Zanele Muholi

Z Wikipedie, otevřené encyklopedie
ikona
Tento článek nebo jeho část potřebuje stylistické (slohové) úpravy.
Můžete Wikipedii pomoci tím, že ho vhodně vylepšíte. Inspiraci můžete hledat v radách na stránkách Encyklopedický styl a Vzhled a styl, případně na diskusní stránce článku.
Komentář: Po překladu zůstává mnoho vět nesrozumitelných nebo přinejmenším nečesky znějících, obsah sdělení se z nich těžko zjišťuje.
Zanele Muholi
Narození19. července 1972 (51 let)
Umlazi
NárodnostAfroameričané
Alma materTorontská metropolitní univerzita
Povolánífotograf a sociální aktivista
OceněníDigital Freedom Award (2013)
OkayAfrica 100 Women (2017)
OkayAfrica 100 Women (2018)
čestný doktor Lutyšské univerzity (2023)
Cena prince Clause
Logo Wikimedia Commons multimediální obsah na Commons
Některá data mohou pocházet z datové položky.
Zanele Muholi na mezinárodním gay a lesbickém filmovém festivalu Side by Side, 2011

Zanele Muholi (přechýleně Zanele Muholiová; * 19. července 1972 Umlazi, JAR) je jihoafrická nebinární osoba zabývající se uměním a vizuálním aktivismem v oblasti fotografie, videa a instalace. Její práce se zaměřuje na rasu, gender a sexualitu se souborem prací, který sahá až do počátku 20. století, dokumentující a oslavující životy černošských lesbických, gay, transgender a intersexuálních (LGBT+) komunit v Jihoafrické republice. Muholi používá v angličtině zájmena they/them,[1] jak sama vysvětluje: „jsem jenom člověk“.[2][pozn. 1]

Muholi byla nominována na ocenění Deutsche Börse Photography Prize v roce 2015. V roce 2016 získala cenu Infinity Award od Mezinárodního centra fotografie, v roce 2016 Řád umění a literatury a čestné stipendium Královské fotografické společnosti v roce 2018. Od 1. února do 25. května 2023 měla retrospektivní výstavu v galerii Maison européenne de la photographie v Paříži.[3] Její práce byla téhož roku představena v Mudec-Museo delle Culture v Miláně, od 31. března do 30. července bylo vystaveno 60 černobílých autoportrétů vybraných speciálně pro Mudec.[4]

Životopis[editovat | editovat zdroj]

Zanele Muholi se narodila a vyrostla v Umlazi poblíž Durbanu v provincii KwaZulu-Natal. Její otec byl Ashwell Tanji Banda Muholi a matka Bester Muholi. Je nejmladší z osmi dětí, otec zemřel krátce po jejím narození,[2] matka byla pracovnice v domácnosti, která musela během apartheidu v Jihoafrické republice opustit své děti, aby pracovala pro bílou rodinu.[5] Zanele tak vychovávala širší rodina.[5]

Muholi se sama označuje jako vizuální aktivista a zdůraznila rozdíl od umělkyně.[5][6][7] Věnuje se zvyšování viditelnosti černých leseb, gayů, trans lidí a intersexuálů. Zkoumala a dokumentovala příběhy zločinů z nenávisti proti LGBTQI komunitě, aby upozornila veřejnost na realitu „nápravného znásilnění“,[8] napadení a HIV/AIDS.

Získala titul magistra umění v oboru dokumentárních médií na Ryerson University v Torontu a byla jmenována čestnou profesorkou v oboru video a fotografie na Univerzitě umění v Brémách v Německu.[9]

V roce 2014 se zúčastnila konference Design Indaba v Kapském Městě.[10][11]

Přednášela také na summitu WorldPride Madrid 2017. Spolupředsedala Deklaraci Madridského summitu s dalšími osobnostmi, jako byli: Federico Mayor Zaragoza, Myrna Cunningham a Gopi Shankar Madurai.[11]

Vzdělání[editovat | editovat zdroj]

Muholi absolvovala kurz pokročilé fotografie na Market Photo Workshop v Newtownu v Johannesburgu v roce 2003 a v roce 2004 uspořádala svou první samostatnou výstavu v Johannesburg Art Gallery. V roce 2009 jí byl udělen titul magistra umění v oboru dokumentární média na Torontské metropolitní univerzitě v Torontu. Její práce mapovala vizuální historii černé lesbické identity a politiky v post-apartheidu v Jihoafrické republice.[12]

Dne 28. října 2013 byla jmenována čestnou profesorkou video a fotografie na University of the Arts Bremen v Německu.[9]

Fotografie[editovat | editovat zdroj]

Fotografie Zanele Muholi byly přirovnávány ke způsobu, jakým William Du Bois vyvracel typické reprezentace Afroameričanů. Muholi i Du Bois vytvořili archiv fotografií, ve kterých se snaží odstranit dominantní, již existující vnímání subjektů, které si vybrali k fotografování. Muholi pohlíží na jejich práci jako na spolupráci a jednotlivce, které fotografují, označuje spíše jako „účastníky“ než jako subjekty. S pojmem „účastníci“ Muholi umožňuje svým účastníkům spolupracovat na pozicích místo toho, aby je sama do pozic umisťovala. Ve snaze posílit své subjekty často zve účastníky, aby promluvili na akcích a výstavách a přidali do konverzace hlas účastníka.[13] Svým uměleckým přístupem doufá, že zdokumentuje cestu africké queer komunity jako záznam pro budoucí generace. Snaží se zachytit okamžik bez negativity nebo zaměření na násilí ze strany většiny, zobrazuje LGBTQI komunitu jako jednotlivce i jako celek, aby podpořila jednotu.[7][14][15][16][17]

