Václav Antonín z Kounic-Rietbergu: Porovnání verzí
mBez shrnutí editace značky: editace z Vizuálního editoru editace z mobilu editace z mobilního webu |
m typo |
||
Řádek 92: | Řádek 92: | ||
[[Soubor:Jean-Etienne Liotard 12.jpg|náhled|vlevo|Václav Antonín Kounic-Rietberg s řetězem [[Řád zlatého rouna|Řádu zlatého rouna]] ([[Jean-Étienne Liotard]], 1762)]] |
[[Soubor:Jean-Etienne Liotard 12.jpg|náhled|vlevo|Václav Antonín Kounic-Rietberg s řetězem [[Řád zlatého rouna|Řádu zlatého rouna]] ([[Jean-Étienne Liotard]], 1762)]] |
||
[[Soubor:Wenzel anton von kaunitz.jpg|náhled|vlevo|Václav Antonín Kounic, socha ve Vídni]] |
[[Soubor:Wenzel anton von kaunitz.jpg|náhled|vlevo|Václav Antonín Kounic, socha ve Vídni]] |
||
Václav Antonín z Kounic-Rietbergu byl synem [[Morava|moravského]] [[zemský hejtman|zemského hejtmana]] [[Maxmilián Oldřich z Kounic|Maxmiliána Oldřicha z Kounic]]. Jeho otec získal sňatkem i [[Vestfálsko|vestfálské]] hrabství [[Ostfriesland-Rietberg]]. Stejně jako otec a děd se i Václav Antonín vydal na diplomatickou dráhu. Vystudoval práva a historii v [[Lipsko|Lipsku]] (únor 1731 |
Václav Antonín z Kounic-Rietbergu byl synem [[Morava|moravského]] [[zemský hejtman|zemského hejtmana]] [[Maxmilián Oldřich z Kounic|Maxmiliána Oldřicha z Kounic]]. Jeho otec získal sňatkem i [[Vestfálsko|vestfálské]] hrabství [[Ostfriesland-Rietberg]]. Stejně jako otec a děd se i Václav Antonín vydal na diplomatickou dráhu. Vystudoval práva a historii v [[Lipsko|Lipsku]] (únor 1731 – červenec 1732). Posléze se vydal na [[kavalírská cesta|kavalírskou cestu]]. Zavedla jej do [[Spojené provincie nizozemské|obojího Nizozemí]], [[Itálie]] (nejdéle pobýval v [[Řím]]ě – od ledna do června 1733), [[Francie]] (stěžejní je jeho pobyt v [[Paříž]]i od srpna do prosince 1733) a [[Lotrinsko|Lotrinska]]. Z cesty se vrátil v únoru 1734 na počátku [[Válka o polské následnictví|války o polské dědictví]]. |
||
=== Státnická dráha === |
=== Státnická dráha === |
||
Od roku [[1735]] byl Václav Antonín z Kounic-Rietbergu v císařských státních službách. Od roku 1737 byl říšským dvorním radou, od roku [[1744]] [[ministr]]em ve vládě [[Habsburské Nizozemí|Habsburského Nizozemí]] a od roku [[1748]] se účastnil vyjednávání [[Cášský mír|míru v Cáchách]]. V letech [[1750]] až [[1753]] byl činný jako císařský velvyslanec v Paříži. |
Od roku [[1735]] byl Václav Antonín z Kounic-Rietbergu v císařských státních službách. Od roku 1737 byl říšským dvorním radou, od roku [[1744]] [[ministr]]em ve vládě [[Habsburské Nizozemí|Habsburského Nizozemí]] a od roku [[1748]] se účastnil vyjednávání [[Cášský mír|míru v Cáchách]]. V letech [[1750]] až [[1753]] byl činný jako císařský velvyslanec v Paříži. |
||
Po 39 let (1753-1792) byl Kounic odpovědný za císařskou zahraniční politiku jako domácí, dvorský a státní kancléř. V této funkci působil za vlády [[Marie Terezie]], [[Josef II.|Josefa II.]], [[Leopold II.|Leopolda II.]] i [[František I. Rakouský|Františka II.]] Zastával vnější politiku zaměřenou proti [[Království Velké Británie|Britskému království]], což byla zřetelná změna kurzu oproti jeho předchůdci [[Jan Kryštof z Bartensteina|Janu Kryštofu z Bartensteina.]] Se záměrem znovu nabýt [[Slezsko]] ztracené ve válce s [[Prusko|Pruskem]] realizoval roku [[1756]] požadovaný obranný pakt s Francií |
