Vojnín

Z Wikipedie, otevřené encyklopedie
Skočit na navigaci Skočit na vyhledávání
Vojnín
Ulice s usedlostí čp. 3
Ulice s usedlostí čp. 3
Lokalita
Charakter malá vesnice
Obec Radonice
Okres Chomutov
Kraj Ústecký kraj
Historická země Čechy
Zeměpisné souřadnice
Základní informace
Počet obyvatel 5 (2011)[1]
Katastrální území Vojnín (1,54 km²)
Nadmořská výška 455 m n. m.
PSČ 431 55
Počet domů 3 (2011)[1]
Vojnín
Vojnín
Další údaje
Kód části obce 182451
Zaniklé obce.cz 9543
Logo Wikimedia Commons multimediální obsah na Commons
Jak číst infobox Zdroje k infoboxu a českým sídlům.
Některá data mohou pocházet z datové položky.

Vojnín (německy Wohnung) je malá vesnice, část obce Radonice v okrese Chomutov. Nachází se asi 3,5 km na jihozápad od Radonic. V roce 2016 zde bylo evidováno deset adres.[2] Vojnín je také název katastrálního území o rozloze 1,54 km².[3]

Název[editovat | editovat zdroj]

Název vesnice je odvozen z osobního jména Vojna ve významu Vojnův dvůr. V historických pramenech se jméno vesnice vyskytuje ve tvarech: de Woynyna (1383), Woynyn (1386), in Wogeninye (1400), de Woynina nebo z Wojnína (1436), z Woynina (1545), Wohnüngk (1654) nebo Wohnung (1787).[4]

Historie[editovat | editovat zdroj]

Dům čp. 7 se sochou svatého Jana Nepomuckého
Dům čp. 14

První písemná zmínka o vesnici pochází z roku 1383, kdy patřila Majnušovi z Vojnína. Roku 1400 vesnici od krále Václava IV. získal Pelhřim z Nahořečic,[5] který ji držel i v roce 1403. Krátce poté zřejmě vesnici získal Chotek, který okolo roku 1420 věnoval polovinu vesnice své manželce. Byl také zakladatelem rodu Chotků z Vojnína, který však neměl nic společného s Chotky z Chotkova, kteří se někdy psali také z Vojnína.[6] Chotkové si ve Vojníně postavili tvrz. Roku 1447 k vojnínskému panství patřila také část Radechova.[7] V roce 1535 nebo 1547 koupil panství, ke kterému kromě tvrze a poplužního dvora patřily části vesnic Dobřenec, Rohozec, Vidolice a Radechov, Albrecht Šlik a připojil je k Vintířovu.[8]

Vintířov patřil Šlikům až do roku 1612, kdy jej zdědil Jindřich Matyáš Thurn, který se jako velitel stavovského vojska a jeden z direktorů zúčastnil stavovského povstání. Po prohrané bitvě na Bílé hoře mu byl zkonfiskován majetek, ale Vintířov se podařilo získat zpět jeho manželce. Vojnín u vintířovského panství zůstal až do zrušení poddanství.[8] Po třicetileté válce ve vsi podle berní ruly žili tři sedláci,[8] dva chalupníci a jedna rodina bez pozemků. Sedláci měli dva potahy a chovali tři krávy, tři jalovice a tři prasata, zatímco chalupníci měli dohromady jen jednu krávu, jednu jalovici a pět prasat. Jeden ze sedláků pracoval jako kovář a jeden chalupník byl tesařem. U vsi bývaly tři rybníky, ale později byly dva z nich vypuštěny a upraveny na pole.[9]

Podle díla Topographie des Königreiches Böhmen z roku 1787 od Jaroslava Schallera ve vsi stálo třináct domů, zatímco Johann Gottfried Sommer uvádí v roce 1846 čtrnáct domů s 83 obyvateli. Kromě nich byl ve vsi dvůr se zříceninou tvrze, mlýn a ovčín. Podle popisu z roku 1863 měla vesnice jen sedm domů. Na polích se pěstovalo žito, ječmen a v menší míře také pšenice a oves. Pěstování obilí doplňovaly ještě hrách, čočka, brambory a ovocné sady. V ovčíně se chovalo 264 ovcí, ale ve vsi měli také patnáct volů, 31 krav, 43 telat, osm koní, tři kozy a 26 prasat. Ve vsi stávaly dva hostince, fungovala zde cihelna, kde se kromě cihel pálilo vápno, a poblíž se nacházela jízdárna hulánů.[10]