Její práci lze tedy považovat za dokumentární, zaznamenávající celkovou komunitu LGBTI v Jihoafrické republice a její strasti, s občasným konkrétnějším zaměřením na boj černých leseb. Před rokem 1994 byly černé lesbické hlasy z tvorby formálního queer hnutí vylučovány. Úsilí Muholi o vytvoření pozitivnější vizualizace LGBTI Afričanů bojuje proti homofobně motivovanému násilí, které dnes převládá v Jihoafrické republice, zejména v případě černých leseb. Zatímco těla černých žen se v sexualizované popkultuře objevují často, na černé lesby se pohlíží (optikou patriarchátu a heteronormativity) jako na nežádoucí. Tento negativní pohled na homosexuální ženy v Africe vede k násilí, jako jsou vraždy a znásilňování, a odmítání ze strany jejich rodin. Autorčina série Zukiswa (2010) ukazuje africkou lesbickou ženu, která navazuje oční kontakt s divákem a projevuje neochvějný pohled sebedůvěry, sebeuvědomění a odhodlání. Tento příklad podporuje povědomí, přijetí a pozitivitu u queer komunity i v Jihoafrické republice.[18]

Přestože se Muholi stala známou jako fotografka, která se zabývala tehdy neviditelnými životy černých leseb v Jihoafrické republice, začala být tato myšlenka „gender v genderu“ uznávána. V roce 2003 a její smysl pro komunitu začal definitivně zahrnovat trans lidi. Muholi byla zaměstnána jako fotografka a reportérka pro Behind the Mask,[19] online magazín o LGBTI otázkách v Africe.

Muholi poprvé získala globální pozornost uměleckého světa v roce 2012 na výstavě documenta, světově proslulé výstavě moderního a současného umění v Německu, za sérii portrétů leseb a trans žen s názvem: Faces and Phases.[5] Fotografie byly také vystaveny v Městském muzeu Amsterdam.[5]

Visual Sexuality: Only Half the Picture (2004)[editovat | editovat zdroj]

Svůj vizuální aktivismus zajíla Muholi prostřednictvím své první samostatné výstavy s názvem Visual Sexuality: Only Half the Picture (Jen polovina obrazu) v Johannesburg Art Gallery v roce 2004. Tato výstava obsahovala fotografie těch, kteří přežili znásilnění a zločiny z nenávisti, a také snímky znásilnění a statistiky případů přepadení. Umělkyně záměrně pořizovala snímky tak, aby neodhalily pohlaví osoby. Divák má přístup pouze ke snímku nad kolena a kyčle s rukama přes oblast genitálií. Na rozdíl od jejích pozdějších výstav zůstávají lidé na těchto snímcích anonymní.

Ačkoli se homosexualita formálně vzato těší právní ochrany Jihoafrické republiky, mnoho jednotlivců se svých práv veřejně nedomává ve strachu z násilné reakce. Existuje také neochota hlásit případy trestných činů z nenávisti, protože úředníci se oběti často vysmívají a případy neřeší. Jde o systematické používání násilí a útlaku. V sérii Only Half the Picture dokázala Muholi dát LGBT lidem hlas, aniž by potlačila jejich anonymitu. Její práce je především o zviditelnění queer lidí v černošské komunitě.

Faces and Phases (od roku 2006)[editovat | editovat zdroj]

V roce 2006 Muholi zahájila svůj projekt Faces and Phases (Tváře a fáze), sérii asi tří set portrétů leseb, pořízených před hladkým nebo vzorovaným pozadím.[20][21] Projekt začal v roce 2006, kdy fotografovala aktivistku a přítelkyni Busi Sigasu. Sigasa přežila tzv. nápravné znásilnění a při útoku se nakazila virem HIV.[22] Muholi z důvodu bezpečnost účastníků vyžadovala, aby všichni vyobrazení jedinci byli plnoletí.[23]

Faces and Phases paroduje vyprávění „umění ve službách vědy“ zakořeněné v koloniálních obrazech. Botanické snímky z 18. století ukazují různé rostliny vytržené z jejich přirozeného prostředí, čímž se vymazává jakýkoli sociální nebo kulturní kontext. Tato praxe klade důraz na západní objev objektu, aniž by uznal jeho dlouhodobou existenci. Podle Susan Kart z Grove Art Online tento projekt „dokumentuje oběti sexuálního napadení a zločinů z nenávisti, svatební obrázky sdílejí okamžiky vítězství, přijetí a radosti pro LGBTI rodiny.“[24] Ve Faces and Phases Muholi využívá tuto historii a přirovnává ji k reprezentaci LGBTI lidí v Jihoafrické republice. Počet černých queer jedinců v národním zastoupení drasticky vzrostl, ale stále jde o vymazání důležitého kontextu. Tito jedinci jsou zastoupeni stejným způsobem jako botanické tisky. Západní konzumace je stále více zviditelněna, ale nevěnuje se žádná pozornost utrpení a systematickému útlaku, kterému tito jedinci čelí v době post-apartheidu v Jihoafrické republice. Muholi to ve své sérii zpochybňuje tím, že poskytuje jména, data, místa a prezentuje účastníky ve veřejné sféře.

V červnu 2014 se Muholi vrátila na svou alma mater a vystavovala Faces and Phases[25] v galerii Ryerson Image Centre jako součást WorldPride.[26] Ve stejném měsíci vystoupila na Singapurském mezinárodním uměleckém festivalu OPEN, kde také hovořila o dědictví násilí.[27]

Innovative Women (2009)[editovat | editovat zdroj]

V roce 2009 byla výstava Innovative Women (Inovativní ženy) vystavena v Jihoafrické republice ve městech Durban a Kapské Město. Kurátorem byl malíř Bongi Bhengu, který zde představil své dílo spolu s devíti dalšími umělci včetně Muholi či fotografky Nandipha Mntambo.[28] V srpnu 2009 ministryně umění a kultury Lulu Xingwana odešla z výstavy kvůli fotografii Muholi a označila ji za nemorální, urážlivou a jdoucí proti budování národa.[28] Ve své odpovědi Muholi uvedla: „Je to paralyzující. Očekávala jsem, že lidé budou přemýšlet, než budou jednat, a budou se ptát. Chtěla jsem vytvořit dialog.“[29]

Trans(figures) (2010–2011)[editovat | editovat zdroj]

Její projekt Trans(figures) (2010–2011) zahrnuje lesbický a trans život. Portréty jsou pořízeny v městských a venkovských prostředích v Jihoafrické republice i v zahraničí.[30][31]

Of Love & Loss (2014)[editovat | editovat zdroj]