Po 39 let (1753-1792) byl Kounic odpovědný za císařskou zahraniční politiku jako domácí, dvorský a státní kancléř. V této funkci působil za vlády [[Marie Terezie]], [[Josef II.|Josefa II.]], [[Leopold II.|Leopolda II.]] i [[František I. Rakouský|Františka II.]] Zastával vnější politiku zaměřenou proti [[Království Velké Británie|Britskému království]], což byla zřetelná změna kurzu oproti jeho předchůdci [[Jan Kryštof z Bartensteina|Janu Kryštofu z Bartensteina.]] Se záměrem znovu nabýt [[Slezsko]] ztracené ve válce s [[Prusko|Pruskem]] realizoval roku [[1756]] požadovaný obranný pakt s Francií, o který usiloval již od roku [[1749]], známý též jako „[[Změna aliancí]]“ (''renversement des alliances''), jakož i spolek s [[Rusko|Ruskem]], díky čemuž se Rakousko po vypuknutí [[Sedmiletá válka|sedmileté války]] roku [[1756]] mohlo o obě tyto mocnosti opřít. Během této války byl Kounic nejbližším poradcem císařovny Marie Terezie a mnoho vojenských rozhodnutí učinil i sám. Poté, co Rusko z paktu vystoupilo, podněcoval hrabě Kounic mírové snahy, které roku [[1763]] vyvrcholily uzavřením [[Hubertusburský mír|míru na zámku Hubertusburg]]. Poté uplatňoval protiruskou politiku, z čehož chtěl vyzískat podporu Pruska. Po neúspěchu této snahy se vrátil znovu ke spojenecké politice s Ruskem. |
||
Roku [[1761]] se ve [[Svídnice]] stal [[Svobodné zednářství|svobodným zednářem]] a členem vídeňské lóže "U tří děl" (''Zu den drei Kanonen''). Do [[Ilumináti|řádu iluminátů]] byl přijat pod jménem 'Caesar', přičemž doba přijetí a také řádové jméno nejsou jisté.<!--Zdroj: Hermann Schüttler, „Die Mitglieder des Illuminatenordens“--> Kounic obýval palác na vídeňské Herrengasse a také [[Kounický palác (Vídeň)|Kounický palác]] na dnešní Amerlingstraße č. 6, později využívaný jako škola. |
Roku [[1761]] se ve [[Svídnice|Svídnici]] stal [[Svobodné zednářství|svobodným zednářem]] a členem vídeňské lóže "U tří děl" (''Zu den drei Kanonen''). Do [[Ilumináti|řádu iluminátů]] byl přijat pod jménem 'Caesar', přičemž doba přijetí a také řádové jméno nejsou jisté.<!--Zdroj: Hermann Schüttler, „Die Mitglieder des Illuminatenordens“--> Kounic obýval palác na vídeňské Herrengasse a také [[Kounický palác (Vídeň)|Kounický palác]] na dnešní Amerlingstraße č. 6, později využívaný jako škola. |
||
Roku 1764 mu byl za zásluhy udělen [[říšský kníže]]cí titul (''Fürst von Kaunitz-Rietberg''). Dne [[27. leden|27. ledna]] [[1776]] byl jmenován českým knížetem. |
Roku 1764 mu byl za zásluhy udělen [[říšský kníže]]cí titul (''Fürst von Kaunitz-Rietberg''). Dne [[27. leden|27. ledna]] [[1776]] byl jmenován českým knížetem. |
||
Jako poradce a spolutvůrce reforem [[Josef II.|Josefa II.]] prosadil Kounic proti Marii Terezii nabytí [[Halič]]e v [[Dělení Polska|prvním dělení Polska]]. Varoval však před spolčením s Pruskem a válečným tažením proti [[Velká francouzská revoluce|revoluční Francii]], stejně jako před [[Dělení Polska|druhým dělením Polska]]. V březnu [[1792]] nazval francouzského ministra [[Jakobíni|jakobínem]]. Roku [[1793]] Kounic odstoupil z funkce |
Jako poradce a spolutvůrce reforem [[Josef II.|Josefa II.]] prosadil Kounic proti Marii Terezii nabytí [[Halič]]e v [[Dělení Polska|prvním dělení Polska]]. Varoval však před spolčením s Pruskem a válečným tažením proti [[Velká francouzská revoluce|revoluční Francii]], stejně jako před [[Dělení Polska|druhým dělením Polska]]. V březnu [[1792]] nazval francouzského ministra [[Jakobíni|jakobínem]]. Roku [[1793]] Kounic odstoupil z funkce poté, co František II. postoupil některá polská území Prusku a rakouské državy v Nizozemí chtěl vyměnit za [[Bavorsko]]. |
||
Kromě zahraniční politiky se Kounic zabýval i vnitřními záležitostmi s cílem přivést monarchii oslabenou válkami zpět mezi evropské mocnosti. Prosadil řadu reforem jimiž postupně reorganizoval státní správu, finanční správu, školství a posléze i správu zemskou. |
