Alexej Alexejevič Brusilov

Z Wikipedie, otevřené encyklopedie
Skočit na: Navigace, Hledání

Alexej Alexejevič Brusilov (rusky: Алексе́й Алексе́евич Бруси́лов, 19. srpna 185317. března 1926) byl ruský generál jezdectva známý naplánováním tzv. Brusilovovy ofenzívy v roce 1916.

Život[editovat | editovat zdroj]

Dětství a mládí[editovat | editovat zdroj]

Alexej Alexejevič Brusilov

Narodil se v Tiflisu, dnešním Tbilisi, jako syn aristokrata a byl od mládí určen k vojenské službě, protože pocházel z ruské důstojnické rodiny. Nastoupil už jako chlapec k pážecímu korpusu a poté absolvoval tradiční vojenskou kariéru, která nic nenapovídala o jeho výjimečnosti. Pokračoval jako důstojník u jízdního pluku na Kavkaze, sloužil v rusko-turecké válce 1877/87 a služebně postupoval. V mírových dobách postupně velel jezdecké divizi a armádnímu sboru. V roce 1906 dosáhl hodnosti generála jezdectva. Těsně před 1. světovou válkou se stal zástupcem velitele exponovaného Varšavského vojenského okruhu.

Vojenské zkušenosti[editovat | editovat zdroj]

Počátek první světové války[editovat | editovat zdroj]

Výbuch první světové války jej paradoxně zastihl na dovolené v Německu. Rychle se vrátil a v srpnu 1914 již velel ruské osmé armádě. Jeho velkou výhodou bylo, že na rozdíl od svých kolegů, kteří měli v následujících měsících dokázat, že se ničemu nenaučili, Brusilov sledoval vývoj vojenské vědy a svoje rozhodnutí mu přizpůsoboval. Už na počátku války využíval výrazné dělostřelecké přípravy a věřil i v masové využití automatických zbraní, tehdy zejména kulometů. Během haličské operace roku 1914 pronikl se svojí osmou armádou z prostoru Proskurova až k hornímu Dněstru.

Jeho přátelé o něm tvrdili, že je z hlediska vojenského neobyčejně nápaditý a má nadání rychle řešit situace, které jiní považovali za předem ztracené. Na veřejnosti prý několikrát prohlásil, že je nutné více šetřit životy ruských vojáků. Dost často kritizoval dosavadní způsob vedení boje.

Bitva o Varšavu[editovat | editovat zdroj]

Rakouský kolaps na karpatské frontě uspíšil jednu z prvních strategických krizí války. Východní Prusko nebylo pro Rakušany bezpečné, neboť na vzdáleném jižním konci fronty Brusilov ohrožoval karpatské průsmyky. Německo narychlo vytvořilo devátou armádu pod vedením Hindenburga a Ludendorffa. Ta měla zaútočit přes horní tok Visly a vyrazit na Varšavu, centrum ruských operací na polské frontě. 23. září obdrželo ruské velitelství zprávu, že se německá devátá armáda soustřeďuje ve Slezsku a postupuje k Varšavě. Velkokníže Nikolaj na základě toho rozhodl stáhnout většinu svých sil a očekával německý postup. Brusilovova armáda byla zatím ponechána na místě, aby ohrožovala východní Karpaty. Byla to válka titánských rozměrů. Rusové, kterým začínaly docházet důležité posily, úspěšně přesunuli koncem září většinu svých jednotek poutaných v Karpatech do oblasti Varšavy, aniž vzbudili pozornost nepřítele. Rakušané se připojili k Němcům. V bitvě u Augustowa (29. září – 5. října) byl sice postup desáté ruské armády zadržen, ale její zásah do boje Hindenburga a Ludendorffa značně poplašil. Osmá armáda, po slávě Tannenbergu příliš sebevědomá, si nedělala hlavu s opevněním svých pozic a Rusové dosáhli jistých snadných taktických úspěchů, než byli zastaveni.

