Přeskočit na obsah

Homosexualita

Upravit odkazy
Z Wikipedie, otevřené encyklopedie
ikona
Tento článek není dostatečně ozdrojován, a může tedy obsahovat informace, které je třeba ověřit.
Jste-li s popisovaným předmětem seznámeni, pomozte doložit uvedená tvrzení doplněním referencí na věrohodné zdroje.
ikona
Neutralita nebo faktická přesnost tohoto článku může být narušena užíváním vyhýbavých slov.
Ta umožňují nenápadné vkládání neověřených tvrzení. Můžete pomoci Wikipedii tím, že tvrzení tvořená vyhýbavými slovy ověříte a vhodně upravíte nebo odstraníte.
Duhová vlajka je symbolem homosexuálního hnutí

Homosexualita (z řeckého homós stejný a latinského sexus, pohlaví) označuje sexuální chování nebo homosexuální orientaci, tedy o sexuální a milostnou náklonnost především nebo výhradně k osobám stejného pohlaví. Pro homosexuální orientaci se používají také označení homosexuální orientace, homosexuální preference, homosexuální zaměření, homosexuální založení a další.

Jako první použil termín homosexualita v roce 1869 rakousko-uherský psychiatr maďarské národnosti Karl Maria Kertbeny (psán též Károly Mária Kertbeny, do roku 1847 Karl Maria Benkert) v traktátu proti soudobé pruské legislativě.[1][2] Následovali Gustav Jäger, Richard von Krafft-Ebing a Magnus Hirschfeld.[3]

Homosexuální založení se obvykle projevuje celoživotně v citové a vztahové rovině. Za příznivých okolností bývá spojeno se schopností vytvářet plnohodnotný citový vztah s osobou téhož pohlaví stejně jako u osob heterosexuálních.[4] Za nepříznivých okolností může vést k neurotizaci, asociálnímu způsobu života nebo sebevraždě a různým formám společenského odmítání, stigmatizace nebo i k vážnému ohrožení jejího života ze strany společenského okolí[zdroj?].

Podle některých teorií (Sigmund Freud[5], Alfréd Kinsey[6], ale i některých dnešních zastánců tzv. reparativní terapie[7]) je homosexuální reaktivita v různé či stejné míře vlastní většině lidí, třebaže u většiny jako nedominantní vlastnost: může se projevovat například citovou hloubkou v běžných a akceptovaných sociálních vztazích (přátelství, idea mužských spolků [8] atd.).

Zhruba od třetí čtvrtiny 19. století do třetí čtvrtiny 20. století byla homosexualita uváděna v klasifikacích jako jedna z duševních poruch, počínaje rokem 1973 však nejvýznamnější americké a následně světové, evropské i asijské psychiatrické organizace od tohoto pojetí postupně ustoupily.

Slovem homosexualita bývají někdy označovány i

  • tzv. homosexuální chování, míněn například pohlavní styk mezi osobami stejného pohlaví, často bez ohledu na souvislost s homosexualitou v prvním významu,
  • homosexuální identita – označení nebo sebeoznačení nějakého člověka za odlišného kvůli jeho homosexualitě v prvním nebo druhém významu slova,
  • život ve stejnopohlavním párovém vztahu.

Obecně k pojmu

Projevy a typy homosexuality

Gayové

Homosexualita se zpravidla projevuje citovou náklonností, intenzivnějším prožíváním nebo potřebou citově významných vztahů k osobám stejného pohlaví, schopností se do nich zamilovat, typicky i přiznanou nebo nepřiznanou touhou po fyzické blízkosti, případně orgasmických aktivitách ve vztahu k nim. Při falometrickém (PPG) testování sexuality bývá předpokládána specificky vyšší genitální reaktivita ve vztahu k podnětům odpovídajícím sexuální orientaci probanda, a ačkoliv falografické diagnostické metody nejsou zcela spolehlivé a jsou značně závislé na interpretaci měření, výzkumná a diagnostická praxe korelaci mezi sexuální orientací a naměřenou specifickou reaktivitou potvrzuje.

Z obvyklé definice homosexuality vyplývá, že homosexuální reaktivita, je-li nedominantní vlastností vedle silnější heterosexuální reaktivity, pod pojem homosexuality nespadá. V jiných teoriích bývá jako homosexualita označena i nedominantní vlastnost, která je například v Kinseyově pojetí v různé míře zastoupena u všech jedinců v populaci, nebo chování a vztahy jen v určitém období života.[zdroj?]

Nejběžnějšími typy homosexuality jsou mužská androfilie a ženská gynekofilie (gynofilie). V teoretickém modelu, který rozlišuje pouze dvě sexuální orientace, bývají pod pojem homosexuality zařazována i pedofilní erotická zaměření na osoby stejného pohlaví. Homosexualita se obvykle klade do protikladu k heterosexualitě, případně též k bisexualitě.[zdroj?]

Homosexuální chování

Související informace naleznete také v článku stejnopohlavní sexuální styk.

Slovo homosexualita je často používáno ve významu, pro tzv. homosexuální chování – například je-li řeč o „trestnosti homosexuality“. Jako homosexuální chování se obvykle označuje orgasmická aktivita mezi příslušníky stejného pohlaví, a to zpravidla bez ohledu na to, zda je projevem homosexuality jako orientace. Flagrantním příkladem je zástupná homosexualita, vyskytující se příležitostně ve věznicích či jiných stejnopohlavních společnostech. Osoby, které navážou takovýto "zástupný" homoerotický vztah, se při první příležitosti (například při propuštění na svobodu) vracejí zpět ke své biologicky determinované sexuální orientaci.[9] Dalším motivem pro takové jednání může být finanční prospěch (např. učinkování v pornografickém filmu) a jiné.

Homosexuální identita

„Svatba“

Pojem homosexualita bývá vnímán též jako homosexuální identita, tedy v souvislosti s tím, že dotčená osoba se k tomuto pojmu (konstruktu) buď sama přihlásí, nebo je jím ocejchována jakožto odlišná od většiny či od normy a jsou jí tím přiřazeny prezentační stereotypy (konotace), které jsou na pojem navázány. V tomto smyslu homosexualita není vrozená, ale historicky a kulturně podmíněná. Za jiných okolností jsou tytéž psychické dispozice interpretovány v jiných pojmech a kontextech, v důsledku čehož se projevují jiným chováním a jinými společenskými interakcemi. Podobné posuny lze pozorovat také u lidí, kteří se „stanou“ homosexuály (objeví svou homosexualitu) v pozdějším věku nebo kteří se považují za napravené nebo vyléčené z homosexuality.[zdroj?]

Homosexuální identita nemusí vždy znamenat ztotožnění se s gay hnutím a jeho prezentačními stereotypy; uvědomění si vlastní homosexuality může být slučitelné i například s egodystonním postojem a vědomým odmítáním homosexuálních vztahů a citů nebo s jejich vědomým uplatňováním v rámci různých jiných typů společenských vztahů (přátelství, mužské spolky atd.), případně s přijetím většinového životního stylu a životem v manželství a rodině.[zdroj?]

Původ a užívání označení pro homosexualitu

Vlivem nejednoznačnosti pojmu sexualita slovo homosexuální vyvolává představu genitálních a orgasmických aktivit, proto se ho někteří zdráhají užít v některých významech, mimoto je někdy pociťováno jako příliš lékařské a odlidšťující. Různí autoři používají též pojmy jako homofilie, homosocialita, homoerotika.

Sigmund Freud používal kromě termínu homosexualita též pojem inverse (a homosexuály nazýval invertovanými). V pojmu inverze homosexualita částečně splývala s transsexualitou či hermafroditismem, vedle toho Freud používal termín perverze pro označení jiných modifikací sexuality.[10]

V angličtině se vžilo slovo gay (výslovnost [ɡeɪ]IPA), jehož původní význam je veselý, bezstarostný, jásavý a které zprvu pro sebe homosexuálové užívali sami. Nový význam se v angličtině obecně ujal a slovo bylo jako více či méně neutrální označení homosexuála přejato i do jiných jazyků včetně češtiny.[zdroj?]

