Pižmoň severní

Z Wikipedie, otevřené encyklopedie
Skočit na: Navigace, Hledání

Wikipedie:Jak číst taxobox Pižmoň severní

alternativní popis obrázku chybí
Stupeň ohrožení podle IUCN
Málo dotčený
málo dotčený[1]
Vědecká klasifikace
Říše: živočichové (Animalia)
Kmen: strunatci (Chordata)
Podkmen: obratlovci (Vertebrata)
Nadtřída: čtyřnožci (Tetrapoda)
Třída: savci (Mammalia)
Řád: sudokopytníci (Artiodactyla)
Podřád: přežvýkavci (Ruminantia)
Čeleď: turovití (Bovidae)
Podčeleď: kozy a ovce (Caprinae)
Rod: pižmoň (Ovibos)
Blainville, 1816
Binomické jméno
Ovibos moschatus
(Zimmermann, 1780)
Muskox distribution combined.png
Poddruhy
Některá data mohou pocházet z datové položky.

Pižmoň severní neboli tur pižmový nazývaný též jako pižmoň východní (Ovibos moschatus) je velké zvíře, které je dokonale přizpůsobeno silným mrazům vysokého severu.

Popis[editovat | editovat zdroj]

Pižmoň severní je velké, zavalité zvíře se zakulacenou hlavou a poměrně krátkými končetinami. Pižmoň severní je sice o mnoho nižší než kráva, ale dosahuje skoro stejné hmotnosti 200 až 450 kg. Výška v kohoutku činí pouze 90 až 150 cm a jeho tělo je dlouhé 200 - 250 cm. Díky dlouhé a neobyčejně husté srsti pižmoň působí ještě nižším, ale robustním dojmem. Srst může měřit až 90 cm, takže na bocích sahá téměř k zemi. Na přední straně hlavy a končetinách je srst mnohem kratší. Zbarvení pižmoně je černohnědé až šedé, na hřbetě a čenichu světlejší. Mláďata někdy mívají na čele světlou skvrnu. Právě od dlouhé srsti je odvozen eskymácký název pižmoně umiŋmak, což v překladu znamená "chlupáč" či "vousáč". Pižmoň má čtyřprsté končetiny, ale došlapuje jen na dva prsty, podobně jako např. kráva. Jeho ocas je hustě osrstěný a nápadně krátký. Hlava pižmoně je klabonosá, tvarem trochu připomíná hlavu domácího berana. Oči i boltce jsou nápadně malé a čenich je porostlý srstí až k nozdrám, takže není vytvořen mulec. Pod tlamou má pižmoň husté "vousy" z prodloužené srsti. Mezi nápadné znaky pižmoně patří rohy, které nosí obě pohlaví. Rohy mohou měřit až 70 cm a jsou velmi mohutné. Na čele se stýkají a jejich báze zde vytvářejí jakousi "čelenku", díky níž je čelo pižmoně doslova opancéřované. Rohy se od této báze ohýbají směrem dolů a k ostré špici se hákovitě zahýbají. Obrněné čelo používají samci pižmoňů při vzájemných soubojích v době říje nebo při obraně před vlky. Tvrdí se, že kulka z kulovnice, vystřelená na pižmoně, se od jeho čela odrazila.

Rozšíření[editovat | editovat zdroj]

Pižmoni pocházejí z chladných stepí s kontinentálním suchým klimatem, proto jsou dost náchylní na deště kombinované s mrazem. Změna klimatu byl nejpravděpodobnější důvod vyhynutí těchto savců v Evropě (četné nálezy a fosílie dokládají, že žili i na území ČR) a Asii v poledové době, kdy se výrazně zvýšilo množství srážek.

Rozšíření pižmoně severního: červená barva = původní rozšíření (19. století); modrá barva = místa, kde byl úspěšně vysazen v 20. století

Do dnešních dnů se podařilo pižmoňům přežít jen v odlehlých a pustých místech kanadské Arktidy a severovýchodního Grónska. Ale i tady téměř vyhynuli během 19. století, kdy do těchto oblastí začali pronikat obchodníci s kožešinami. Na poslední chvíli byly však vydány zákony na jejich ochranu. V rámci několika ochranářských programů byla zvířata na nějakých místech svého výskytu znovu vysazena, což způsobilo fakt, že dnes už znovu pižmoň oživuje kamenitou tundru i na Aljašce, na západě Grónska, na Tajmyrském poloostrově v Rusku a v Evropě ve dvou horských oblastech střední Skandinávie.

Díky tvrdému režimu ochrany jejich počet znovu stoupá a dnes se pohybuje mezi 50 až 60 tisíci zvířaty. Dokonce se v některých oblastech Kanady povoluje původním obyvatelům - Eskymákům omezený lov několika desítek kusů ročně.