Zimní bitvy v Haliči a Karpatech[editovat | editovat zdroj]

Bitva u Varšavy bezpochyby představovala ruské vítězství. Ačkoli nebyla završena obklíčením, jež plánovala stavka (ruské vojenské velitelství), demonstrovala ruskou nadřazenost v manévrovacím válčení. Během listopadu se Rakušané znovu vzchopili navzdory svým dřívějším neúspěchům a strašlivým ztrátám, jež byly jejich důsledkem a v okolí Krakova provedli sérii protiútoků. Díky posilám dokázali v nepřehledných bojích a za velkých ztrát získat půdu severně od Visly mezi Krakovem a Czestochowou. Rusové však byli v převaze a po deseti dnech musel Conrad přiznat porážku a stáhnout své jednotky. Jižně od Krakova skončilo vše ještě hůře. Protože na frontě v Karpatech chyběli vojáci nasazení u Krakova, zůstalo pět hlavních horských průsmyků otevřeno ruskému postupu. Brusilov obsadil Lupkowský průsmyk 20. listopadu a 29. listopadu čelil Boroevic, jeho rakouský protivník, vyhlídce na nepřátelskou ofenzívu proti Budapešti. Potom se štěstěna zcela neočekávaně obrátila na stranu Rakušanů. Conrad si všiml slabého bodu ve spojení ruské třetí armády, jižně od Krakova, s Brusilovou osmou armádou v Karpatech. Boje začaly 3. prosince a ve čtyřech dnech byli Rusové zatlačení o 65 km. Potom se začaly objevovat nepřátelské posily a Conradův postup byl zastaven. Bitva u Limanowé-Lapanówa zničila ruský sen o postupu na Budapešť.

Brusilovova ofenzíva 4. červen – říjen 1916[editovat | editovat zdroj]

Podrobnější informace naleznete v článku Brusilovova ofenzíva.

Ruské armády v nešťastných bojích roku 1915 byly nuceny vyklidit území Polska, Haliče a Pobaltí. Na počátku roku 1916, ještě před únorovou konferencí v Chantilly, stály ruské armády zhruba na linii Rižské předmostí – Freidrichstadt – Naročské jezero – Dubno – řeka Strypa – Dněstr a hranice Bukoviny. Z konference v Chantilly stál před ruskou frontou téměř kolosální úkol. Doplnit ohromné mezery v počtu mužů a v množství zbraní do začátku června, kdy má být zahájena všeobecná ofenzíva spojeneckých vojsk. Z funkce vrchního velitele ruských armád byl odvolán velkokníže Nikolaj Nikolajevič a v čele stál car. Byla provedena reorganizace z původních 11 ruských armád do tří frontů, z nichž jihozápadní fronta byla svěřena Brusilovovi.

Když Němci napadli Verdun, stavka se rozhodla pomoci spojencům tím, že otevřou východní ofenzívu a tak na sebe připoutají část německé armády. Brusilovova armáda měla zatím zůstat na hranicích s Rumunskem. Zbytek ruské armády zatím neúspěšně bojoval v Litvě proti dobře opevněné německé armádě. Došlo k velkým ztrátám na ruské straně a car nakonec 30. března ruskou ofenzívu zastavuje.

Ruská válečná rada zasedající 1. dubna 1916 v Mogilevu rozhodla, že dva fronty vedené generály Kuropatkinem a Evertem, zaútočí na německá vojska a Brusilovova armáda sehraje zatím roli defenzivní. Generál Kuropatkin byl očividně proti ofenzívě. K situaci se měl vyjádřit Brusilov. Generál Brusilov kritizoval nedostatečnou vybavenost ruské armády. Neviděl důvod proč by se neměl ofenzívy zúčastnit. Kritizoval dosavadní taktiku ruských armád a prohlásil, že hlavní slabinu všech dosud provedených operací vidí v tom, že ruské armády neútočí najednou, po celé délce fronty. Náčelník generálního štábu Alexejev s tím souhlasil, ale nemohl mu slíbit potřebnou munici.

Po skončení jednání v Mogilevu se sešel se svými důstojníky nad mapou Evropy. Vyznačil tužkou všechna místa, kde Němci dosáhli vítězství. Nepřiměřené ztráty lidských životů na ruské straně prohlásil za vinu způsobu válčení. Považoval podmínky pro vedení boje na ruské frontě oproti frontě západní za příznivější. Zákopovou válku neposuzoval podle svého vyjádření za nepřekročitelnou bariéru. Ruská fronta byla daleko širší a početní převaha ruské armády daleko větší než na západní frontě a toho chtěl využít. Brusilov nakreslil svým důstojníkům jak si představuje svou ofenzívu. Chtěl se vyhnout soustředění dělostřeleckých baterií a vojska v jednom místě. Každá část z Brusilovovy armády bude mít stanoveno pevné místo, kde začne se zákopovými pracemi. V noci budou přivezeny děla. Brusilov počítal s tím, že to neunikne pozornosti německého průzkumu, ale když, tyto práce budou konány na více místech, nebude tak moci německá armáda odhadnout, odkud vzejde útok. Za hlavní směr útoku označil město Luck. Chtěl tím prolomit rakouskou frontu a pak rychlým úderem napadnout nepřátelské armády. Brusilovovi se podařilo pro ofenzívu získat souhlas svých důstojníků a přikázal, aby byly armády připraveny do 10. května.