Slovo gay obvykle označuje jen homosexuální muže, slovo homosexuál/homosexuální sice může zahrnovat obojí pohlaví, častěji se však rovněž užívá jen pro muže. Pro označení žen homosexuální orientace se běžně užívá slovo lesbička (od 90. let se šíří i forma lesba, dříve vnímaná jako slangová či hanlivá) a lesbický. Toto označení souvisí se starověkou řeckou básnířkou Sapfó, která žila v 6. stol. př. Kr. na ostrově Lesbos; v některých jejích básních se objevuje opěvování ženského těla a přátelství mezi ženami. Sapfó byla učitelkou vychovávající především šlechtické dívky, zda byla sama homosexuálního zaměření, není jisté (ukončila život z nešťastné lásky k muži). Pro označení mužské homosexuality se užíval i termín uranismus.[zdroj?]

V předmoderních dobách, zejména ve středověku a raném novověku, se pro označení homosexuálně se projevujících osob užívalo slovo sodomita, pro pohlavní styk mezi muži sodomie. Tento termín však často označoval i jiné zakázané pohlavní aktivity, například soulož se zvířetem nebo nedovolené formy heterosexuálního pohlavního styku.

Čeština obsahuje několik vulgarismů označujících homosexuály, mj. teplouš, buzerant, bukvice. Některé z těchto termínů mohou být použity (například uvnitř homosexuální komunity) i bez pejorativního vyznění.

Slovo buzerant se do češtiny dostalo přes němčinu ze severoitalského buzarada (sodomita), které vzniklo z pozdnělatinského bugeru (pův. bulgaru). Původně označovalo příslušníka hnutí bogomilů, které vzniklo v Bulharsku (na Západě z něj vycházeli albigenští). Přenesení významu vycházelo z dobových představ, které kacířství spojovaly s různými sexuálními nevázanostmi. Sloveso buzerovat, jehož význam je posunut opět do nesexuálního významu, je pravděpodobně novější.[11]

V němčině se užívá kromě slangového slova „der Gay“ často neutrální označení „der Schwule“, vzniklé z hanlivého „die Schwuchtel“. Regionálně užívané sloveso „schwuchteln“ znamenalo původně „poskakovat, tančit“. Spíše hanlivým slovem „die Tunte“ se označují zženštilí homosexuálové.[12]

Biologie a psychologie homosexuality

Původ lidské homosexuality

Na původ (podstatu) homosexuality existuje několik rozdílných pohledů.

Před rozvojem moderní sexuologie byly v křesťanské kultuře sexuální aktivity mezi muži posuzovány jako dobrovolné rozhodnutí pro hříšné chování nebo jako následek předchozího zhýralého sexuálního života.

Ale i později se někteří psychoanalyticky orientovaní psychologové snažili homosexualitu vysvětlit vlivy rodičů, výchovy a jiných činitelů na člověka v raném období života, například v neúplných rodinách nedostatečnou identifikací s rodičem stejného pohlaví. Této teorii se však příčí jak skutečnost, že mezi lidmi vyrostlými v takto problematických podmínkách není více homosexuálně orientovaných[zdroj?], tak skutečnost, že mnoho homosexuálních mužů a žen vyrostlo v úplných a harmonických rodinách a že mnozí byli vychováni ve stejných podmínkách jako jejich heterosexuální sourozenci.

Na počátku 20. století se objevila hormonální teorie, podle níž je budoucí sexuální orientace jedince dána působením různě vysoké hladiny pohlavních hormonů na zárodek, podobně jako hormony určují pohlaví vznikajícího jedince. Teorie se dělí podle toho, kterým hormonům účinek připisují a zda za příčinu hormonálního stavu považují genetickou dispozici plodu, nebo některé vnější faktory, například hormonální a psychický stav matky. Německý endokrinolog Günter Dörner[13] ve výzkumech ze 70. let 20. století zjistil, že po podání samčích hormonů kryse v určitém období březosti se část narozených samiček chovala homosexuálně, po podání samičích hormonů ve stejném období se homosexuálně chovala část narozených samečků. Dörnerovi, který se domníval, že objevil příčiny vzniku lidské homosexuality, se namítalo, že nelze mechanicky přenášet zjištění o zvířatech na lidi a také to, že jeho výzkumy nevypovídají nic o prožívání sexuality a že nevylučují genetický vliv na hormonální pochody. Vliv hormonů také stojí v pozadí rozšířené teorie (hypotéza mateřské imunosenzitivity, autorem Ray Blanchard), podle níž s každým dalším dítětem mužského pohlaví vzrůstá pravděpodobnost porození homosexuálního potomka a statisticky nejpravděpodobnější je, že homosexuální bude nejmladší z bratrů.

S rozvojem genetiky po objevu DNA se vynořila i genetická teorie homosexuality. Této teorii nasvědčuje výzkum (1993) amerického molekulárního genetika Deana Hamera, který na chromozomu X homosexuálních mužů popsal část jím označenou jako q28, která podle něj s homosexualitou silně souvisí. Mutace genů této oblasti u žen vede k dřívějšímu rozvinutí menstruace a prodloužení reprodukční doby života. To by dávalo ženám s takovou mutací biologickou výhodu a vysvětlovalo, proč se homosexualita u lidí stále udržuje. [zdroj?] Tato teorie však nevysvětluje vznik ženské homosexuality. Některým jiným vědcům se nepodařilo stejnou souvislost mezi zmíněnou částí chromozomu X a homosexualitou nalézt. [zdroj?]

Statistickou souvislostí výskytu homosexuality s genetickou příbuzností se zabýval výzkum amerického psychologa Michaela Baileyho a psychiatra Richarda Pillarda, který publikovali v prosinci 1991 pod názvem „Genetická studie mužské sexuální orientace“. Studie se zabývala výskytem homosexuality u dvojčat a adoptivních sourozenců, kde alespoň jeden ze sourozenců byl homosexuál. Ve svém výzkumném vzorku zjistili, že pokud jedno z jednovaječných dvojčat bylo homosexuální, s pravděpodobností 52 % bylo druhé rovněž homosexuální (29 z 56 případů), u dvojvaječných dvojčat byla shoda ve 22 % (12 z 54 případů), u biologických sourozenců (ne dvojčat) 9 % (13 ze 142), u adoptivních bratrů 11 % (6 z 57) a že bratři matek homosexuálních mužů byli třikrát častěji homosexuální než bratři jejich otců. Autoři z této statistiky vyvodili závěr, že tyto rozdíly nasvědčují genetické příčině homosexuality.[14] K podobným číslům (48 %, 16 % a 6 %) došli v roce 1993 i při zkoumání ženského vzorku populace stejnou metodou.[15]

David Gelman založil kritiku Bailey-Pillardovy teorie na tom, že jednovaječná dvočata mají identickou genetickou výbavu, a proto je evidentní, že zde musí být jiný než genetický vliv.[16] Richard Cohen považoval za metodický nedostatek, že zkoumaný vzorek byl složen z dobrovolníků nalezených prostřednictvím inzerátu v homosexuálních časopisech a nikoliv v běžném tisku.[17] Výzkum Niklase Långströma provedený na 7 600 jednovaječných dvojčatech spíše potvrdil genetické dispozice vzniku homosexuality u 18-39% a vliv "specifického prostředí" u 61-66%. Specifickým prostředím se rozumí okolnosti vývoje a porodu, traumata a t. d.[18]

Jednoznačně se původ (podstatu) homosexuality zatím nepodařilo určit. Za nejpravděpodobnější se považuje nezávislá nebo zřetězená kombinace genetických příčin a hormonálních vlivů v období těhotenství či krátce po narození.[19] (Například také výzkum Anthony F. Bogaert, et al.)[20] U mušek octomilek se podařilo vyvolat homosexualitu genovou manipulací.[21] Rozhodující část vědců se nicméně shoduje, že homosexuální orientace je člověku dána ve velmi raném období jeho života a jako základní dispozice je pak stálá a nezměnitelná, třebaže sebepojetí a chování je pak ovlivňováno i psychosociálně.