Výstava Muholi z roku 2014 Of Love & Loss se zaměřila na násilí a zločiny z nenávisti, které zažívají členové komunit LGBTQIA v Jihoafrické republice.[32] Výstava, která vedle sebe stavěla obrazy svateb a pohřbů, zahrnovala fotografie, videa a instalační prvky. Autobiografický prvek představovaly snímky Muholi a její partnerky. Tato výstava dále ukazovala, proč se Muholi nazývá spíše vizuální aktivistkou než umělkyní a ukazuje své jizvy z boje.[33] Přináší tyto drsné problémy na světlo[34] s tak silným kontrastem, jako způsob, jak ukázat odpor.[34][35] Muholi to nazývá jen jednou ze svých mnoha povinností, že tyto drsné a kruté skutečnosti nelze ignorovat.[36][37]

Brave Beauties (2014)[editovat | editovat zdroj]

Série zaměřující se na zachycení portrétů trans žen Brave Beauties (Statečné krásky) byla pořízena mimo studio a po celé Jihoafrické republice. Toto „mobilní studio“[38] bylo dalším vyjádřením oslavy zviditelnění LGBTQIA jako rovnocenných občanů své země, objetí umělecké svobody a gesta odmítnutí omezení, která mohou studia představovat. Během výstavy v Stevenson Gallery v Kapském Městě „aktivistická zeď“ povzbuzovala účastníky, aby přímo na stěny galerie psali o svých zkušenostech, příbězích a vizích. Aktivistická zeď, gesto destabilizace, byla dalším vyjádřením touhy Muholi zmocnit účastníky své práce.

Isibonelo / Evidence (2015)[editovat | editovat zdroj]

V roce 2015 Muholi představila 87 děl na své samostatné výstavě Isibonelo/Evidence v Brooklynském muzeu.[39] Význam názvu výstavy, v němž se „Isibonelo“ zhruba překládá ze zuluštiny jako „důkaz“, odkazoval na obsah, který byl rozdělen do tří hlavních částí na třech stěnách. První obsahovala desetiletou chronologii zločinů z nenávisti v Jihoafrické republice. Druhou část tvořila stěna pokrytá ručně psanými zprávami od členů LGBT komunit. Třetí a poslední stěna sestávala z portrétů, včetně jednoho autoportrétu Muholi.[40]

Somnyama Ngonyama (Hail the Dark Lioness) (2012–dosud)[editovat | editovat zdroj]

V roce 2014 Muholi začala pracovat na 365 autoportrétech pro sérii Somnyama Ngonyama.[41][42][43] Portréty představují alter ega, často pojmenovaná v zuluštině.[5] U většiny kusů v kolekci Muholi zveličila temnotu svého odstínu pleti, aby ve svých obrázcích zdůraznila kontrast.[44] Spisovatel a kulturní historik Maurice Berger o této sérii uvedl: „Autoportréty fungují na různých úrovních a vzdávají hold historii černých žen v Africe i mimo ni, titulním temným lvicím. Přetvářejí černou identitu způsoby, které jsou z velké části osobní, ale nevyhnutelně politické. A zpochybňují stereotypy a tísnivé standardy krásy, které často ignorují barevné lidi.“[45]

Tato série měla debutovou výstavu v Yancey Richardson Gallery v New Yorku v roce 2015.[46] Také byla uvedena v Londýně v roce 2017[6] a na Times Square v New Yorku jako digitální billboardy během městského podzimního festivalu Performa Biennial 2017.[5] Její tisky v galerii v New Yorku byly vyprodány.[5] Fotografie vyšly v roce 2018 v knize, kterou vydalo nakladatelství Aperture.[5] V roce 2019 za Somnyama Ngonyama (Hail the Dark Lioness) získala Muholi cenu Photography Book od nadace Kraszna-Krausz.[47]

Aktivismus[editovat | editovat zdroj]

V roce 2002 Muholi spoluzaložila Forum for the Empowerment of Women (FEW), černošskou lesbickou organizaci, která se věnuje poskytování bezpečného prostoru pro setkávání a organizování žen.[6]

Inkanyiso (2009)[editovat | editovat zdroj]

V roce 2006 Zanele Muholi konceptualizovala platformu, která propagovala Queer Activism = Queer média. Se záměrem flexibilního a jedinečného zdroje informací pro uměleckou advokacii.[48] V roce 2009 založila Inkanyiso[48] („osvítit“ v zuluštině[2]), neziskovou organizaci zabývající se queer vizuálním aktivismem. V roce 2009 zaregistrovala neziskovou organizaci na odboru sociálních služeb (NPO 073-402).[6] Zabývá se vizuálním uměním a mediální advokacií pro LGBTI komunitu a jejím jménem. Vizi organizace zní: „Produkujte. Vzdělávejte. Rozšiřujte“.

Women’s Mobile Museum (2018)[editovat | editovat zdroj]

V roce 2018 Muholi spolupracovala s fotografkou Lindekou Qampi a Philadelphia Photo Arts Center (PPAC), aby vytvořila a mentorovala kohortu umělkyň ve Philadelphii. Společný projekt s názvem Women's Mobile Museum vyvrcholil speciální výstavou v PPAC s díly zúčastněných umělců.[49] Umělecká kritička Megan Voellerová k tomu uvedla: „Téměř devět měsíců procházeli profesionálním výcvikovým táborem v PPAC, počínaje technickými workshopy v oblasti digitální kamery, osvětlení a Photoshopu a postupujícími k montáži a propagaci výstavy.“[50]

Somnyama Ngonyama (2021)[editovat | editovat zdroj]

V roce 2021 Muholi vytvořila na téma své výstavy Somnyama Ngonyama omalovánky, aby zapojila jihoafrické děti, které jsou v důsledku apartheidu zařazeny do kategorie mládeže do 35 let. Paralelně byly organizovány workshopy s výukou fotografie a malby, které poskytly příležitost k uměleckému vzdělání znevýhodněným regionům. Tato záležitost se umělkyně osobně dotýká, neboť vyrůstala za podobných okolností a čelila podmínkám, které se snaží „prorazit“ i dnes. „Můj aktivismus se nyní zaměřuje na vzdělávání a budování umělecké infrastruktury v místech, která jsou venkovská nebo stále považovaná za okrajová,“ uvedla Muholi pro Ocula Magazine.[51]

Dokumentární filmy[editovat | editovat zdroj]

V roce 2010 Muholi spolurežírovala dokument Difficult Love[52], který vznikl na objednávku televize SABC.[53] Difficult Love poskytuje pohled do života fotografky, lásek a bojů dalších černých leseb v Jihoafrické republice.[54] V dokumentu autorka představuje příběhy a lidi, kteří ji inspirovali k vytvoření jejích obrazů. Snímek byl uveden v Jihoafrické republice, USA, Španělsku, Švédsku, Velké Británii, Amsterdamu, Paříži (Festival Cinefable) a Itálii.