Hospodářský dvůr zůstal v majetku Lobkoviců i po zrušení poddanství a za první republiky jej sňatkem získali Thurn-Taxisové, kteří vojnínským sedlákům zrušili nájemní smlouvy a začali svou půdu spravovat sami. Ve vsi působil sbor dobrovolných hasičů, kteří získali na počátku dvacátého století stříkačku a v roce 1922 postavili hasičskou zbrojnici.[11]

Přírodní poměry[editovat | editovat zdroj]

Podél severního okraje vesnice protéká říčka Liboc,[12] která se podle popisu z první poloviny devatenáctého století při silných deštích nebo tání sněhu rozvodňovala, a bránila spojení vesnice s okolím.[10]

Do jižní části katastrálního území zasahuje přírodní rezervace Sedlec vyhlášená k ochraně mokřadních společenstev. Asi 400 metrů západně od vesnice roste u silnice do Kadaňského Rohozce dvacet metrů vysoká Vojnínská lípa (lípa malolistá chráněná jako památný strom s obvodem kmene 400 centimetrů.[13]

Obyvatelstvo[editovat | editovat zdroj]

Při sčítání lidu v roce 1921, kdy byl Vojnín místní částí Českého Rohozce (nynější Kadaňský Rohozec, zde v šestnácti domech žilo 94 obyvatel (z toho 41 mužů), z nichž bylo deset Čechoslováků a 84 Němců. Všichni byli římskými katolíky.[14] Podle sčítání lidu z roku 1930 měla vesnice 105 obyvatel: 5 Čechoslováků, 99 Němců a jednoho cizince. I tentokrát se všichni hlásili k římskokatolické církvi.[15]

Vývoj počtu obyvatel a domů mezi lety 1869 a 2011[16][17]
1869 1880 1890 1900 1910 1921 1930 1950 1961 1970 1980 1991 2001 2011
Obyvatelé 90 108 110 97 84 94 105 48 50 40 . . 1 5
Domy 14 16 16 16 16 16 16 13 . 9 . . 3 3
Počet domů z roku 1961 a údaje z let 1980 až 1991 jsou zahrnuty ke Kadaňskému Rohozci.

Obecní správa[editovat | editovat zdroj]

Po zrušení poddanství se Vojnín stal obcí, ale při sčítání lidu v roce 1869 už byl osadou Kadaňského Rohozce.[10] Spolu s Rohozcem byl Vojnín dne 1. ledna 1963 připojen k Vintířovu a od 1. května 1976 obě vesnice patřily k Radonicím. Vojnín však přišel o všechny obyvatele, a 1. ledna 1979 úředně zanikl.[18] Jako část obce Radonice byl obnoven 1. ledna 1999.[19]

Pamětihodnosti[editovat | editovat zdroj]

  • Vojnínská tvrz měla podobu věžovité stavby chráněné příkopem a valem. Stála v sousedství hospodářského dvora a v polovině osmnáctého byla nově zastřešena. V první polovině devatenáctého byla již zchátralá, ale zanikla až když se začalo s rozebíráním jejího zdiva na stavební materiál.[5] Dvůr, který stál po pravé straně silnice do Háje,[12] byl spolu se zbytky tvrze zbořen na počátku padesátých let dvacátého století.[5]
  • V pravoúhlé zatáčce mezi dochovanými domy stávala obdélná kaple z roku 1922 se sedlovou střechou a sanktusníkem. Nahradila starší dřevěnou kapli zbořenou při stavbě silnice. Po roce 1948 fungovala jako sklad mléka a později byla zbořena.[20]
  • Pod Vojnínskou lípou stojí zchátralá kaple bez střechy a s prolomenou klenbou. Vchod i okna jsou zakončena půlkruhovým obloukem a průčelí zdůrazňuje trojúhelníkový štít s malým výklenkem. Není památkově chráněná.[21]
  • Na pozemku mlýna se dochovala poškozená socha svatého Jana Nepomuckého z roku 1718. Je vytesaná z červeného pískovce.[22]