Vedle biologických teorií homosexuality lze postavit též sociologické teorie, které se zabývají vznikem a vývojem homosexuální identity. Za vznik či původ homosexuality lze považovat kulturní proces, v jehož rámci homosexuální dispozice byly vyčleněny z mnoha škál a kombinací lidských vlastností a z integrity společnosti a ohraničeny tak, aby bylo možno rozdělit společnost na menšinu a většinu.[zdroj?]

Zvýšená fertilita žen s homosexuálním příbuzenstvem

V roce 2004 zjistil Camperio Ciani, že ženy, které jsou pokrevně spřízněny s homosexuálními muži, mají více potomků, než ženy, které homosexuální muže v příbuzenstvu nemají. Rozdíl v plodnosti byl nezanedbatelný. Matky homosexuálních mužů porodily za život v průměru 2,7 dítěte. Matky heterosexuálních mužů přivedly na svět v průměru jen 2,3 dítěte. Tuto skutečnost vysvětlují italští vědci tím, že tentýž gen zřejmě vyvolává u mužů i žen identický efekt: zvýšenou sexuální přitažlivost muži.[22]

Fyziologické znaky korelující s homosexualitou

V roce 1921 se berlínský lékař Arthur Weil v rámci teorie, že psychické vlastnosti se odrážejí na vnějším vzhledu, pokusil najít tělesné charakteristiky homosexuálů. Objevil, že u homosexuálních mužů jsou boky v poměru k ramenům širší. Tyto závěry byly dalšími výzkumy potvrzeny, jinými naopak vyvráceny. V roce 1961 zkoumal stejnou otázku český sexuolog Kurt Freund na skupině homosexuálních a heterosexuálních mužů a nezjistil mezi nimi podstatné rozdíly s výjimkou většího penisu u homosexuálů. Nález byl však shledán jako metodická chyba.[23] V roce 2000 trojice kanadských vědců prokázala, že u gayů a lesbiček se častěji vyskytuje levorukost.[24] K témuž závěru došli psychologové Richard A. Lippa a Ray Blanchard při online testu stanice BBC (13% proti 11% v heterosexuální populaci).[25] Americký neurolog Simon LeVay prováděl průzkum, který neodhalil tělesné rozdíly mezi heterosexuály a homosexuály. Americký biolog Terrance Williams v roce 2000 zjistil, že homosexuální muži mají delší prostředník oproti ukazováčku než heterosexuální muži.[26] Koncem 80. let 20. století se začalo i se zkoumáním mozku homosexuálů, výsledky těchto výzkumů (v USA např. Simon LeVay, Roger Gorski) jsou však napadány, protože k výzkumům sloužily mozky osob zemřelých na AIDS a tato choroba v pozdních stádiích zasahuje mozkovou tkáň.[zdroj?]

Rozšíření v lidské populaci

Určit zastoupení homosexuality v lidské společnosti je velmi složitý úkol, podle některých názorů vědecky nesmyslný[zdroj?]. Problémem bývá již metodologické podložení výzkumu. Výzkumy obvykle mohou podchytit výskyt určitých druhů dílčích fyziologických reakcí, chování nebo sebepojetí, které bývají považovány za příznačné pro homosexualitu. Samotná podstata homosexuality běžné kvantitativní vědě dostupná není.

Je třeba nejprve pro potřeby šetření vymezit homosexualitu (přičemž zpravidla bývá omezena srovnatelnost s výzkumy vycházejícími z jiné definice), je třeba také vzít v potaz nejednoznačný vztah mezi orientací a chováním (přičemž výzkumy mohou zachycovat jen vybrané chování); protože se výzkumy provádějí dotazováním náhodného vzorku populace, roli hraje i ožehavost tématu pro dotázané a v neposlední řadě také jejich sebeuvědomění v oblasti sexuální orientace. Velkou roli také hraje, jak je homosexualita v dané společnosti přijímána. Ze všech těchto příčin plyne, že výsledky průzkumů jsou nejednoznačné, kolísají ve velkém rozmezí od 1 % do 10 % i dále. Vyšší čísla obvykle preferují skupiny a média blízké gay ideologii, nižší čísla skupiny s konzervativními názory. Nejčastěji bývají uváděna 4 %, ikonizovaný údaj z Kinseyových zpráv. Vzhledem ke kulturním rozdílům se obvykle přesnější výzkumy zaměřují na Evropu a Severní Ameriku.

Průzkumy sexuální aktivity a identity

První podrobnější výzkum provedl v USA mezi bělošskou populací Alfred Kinsey, výsledky zveřejnil ve dvou zprávách - Sexuální chování muže (z r. 1948) a Sexuální chování ženy (1953). Podle těchto zpráv dosáhlo po dosažení dospělosti 37 % mužů orgasmu s jiným mužem. Kinseyho výzkumy se okamžitě staly předmětem kritiky jak z ideologických, tak z vědeckých pozic.

V roce 2003 provedlo v USA Národní středisko pro výzkum mínění výzkum, podle nějž 4,9 % amerických mužů mělo po 18. roce věku mužského sexuálního partnera, méně než 1 % však mělo výhradně homosexuální styky.

Počítačový dotazník mezi dospívajícími muži ve věku 15–19 let v USA ukázal 5,5 % sexuální aktivity s partnerem téhož pohlaví. Podobné číslo (4,9 %) vykázal průzkum v Nizozemsku, pokud se však připouštěla volnější hlediska (např. kontakt rukama), číslo vzrostlo na 13,4 %.

V roce 1998 se uskutečnil výzkum v Kanadě (Christopher Bagley a Pierre Tremblay), v němž se za homosexuála v nějakém stupni označilo 15,3 % mužů, za výhradně homosexuální 5,9 %.

Národní průzkum zdraví a sociálního života v r. 1992 oznámil výskyt mužské homosexuality v populaci nad 18 let v USA v hodnotě 4,9 %.

V roce 1993 oznámil Institut Alana Guttmachera, že v jeho výzkumu udalo od 1,8 do 2,8 % mužů sexuální kontakt s jiným mužem za posledních 10 let.

Během parlamentních a prezidentských voleb v USA v roce 2004 byli voliči u východů z volebních místností mimo jiné dotazováni na sexuální orientaci. Homosexuální uvedla 4 % dotázaných, mužů i žen, z čehož lze usuzovat, že skutečné číslo je vzhledem k neochotě části tázaných tuto orientaci uvést vyšší[zdroj?].

Každopádně se většina výzkumů shoduje[zdroj?], že počet lidí, kteří měli vícenásobnou sexuální zkušenost s osobou téhož pohlaví, je menší než počet lidí s takovou zkušeností jednorázovou a že počet lidí, kteří měli opakovaně sexuální zkušenost s osobou téhož pohlaví, je větší než počet lidí, kteří se identifikují jako výhradně homosexuálně orientovaní.

Homosexualita u zvířat

Genitální aktivity mezi zvířaty stejného pohlaví jsou ojediněle doloženy již z konce 18. století. Výzkumy podrobnější a oproštěné od hodnotících soudů se uskutečňovaly až ke konci 20. století. Výsledky novějších výzkumů shrnul v knize Biological Exuberance (Biologická nevázanost, 1999) kanadský biolog Bruce Bagemihl. Podle něj byl sexuální styk mezi jedinci téhož pohlaví zjištěn u 471 živočišných druhů, nejvíce u savců (167) a ptáků (132), překvapivě hodně u bezobratlých (125).

Zpočátku panovalo přesvědčení, že homosexuální styky u zvířat jsou (podobně jako někdy u lidí) náhražkové v situaci, kdy nemají možnost se pářit s příslušníkem opačného pohlaví (nejprve totiž byly pozorovány u zvířat v zajetí – například v některých zoologických zahradách v Německu, Japonsku a USA, v některých oceanáriích). Další výzkum ale ukázal, že tomu tak není – například v hejnech hus divokých se vytvářejí stejnopohlavní páry, i když je dostatek volných partnerů opačného pohlaví. U některých druhů se vytvářejí stabilní páry z jedinců téhož pohlaví - třeba u některých druhů racků se samice spáří se samcem, ale pak ho opustí a o mláďata se stará s jinou samicí. Naopak samčí páry labutí černých se spáří se samicemi a vracejí se k sobě. Každý desátý pár tučňáků je homosexuální.[27] Někteří vědci (Janet Mannová a další) takové chování označují za evoluční výhodu, protože zmírňuje vnitrodruhovou agresi v době rozmnožování, při výchově mláďat nebo v jiných citlivých situacích.