Způsob života[editovat | editovat zdroj]

Pižmoň severní je zvíře žijící ve skupinách - v létě žije v menších skupinách a v zimě se houfuje do větších skupin, které mohou čítat až 100 kusů. V krutých mrazech polární noci vyhledávají pižmoni vichřicemi vyfoukané svahy kopců, kde je dostupná potrava v podobě větví, pupenů nízkých vrb, vřesovcovitých rostlin a uschlých travin.

Staří býci žijí samotářsky a jen v období rozmnožování se obklopují několika kravami. Říje začíná v druhé polovině září a trvá asi měsíc. Samci kolem sebe šíří pronikavý pach, podle kterého dostalo zvíře české pojmenování. Jedná se o výměšek žláz umístěných v srsti nad očima, který si vtírají do srsti na předních nohách.

Býci mezi sebou urputně bojují o přízeň krav. V plném trysku se na sebe řítí ze vzdálenosti několika desítek metrů a zvuk rohů narážejících do sebe je slyšet na velkou vzdálenost. Boj pokračuje tak dlouho, dokud jeden samec neustoupí. Březost krav trvá 8 měsíců a telata přichází na svět v květnu. Již od prvních dnů jsou telata schopna následovat matku i stádo. Plně se osamostatňují během prosince, kdy přestávají definitivně sát mléko. Jalovice jsou pohlavně dospělé v třetím roce života, býčci asi o dva roky později. Pižmoni severní se mohou dožít až 35 let.

Obranná strategie[editovat | editovat zdroj]

U pižmoňů se vyvinul jeden z nejlepších způsobů obrany u býložravce proti predátorům. Při objevení nepřítele se vylekaná zvířata rychle sbíhají do kompaktního kruhovitého tvaru. Natisknou se k sobě tak, že zadek mají vevnitř a hrozivou hradbou skloněných čel s nebezpečnými rohy vně kruhu. Uvnitř kruhu se nacházejí telata a slabší zvířata. Nejstarší a nejsilnější členové stáda provádějí proti nepříteli tryskové útoky, které odradí i vyhladovělou smečku vlků.

Zatímco proti vlkům tato technika jednoznačně uspěla, proti člověku nikoli a stala se jim osudnou. Statečnost a soudržnost pižmoňů je pověstná už od pradávna. V novodobé historii se nejednou stalo, že lovec, který chtěl zabít jen několik kusů pro svou potřebu, musel zabít celé stádo. Pižmoni totiž hájí a neopustí ani mrtvá zvířata. Obranný pud se jim stává osudným i v dnešní době, kdy na sever proniká množství turistů. Pižmoni zaujímají kruhovou obranu i při postřehnutí malého letadla s turisty. Při přeletu je ale zachvátí panika a stádo se dává na bezhlavý útěk. Vystrašená zvířata také často udupou v panice svá telata.

Pižmoň severní v Národním parku, Norsko

Nebezpečné zvíře[editovat | editovat zdroj]

Na většinu turistů působí pižmoni neohrabaně, a tak se nebojí přijít blíž, aby si živočicha prohlédli nebo vyfotografovali. To se jim ale většinou stává osudným. Pokud člověk překročí jejich útěkovou vzdálenost, která je asi 50 - 100 m, zvířata ještě varují. Hlasitě funí, nervózně potřásají hlavou a často hrabou některou z předních končetin. Pak již následuje překvapivě rychlý útok. V otevřeném prostranství je útěk zcela beznadějný. Proto se doporučuje udržet od zvířat vzdálenost 200 m.

Hrozba oteplování[editovat | editovat zdroj]

Na dnešních největších ztrátách pižmoňů se podílejí převážně náhlé vpády teplého vzduchu vysoko na sever. Přežene-li se v zimě déšť, rouno pižmoňů promokne a následujícím mrazem zmrzne „na kámen“. Ležící pižmoni často přimrznou k zemi svou dlouhou srstí a už nevstanou. Šťastnější, kteří se pohybují, se přes ledový krunýř nedostanou k potravě a tak většina telat a starších kusů uhyne hlady. Tato plošná decimace je dávána do souvislosti s možným globálním oteplováním zeměkoule.

V literatuře[editovat | editovat zdroj]

V románu Eduarda Štorcha Lovci mamutů přijede jeden z hrdinů, chlapec Veverčák na poraněném pižmoňovi až do loveckého tábora. Před cca 20 tisíci lety, kdy se děj knihy odehrává, pižmoň skutečně žil i na českém území a společně se soby, divokými koňmi či mamuty se stával kořistí pravěkých lovců. Dokladem výskytu pižmoně na území Česka je např. neúplná kostra, nalezená v jeskyni Ovčí díra v Moravském krasu, celkově však jsou ve střední Evropě nálezy tohoto druhu, např. ve srovnání se soby, mamuty či jeskynními medvědy dost vzácné.

Kam do Zoo[editovat | editovat zdroj]

Externí odkazy[editovat | editovat zdroj]