Odkazy[editovat | editovat zdroj]

Reference[editovat | editovat zdroj]

  1. a b Historický lexikon obcí České republiky – 1869–2011. 21. prosince 2015. Dostupné online.
  2. Ministerstvo vnitra ČR. Adresy v České republice [online]. 2016-03-18 [cit. 2016-03-19]. Dostupné online. 
  3. Územně identifikační registr ČR. Územně identifikační registr ČR [online]. [cit. 2016-03-19]. Dostupné online. 
  4. PROFOUS, Antonín; SVOBODA, Jan. Místní jména v Čechách. Jejich vznik, původní význam a změny. Svazek IV. S–Ž. Praha: Nakladatelství Československé akademie věd, 1957. 868 s. Heslo Vojnín, Wohnung, s. 598. 
  5. a b c Hrady, zámky a tvrze v Čechách, na Moravě a ve Slezsku. Příprava vydání Rudolf Anděl. Svazek III. Severní Čechy. Praha: Nakladatelství Svoboda, 1984. 664 s. Kapitola Vojnín – tvrz, s. 517. 
  6. SEDLÁČEK, August. Hrady, zámky a tvrze Království českého. Svazek XIV. Litoměřicko a Žatecko. Praha: Šolc a Šimáček, 1923. 502 s. Dostupné online. Kapitola Tvrze v okolí Vyntířova, s. 445. 
  7. VALEŠ, Vladimír. Radonice, Mašťov a okolí. Chomutov: Okresní muzeum v Chomutově, 2001. 96 s. Kapitola Radechov, s. 60. Dále jen Valeš 2001. 
  8. a b c BINTEROVÁ, Zdena. Vojnín. Památky, příroda, život. 1996, roč. 28, čís. 4, s. 109. Dále jen Binterová (1996). ISSN 0231-5076. 
  9. Binterová (1996), s. 109–110.
  10. a b c Binterová (1996), s. 110.
  11. Binterová (1996), s. 111.
  12. a b Seznam.cz. Turistická a historická mapa [online]. Mapy.cz [cit. 2016-03-19]. Dostupné online. 
  13. Vojnínská lípa [online]. Agentura ochrany přírody a krajiny ČR [cit. 2016-03-19]. Dostupné online. 
  14. Statistický lexikon obcí v Republice Československé. 2. vyd. Svazek I. Čechy. Praha: Státní úřad statistický, 1924. 596 s. S. 248. 
  15. Statistický lexikon obcí v Republice Československé. Svazek I. Země česká. Praha: Státní úřad statistický, 1934. 614 s. S. 133. 
  16. Historický lexikon obcí České republiky 1869–2005 (1. díl). Praha: Český statistický úřad, 2006. 760 s. Dostupné online. ISBN 80-250-1310-3. S. 380, 381. 
  17. Statistický lexikon obcí České republiky 2013. Praha: Český statistický úřad, 2013. 900 s. Dostupné online. ISBN 978-80-250-2394-5. S. 293. 
  18. Binterová (1996), s. 112.
  19. Historický lexikon obcí České republiky – 1869–2011. Abecední přehled obcí a částí obcí [PDF online]. Český statistický úřad, 2015-12-21 [cit. 2019-07-13]. S. 630. Dostupné online. 
  20. Kaple [online]. Poškozené a zničené kostely, kaple a synagogy v České republice [cit. 2016-03-19]. Dostupné online. 
  21. Kaple [online]. Poškozené a zničené kostely, kaple a synagogy v České republice [cit. 2016-03-19]. Dostupné online. 
  22. Valeš 2001, str. 56

Související články[editovat | editovat zdroj]

Externí odkazy[editovat | editovat zdroj]