V roce 2013 Muholi spolurežírovala dokument s názvem We live in fear (Žijeme ve strachu), který vydala organizace Human Rights Watch.[55]

Útoky a loupeže[editovat | editovat zdroj]

Dne 20. dubna 2012 byl Muholi vykraden byt ve Vredehoeku, přičemž s jejím laptopem bylo ukradeno více než dvacet primárních a záložních externích pevných disků obsahujících fotografie a videa za posledních pět let. Fotografie v nich obsažené obsahují záznamy pohřbů černošských jihoafrických leseb zavražděných při zločinech z nenávisti. Nic jiného ukradeno nebylo, což vyvolalo podezření, že právě snímky ze života černošských leseb byly cílem zloděje. Muholi byla v době loupeže v zámoří.[56][57] To fakticky vymazalo předchozích pět let její práce. O několik týdnů později řekla: „Jsem ze vloupání stále traumatizovaná... je těžké usnout na tomto místě, které je nyní místem činu, protože jsem předtím řešila mnoho takových míst.“[58]

V červenci 2017 v Amsterdamu jejich Airbnb hostitel shodil ze schodů její spolupracovnici Sibahle Nkumbi, když navštívila Nizozemsko za účelem dokumentace zahájení výstavy Muholi v Městském muzeu.[59] Nkumbi utrpěla otřes mozku, značné modřiny a musela být hospitalizována. Videozáznam z konfrontace se následně stal virálním a hostitel byl obviněn z pokusu o zabití.[60]

Publikace[editovat | editovat zdroj]

  • Zanele Muholi: Only Half The Pictur (Jen polovina obrazu.) Kapské Město: Michael Stevenson, 2006. ISBN 0-620361468
  • Faces and Phases (Tváře a fáze). Mnichov; Berlín; Londýn; New York: Prestel, 2010. ISBN 978-3-7913-4495-9
  • Zanele Muholi. Africké fotografky #1. Granada, Španělsko: Casa África/La Fábrica, 2011. ISBN 978-8-4150-3466-7
  • Faces + Phases 2006–14. Göttingen, Německo: Steidl, 2014. ISBN 978-3-86930-807-4
  • Somnyama Ngonyama, Hail the Dark Lioness (Somnyama Ngonyama, Zdrávas temná lvice). Renée Mussai (autor), Zanele Muholi (fotografka), a kol., New York: Aperture, 2018, ISBN 978-1597114240

Výstavy[editovat | editovat zdroj]

Samostatné výstavy[editovat | editovat zdroj]

  • 2004: Vizuální sexualita, jako součást Urban Life (výstava Market Photo Workshop), Johannesburská galerie umění, Johannesburg, Jihoafrická republika
  • 2006: Projektový prostor Vienna Kunsthalle, Vídeň: Prezentace
  • 2014: Faces and Phases, Massimadi Festival, Montreal, Kanada
  • 2015: Zanele Muholi: Vukani/Rise, Open Eye Gallery, Liverpool, Anglie[61]
  • 2015: Somnyama Ngonyama, Yancey Richardson, New York, NY, USA[46]
  • 2017: Zanele Muholi, Stedelijk, Amsterdam[62]
  • 2017: Zanele Muholi: Somnyama Ngonyama, Hail the Dark Lioness, Autograph ABP, Londýn, Anglie[6][63]
  • 2017: Zanele Muholi Homecoming : Durban Art Gallery, Durban, Jihoafrická republika
  • 2018: Zanele Muholi: Somnyama Ngonyama, Hail the Dark Lioness Spelman College Museum of Art, Atlanta, GA, USA
  • 2019: Zanele Muholi: Somnyama Ngonyama, Hail the Dark Lioness Colby College Museum of Art, Maine, USA[64]
  • 2019: Somnyama Ngonyama, Hail the Dark Lioness, Seattle Art Museum, WA, USA
  • 2019: Faces and Phases 13, Stevenson, Johannesburg, Jihoafrická republika[65]
  • 2020/21: Zanele Muholi, Tate Modern, Londýn, Anglie (opožděné otevření)[66] – dosud největší samostatná výstava autorky[67]
  • 2022: Zanele Muholi, GL Strand, Kodaň, Dánsko[68]
  • 2022: Being Muholi: Portraits as Resistance, Isabella Stewart Gardner Museum, Boston, MA
  • 2022: Zanele Muholi, Národní galerie Islandu, Reykjavík, Island[68]
  • 2023: Maison européenne de la photographie, Paříž[3]
  • 2023: MUHOLI: A Visual Activist, Mudec-Museo delle Culture, Milán, Itálie[4]
  • 2023: Zanele Muholi, engelhorn Mode im Quadrat, Mannheim, Německo
  • 2023: Zanele Muholi, Kunstmuseum Luzern, Luzern, Švýcarsko[68]
  • 2024: Zanele Muholi: Eye Me, Sanfranciské muzeum moderního umění, San Francisco, CA
  • 2024: Zanele Muholi, Tate Modern, Londýn, Velká Británie

Skupinové výstavy[editovat | editovat zdroj]

Kurátorské výstavy[editovat | editovat zdroj]

Ocenění[editovat | editovat zdroj]