Homosexualita v lidské společnosti

Homosexualita v dějinách

Bůh Sutech, který se neúspěšně pokusil znásilnit Hora.

Starověk

V Babylonské říši byla homosexualita odsuzována. Chamurapiho zákoník stanovoval jako trest za homosexuální styk kastraci.[28]

Ve starověkém Egyptě nebyla homosexualita pokládána za společensky pozitivní jev, nicméně byla tolerována.[29] Zdá se, že předmětem přímého odsouzení nebyla homosexualita sama o sobě, ale jen tehdy, byla-li násilná – homosexuální znásilnění muže mužem, o něž se podle nepřímých náznaků pokusil v mytologii bůh Sutech na Horovi:[30] v tomto případě je pokládána za projev moci, neboť Sutech tak zdůvodňuje, proč by měla být královská moc svěřena spíše jemu než Horovi, a bohové „zvracejí hnusem a plivají na Hora“; ten se však toho může zprostit poukazem, že se jej Sutech ve skutečnosti nezmocnil.[31] Podobně tomu je s homosexualitou pedofilní – se stykem muže s nedospělým chlapcem;[30] ten výslovně pokládá za zapovězený Ptahhotepovo naučení[32] a 125. kapitola Knihy mrtvých v rámci tzv. negativní zpovědi. V ostatních případech měli starověcí Egypťané k homosexualitě vztah spíše lhostejný. Známý literární příběh o panovníkovi Pepim II. a jeho generálu Sisenetovi, který přímo hovoří o jejich homosexuálním vztahu, ovšem královo jednání považuje za chlípné a nevhodné.[33] Nelze ale vyloučit, že tento odsuzující postoj má spíše než morální především politický podtext.[29]

V Řecku byla homosexualita široce akceptována a mnohdy dokonce státně podporována. Mít mladého chlapce patřilo k dobrému tónu a bylo to považováno za znak mužnosti. Řecká pederastie znamenala vztah s chlapcem ve věku asi 14-25 let. Pro chlapce nebylo hanbou, ale ctí mít takového staršího přítele, patrona, zvláště jednalo-li se o osobu společensky významnou.[34] (Viz též: Platón: Faidros.)

Thébská svatá družina se skládala výlučně z homosexuálních bojovníků. Ideou jejího vzniku bylo, že bojovníci spojení navzájem milostnými pouty budou bojovat srdnatěji, protože nebojují jen za sebe, ale i za své milence. Po 33 letech existence byl Svatá družina zničena v bitvě u Chaeroneie armádou Makedonců.[35]

Homosexuální chování bylo nejrozšířenější v dórských obcích. Sparta je učinila součástí svého vzdělávacího a výcvikového systému, Aristotelés podezříval Kréťany, že ji podporují k omezení porodnosti.[34]

Ve Římě byla situace obdobná, císař Nero dokonce uzavřel s mužem sňatek, láska císaře Hadriána k řeckému mladíkovi jménem Antinoos byla dokonce proměněna ve státní kult. Když se totiž Antinoos při plavbě na Nilu v roce 130 n. l. utopil, Hadrián mu přikázal vztyčit nespočet soch a jako bohu vycházejícího Měsíce mu přikázal sloužit obřady.[36][37] Na jeho počest nechal přejmenovat (spíše než postavit, jak se také uvádí) ve Středním Egyptě město Antinoupolis.[38] Situace se změnila s nástupem křesťanství.

V Číně byla mravně indiferentní až do pádu dynastie Chan. I poté však byla tolerována umělcům a aristokracii.

Přírodní národy

Vztah přírodních národů k homosexualitě zahrnuje celé spektrum možných postojů. Některé národy pěstovaly iniciační homosexualitu, jiné ji trestaly, další podporovaly. Prérijní Indiáni například pěstovali homosexualitu při "pláňovém tanci", který měl zajistit úspěšný lov bizonů. Indiáni znali a respektovali rovněž transsexualitu, kterou nazývali "Dvojím Duchem".[39]

Pozdní středověk a renesance

Eduard II. (1284-1327), homosexuál na anglickém trůnu.

V období pozdního středověku a renesance byla homosexualita (sodomie, také zvrácená láska) v Evropě společensky odsuzována a trestná. To však nebránilo především aristokracii, aby se jí věnovala. Anglický král Eduard II. byl svou homosexualitou znám[zdroj?].

Dantova Božská komedie, resp. její část Peklo, zahrnuje mnoho jmen Dantových současníků, sodomitů.

Homosexuálové možná byli i významní umělci, jako Leonardo da Vinci, Michelangelo Buonarotti, nebo Caravaggio. Leonardo byl sice v roce 1476 na základě anonymního udání vyšetřován pro poměr se sedmnáctiletým modelem Jacopo Saltarellim, ale vyšetřování bylo ukončeno po dvou měsících bez dalších následků pro jeho život a kariéru, třebaže byl po celý život v hledáčku Ufficiali di notte e conservatori dell'onestà dei monasteri, jakési florentské mravnostní policie.[40] O Caravaggiově lásce k jeho modelu Ranucciovi Thomassonimu vypráví například oblíbený film Caravaggio.[41] Caravaggio svého milence (snad neúmyslně) zabil 25. května 1606. Největší láskou Michelangela Buonarottiho byl Thomasso dei Cavalieri, kterého potkal sedmapadesátiletý Michelangelo, když mu bylo 23 let.[[[Wikipedie:Ověřitelnost|<span class="doplnte-zdroj" title="Je potřeba doložit zdroj předchozího tvrzení, označeno Chyba: neplatný čas">zdroj⁠?!]]] Michelangelo mu dedikoval mj. velké množství milostných básní, z kterých se usuzuje, že byl homosexuál.[42]

O skutečný rozruch se postaral papež Julius III. (1550-1555) vztahem se svým adoptivním "synovcem" Innocenzo Ciocchi Del Monte. Pozdější papež sebral tohoto negramotného hocha z ulic Parmy, když mu bylo třináct, nebo čtrnáct let. Jako sedmnáctiletého jej jmenoval do úřadu cardinalis nepos mezi nejmocnější muže tehdejšího světa. Dobové satiry nazývaly sedmnáctiletého kardinála Ganymédés, což bylo běžné renesanční označení pro homosexuála, a benátský vyslanec hlásil, že Innocenzo sdílí s papežem ložnici i lože. Protestanté využili do očí bijícího skandálu k rozsáhlému útoku na instituci papežství.[43]

Historie represe

Soubor:German concentration camp chart of prisoner markings.jpg
Růžový trojúhelník, označení homosexuálů v nacistických koncentračních táborech.

Rostoucí vliv křesťanství přinesl dramatickou změnu postoje už ve starověku. Theodosiův kodex (kolem 429 n. l.) postavil mimo zákon stejnopohlavní svazky.[44], prohlásil homosexuální sex za nezákonný a ty, kdo se jím provinili, odsoudil k trestu smrti upálením.[45] Křesťanský císař Justinián učinil homosexuály zodpovědnými za hladomory, zemětřesení a mor.[46]

Britský Buggery Act z roku 1533 stanovil: "Ti, kteří obcují se Židy nebo Židovkami, ti, kteří souloží se zvířaty, a sodomité, budou zaživa upáleni po řádném přezkoumání, že byli přistiženi při činu a veřejně usvědčeni."[47]

Až konec 19. a především první polovina XX. století přináší skutečně systematické represe spojené především s pravicovými diktaturami Franca, Hitlera a Mussoliniho, i když spíše ojedinělé případy se odehrály i ve Velké Británii a USA ještě v padesátých letech 20. století (Thomas Mann, Alan Turing). Paralelně s tím, s poklesem vlivu křesťanství, rozvojem sexuologie jako zcela nové vědy a růstem životní úrovně Západu však sílí LGBT emancipační hnutí a připravuje hluboké systémové změny ve společnosti.[zdroj?]