Kromě zahraniční politiky se Kounic zabýval i vnitřními záležitostmi s cílem přivést monarchii oslabenou válkami zpět mezi evropské mocnosti. Prosadil řadu reforem, jimiž postupně reorganizoval státní správu, finanční správu, školství a posléze i správu zemskou. |
||
== Osobní život a rodina == |
== Osobní život a rodina == |
Verze z 30. 12. 2019, 09:38
Václav Antonín z Kounic-Rietbergu | |
---|---|
Václav Antonín Kounic-Rietberg, portrét v Mírovém (červeném) sálu radnice v Cáchách, olej na plátně z doby cca 1750-1752 | |
1. kníže z Kounic-Rietbergu | |
Ve funkci: 1764 – 1794 | |
Předchůdce | říšský knížecí titul byl udělen v roce 1764 |
Nástupce | Arnošt Kryštof z Kounic-Rietbergu |
Domácí, dvorský a státní kancléř | |
Ve funkci: 1753 – 1792 | |
Panovník | Marie Terezie, Josef II., Leopold II., František II. |
Císařský velvyslanec v Paříži | |
Ve funkci: 1750 – 1753 | |
Panovník | Marie Terezie |
Ministr ve vládě Habsburského Nizozemí | |
Ve funkci: 1744 – ? | |
Panovník | Marie Terezie |
Říšský dvorní rada | |
Ve funkci: 1737 – ? | |
Panovník | Karel VI. |
Narození | 2. února 1711 Vídeň Habsburská monarchie |
Úmrtí | 27. června 1794 (ve věku 83 let) Mariahilf Habsburská monarchie |
Choť | Marie Arnoštka ze Starhembergu |
Rodiče | Maxmilián Oldřich z Kounic-Rietbergu Marie Arnoštka Františka z Rietbergu |
Děti | Josef Klement z Kounic Arnošt Kryštof z Kounic Dominik Ondřej z Kounic František Václav z Kounic |
Zaměstnání | politik, diplomat |
Profese | šlechtic |
Náboženství | římskokatolické |
Ocenění | 1749 rakouský Řád zlatého rouna (č. 725) |
Commons | Wenzel Anton, Prince of Kaunitz-Rietberg |
Některá data mohou pocházet z datové položky. |
otec | Maxmilián Oldřich z Kounic-Rietbergu 1679–1746 |
---|---|
matka | Marie Arnoštka Františka z Rietbergu 1687–1758 |
manželka | Marie Arnoštka ze Starhembergu 1717–1749 |
syn | Arnošt Kryštof z Kounic-Rietbergu 1737–1797 |
syn | Dominik Ondřej II. z Kounic-Rietberg-Questenbergu 1739–1812 |
syn | František Václav z Kounic-Rietbergu 1742–1825 |
syn | Josef Klemens z Kounic-Rietbergu 1743–1785 |
dcera | Marie Antonie, provdaná Thürheim-Bibrachzellová 1745–1769 |
vnučka | Marie Eleonora, provdaná Metternichová 1775–1825 |
Václav Antonín z Kounic a Rietbergu (německy Wenzel Anton von Kaunitz-Rietberg, 2. února 1711, Vídeň – 27. června 1794, Mariahilf u Vídně) pocházel ze staré moravské šlechtické rodiny Kouniců (prvně rytíři, později pánové a od roku 1683 hrabata). Byl prvotřídním císařským diplomatem a vyslancem. Od roku 1753 také působil ve funkci dvorského a státního kancléře. Roku 1764 mu byl za zásluhy udělen říšský knížecí titul (Reichsfürst) a roku 1776 i český knížecí titul.
Život
Mládí, studia a cesty
Václav Antonín z Kounic-Rietbergu byl synem moravského zemského hejtmana Maxmiliána Oldřicha z Kounic. Jeho otec získal sňatkem i vestfálské hrabství Ostfriesland-Rietberg. Stejně jako otec a děd se i Václav Antonín vydal na diplomatickou dráhu. Vystudoval práva a historii v Lipsku (únor 1731 – červenec 1732). Posléze se vydal na kavalírskou cestu. Zavedla jej do obojího Nizozemí, Itálie (nejdéle pobýval v Římě – od ledna do června 1733), Francie (stěžejní je jeho pobyt v Paříži od srpna do prosince 1733) a Lotrinska. Z cesty se vrátil v únoru 1734 na počátku války o polské dědictví.
Státnická dráha
Od roku 1735 byl Václav Antonín z Kounic-Rietbergu v císařských státních službách. Od roku 1737 byl říšským dvorním radou, od roku 1744 ministrem ve vládě Habsburského Nizozemí a od roku 1748 se účastnil vyjednávání míru v Cáchách. V letech 1750 až 1753 byl činný jako císařský velvyslanec v Paříži.