  • 2005: Tollman Award za vizuální umění[78]
  • 2006: BHP Billiton / Wits University Visual Arts Fellowship[79]
  • 2009: Thami Mnyele Rezidence v Amsterdamu[80]
  • 2009: Ida Ely Rubin Artist-in-Residence at Massachusettský technologický institut, USA[81]
  • 2009: Cena Fondation Blachère na Rencontres africaines de la photographie (Biennale Africaine de la photographie) v Bamaku, Mali
  • 2009: Pocta Fanny Ann Eddy z IRN-Africa za jejich mimořádný přínos ke studiu sexuality v Africe[82]
  • 2012: Civitella Ranieri Fellowship od Civitella Ranieri Foundation, Itálie[83]
  • 2013: Cena za svobodu projevu od Index on Censorship[84]
  • 2013: Glamour Magazine ji jmenoval Campaigner of the Year[85]
  • 2013: Vítězka Fine Prize[86] na Carnegie International 2013
  • 2013: Cena prince Clause[87]
  • 2013: Feather Award (Jihoafrická cena LGBTI)[88]
  • 2015: V užším výběru na Deutsche Börse Photography Prize za Faces and Phases 2006–2014[89][90]
  • 2015: Light Work Artist-in-Residence Program, Syracuse, NY, USA[91]
  • 2016: Infinity Award za dokument a fotožurnalistiku od Mezinárodního centra fotografie, New York, NY, USA[92]
  • 2016: Afrika je venku! Cena za odvahu + kreativitu[93]
  • 2016: Vynikající mezinárodní cena absolventů Ryerson University[82]
  • 2017: Cena Mbokodo (vizuální umění) pro jihoafrické umělkyně[94]
  • 2017: Chevalier de Řád umění a literatury (Rytíř)[95]
  • 2018: Honorary Fellowship, Královská fotografická společnost, Bath, Anglie
  • 2019: Rees Visionary Award, Amref Health Africa, New York, USA[96]
  • 2019: Humanitární cena Lucie[97]
  • 2019: Cena nadace Kraszna-Krausz 2019 za nejlepší fotografickou knihu[98]

Sbírky[editovat | editovat zdroj]

Díla Zanele Muholi se nacházejí v těchto veřejných sbírkách:

Odkazy[editovat | editovat zdroj]

Poznámky[editovat | editovat zdroj]

  1. ↑ V tomto článku respektujeme autorčinu nebinaritu. Z důvodu, že čeština stále hledá vhodné zpracování tohoto fenoménu, budeme používat zájmeno ona a budeme o ní mluvit v ženském rodě.

Reference[editovat | editovat zdroj]

V tomto článku byl použit překlad textu z článku Zanele Muholi na anglické Wikipedii.