Moderní homosexuální hnutí

  • 1791: Francie jako první země moderního západního světa [48] dekriminalizovala homosexuální pohlavní styk.
  • 1897: Magnus Hirschfeld zakládá v Německu Scientific-Humanitarian Committee, první organizaci bojující za práva homosexuálů (pod manifestem se podepisují mj. Albert Einstein, Hermann Hesse, Thomas Mann, Rainer Maria Rilke, a Lev Tolstoj).
  • 1910: Anarchistka Emma Goldman veřejně vyslovuje podporu homosexuálům.
  • 1924: První americká organizace bojující za práva gayů a lesbiček - The Society for Human Rights.
  • 1932: Polsko dekriminalizuje pohlavní styk mezi osobami stejného pohlaví
  • 1961: pohlavní styk mezi osobami stejného pohlaví je dekriminalizován v Československu.
  • 1969: Stonewallské nepokoje v USA jsou někdy považovány za počátek moderního homosexuálního hnutí
  • 1973: Dozorčí rada Americké psychiatrické asociace na základě výsledků několika vědeckých výzkumů [49][50] schvaluje odebrání homosexuality z diagnostického a statistického manuálu (DSM-II) a staví se proti veřejné i soukromé diskriminaci homosexuálů a pro přijetí zákonů podporujících občanská práva.[51]
  • 1974: Členové Americké psychiatrické asociace v referendu schvalují rozhodnutí dozorčí rady odebírající homosexualitu z diagnostického a statistického manuálu (DSM-II).
  • 1975: Americká psychologická asociace ve své rezoluci vyjadřuje souhlas a podporu Americké psychiatrické asociaci a usiluje o to, aby všichni odborníci na duševní zdraví pomohli vymítit stigma duševní nemoci spjaté s homosexuální orientací [52]
  • 1991: Americká asociace psychoanalytiků se ve své rezoluci staví proti veřejné i soukromé diskriminaci homosexuálů [50]
  • 1993: Světová zdravotnická organizace odebrala homosexualitu ze svého seznamu poruch.
  • 1995: Japonská společnost psychiatrů a neurologů odebrala homosexualitu ze svého seznamu poruch.
  • 2001: Čínská psychiatrická asociace odebrala homosexualitu ze svého seznamu poruch.

Uvedení v seznamech poruch a následné vyřazení

Související informace naleznete také v článku Léčení homosexuality#Homosexualita jako nemoc či porucha.

Přinejmenším od roku 1883, kdy ji Emil Kraepelin uvedl v klasifikaci duševních nemocí mezi „stavy psychické oslabenosti“, se homosexualita objevovala v různých odborných klasifikacích jako nemoc či porucha.

Americká psychiatrická asociace v roce 1952 zařadila homosexualitu v prvním vydání Diagnostické a statistického manuálu duševních poruch (DSM) mezi sociopatické poruchy a v druhém vydání z roku 1968 mezi sexuální deviace. V roce 1973 na základě výsledků několika vědeckých výzkumů [53][50] schválila odebrání homosexuality z diagnostického a statistického manuálu (DSM-II) a postavila se proti veřejné i soukromé diskriminaci homosexuálů a pro přijetí zákonů podporujících občanská práva.[54] V letech 1980–1987 byla v DSM-III mezi poruchy výslovně řazena egodystonní homosexualita, ale i ta byla z DSM-IV vypuštěna.

V roce 1992 nezařadila Světová zdravotnická organizace homosexualitu do nové, 10. revize Mezinárodní klasifikace nemocí. Podobný posun postoje provedly v následujících letech psychiatrické asociace či odborné státní orgány některých významných evropských a asijských států, například v roce 1994 Japonská společnost psychiatrů a neurologů[55] a v roce 2001 Čínská organizace psychiatrů.[56]

Homosexualita a náboženství

Související informace naleznete také v článku Homosexualita a náboženství.

Vztah náboženství k homosexuálnímu jednání se různí a jednota nepanuje ani uvnitř velkých skupin náboženství, jako například v křesťanství, kde jednotlivé denominace zaujímají různé postoje. Od příkře odmítavých Apoštolská církev, Jednota bratrská nebo Římsko-katolická církev, až po tolerantní, gay friendly postoje, například Starokatolická církev, švédští luteráni, část metodistů, nebo Českobratrská církev evangelická, jejíž farářka Simona Tesařová udělila homosexuálnímu páru jako první v Česku církevní požehnání.[57](Viz též: Logos.)

Homosexualita v umění

Související informace naleznete také v článku Homosexualita v umění.
Soubor:Indiahomosexuality.jpg
Sexuální styk dvou mužů vyobrazený na chrámu v Indii

Homosexuální vztahy byly inspirací pro vznik významných děl literárních, filosofických i hudebních. Antická literatura obsahuje nespočet příběhů o lásce mezi muži, ať už v písních, milostné poezii, nebo satiře. Nejznámější příběhy najdeme shrnuté v Ovidiových Proměnách, legendárdní groteskní román Satyricon je příběhem dvojice bývalých studentů zápasících o přízeň milce Gitona.

Největší svod řecké poezie Anthologia Palatina obsahuje kromě jiných knihu (Músa Paidiké) „chlapcomilné“ poezie s 258 epigramy a knihu (Erótika) milostné poezie s 309 epigramy.[58]

Sklonek 19. a 20. století přináší renesanci homoerotického umění v různých oblastech. Mužskou lásku glorifikoval Walt Whitman ve svých Stéblech trávy, homosexualita je leitmotivem díla Thomase Manna, Allena Ginsberga a dalších spisovatelů. Ikonickými postavami gay pride hnutí se stali například italský režisér Pier Paolo Pasolini, výtvarník Andy Warhol, hudebníci Elton John, Freddie Mercury nebo George Michael. Světovou proslulost si vydobyl slovenský homosexuální fotograf Robert Vano.

Stereotypy, předsudky a protiargumenty

Související informace naleznete také v článku Předsudky vůči sexuální orientaci.

Předsudky vůči sexuální orientaci je označení negativních postojů k osobám kvůli jejich sexuální orientaci. Na rozdíl od pojmu Homofobie neobsahuje žádné předpoklady o základních motivech negativních postojů, vytyčuje studium postojů vůči sexuální orientaci v rámci širšího kontextu sociálního psychologického výzkumu předsudků a vyhýbá se hodnotovým soudům o takových postojích. [59]

Neuroticita nebo nezralost

Někdy bývá za bytostný znak nebo dokonce příčinu homosexuality považována neuroticita, psychosexuální nezralost nebo obdobné osobnostní charakteristiky[zdroj?].

Výchova dětí

Názory, podle nichž jsou heterosexuální páry z podstaty lepšími rodiči než stejnopohlavní páry, nebo že se dětem homosexuálních rodičů se daří hůře než těm vychovávaných heterosexuálními rodiči, nemají žádnou podporu ve vědeckém výzkumu. Více než 50 recenzovaných empirických studií provedených za posledních více než 25 let naopak ukazuje, že navzdory značné právní diskriminaci a nespravedlnostem jsou výchova dětí i její důsledky v rodinách s rodiči gayi nebo lesbami přinejmenším stejně příznivé jako v rodinách s heterosexuálními rodiči. [60][61][62]

Americká organizace psychologů v prohlášení uvádí:

"Neexistuje žádný vědecký důkaz o tom, že by účinnost rodičovství souvisela se sexuální orientací rodiče: Lesby a gayové jako rodiče poskytují podporující a zdravé prostředí pro své děti se stejnou pravděpodobností jako heterosexuální rodiče poskytují podporující a zdravé prostředí pro své děti.” “Výzkum ukázal, že přizpůsobení, vývoj a psychologická duševní pohoda dětí nesouvisí se sexuální orientací rodiče a že dětem leseb a gayů se daří stejně dobře se stejnou pravděpodobností jako dětem heterosexuálních rodičů.”[63]

Americká Národní organizace sociálních pracovníků v prohlášení uvádí:

“Nejvíce ohromující rys výzkumu lesbických matek, otců gayů a jejich dětí je nepřítomnost patologických zjištění. Druhým nejvíce ohromujícím rysem je to, jak jsou si skupiny rodičů gayů, leseb a jejich dětí podobné se skupinami heterosexuálních rodičů a jejich dětí zahrnutých do těchto (výzkumných) studií.”[61]

Americká psychiatrická asociace v prohlášení uvádí:

“Žádný výzkum neprokázal, že děti vychovávané lesbami a gayi jsou méně přizpůsobené než ty vychovávané v heterosexuálních partnerstvích.”[64]

Podle některých názorů jsou negativními stránkami výchovy dětí v homosexuálním páru absence mužské nebo ženské role v rodině, znejistění narušením tradičního pojetí rodiny a z toho vyplývající traumatizující postavení dítěte v nepříznivě naladěné společnosti. Názory o narušení vzorů mužské a ženské role se vyskytují zejména u některých psychoanalyticky nebo systemicky orientovaných psychologů. V Česku je popularizují například L. Trapková a V. Chvála[65], jimž oponuje pomocí odkazů na odborné studie například sexuolog Ivo Procházka[66].

