Adolf Abramovič Joffe
| Adolf Abramovič Joffe | |
|---|---|
 | |
| Stranická příslušnost | |
| Členství | Komunistická strana Sovětského svazu |
| Rodné jméno | Адольф Абрамович Иоффе |
| Narození | 10.jul. / 22. října 1883greg. Simferopol |
| Úmrtí | 17. listopadu 1927 (ve věku 44 let) Moskva |
| Příčina úmrtí | střelná rána |
| Místo pohřbení | Novoděvičí hřbitov |
| Děti | Naděžda Joffe |
| Alma mater | Humboldtova univerzita Simferopolské gymnázium č. 1 |
| Profese | diplomat, revolucionář a politik |
| Náboženství | ateismus |
| Commons | Adolf Joffe |
| Některá data mohou pocházet z datové položky. | |
Adolf Abramovič Joffe (rusky Адо́льф Абра́мович Ио́ффе, 22. října 1883 Simferopol – 16. listopadu (některé zdroje udávají 17. listopadu) 1927 Moskva) byl ruský revolucionář, sovětský politik a diplomat. Zastupoval Rusko při mírových jednáních v Brestu Litevském, následně pokračoval v diplomatické kariéře a působil jako velvyslanec v Číně a Rakousku. Byl přívržencem Lva Trockého. Po jeho vyloučení ze strany, a také z důvodu své těžké nemoci spáchal v listopadu 1927 sebevraždu.
Život před bolševickou revolucí[editovat | editovat zdroj]
Narodil se v karaitské rodině bohatého simferopolského kupce Abrama Jakovleviče Joffe. Po ukončení gymnázia se stal menševikem a začal studovat v letech 1903–1904 medicínu v Berlíně. Kvůli revoluční činnosti v Rusku a v Německu studia opustil, vrátil se do Ruska a aktivně se zúčastnil revoluce v roce 1905. V roce 1906 byl vyhoštěn na Sibiř, ale utekl a emigroval do Švýcarska. V letech 1906–1907 studoval práva v Curychu. V následujících letech se střídavě pohyboval v Berlíně, Vídni a nelegálně i v Rusku. Začal více spolupracovat s Lvem Trockým, který se stal jeho přítelem. V roce 1912 byl v Oděse zatčen, uvězněn a pak poslán na Sibiř.
V revoluci 1917[editovat | editovat zdroj]
Po únorové revoluci byl z vyhnanství propuštěn, dorazil do Petrohradu a od května 1917 opět spolupracoval především s Trockým. Společně bojovali za sjednocení menševiků a dalších socialistů s bolševiky, což se podařilo jen zčásti. V říjnu (listopadu) 1917, během bolševické revoluce, byl Joffe předsedou Petrohradského revolučního výboru.
Diplomat[editovat | editovat zdroj]
Brestlitevský mír[editovat | editovat zdroj]
Následně se stal komisařem pro zahraniční záležitosti a od konce listopadu 1917 do ledna 1918 vedl poněkud bizarní ruskou delegaci (členkou byla mj. nedávno propuštěná vražedkyně Anastasija Bicenko) v jednáních s ústředními mocnostmi v Brestu Litevském. Dne 2. (15.) prosince 1917 podepsal Joffe dočasné příměří s Německem, Rakousko-Uherskem, Tureckem a Bulharskem a od 22. prosince, kdy začala skutečná mírová jednání, se snažil prosazovat z hlediska situace na frontě poněkud naivní doktrínu „míru bez anexí a kontribucí“ s široce pojatým uplatňováním práva na národní sebeurčení. Rakouský ministr zahraničí hrabě Otakar Černín později na Joffeho vzpomínal:[1]
Vůdce ruské delegace je Žid jménem Joffe, který byl nedávno propuštěn ze Sibiře [...] Po jídle jsem měl první delší rozhovor s panem Joffem. Celá jeho teorie je založena na všeobecném uplatňování práva na sebeurčení národů v nejširší podobě. Takto osvobozené národy pak musejí být přivedeny k tomu, aby se navzájem měly rády [...] Já jsem mu sdělil, že nehodláme napodobovat ruské metody, a že bychom také netolerovali zasahování do našich vnitřních záležitostí. Pokud se bude nadále držet svých utopických názorů, mír nebude možný. A pak bych mu doporučoval, aby odcestoval zpět nejbližším vlakem. Pan Joffe se na mě ohromeně podíval a chvíli mlčel. Pak pokračoval v - pro mě, nikdy nezapomenutelném - přátelském, nebo dokonce skoro prosebném tónu: "Velice doufám, že budeme schopni také ve vaší zemi vyvolat revoluci ..."