  1. ↑ O'HAGAN, Sean. Zanele Muholi's queer South Africa: 'I do not dare shoot at night. It is not safe'. The Guardian [online]. 2020-11-02 [cit. 2020-11-03]. Dostupné online. ISSN 0261-3077. (anglicky) 
  2. ↑ a b c WILLIS, Raquel. Zanele Muholi Forever Changed the Image of Black Queer South Africans. Out [online]. 2019-04-23 [cit. 2021-08-22]. The Durbanite is quick to explain that more specific terms discussing gender nonconformity and queerness don't exist in their original Zulu language.. Dostupné online. (anglicky) 
  3. ↑ a b BONVARD, Mélanie. Zanele Muholi : pour la première fois en France, l'artiste activiste est à l'honneur dans une rétrospective fascinante. www.cosmopolitan.fr [online]. Cosmopolitan.fr, 2023-02-14 [cit. 2023-02-24]. Dostupné online. (francouzsky) 
  4. ↑ a b MUHOLI. A VISUAL ACTIVIST [online]. Mudec [cit. 2023-07-22]. Dostupné online. (italsky) 
  5. ↑ a b c d e f g h i Zanele Muholi: dark lioness. 1843 Magazine [online]. 2018-04-24 [cit. 2018-05-22]. Dostupné online. (anglicky) 
  6. ↑ a b c d e 'Photography saved my life' – the year-long exposure of visual activist Zanele Muholi. www.theguardian.com [online]. The Guardian, 2017-07-14 [cit. 2018-05-22]. Dostupné online. (anglicky) 
  7. ↑ a b Raél Jero Salley. African Arts. Los Angeles: Winter 2012. Vol. 45, Iss. 4; pg. 58, 12 pgs
  8. ↑ BUCHER, Nathalie Rosa. Law Failing Lesbians on "Corrective Rape". IPS [online]. 2010-04-30 [cit. 2021-10-02]. Dostupné v archivu pořízeném z originálu dne 2010-04-30. (anglicky) 
  9. ↑ a b HFK Bremen [online]. hfk-bremen.de. Dostupné online. (anglicky) 
  10. ↑ Design Indaba Conference 2014 [online]. Design Indaba. Dostupné online. (anglicky) 
  11. ↑ a b Closing: Future Achievements and Needs to Build a Strong LGBTQIA+ Movement Around the World [online]. Spain: WorldPride [cit. 2017-07-01]. Dostupné online. (anglicky) 
  12. ↑ Mapping Our Histories: A Visual History of Black Lesbians in Post-Apartheid South Africa [PDF online]. zanelemuholi.com [cit. 2010-07-03]. Dostupné v archivu pořízeném z originálu dne 2011-07-18. (anglicky) 
  13. ↑ 5 Fast Facts: Zanele Muholi [online]. National Museum of Women in the Arts, 2020-06-29 [cit. 2020-08-11]. Dostupné online. (anglicky) 
  14. ↑ Muholi, Zanele. "Faces and phases." Transition: An International Review 107 (2011): 112+. Literature Resource Center. Web. 14 May 2015.
  15. ↑ Natasha Bissonauth (2014), "Zanele Muholi's Affective Appeal to Act". Photography and Culture 7:3, pp. 239–251.
  16. ↑ van der Vlies, Andrew. "Queer Knowledge And The Politics Of The Gaze In Contemporary South African Photography: Zanele Muholi And Others." Journal of African Cultural Studies 24.2 (2012): 140–156. Academic Search Complete. Web. 14 May 2015.
  17. ↑ Makhubu, Nomusa M. "Violence and the cultural logics of pain: representations of sexuality in the work of Nicholas Hlobo and Zanele Muholi." Critical Arts 26.4 (2012): 504+. Literature Resource Center. Web. 14 May 2015.
  18. ↑ SALLEY, Raél Jero. Zanele muholi's elements of survival. African Arts. 2012, roč. 45, čís. 4, s. 58–69. Dostupné online. DOI 10.1162/AFAR_a_00028. JSTOR 41721405. S2CID 57572204. (anglicky) 
  19. ↑ Behind the Mask | the Voice of Africa's LGBTI Community [online]. [cit. 2010-07-03]. Dostupné v archivu pořízeném z originálu dne 2010-07-30. (anglicky) 
  20. ↑ Zanele Muholi's Faces & Phases. Aperture Magazine [online]. 2015-04-21 [cit. 2018-04-02]. Dostupné online. (anglicky) 
  21. ↑ DILLON, Brian. AR Summer 2017 Feature Zanele Muholi / Features / ArtReview. artreview.com [online]. ArtReview, 2015-09-04 [cit. 2018-04-02]. Dostupné online. (anglicky) 
  22. ↑ POULAIN, Alexandra. Gazing Back: Decolonial Strategies in Zanele Muholi's "Faces and Phases". Commonwealth Essays and Studies. 2019-12-20, roč. 42, čís. 1. Dostupné online. ISSN 2270-0633. DOI 10.4000/ces.1262. (anglicky) 
  23. ↑ Zanele Muholi's best photograph: out and proud in South Africa. The Guardian [online]. 2016-08-25 [cit. 2020-08-11]. Dostupné online. (anglicky) 
  24. ↑ KART, Susan. Muholi, Zanele | Grove Art. www.oxfordartonline.com [online]. www.oxfordartonline.com, 2016-01-20 [cit. 2019-03-14]. Dostupné online. ISBN 978-1-884446-05-4. DOI 10.1093/gao/9781884446054.article.t2290034. (anglicky) 
  25. ↑ Zanele Muholi – RIC – Exhibitions [online]. Ryerson University. Dostupné online. (anglicky) 
  26. ↑ Pride Toronto [online]. Dostupné online. (anglicky) 
  27. ↑ #Legacies of Violence [online]. The O.P.E.N [cit. 2021-10-02]. Dostupné v archivu pořízeném z originálu dne 2014-08-10. (anglicky) 
  28. ↑ a b SMITH, David. South African minister describes lesbian photos as immoral. The Guardian [online]. London: 2010-03-02. Dostupné online. (anglicky) 
  29. ↑ VAN WYK, Lisa. Xingwana: Homophobic claims 'baseless, insulting'. Mail & Guardian [online]. 2010-03-05. Dostupné online. (anglicky) 
  30. ↑ BADEROON, Gabeba. "Gender within Gender": Zanele Muholi's Images of Trans Being and Becoming. Feminist Studies. 2011, roč. 37, čís. 2, s. 390–416. Dostupné online. DOI 10.1353/fem.2011.0046. JSTOR 23069910. S2CID 150386867. (anglicky) 
  31. ↑ Zanele Muholi [online]. STEVENSON [cit. 2018-05-22]. Dostupné online. (anglicky) 
  32. ↑ Zanele Muholi: Of Love and Loss [online]. STEVENSON [cit. 2020-08-11]. Dostupné online. (anglicky) 
  33. ↑ Zanele Muholi [online]. Artthrob [cit. 2021-04-10]. Dostupné online. (anglicky) 
  34. ↑ a b MAKHUBU, Nomusa M. Violence and the cultural logics of pain: representations of sexuality in the work of Nicholas Hlobo and Zanele Muholi. Critical Arts. Mt SAC Library, IX 2012, roč. 24, čís. 4, s. 504–524. Dostupné online [cit. 2021-10-02]. DOI 10.1080/02560046.2012.723843. S2CID 144718737. (anglicky) 