Přibližně od poloviny 80. let 20. století existují studie, které při porovnání skupin dětí vychovávaných homosexuálními a heterosexuálními rodiči nezjistily žádné specifické vývojové rozdíly v jejich inteligenci, psychologickém a sociálním myšlení a popularitě u kamarádů. Americká psychologická asociace ve svém osvětovém textu uvádí, že sexuální orientace rodičů neovlivňuje orientaci jimi vychovávaných dětí[67] (míněno zřejmě výchovné ovlivnění). Negativní vliv výchovy ženským stejnopohlavním párem nezjistily ve své studii[68] ani Wainrightová a Pattersonová.

Ke stejnému závěru došla trojice holandských psychologů Henny Bos, Frank van Balen a Dymphna van den Boom porovnáním 100 párů lesbických a 100 heterosexuálních. Neshledali významné rozdíly v chodu rodin tvořených různými typy vztahů.[zdroj⁠?!]V studii byl tak učiněn prakticky stejný závěr, jaký nedávno vydaly studie provedené americkou Společností pediatrů.[69]

Americká psychologická asociace[70], Kanadská psychologická asociace[71], Americká psychiatrická asociace[72], Americká liga pro péči o děti[73], Americká akademie pediatrů[74], Americká akademie pro psychiatrii dětí a adolescentů[75], Severoamerická rada pro adopci dětí [76] a další organizace podporují adopce dětí homosexálními páry a staví se proti jejich diskriminaci. Podle Prof. PhDr. Petra Weisse, Ph. D. lze z odborného hlediska jednoznačně konstatovat, že neexistují vědecké argumenty proti možnosti výchovy vlastního či adoptovaného dítěte jednopohlavním rodičovským párem. Všechny protiargumenty jsou v podstatě politického, emocionálního nebo náboženského charakteru.[77]

Vztah homosexuality k pedofilii a ke zneužívání dětí

Autoři některých studií vyvozují závěry, že gayové mají oproti heterosexuálům větší tendenci k sexuálnímu zneužívání dětí nebo že je mezi nimi více pedofilů než mezi heterosexuály. Podle studie K. Freunda a R. J. Watsona z Clarke Institute of Psychiatry činí poměr homosexuálních pedofilů vůči heterosexuálním přibližně 2:1, resp. 20:11.[78].

Americká psychologická asociace uvádí, že neexistuje žádný důkaz, který by naznačoval, že homosexuálové jsou k zneužívání dětí náchylnější než heterosexuálové.[79][80]

Úřad Polské sexuologické společnosti uvedl ve svém stanovisku z roku 2006, že je třeba rozlišovat pedofilii a homosexualitu jako dva rozdílné pojmy a že homosexualita sama o sobě neimplikuje ani žádnou zvláštní predispozici k zákonem zakázanému pohlavnímu zneužívání dětí. Připisovat homosexuálním osobám (v porovnání k heterosexuálním) zvláštní sklon k sexuálnímu zneužívání dětí je podle PSS neoprávněným nadužitím. Šíření (představ o) spojení homosexuality a pedofilie podle PSS je doménou osob neznalých, nekompetentních nebo zaujatých proti homosexuálům a stavějících se proti jejich občanským právům, a křivdí homosexuální části společnosti, způsobuje mimořádnou trvalost zaujatosti vůči homosexuálům a ztěžuje jim plné společenské fungování. Stanovisko však nezmiňuje žádnou odbornou studii, která by se vztahem homosexality a pedofilie (jakožto zaměření) zabývala. Vztah homosexuality a sexuálního zneužívání dětí stanovisko zpochybňuje faktem, že významná většina případů sexuálního zneužití dětí v Polsku je spáchána heterosexuálními muži, zpravidla v rámci rodiny, a pokračuje úvahou, podle níž podíl takových činů proprociálně odpovídá podílu homosexuální menšiny ve společnosti – ani tato úvaha není podložena zmínkou žádné konkrétní odborné studie.[81]

Obecné povědomí o zvýšené náchylnosti homosexuálů k dětem či mladistvým bylo však posíleno například sérií sexuálních skandálů katolických duchovních v USA, jejichž činy se v převážné většině medializovaných případů týkaly dospívajících chlapců. PhDr. Jeroným Klimeš k tomu uvedl, že podle blíže nespecifikovaných analýz sexuálních skandálů kněží (pravděpodobně analýz provedených Vatikánem) mělo 90 % případů homosexuální pozadí, což podle metodických východisek Vatikánu[82]znamenalo, že se delikty týkaly chlapců, nikoliv že šlo o kněze zaměřené na muže nebo kněze s homosexuální či pedofilní identitou.[83][84]

Homofobie

Související informace naleznete také v článku Homofobie.

Homofobie je pojem, kterým se označuje strach z osob s homosexuální orientaci, odpor nebo apriorní nedůvěra k nim, nebo jejich diskriminace.[85][86] Může mít pejorativní charakter.

Vymezení a používání slova je kontroverzní, protože osoby vyjadřující se nepříznivě k homosexualitě nebo homosexuálně orientovaným osobám obvykle nepovažují své postoje za iracionální a nepovažují svá východiska za předsudky, zastánci práv homosexuálně orientovaných osob naopak mnohdy považují jakékoliv odmítavé názory automaticky za iracionální.

Právní podmínky

Přehledná tabulka po jednotlivých státech spolu s mapou světa a Evropy je v článku Zákony týkající se homosexuality.

Homosexualita

Homosexualita jako založení či zaměření v zemích s moderním právem pravděpodobně nikdy nebyla trestná, některé právní systémy však umožňovaly nebo umožňují znatelnou diskriminaci homosexuálně orientovaných lidí. Omezováno bývá například právo na zaměstnání nebo činnosti v oblasti výchovy a školství, armády a bezpečnostních složek, zdravotnictví atd. V Číně údajně homosexuálně orientované osoby nemají právo uzavřít sňatek s osobou opačného pohlaví. Rovněž římskokatolické církevní právo umožňuje anulaci (zneplatnění) sňatku muže se ženou pro relativní impotenci.

V některých státech se do některých částí právního řádu postupně prosazuje ochrana před diskriminací, násilím nebo jinými formami útisku pro sexuální orientaci, a to zpravidla současně s ochranou jiných menšin a ohrožených skupin.

Sexuální styk osob stejného pohlaví

Související informace naleznete také v článku stejnopohlavní sexuální styk.

V některých státech a společnostech je sexuální styk mezi osobami stejného pohlaví trestný, často pod sankcí nejvyšších trestů, například až trest smrti v některých muslimských státech jako Íránu nebo Nigérii.

V mnoha (většině evropských, asijských a amerických) státech na světě se nekladou překážky pro dobrovolný sex mezi nepříbuznými osobami téhož pohlaví, pokud již dosáhli věku ze zákona daného státu dostatečného pro provádění sexuálního styku obecně. Ve Francii byla sodomie vypuštěna z trestního zákoníku v roce 1791, v ostatních zemích započala hlavní vlna odtrestňování po roce 1960.

Svazek nebo soužití osob stejného pohlaví

V zemích západní (euroamerické) právní kultury svazky a soužití osob stejného pohlaví spadají pod obecná základní práva a svobody a nejsou státní mocí ani omezována nebo regulována, ani podporována.