Generál Brusilov zatím připravoval jihozápadní front na zahájení ofenzívy. Prostřednictvím průzkumných letounů zjistil, že rakouské armády nemají prakticky žádné zálohy a že německé vlaky dovážejí na východní frontu málo munice. Snímky mu umožnily dokonale poznat rakouské zákopy a obrannou linii drátěných překážek. Brusilov v obrannou hodnotu rakouských opevnění nevěřil. Věděl, že kdyby postupoval starou taktikou, ruští vojáci by na opevnění narazili. Chtěl přinutit rakouské armády, aby se při protiútoku rozmělnily po celé délce fronty. Tím by rakouská obrana velmi ztratila.

Rusové se přiblížili při kopání svých zákopů až na 300 m k rakouským. Brusilovovi vojáci jeho taktiku pochopili, ale generál Alexejev a stavka nikoli. Z Petrohradu se k Brusilovovi občas donesla kritická zpráva. Nevšímal si jich, protože věděl, že jeho moc je již ohromná a nad ním stál už jen car.

Přípravu ofenzívy skončil Brusilov kolem 10. května a 19. května byl schopen ji zahájit. Tou dobou se však postoj stavky k jeho ofenzívě náhle změnil. Italská vojska jsou pod náporem Rakušanů poražena u Tridentu a Italové žádají cara o ruskou ofenzívu. Alexejev posílá Brusilovovi telegram na zahájení ofenzívy. Brusilov souhlasí, ale klade si podmínku, že na jeho ofenzívu musí navázat nejpozději do týdne ofenzíva generála Everta. Ten je připraven vyrazit až k 1. červnu, a proto Brusilov posouvá začátek své ofenzívy na 22. květen. Generál Evert není schopen zahájit ofenzívu do týdne od okamžiku, kdy ji zahájí Brusilov. Podrážděný Brusilov to sděluje Alexejovi, jenž mu rozpačitě odpovídá, že Evert bude snad připraven až 10. června. To znamená, že na Brusilova připadá datum 4. června. 31. května vydává stavka rozkaz k zahájení všeobecné ofenzívy na celé ruské frontě. Zahájit ji má generál Brusilov, jemuž přišel na pomoc pátý sibiřský armádní sbor. Brusilov má vést hlavní úder směrem na Luck a po dobytí města se obrátit směrem na Kovel.

Východní fronta, která se táhla v délce 1200 km od Baltského moře až k rumunským hranicím, byla rozdělena na část německou, sahající až k pripjaťským bažinám a rakouskou, která dosahovala až k řece Prutu. Poměr sil po celé délce fronty vyzníval od počátku ve prospěch armád ruských. Proti 1 800 000 ruských pěšáků a 142 000 příslušníků jezdeckých divizí stálo na straně Německa a především Rakouska pouze 1 005 000 pěšáků a 50 000 příslušníků jezdeckých divizí. Rakušané však byli v převaze co se týče výzbroje. Brusilov si toho nedostatku uvědomoval, a proto vynakládal tolik péče na přípravě ofenzívy.

Jeho den přišel 4. června 1916 ve 4:30, kdy začala na východní frontě ofenzíva, jež se měla stát poslední skutečně účinnou vojenskou akcí Ruska na evropské scéně. Tato akce, nesoucí ve vojenských dějinách Brusilovovo jméno, měla tak ohromující úvodní úspěch, že oživila nadšené sny o nezdolném a nelítostném ruském „parním válci“, snad největší a nejnebezpečnější legendě této války. Místo toho její dokonalý úspěch zazněl Rusku umíráčkem. Dohoda totiž tehdy upírala k Rusku všechny své naděje. Akce měla hlavně poutat síly centrálních mocností a odlehčit západní frontě. Brusilovova jižní skupina se měla původně striktně držet obrany, jelikož její fronta se pro ofenzívu nehodila. Právě to však on sám považoval za důvod k ofenzívě – poněvadž tím vznikla možnost překvapení – a jako příčinu minulých neúspěchů uváděl, že ruské armády nepříteli umožnily využít jeho centrální postavení tím, že neútočily simultánně. Výsledkem této diskuse bylo svolení, aby jednal podle svého, a se silami, které měl, provedl ofenzívu na odvrácení pozornosti nepřítele od hlavního úderu, který byl plánován na severu.