  35. ↑ HAYNES, Suyin. Visual Activist Zanele Muholi on Documenting Black, Queer Life in South Africa. Time [online]. 2020-12-03 [cit. 2021-04-10]. Dostupné online. (anglicky) 
  36. ↑ O'HAGAN, Sean. Zanele Muholi's Queer South Africa: 'I Do Not Dare Shoot at Night. It is Not Safe'. www.theguardian.com [online]. 2020-11-02 [cit. 2021-10-02]. Dostupné online. (anglicky) 
  37. ↑ Zanele Muholi's queer South Africa: 'I do not dare shoot at night. It is not safe'. www.theguardian.com [online]. The Guardian, 2020-11-02 [cit. 2021-04-10]. Dostupné online. (anglicky) 
  38. ↑ Zanele Muholi: Mobile Studio [online]. art21, 2019-05-29. Dostupné online. (anglicky) 
  39. ↑ SCHWENDENER, Martha. Review: Zanele Muholi, a Visual Activist, Presents 'Isibonelo/Evidence'. The New York Times [online]. 2015-05-14 [cit. 2017-06-23]. Dostupné online. ISSN 0362-4331. (anglicky) 
  40. ↑ FRIEDMAN, Julia. A Photographer Documents the Highs and Lows of LGBTQ Life in South Africa. Hyperallergic [online]. 2015-06-30 [cit. 2020-08-11]. Dostupné online. (anglicky) 
  41. ↑ SCOTT, Andrea K. The Fever-Dream Urgency of Zanele Muholi's Self-Portraits in "Somnyama Ngonyama". The New Yorker [online]. 2017-10-20 [cit. 2018-04-02]. Dostupné online. ISSN 0028-792X. (anglicky) 
  42. ↑ WANG, Mary. With Zanele Muholi, the South African LGBTQ Community Is (Literally) Taking Center Stage. Vogue [online]. 2017-11-10 [cit. 2018-04-02]. Dostupné v archivu pořízeném z originálu dne 2018-04-02. (anglicky) 
  43. ↑ WORTHAM, Jenna. Zanele Muholi's Transformations. The New York Times [online]. 2015-10-08 [cit. 2018-04-02]. Dostupné online. ISSN 0362-4331. (anglicky) 
  44. ↑ JAYAWARDANE, Neelika. Queering the nation, querying the history of Black portraiture: Zanele Muholi's Somnyama Ngonyama as a healing ritual. Art Journal [online]. National Gallery of Victoria, 2023-03-16 [cit. 2023-11-29]. Dostupné online. (anglicky) 
  45. ↑ BERGER, Maurice. Zanele Muholi: Paying Homage to the History of Black Women. The New York Times [online]. 2018-12-03 [cit. 2019-05-07]. Dostupné online. (anglicky) 
  46. ↑ a b SCOTT, Andrea K. The Fever-Dream Urgency of Zanele Muholi's Self-Portraits in "Somnyama Ngonyama". The New Yorker [online]. 2017-10-20 [cit. 2018-10-01]. Dostupné online. (anglicky) 
  47. ↑ Zanele Muholi [online]. MSU Denver [cit. 2023-11-29]. Dostupné online. (anglicky) 
  48. ↑ a b About [online]. inkanyiso.org, 2013-02-04 [cit. 2023-11-29]. Dostupné online. (anglicky) 
  49. ↑ The Women's Mobile Museum with Zanele Muholi [online]. Philadelphia Photo Arts Center. Dostupné v archivu pořízeném z originálu dne 2020-11-07. (anglicky) 
  50. ↑ VOELLER, Megan. Artist Zanele Muholi Helps Women Launch into Photography with a New Philadelphia Residency. Hyperallergic [online]. 2018-10-09. Dostupné online. (anglicky) 
  51. ↑ Zanele Muholi Stakes Their Claim. ocula.com [online]. 2021-12-03 [cit. 2021-12-03]. Dostupné online. (anglicky) 
  52. ↑ Full Movie (Difficult Love) [online]. IMDb. Dostupné online. (anglicky) 
  53. ↑ SABC – Official Website – South African Broadcasting Corporation [online]. sabc.co.za [cit. 2018-10-26]. Dostupné online. (anglicky) 
  54. ↑ SILVA, Araguaney R. Da. Difficult Love: Watch Zanele Muholi's Powerful Documentary on the South African LGBTQ Experience. Autostraddle [online]. 2012-12-14 [cit. 2023-11-29]. Dostupné online. (anglicky) 
  55. ↑ Zanele Muholi, Visual Activist [online]. Human Rights Watch, 2013-11-22 [cit. 2018-04-02]. Dostupné online. (anglicky) 
  56. ↑ JONES, Michelle. Burglar loots city photographer's work. Cape Times [online]. 2012-05-07. Dostupné online. (anglicky) 
  57. ↑ Laura Reynolds. Media ignore theft of photographer's work documenting black lesbian lives. Pink Paper [online]. 2012-05-15. Dostupné v archivu pořízeném z originálu dne 2012-07-14. (anglicky) 
  58. ↑ CURTIS, Elissa. Faces and Phases: Portraits from South Africa's Lesbian Community. The New Yorker [online]. 2012-05-21 [cit. 2018-05-22]. Dostupné online. ISSN 0028-792X. (anglicky) 
  59. ↑ SUTTON, Benjamin. Amsterdam Airbnb Host Shoves South African Filmmaker Down Staircase. Hyperallergic [online]. 2017-07-12 [cit. 2018-10-26]. Dostupné online. (anglicky) 
  60. ↑ HERRERIA, Carla. Amsterdam Airbnb Host Accused of Pushing South African Down Stairs Is Arrested. HuffPost [online]. 2017-07-14 [cit. 2018-10-26]. Dostupné online. (anglicky) 
  61. ↑ Zanele Muholi: VUKANI/RISE – Open Eye Gallery [online]. Open Eye Gallery [cit. 2018-10-01]. Dostupné online. (anglicky) 
  62. ↑ The Stedelijk Museum Amsterdam mounts the debut museum solo in the Netherlands of the South African photographer and visual activist Zanele Muholi [online]. [cit. 2020-10-11]. Dostupné online. (anglicky) 
  63. ↑ D'ALIESIO, Susan. Zanele Muholi's Somnyama Ngonyama – Hail the Dark Lioness. www.bjp-online.com [online]. British Journal of Photography, 2018-04-17 [cit. 2018-10-01]. Dostupné online. (anglicky) 
  64. ↑ Zanele Muholi: Somnyama Ngonyama, Hail the Dark Lioness [online]. Colby College Museum of Art [cit. 2019-11-14]. Dostupné online. (anglicky) 
  65. ↑ STEVENSON [online]. STEVENSON [cit. 2019-11-15]. Dostupné online. (anglicky) 
  66. ↑ Zanele Muholi [online]. Tate Modern. Dostupné online. (anglicky) 
  67. ↑ Tate. How Muholi is affirming beauty – List [online]. Tate [cit. 2020-12-10]. Dostupné online. (anglicky) 
  68. ↑ a b c d e f g h i j k l m n o p q r s t Zanele Muholi - Artists [online]. Yancey Richardson [cit. 2023-11-29]. Dostupné online. (anglicky) 