Zákony některých zemí uznávají pro páry osob téhož pohlaví obdobnou nebo stejnou právní ochranu, podporu i omezení jako pro manželství.

Společenské, tedy neoficiální postoje se však mnohdy liší od postoje deklarovaného nebo uplatňovaného státní mocí.

Výchova dětí

Český Zákon o rodině umožňuje osvojení dítěte nebo pěstounskou péči o ně jak manželským párům, tak jednotlivcům za podmínky, že poskytují vhodné výchovné prostředí. Vhodnost prostředí je posuzována individuálně správním řízením a znaleckými posudky, v nichž se mohou projevit společenské názory i lidské kvality osob, které rozhodují.

Zákon o registrovaném partnerství osob stejného pohlaví, přijatý v ČR roku 2006, toto právo výrazně omezil tím, že osvojení dítěte registrovaným partnerem zcela vyloučil bez ohledu na další okolnosti, podobně jako jsou vyloučeny osoby úředně zbavené svéprávnosti. Někteří odpůrci i příznivci zákona předpokládají, že přijetí zákona do budoucna usnadní postavení registrovaného partnerství osob stejného pohlaví na roveň manželství, včetně možnosti společné adopce dětí.[87][88][89][90]

Odkazy

Související články

Literatura

  • Ivo Pondělníček, Jaroslava Pondělníčková-Mašlová: Lidská sexualita, Praha 1971
  • Pavlína Janošová: Homosexualita v názorech současné společnosti, Karolinum, Praha, 2000, 219 stran, ISBN 80-7184-954-5
  • Michal Černoušek, Šílenství v zrcadle dějin, Grada, Praha 1994, ISBN 80-7169-086-4
  • téma Homosexualita v kultuře, Souvislosti – revue pro literaturu a kulturu, č. 4/2003, Praha, ISSN 0862-6928:
    • Wolfgang Popp: Epos o Gilgamešovi jako první text o lásce muže k muži, pův. text 1992, přeložil Petr Lorenc
    • Maximos z Tyru: O erótice, původní text pochází z 2. stol. n. l., z německé verze přeložil Filip Horáček
    • Svátost sbratření (Molitva na bratrotvorenie - Euché eis adelfopoiésin), staroslověnský liturgický text z 11. století, přeložil Martin C. Putna
    • John Boswell: Homosexualita v kultuře vrcholného středověku, pův. text 1980, přeložil Martin C. Putna
    • Ramón Lull (Raymundus Lullus): Kniha o Příteli a Miláčku, starokatalánský text z přelomu 13. a 14. století, do češtiny přeložil roku 1905 Sigismund Bouška
    • Roar Lishaugen: „Ta pravá, ta naše literatura“ (Jiří Karásek ze Lvovic jako zakladatel české homosexuální literatury)
    • Franz Schindler: František Čeřovský, otec boje za dekriminalizaci homosexuálů v Československu
    • Věra Sokolová: „Moje tělo je ona“ (Apriles 2003 a politika ženského/lesbického těla)
    • Kateřina Kolářová: Hledání lesbického hlasu
    • Kateřina Kolářová: Celý život jsem čekala na 21. století (rozhovor s Jeanette Winterson o lesbismu, genderu a kyberprostoru)
    • Dominique Fernandez: Obrazy z dějin homosexuality ve filmu (přeložil M. C. Putna)
    • Martin C. Putna: Veselá věda aneb Alternativy uvnitř alternativy (kritický nástin soudobé vědecké rozpravy o homosexualitě)