Dělostřelecká palba, která se ozvala ve 4:30, se rozbouřila po celé jižní části východní fronty. Trvala nepřetržitě 6 hodin a na některých místech 45 hodin. Palba ruských děl byla velmi přesná neboť ruští vojáci znali dokonale terén. Rakouské dělostřelectvo palbu opětovalo, ale bez valného výsledku. Ruské zákopy byly zatím prázdné, protože ruské jednotky stály ještě ve výchozích postaveních a do útoku zatím nevyrazily. Kolem páté odpoledne podnikli Rusové několik bojových průzkumů, aby zjistili přesnost ruské palby. Rakouská a německá děla spustily přehnanou palbu a toho chtěl on sám dosáhnout. Za obrovského zmatku, který zachvátil především Rakušany, je začali Rusové porážet. Rakouští pěšáci raději dobrovolně odcházeli do ruského zajetí. U Němců narazili na tužší odpor. Díky Brusilovově dokonalé přípravě a chladné úvaze se podařilo využít momentu překvapení.

5. června ruská osmá armáda přemohla rakouskou čtvrtou, která bránila město Luck, postupovala dál, aby obsadila toto komunikační středisko a zastavila se až šedesát pět kilometrů za startovní čárou. Bylo zajato ohromné množství nepřátel. Sousedé osmé armády také postupovali, ale největší úspěch byl dosažen na jihu mezi řekou Dněstr a Karpaty, kde rakouská sedmá armáda byla rozražena na dvě části, ztratila 100 000 mužů, z větší části padlých do zajetí, a uprostřed června už jen ustupovala.

Tímto průlomem na dvou místech fronty generál Brusilov dokázal stavce, že jeho taktika má úspěch. Conrad von Hötzendorf byl tímto překotným vývojem událostí na frontě vyveden z míry. Nevěděl co hodlá Brusilov dále podniknout. Tísnil ho i nedostatek munice a záloh. Hötzendorf musel přiznat, že rakouská fronta v Itálii se hroutí a že už nemá zálohy ani pro tuto frontu. Brusilovovy úspěchy přiměly náhle stavku k úvahám, jak využít generálova nenadálého postupu na jihozápadní frontě. Zatím generál Hötzendorf s obavami a vztekem očekával další Brusilovův úder. Katastrofa, jakou dosud nezažil, přišla 6. června ráno. Její obětí se stala 4. rakouská armáda arcivévody Josefa Ferdinanda.

4. rakouské armádě velel generál Martiny. Arcivévoda Josef Ferdinand nechal rakouskou armádu svému osudu. Rakouští vojáci však nebyli po hrozném dni schopno boje. Vypukl šílený chaos. Martiny ztratil kontrolu nad celou situací. Zavelel ústup. Josef Ferdinand byl proti ústupu a nařídil Martinymu, aby ústup okamžitě odvolal. Na vše už bylo pozdě. Rakušané se stáhli do města Luck. To sice Rusové dobyli, ale o tři dny později byli nuceni město vyklidit.

Ruský útok začal 7. června v 8 hodin ráno. Jeden z Brusilovových generálů Kaledin zaútočil nejprve na severní, později na jižní část předmostí. Rusové ostřelovali celé lucké předmostí a během dopoledne zahájili všeobecný útok. Rakouské a maďarské jednotky kladly Rusům jen chabý odpor. Panika mezi prchajícími Rakušany byla nepředstavitelná. Rusům se podařilo proniknout do Lucku a obsadit část předmostí.