Po 39 let (1753-1792) byl Kounic odpovědný za císařskou zahraniční politiku jako domácí, dvorský a státní kancléř. V této funkci působil za vlády Marie Terezie, Josefa II., Leopolda II. i Františka II. Zastával vnější politiku zaměřenou proti Britskému království, což byla zřetelná změna kurzu oproti jeho předchůdci Janu Kryštofu z Bartensteina. Se záměrem znovu nabýt Slezsko ztracené ve válce s Pruskem realizoval roku 1756 požadovaný obranný pakt s Francií, o který usiloval již od roku 1749, známý též jako „Změna aliancí“ (renversement des alliances), jakož i spolek s Ruskem, díky čemuž se Rakousko po vypuknutí sedmileté války roku 1756 mohlo o obě tyto mocnosti opřít. Během této války byl Kounic nejbližším poradcem císařovny Marie Terezie a mnoho vojenských rozhodnutí učinil i sám. Poté, co Rusko z paktu vystoupilo, podněcoval hrabě Kounic mírové snahy, které roku 1763 vyvrcholily uzavřením míru na zámku Hubertusburg. Poté uplatňoval protiruskou politiku, z čehož chtěl vyzískat podporu Pruska. Po neúspěchu této snahy se vrátil znovu ke spojenecké politice s Ruskem.
Roku 1761 se ve Svídnici stal svobodným zednářem a členem vídeňské lóže "U tří děl" (Zu den drei Kanonen). Do řádu iluminátů byl přijat pod jménem 'Caesar', přičemž doba přijetí a také řádové jméno nejsou jisté. Kounic obýval palác na vídeňské Herrengasse a také Kounický palác na dnešní Amerlingstraße č. 6, později využívaný jako škola.
Roku 1764 mu byl za zásluhy udělen říšský knížecí titul (Fürst von Kaunitz-Rietberg). Dne 27. ledna 1776 byl jmenován českým knížetem.
Jako poradce a spolutvůrce reforem Josefa II. prosadil Kounic proti Marii Terezii nabytí Haliče v prvním dělení Polska. Varoval však před spolčením s Pruskem a válečným tažením proti revoluční Francii, stejně jako před druhým dělením Polska. V březnu 1792 nazval francouzského ministra jakobínem. Roku 1793 Kounic odstoupil z funkce poté, co František II. postoupil některá polská území Prusku a rakouské državy v Nizozemí chtěl vyměnit za Bavorsko.
Kromě zahraniční politiky se Kounic zabýval i vnitřními záležitostmi s cílem přivést monarchii oslabenou válkami zpět mezi evropské mocnosti. Prosadil řadu reforem, jimiž postupně reorganizoval státní správu, finanční správu, školství a posléze i správu zemskou.
Osobní život a rodina
Jeho vnučka Marie Eleonore se provdala za pozdějšího nástupce v jeho úřadě, knížete Klementa Václava z Metternichu.
Po smrti byl mumifikován a pohřben v rodové hrobce Kouniců ve Slavkově u Brna.
Odkazy
Literatura
- Alfred von Arneth: Biographie des Fürsten Kaunitz : Ein Fragment. – In: AÖG 88, 1900, S. 1-202
- Georg Küntzel: Fürst Kaunitz-Rietberg als Staatsmann. – Frankfurt: Diesterwerg, 1923
- Alexander Novotny: Staatskanzler Kaunitz als geistige Persönlichkeit. – Wien: Hollinek, 1947
- Friedrich Walter: Männer um Maria Theresia. – Wien: Holzhausen, 1951
- Grete Klingenstein: Der Aufstieg des Hauses Kaunitz: Studien zur Herkunft und Bildung des Statskanzlers Wenzel Anton. – Göttingen: Vandenhoeck & Ruprecht, 1975 <Neuauflage: Göttingen : Vandenhoeck und Ruprecht, 1997. – ISBN 3-525-35906-3>
- Tibor Simanyi: Kaunitz oder Die diplomatische Revolution: Staatskanzler Maria Theresias. – Wien: Amalthea, 1984
- Lothar Schilling: Kaunitz und das Renversement des alliances. Studien zur außenpolitischen Konzeption Wenzel Antons von Kaunitz. Historische Forschungen 50. – Berlin: Duncker & Humblot 1994.
- Klingenstein, G.; Szabo, F. A. J. (Hrsg.): Staatskanzler Wenzel Anton von Kaunitz-Rietberg 1711–1794. Neue Perspektiven zu Politik und Kultur der europäischen Aufklärung. – Graz u. a. 1996.
- VONDRA, Roman. Václav Antonín kníže Kounic: (1711-1794). Historický obzor, 2008, 19 (5/6), s. 132-134. ISSN 1210-6097.
Externí odkazy
Seznam děl v Souborném katalogu ČR, jejichž autorem nebo tématem je Václav Antonín z Kounic-Rietbergu