  69. ↑ GEVISSER, Mark. Figures & Fictions at the V&A. The Guardian [online]. London: 2011-04-23 [cit. 2017-02-28]. Dostupné online. (anglicky) 
  70. ↑ Fondation Louis Vuitton expos Art/ Afrique, le nouvel atelier [online]. Fondation Louis Vuitton [cit. 2018-10-01]. Dostupné online. (francouzsky) [nedostupný zdroj]
  71. ↑ Half the Picture: A Feminist Look at the Collection [online]. Brooklyn Museum [cit. 2020-08-04]. Dostupné online. (anglicky) 
  72. ↑ Legacy of the Cool [online]. MassArt Art Museum (MAAM) [cit. 2021-03-31]. Dostupné online. (anglicky) 
  73. ↑ Yithi Laba exhibition opening [online]. The Market Photo Workshop, 2019-02-22 [cit. 2019-11-09]. Dostupné online. (anglicky) 
  74. ↑ May You Live in Interesting Times [online]. La Biennale di Venezia, 2019-05-15 [cit. 2020-10-01]. Dostupné online. (anglicky) 
  75. ↑ Radical Revisionists: Contemporary African Artists Confronting Past and Present [online]. Moody Center for The Arts, 2019-11-11 [cit. 2020-06-13]. Dostupné online. (anglicky) 
  76. ↑ Through an African Lens: Sub-Saharan Photography from the Museum's Collection [online]. The Museum of Fine Arts, Houston [cit. 2020-06-14]. Dostupné online. (anglicky) 
  77. ↑ "Arles 2016: 'SYSTEMATICALLY OPEN?'? Curator Zanele Muholi", L'Oeil de la Photographie, 11. 6. 2016.
  78. ↑ WILLIAMSON, Sue. Photographer wins Tollman Award for 2005. ArtThrob News [online]. 2005 [cit. 2018-10-26]. Dostupné online. (anglicky) 
  79. ↑ Zanele Muholi Biography – Zanele Muholi on artnet [online]. artnet.com [cit. 2019-03-04]. Dostupné online. (anglicky) 
  80. ↑ ZAM reporter. The Thami Mnyele Artist Residence Nominated For A Prestigious Award. ZAM Magazine [online]. 2016-11-15. Dostupné online. (anglicky) 
  81. ↑ Visiting Artists Roster since 1961 - Arts at MIT [online]. Massachusetts Institute of Technology [cit. 2020-03-09]. Dostupné v archivu pořízeném z originálu dne 2020-03-09. (anglicky) 
  82. ↑ a b ZANELE MUHOLI [online]. Stevenson [cit. 2019-03-04]. Dostupné online. (anglicky) 
  83. ↑ exhibit-e.com. Fellows List – Fellows – Civitella Ranieri [online]. civitella.org [cit. 2018-04-02]. Dostupné v archivu pořízeném z originálu dne 2018-07-20. (anglicky) 
  84. ↑ YASIN, Sara. Winners – Index Awards 2013. Index on Censorship News [online]. indexoncensorship.org, 2013-03-21 [cit. 2018-10-26]. Dostupné online. (anglicky) 
  85. ↑ Wwcadmin. The 2013 GLAMOUR Women of the Year. glamour.co.za [online]. 2013-07-26 [cit. 2018-10-26]. Dostupné online. (anglicky) 
  86. ↑ "Carnegie and Fine Prizes Announced | Jury awards artists Nicole Eisenman and Zanele Muholi with Carnegie Prize and Fine Prize", 2013 Carnegie International.
  87. ↑ Activities [online]. Prince Claus Fund [cit. 2024-01-11]. Dostupné v archivu pořízeném dne 2017-01-07. (anglicky) 
  88. ↑ The Feather Awards [online]. The Feather Awards [cit. 2018-04-02]. Dostupné online. (anglicky) 
  89. ↑ DBPP 2015 [online]. [cit. 2017-03-01]. Dostupné v archivu pořízeném dne 2016-04-15. (anglicky) 
  90. ↑ Deutsche Börse Photography Prize shortlist 2015. The Daily Telegraph [online]. 2014-12-03 [cit. 2017-03-01]. Dostupné online. (anglicky) 
  91. ↑ Artist-in-Residence Program [online]. Light Work, 2012-10-02 [cit. 2018-04-02]. Dostupné online. (anglicky) 
  92. ↑ "2016 Infinity Award: Documentary and Photojournalism — Zanele Muholi", International Center of Photography.
  93. ↑ Courage + Creativity Award [online]. AFRICA'S OUT! [cit. 2020-03-09]. Dostupné v archivu pořízeném z originálu dne 2019-08-20. (anglicky) 
  94. ↑ Winners [online]. Mbokodo Awards [cit. 2018-04-02]. Dostupné online. (anglicky) 
  95. ↑ VAN NIEKERK, Garreth. France Knights Zanele Muholi. HuffPost [online]. 2017-11-21 [cit. 2018-04-20]. Dostupné online. (anglicky) 
  96. ↑ ArtBall 2019 [online]. Amref Health Africa in the USA [cit. 2019-11-15]. Dostupné v archivu pořízeném z originálu dne 2019-11-15. (anglicky) 
  97. ↑ LUCIES | 2019 HONOREES [online]. LUCIES [cit. 2023-11-29]. Dostupné online. (anglicky) 
  98. ↑ 2019 Awards [online]. The Kraszna-Krausz Foundation [cit. 2020-03-09]. Dostupné v archivu pořízeném z originálu dne 2019-06-30. (anglicky) 
  99. ↑ Zanele Muholi [online]. The Art Institute of Chicago, 1972 [cit. 2020-08-11]. Dostupné online. (anglicky) 
  100. ↑ Zanele Muholi [online]. guggenheim.org [cit. 2018-10-01]. Dostupné online. (anglicky) 
  101. ↑ Zanele Muholi [online]. Museum of Modern Art [cit. 2019-03-03]. Dostupné online. (anglicky) 
  102. ↑ Zanele Muholi [online]. Williams College Museum of Art [cit. 2019-03-04]. Dostupné online. (anglicky) 
  103. ↑ Bongiwe "Twana" Kunene, Kwanele South, Katlehong, Johannesburg (2016.3.1) [online]. ncartmuseum.org [cit. 2019-03-04]. Dostupné v archivu pořízeném dne 2019-03-06. (anglicky) 
  104. ↑ Zanele Muholi [online]. Nasher Museum of Art at Duke University [cit. 2019-03-04]. Dostupné online. (anglicky) 
  105. ↑ Refiloe Pitso, Daveyton, Johannesburg (2017.70) [online]. Cincinnati Art Museum [cit. 2019-03-04]. Dostupné online. (anglicky) 
  106. ↑ Tate. Zanele Muholi born 1972 [online]. Tate [cit. 2019-11-14]. Dostupné online. (anglicky) 
  107. ↑ artist: Zanele Muholi [online]. Minneapolis Institute of Art [cit. 2020-08-11]. Dostupné online. (anglicky) 
  108. ↑ 5 Fast Facts: Zanele Muholi | Broad Strokes Blog [online]. NMWA, 2020-06-29 [cit. 2020-08-11]. Dostupné online. (anglicky) 

Související články[editovat | editovat zdroj]

Externí odkazy[editovat | editovat zdroj]

Citováno z „https://cs.wikipedia.org/w/index.php?title=Zanele_Muholi&oldid=23802616“