Velitelství 4. armády vydalo ještě týž večer nový rozkaz, podle něhož nově rozmístilo všechny čtyři armádní sbory na západním břehu řeky Styru. Odpoledne 8. června překročily Kaledinovy jezdecké divize mosty přes Styr, ale už neútočily. Ve chvíli, kdy měl vítězství téměř na dosah ruky, se však poprvé zadrhl tak dokonale fungující mechanismus jeho ofenzívy. Často byl později citován jeden jeho výrok: „Po zdařilém průlomu otevře se dobré pole působnosti našemu jezdectvu, podporovanému střelci a jezdeckým dělostřelectvem. Nařizuji tudíž, aby našeho četného jezdectva bylo plně využito.“ Jezdectvo sice Luck zaplavilo, ale z dosud neznámého důvodu se vůbec nepokusilo proniknout ke Kovelu, aby otevřelo Kaledinovým vojákům cestu a zůstalo v Lucku. Rakouská armáda se zatím stačila u Lucku zakopat a zákopy obehnat drátěnými překážkami. Brusilovova ofenzíva dostala první povážlivou trhlinu v době, kdy se po celém Rusku začaly šířit radostné zprávy o jeho ohromném úspěchu. Alexejev znovu povolil generálu Evertovi, který stál na pravém křídle Brusilovovy armády, nový odklad ofenzívy až na 17. červen. Evertovo jednání bylo nepochopitelné. Brusilov musel spoléhat jen sám na sebe, na své vojáky a důstojníky. Jeho jméno budilo respekt spíše u Němců a Rakušanů.

On sám čekal, kde se zastaví všeobecný ústup rakouských vojsk na jihozápadním frontu, který byl zahájen 10. června. 14. června se rozhodl provést novou ofenzívu. Tato ofenzíva připomínala ohromné tragické divadlo. Rozdrobila se na lokální útoky, prováděné hlavně v severní a jižní části jeho frontu.

Jeho povinností bylo provést útok na linii Kobrin – Pružany. Měl sice dostat posily, ale málo vycvičené. 16. června generál Linsingen zahájil protiofenzívu proti Lucku.

Překvapení však přichystal nejen jemu, ale i stavce generál Lečickij na nejjižnější části Brusilovova jihozápadního frontu. V polovině června zaútočil na městečko Čenovice a 19. června jej dobyl. Dále dobyl blízké vesnice obsazené do té doby Rakušany. Bez jeho vědomí se rozhodl dobýt a obsadit celou Bukovinu. Před sebou tlačil Rakušany směrem ke karpatským hřebenům.

Evert odložil slíbený útok opět na neurčito. Byla vytvořena nová 4. armáda, která měla zaútočit na Vilno, aby 23. června mohl konečně zaútočit na Kovel. Na obou stranách fronty si získal respekt úctu, nazývali ho novodobým Suvorovem. Přesvědčil svět o slabosti rakouské armády.

Později začal pochyboval o smyslu dobytí Kovelu. Po rozbití 4. rakouské armády mohl ze západu obejít Luck, nepřipustit Linsingenovu ofenzívu a podél střední části jihozápadního frontu táhnout na Lvov. Ve svých Pamětech Brusilov později přiznal, že už se bál rozsáhlejšího přeskupování svých armád a koneckonců podlehl mínění stavky, které ležel Kovel na srdci. Začátkem července ruské armády severně od Pripjaťských bažin také zahájily ofenzívu, těžily z Brusilovova úspěchu a ze zmatku panujícího v rakouském a německé vrchním velení, dohadujícím se, kde nejlépe nasadit velice řídké zálohy, s nimiž by se mohlo postupovat. Evertova ofenzív proti německým jednotkám byla brzy zastaven, ale Brusilovova armádní skupina zužitkovala svůj úspěch ještě během července a srpna až do září. 28. července zahájil mohutné útoky ruských armád v oblasti kolem Stochodu. V říjnu ruská ofenzíva pomalu dohasínala. Přesto přese všechno Brusilovova ofenzíva byla co do měřítka, kterým se zvažoval úspěch pěšího válčení za první světové války, největším vítězství, k jakému na kterékoliv frontě došlo od doby, kdy byly před dvěma lety na Aisně vykopány zákopové linie. Brusilovova ofenzíva se stala jedním z klíčových momentu války. Svým rozsáhlým útokem podstatně odlehčil italské frontě, zabránil odsunu německých jednotek k Verdunu a později na Sommu, ovlivnil rozhodnutí Rumunska připojit se k dohodovým státům, ochromil všechna rozhodnutí centrálních mocností, která se týkala mimoruských bojišť tím, že na sebe po dlouhou dobu vázal značné rakouské a německé síly, podlomil citelně morálku rakouské armády a uspíšil její dokonalý rozpad.

