spoluobčanů a děti vyrostly s katolickými, protestantskými a židovskými přáteli. Frankovi byli reformní Židé, dodržovali mnohé tradice judaismu. Edith Franková se více starala o děti, zatímco Otto Frank, vyznamenaný německý důstojník z první světové války, se zajímal o učené bádání a měl velkou knihovnu.

13. března 1933 proběhly ve Frankfurtu komunální volby a Hitlerova nacistická strana vyhrála. Krátce poté začaly antisemitské demonstrace a Frankovi ze začali obávat, co se s nimi stane, pokud zůstanou v Německu. Později téhož roku odešla Edith s dětmi do Cách ke své matce Rose Holländerové. Otto Frank zůstal ve Frankfurtu, ale poté, kdy dostal nabídku na založení společnosti v Amsterodamu, odešel, aby si mohl zařídit práci a ubytování pro svou rodinu.

Památník Anny Frankové v lese Mučedníků v Izraeli

Otto Frank začal pracovat ve společnosti Opekta, která prodávala ovocný extrakt pektin a našel byt na Merwedeplein (náměstí Merwede) na předměstí Amsterodamu. V únoru 1934 přijela Edith s dětmi a ty byly zapsány do montessori školy. U Margot se projevily schopnosti v aritmetice a u Anny zase nadání pro čtení a psaní.

V roce 1938 Otto Frank založil druhou společnost spolu s Hermannem van Pelsem, řezníkem, který utekl se svou rodinou z Osnabrücku. V roce 1939 Edithina matka přišla za Frankovými a zůstala až do své smrti v lednu 1942. Od května 1940 bylo Nizozemsko okupováno Německem a okupační vláda začala perzekvovat Židy přijetím omezujících a diskriminačních zákonů. Povinná registrace a segregace Židů následovala. Margot a Anna měly vynikající prospěch a mnoho přátel, avšak podle zákona Židé směli navštěvovat jen židovské školy, proto byly zapsány na židovské lyceum.

Zpochybňování autenticity[editovat | editovat zdroj]

Deník Anny Frankové (resp. jeho autenticita) je zpochybňována některými autory a na toto téma bylo z jejich řad napsáno několik prací. O pravosti deníku publikoval v roce 1991 prof. Robert Faurisson se Siegfriedem Verbekem brožuru The 'Diary' of Anne Frank - A Critical Evaluation („Deník“ Anny Frankové – kritické zhodnocení), jejímž předmětem je „dokazování, že se jedná o podvrh“. Jiným skeptikem ohledně autenticity deníku je německý revizionista židovského původu, Joseph Burg, nebo Dietlieb Felderer a Richard Verrall-Hardwood, kteří se podíleli na The Anne Frank Diary: The Critical Edition – 719stránkové revizionistické zprávě z konce 80. let, s cílem prozkoumat autenticitu deníku (mj. například i toho, zdali byl vůbec psán vlastní rukou její autorky). Jedním z nejsilnějších argumentů pro teorii neautenticity části deníků je především fakt, že mnohé části byly napsány kuličkovým perem, které se začalo prodávat na běžný trh ve Velké Británii až v roce 1954 (Parker Pens Jotter). Tyto části byly napsány a zrevidovány otcem Anny Frankové a po dnešek jsou i přesto považovány za autentické.

I přes nespočet nevyvratitelných nesrovnalosti ohledně autorství deníku zakázal dne 9. prosince 1998 Amsterodamský soud jakékoliv budoucí zpochybňování jeho pravosti a s tím i distribuci předem nevyžádaných publikací, které pravost zpochybňují, pod trestem 25 tisíc Guldenů.

Nutno dodat, že alespoň někteří z těch, kteří deník zpochybňují, patří k notorickým antisemitistům a zpochybňovačům holocaustu jako takového. Výše zmíněný Faurisson byl profesorem literatury. Podle něj bylo "tzv. plynování" Židů "gigantickým politicko-finančním podvodem, z něhož měl prospěch stát Izrael a mezinárodní sionismus". Jeho práce je nekonzistentní a prostoupená manipulacemi s fakty. Podobně Richard Harwood, zpochybňovač holocaustu a neonacista. Deník Anny Frankové je častým cílem neonacistů a antisemitistů právě z důvodu své popularity.[1]

Památka[editovat | editovat zdroj]

V dubnu 1988 byla na její počest vydána v Izraeli poštovní známka o nominální hodnotě 0,6 šekelů.[2]

Odkazy[editovat | editovat zdroj]

Reference[editovat | editovat zdroj]

  1. Deborah E. Lipstadtová, POPÍRÁNÍ HOLOCAUSTU
  2. Anne Frank [online]. Israel Philatelic Federation, [cit. 2013-04-13]. Dostupné online. (anglicky) 

Literatura[editovat | editovat zdroj]

Související články[editovat | editovat zdroj]

Externí odkazy[editovat | editovat zdroj]

Logo Wikimedia Commons
Wikimedia Commons nabízí obrázky, zvuky či videa k tématu