Brzy Joffe zjistil, že o bolševické utopie centrální mocnosti nejeví zájem a bolševičtí diplomaté od ledna 1918 již pod vedením Trockého přešli na nejasnou a zdržovací doktrínu „ani válka, ani mír“. Odmítali uzavřít konečnou mírovou smlouvu na základě tvrdých německých požadavků a čekali, že světová revoluce vyřeší vše za ně. Němcům nakonec došla trpělivost a 18. února 1918 zahájili velkou ofenzívu proti v podstatě nefunkční ruské armádě, která donutila Rusy kapitulovat. V únoru a březnu 1918 už byl Joffe pouze řadovým členem mírové delegace. Lenin nakonec prosadil podepsání pro Rusko velmi nevýhodného ale nutného míru, které za bolševiky signoval Grigorij Sokolnikov.
Další diplomatická kariéra[editovat | editovat zdroj]
Joffe následně působil v Petrohradu a v dubnu 1918 byl poslán do Německa jako ruský diplomatický zástupce. Dojednal a podepsal dodatkovou smlouvu s Německem (srpen 1918). Začátkem listopadu 1918 byl spolu s dalšími ruskými bolševiky z Německa vyhoštěn s tím, že se snaží rozdmýchat komunistický puč. V letech 1919 až 1921 pracoval v různých vyšších funkcích, ale skutečně vrcholným bolševickým funkcionářem se nestal. Angažoval se v diplomatických jednáních s Polskem, Litvou, Lotyšskem a Estonskem v letech 1920 a 1921. Jako vedoucí sovětské delegace podepsal mír z Tartu s Estonskem. Měl důležitý podíl na dojednání a podepsání Rižského míru s Polskem (hlavní ruský signatář).
V únoru 1922 se jako jeden z delegátů zúčastnil jednání v Janově, což byla první konference, na níž západní mocnosti jednali s bolševickými představiteli Ruska. O své zkušenosti ještě téhož roku sepsal krátkou knihu. Poté byl poslán do Číny jako sovětský velvyslanec. Zde dojednal dohodu se Sunjatsenem o pomoci Kuomintangu - tah, který zřejmě měl přivést Kuomintang ke spolupráci s komunisty. V červnu 1923 se přesunul do Japonska, ale zdlouhavá jednání zde musel kvůli vážné nemoci přerušit. Vrátil se do SSSR a poté, co se mu zlepšilo zdraví, byl vyslán s delegací do Velké Británie. Následně v letech 1924-1926 působil jako sovětský velvyslanec v Rakousku.
Trockij, smrt a dědictví[editovat | editovat zdroj]
Joffe zůstával věrný svému příteli Trockému a s tím, jak se Trockij pomalu dostával do opozice, upadal v stranické hierarchii i Joffe. Navíc ho sužovala těžká a bolestivá nemoc - polyneuritida (zánět nervů), která ho čím dál častěji poutala na lůžko. Vysocí straničtí představitelé nedovolili Joffemu vycestovat a léčit se v zahraničí. 12. listopadu 1927 byl Trockij vyloučen ze strany a to byla poslední kapka i pro Joffeho. 16. listopadu 1927 spáchal sebevraždu, přičemž zanechal i dopis na rozloučenou adresovaný Trockému. Dopis nicméně zabavila sovětská tajná policie a později ho využila jak k diskreditaci Joffeho, tak Trockého. Trockého smuteční řeč na Joffeho pohřbu se stala jeho posledním veřejným projevem v Sovětském svazu.[2]
Joffeho žena Maria byla obviněna z trockismu, za Stalinských čistek zatčena a asi 20 let vězněna. Nicméně přežila a vydala i své paměti (One Long Night: A Tale of Truth). Jeho dcera Naděžda, rovněž trockistka, přežila věznění v gulagu a taktéž vydala memoáry (rusky Время назад: Моя жизнь, моя судьба, моя эпоха,[3] anglicky Back in Time: My Life, My Fate, My Epoch).
Reference[editovat | editovat zdroj]
V tomto článku byl použit překlad textu z článku Adolph Joffe na anglické Wikipedii.
- ↑ CZERNIN VON UND ZU CHUDENITZ, Ottokar Theobald Otto Maria. In the world war. New York, London: Harper & brothers, 1920. 412 s. Dostupné online. S. 245–246.
- ↑ IOFFE, Nadezhda. Back in Time: My Life, My Fate, My Epoch : the Memoirs of Nadezhda A. Joffe. [s.l.]: Mehring Books, 1995. 267 s. Dostupné online. ISBN 9780929087702. (anglicky) Google-Books-ID: Jk0k_LBDmHEC.
- ↑ Глава 1 ::: Иоффе Н.А. - Время назад ::: Иоффе Надежда Адольфовна ::: Воспоминания о ГУЛАГе :: База данных :: Авторы и тексты. www.sakharov-center.ru [online]. [cit. 2018-12-03]. Dostupné online. (anglicky)
Externí odkazy[editovat | editovat zdroj]
Obrázky, zvuky či videa k tématu Adolf Abramovič Joffe na Wikimedia Commons - Trocký o Joffem (rusky)
- Der Waffenstillstand von Brest-Litowsk [online]. Das Bundesarchiv, 1917 [cit. 2018-12-04]. Krátký film o začátku Brestlitevské konference se záběry A. Joffeho. Dostupné online.