Jeho ofenzíva měla především vliv na ruského vojáka. Jako jeden z mála ruských generálů měl velmi citlivý vztah k řadovému vojáku. Ve svých Pamětech dostatečně popsal, jakým utrpením musel voják carské armády projít: „Začali jsme si také stěžovat na nedostatek oděvů, obuvi a výstroje a nakonec začala být nedostatečná i strava. Byli jsme nuceni svou technickou zaostalost v nástrojích nahrazovat zbytečnou krví, kterou jsme hojně zalévali bojiště, nemajíce jiných prostředků boje. Armády, které v roce 1916 projevily zázraky statečnosti a neomezené oddanosti Rusku, spatřily jako výsledek svých bojů žalostný konec, který přičítaly nerozhodnosti a neschopnosti nejvyššího velení. Temné jitření všech myslí v zázemí mimoděk se odráželo na frontě a lze říci, že v únoru 1917 celá armáda byla připravená k revoluci, na jedné frontě více, na druhé méně. Hesla vydaná později bolševiky za dělnickorolnickou vládu a pryč s kapitalistickými měšťáky byla lidu zcela srozumitelná a přijatelná. Spravedlivě znova řeknu, že dosud nedovedu pochopit kadetů, menševiků a eserů, kteří vzájemně se požírali, zápasili o vládu a horlivě a bořili základy, na kterých, jak se domnívali, pevně seděli. Ať to bylo jakkoli, konali jsme dál svou těžkou práci.“ Operace Brusilovova frontu způsobila největší porážku centrálním mocnostem od vypuknutí války. Rakouská a německá vojska byla nucena ustoupit o 60 a místy až 120 km. Od 4. června do 31. srpna ztratila celkem 614 000 mužů, z toho bylo 327 000 padlých a nezvěstných. Za Brusilovovy ofenzívy padlo 800 000 ruských vojáků, což podstatnou měrou přispělo k mohutnému vzepětí revoluční vlny v ruské armádě a lidu.

Rok 1917[editovat | editovat zdroj]

Po únorové revoluci 1917 byl jmenován vrchním velitelem, který se snažil upevnit morálku rozkládající se ruské armády tresty smrti pro mírové agitátory. V průběhu nezdařené letní ofenzívy nezklamala jeho očekávání snad jen československá střelecká brigáda v bitvě u Zborova a u Tarnopole, což dal najevo uznáním jejímu nejvyššímu veliteli a předsedovi Československé národní rady T. G. Masarykovi, dlejícímu a organizujícímu československé legionáře na Rusi od května 1917 do března 1918 (v hlavním štábu v Mogilevu se mj. poklonil před Masarykem, až po pás - "klaním se hluboce před Vašimi vojáky").

„Červencové události“ přiměly Alexandra Fjodoroviče Kerenského, jediného faktického vůdce vlády, aby nahradil Lvova ve funkci premiéra. Jako ministerský předseda také rozhodl jej nahradit, ačkoliv ho jmenoval vrchním velitelem.

Po listopadovém bolševickém převratu v roce 1917 se odmítl přidat k „bílým“ a odmítl i opakované výzvy, pravděpodobně protože v roce 1919 byl jeho syn, kapitán bolševické rudé jízdy, zajat "bílými" a popraven. Roku 1920 se dokonce uvolil předsedat sboru vojenských specialistů při vrchním velení ruské Rudé armády. Třebaže političtí komisaři tyto specialisty obviňovali ze sabotáže, vítězství v občanské válce by bylo bez nich nemyslitelné. On sám dokonce využil protipolské psychózy k výzvě pro bývalé carské důstojníky, aby vstupovali do Rudé armády. V letech 1923 – 1924 působil jako generální inspektor jezdectva.

Zemřel roku 1926. Bolševická vláda mu nechala uspořádat státní pohřeb, jejž se účastnili zástupci jak bolševické strany a Rudé armády, tak přežívající kněží, někteří aristokraté a jeho blízcí přátelé.[zdroj?]

Použitá literatura[editovat | editovat zdroj]

Logo Wikimedia Commons Obrázky, zvuky či videa k tématu Alexej Alexejevič Brusilov ve Wikimedia Commons

  • Bělina P. Slavní vojevůdci. Praha: Fragment, 1993
  • Heřtová Y. Zákopová válka. Praha: Naše vojsko 1983
  • Keegan J. První světová válka. Praha: Beta – Dobrovský 1998
  • Warner P. První světová válka. Oldag 1997