Reference

  1. ↑ Feray, Jean-Claude; Herzer, Manfred: Homosexual Studies and Politics in the 19th Century: Karl Maria Kertbeny, Journal of Homosexuality, roč. 19, č. 1, 1990
  2. ↑ Biography: Karl Maria Kertbeny, GayHistory.com (web navštíven 7. 9. 2007)
  3. ↑ Klára Dokulilová: Homosexualita v diskurzu sexuologie, psychologie a sociologie
  4. ↑ Terapie homosexuality: sbírka praktických rad, kterak (se) bránit jinakosti
  5. ↑ v rámci pojmu polymorfní perverzita Freud předpokládal, že každý člověk se rodí se všemi sklony a ty se teprve kulturním vlivem tříbí
  6. ↑ Alfréd Kinsey ve svých zprávách používal tzv. Kinseyovu škálu sexuální orientace, na níž jen malý podíl osob byl zařaditelný do krajních bodů
  7. ↑ např. Lois J. McDermott, Sexual Orientation, 1996, University of Washington, Department of Psychology
  8. ↑ Hans Blüher: Die Rolle der Erotik in der männlichen Gesselschaft, 1919–1920
  9. ↑ Ivo Pondělníček, Jaroslava Pondělníčková-Mašlová: Lidská sexualita, Praha 1971
  10. ↑ Sigmund Freud: Tři pojednání k teorii sexuality., 1905, česky in: Sebrané spisy Sigmunda Freuda, Spisy z let 1904–1905, Psychoanalytické nakladatelství J. Kocourek, Praha, 2000, str. 33–40
  11. ↑ Jiří Rejzek: Český etymologický slovník, LEDA, Voznice, 2001, ISBN 80-85927-85-3, heslo buzerant
  12. ↑ Wikipedia DE: původ slova „schwul“
  13. ↑ Günter Dörner: 197x, citační údaje chybí
  14. ↑ Bailey JM, Pillard RC (1991). „A genetic study of male sexual orientation“. Archiv General Psychiatry 48 (12): 1089–96. PMID 1845227.
  15. ↑ Bailey JM, Benishay DS (1993). „Familial aggregation of female sexual orientation“. Americký časopis Psychiatry 150 (2): 272–7. PMID 8422079.
  16. ↑ David Gelman, „Born or Bred?“ Newsweek (24. února 1992), str. 46.
  17. ↑ Richard Cohen - „Coming Out Straight: Understanding and Healing Homosexuality“ (Oakhill Press, 2000), kapitola 2, dostupné online - http://www.gaytostraight.org/cos-chapter2.htm
  18. ↑ Vliv společnosti na výběr partnera
  19. ↑ Position Paper by The Council for Responsible Genetics
  20. ↑ Homosexuality Again Linked to Biological Factors
  21. ↑ Z homosexuála bisexuálem během několika hodin
  22. ↑ http://www.osel.cz/index.php?obsah=6&clanek=3713
  23. ↑ Je homosexuální cítění vrozené?
  24. ↑ Canadian Scientists Find More Homosexuals Left-Handed
  25. ↑ Handedness, birth order, and sexual orientation
  26. ↑ Finger-length ratios and sexual orientation
  27. ↑ Gay zvířátka bez předsudků
  28. ↑ Diplomová práce: Problematika homosexuality ve výuce na českých školách
  29. ↑ a b VERNER, Miroslav; BAREŠ, Ladislav; VACHALA, Břetislav. Encyklopedie starověkého Egypta. Praha: Libri, 2007. 528 s. ISBN 978-80-7277-306-0. S. 172. 
  30. ↑ a b LANDGRÁFOVÁ, Renata; KREJČÍ, Jan; NAVRÁTILOVÁ, Hana. Písně Zlaté bohyně: staroegyptská milostná poezie. Praha: Set Out, 2007. 199 s. ISBN 978-80-86277-54-7. S. 26. 
  31. ↑ VACHALA, Břetislav. Pověsti a legengy faraónského Egypta. Praha: Knižní podnikatelský klub, 1994. 100 s. ISBN 80-85267-62-4. S. 63. 
  32. ↑ VACHALA, Břetislav. Moudrost starého Egypta. Praha: Knižní podnikatelský klub, 1992. 175 s. ISBN 80-85267-28-4. S. 24 . 
  33. ↑ WILKINSON, Toby H. A. Lidé starého Egypta. Překlad Hana Navrátilová a Renata Landgráfová. Praha: Mladá fronta, 2008. 336 s. ISBN 978-80-204-1819-7. S. 79n. 
  34. ↑ a b Paul Halsall:Homosexual Eros in Early Greece (1986)
  35. ↑ Knowledgrush: Sacred Band
  36. ↑ Tatianus: Řekům
  37. ↑ Encyklopaedia Britannica: Antinous
  38. ↑ GLBTQ: Hadrian
  39. ↑ Diplomová práce: Problematika homosexuality ve výuce na českých školách
  40. ↑ Bailey JM, Pillard RC (1991). „A genetic study of male sexual orientation“. Archiv General Psychiatry 48 (12): 1089–96. PMID 1845227.
  41. ↑ Caravaggio: film o malířově životní lásce.
  42. ↑ "Michelangelo", The New Encyclopaedia Britannica, Macropaedia, Volume 24, page 58, 1991.
  43. ↑ Profesor Louis Crompton: Julius III.
  44. ↑ Theodosiův kodex 9.8.3: "When a man marries and is about to offer himself to men in womanly fashion {quum vir nubit in feminam viris porrecturam), what does he wish, when sex has lost all its significance; when the crime is one which it is not profitable to know; when Venus is changed to another form; when love is sought and not found? We order the statutes to arise, the laws to be armed with an avenging sword, that those infamous persons who are now, or who hereafter may be, guilty may be subjected to exquisite punishment.
  45. ↑ Theodosiův kodex 9.7.6: Omnes, quibus flagitii usus est, virile corpus muliebriter constitutum alieni sexus damnare patientia (nihil enim discretum videntur habere cum feminis), huius modi scelus spectante populo flammis vindicibus expiabunt. Pp. in foro Traiani VIII. id. aug., Valentiniano a. IV. et Neoterio coss. Haec lex interpretatione non indiget..
  46. ↑ Justinian Novels 77, 144
  47. ↑ The Law in England, 1290-1885
  48. ↑ "Pederasty" Decriminalized in France
  49. ↑ Facts About Homosexuality and Mental Health
  50. ↑ a b c Lynne Lamberg, JAMA (Journal of the American Medical Association) contributor JAMA: Gay Is Okay With APA (American Psychiatric Association)
  51. ↑ American Psychiatric Association: Homosexuality and Civil Rights POSITION STATEMENT
  52. ↑ Charlotte J. Patterson, PhD; American Psychological Association: Lesbian & Gay Parents
  53. ↑ Facts About Homosexuality and Mental Health
  54. ↑ American Psychiatric Association: Homosexuality and Civil Rights POSITION STATEMENT
  55. ↑ Chinese psychiatrists debate meaning of sex orientation
  56. ↑ Los Angeles Times Chinese Psychiatrists Decide Homosexuality Isn’t Abnormal
  57. ↑ Požehnání homosexuálnímu páru v kostele U Jákobova žebříku
  58. ↑ PhDr. Josef Bartoň, ThD. z katedry biblických studií KTF Praha hovoří o erotice v řecké poezii
  59. ↑ Current Directions in Psychological Science, 9(1), 19-22. Herek, G.M. (2000). The psychology of sexual prejudice..
  60. ↑ Decision from the Iowa District Court: Varnum v. Brien
  61. ↑ a b Společná zpráva (Amici Curiae Brief) na podporu strany odvolávající se k Nejvyššímu soudu státu Maine ve věci adopce R. A. a M. A., 12. října 2006, od organizací American Psychological Association; Maine Psychological Association, National Association of Social Workers, National Association of Psychiatric Physicians, Child 'Utelfare League of America, Maine Childern's Alliance, Maine Medical Association, American Academy of Pediatrics, Maine Chapter, Evan B. Donaldson Adoption Institute, Kids First, Community Counseling Center online na stránkách Americké psychologické asociace
  62. ↑ Australian Psychological Society: Lesbian, Gay, Bisexual and Transgender (LGBT) Parented Families
  63. ↑ American Psychological Association: APA Policy Statement: Sexual Orientation, Parents, & Children
  64. ↑ American Psychiatric Association: Support of Legal Recognition of Same-Sex Civil Marriage POSITION STATEMENT
  65. ↑ Ludmila Trapková, Vladislav Chvála: Rozdíly mezi mužskou a ženskou potencí a příznak v rodině.
    Ludmila Trapková, Vladislav Chvála: Na pohlaví přece jen záleží (MF Dnes, příloha Kavárna, 2. září 2006)
  66. ↑ Ivo Procházka: Pohlaví, výchova a pravda (MF Dnes, příloha Kavárna, 30. 9. 2006)
  67. ↑ American Psychological Association: Answers to Your Questions About Sexual Orientation and Homosexuality
  68. ↑ Jennifer Wainright & Charlotte Patterson. (2006). Delinquency, Victimization, and Substance Use Among Adolescents With Female Same-Sex Parents. Journal of Family Studies, v. 20, pp. 526-530. Shrnutí na APA a beyondhomophobia.com (Parent Sexual Orientation and Adolescent Functioning)
  69. ↑ Děti lesbických párů si vedou dobře
  70. ↑ American Psychological Association: Policy Statement, Sexual Orientation, Parents, and Children
  71. ↑ Canadian Psychological Assiciation: Gasy and lesbians make bad parents - “There is no basis in the scientific literature for this perception”
  72. ↑ American Psychiatric Association: Position Statement on Adoption and Co-parenting of Children by Same-sex Couples
  73. ↑ Child Welfare League of America: Position Statement on Parenting of Children by Lesbian, Gay, and Bisexual Adults
  74. ↑ American Academy of Pediatrics: Coparent or Second-Parent Adoption by Same-Sex Parents, Committee on Psychological Aspects of Child and Family Health
  75. ↑ American Academy of Child and Adolescent Psychiatry: Policy Statement: Gay, Lesbian, and Bisexual Parents
  76. ↑ North American Council on Adoptable Children: NACAC Position Statement: Gay and Lesbian Adoption and Foster Care
  77. ↑ Weiss, P.: Homosexuálové a výchova dětí, Mladážena.cz, 16.10.2007
  78. ↑ K. Freunda, R. J. Watsona, Clarke Institute of Psychiatry, The proportions of heterosexual and homosexual pedophiles among sex offenders against children: an exploratory study
  79. ↑ American Psychological Association: Answers to Your Questions About Sexual Orientation and Homosexuality
  80. ↑ University of California, Psychology Department: Facts About Homosexuality and Child Molestation
  81. ↑ Stanowisko polskiego Towarysztwa seksuologicznego. 30. 6. 2006
  82. ↑ Jeroným Klimeš v Událostech-komentářích, přepis, soukromý blog Jeronýma Klimeše, 15. 12. 2005 (polemická korespondence s Petrem Weissem, vědeckým sekretářem Sexuologické společnosti ČLS JEP, ohledně vystupení Jeronýma Klimeše v pořadu Události a komentáře v ČT 1 dne 29. 11. 2005)
  83. ↑ Klimeš, Jeroným: Je možno změnit homosexuální orientaci?, soukromý blog Jeronýma Klimeše, 15. 12. 2005 (polemická korespondence s Petrem Weissem, vědeckým sekretářem Sexuologické společnosti ČLS JEP, ohledně vystupení Jeronýma Klimeše v pořadu Události a komentáře v ČT 1 dne 29. 11. 2005)
  84. ↑ Józef Augustyn: Hluboce zraněni - církev a fenomén sexuálního zneužívání, Karmelitánské nakladatelství, 2003, ISBN 80-7192-804-6 (Jeroným Klimeš uvádí, že spoluautory byli též Slavoj Brichcín a Jeroným Klimeš)
  85. ↑ Marianna Šípošová: Homofóbia a jej dopad na homosexuálnu menšinu, FiF UK, Bratislava 1997
  86. ↑ Jaroslava Talandová: Sociální postavení lesbických žen a alternativní rodinné modely v kontextu heterosexuální společnosti. Praha, L-klub Lambda, 1997.
  87. ↑ Michal Petřík: Institut registrovaného partnerství není liberalizační krok
  88. ↑ Martina Štěpánková: Gay a lesbické rodičovství
  89. ↑ Vojtěch Bellig: Na cestě k expanzi sociálního státu
  90. ↑ Roman Joch: Zákon o registrovaném partnerství…

Externí odkazy

Šablona:Link FA

Citováno z „https://cs.wikipedia.org/w/index.php?title=Homosexualita&oldid=3730058“