Kvakeři

Z Wikipedie, otevřené encyklopedie
Skočit na navigaci Skočit na vyhledávání
Náboženská společnost přátel / kvakeři
Religious Society of Friends / Quakers
Quaker star-T.svg
George Fox, zakladatel společnosti
George Fox, zakladatel společnosti
Základní info
Aktivita: 17. století-dosud
Založil: George Fox
Odkazy:  

Náboženská společnost přátel (anglicky Religious Society of Friends), často též kvakeři (z anglického Quakers) je náboženské hnutí vycházející z křesťanství založené Georgem Foxem v polovině 17. století v Anglii. Foxovi stoupenci si říkali „Přátelé pravdy“ a postupně vešli ve známost jednoduše jako „Přátelé“. Označení „Přítel“ a „kvaker“ jsou synonyma.

Vznik názvu[editovat | editovat zdroj]

Název „kvaker“ byla původně hanlivá přezdívka. Vznikla odvozením z anglického slova to quake, třást se, které pravděpodobně poukazuje na dvě okolnosti. O kvakerech se říkalo, že se nábožným zanícením třesou. Na druhé straně vychází označení z příběhu George Foxe, zakladatele kvakerství, který při jednom ze svých mnoha soudních předvolání vyzval soudce aby „se třásl (to quake) před Bohem“. Soudce pak údajně zvolal: „Do šatlavy s tím kvakerem!“.

Vize[editovat | editovat zdroj]

George Fox byl ve své době osvíceným buřičem, který zásadně nesouhlasil s tím, jak lidé, kteří se považovali za křesťany, nežili podle toho, co vyznávali. Z niterné potřeby navrátit křesťanství původní čistotu a záměr vzniklo nakonec, na základě jeho vize Vnitřního světla, které prostupuje každým člověkem, kvakerské hnutí.

Jedním z nejcharakterističtějších rysů kvakerství je poznání, že každý člověk může mít přímý kontakt s Bohem, aniž by k tomu potřeboval prostředníky (kněží). V samém středu kvakerského myšlení je učení o Vnitřním světle, podle něhož je v každém člověku přítomen kousek božství. Toto vnitřní božství nebo také „to od Boha“ se může, pokud je tomu otevřen, projevit v podobě úkolu nebo poslání, které má člověk na Zemi vykonat.

Kvakeři věří, že přímé spojení s Bohem se neprojevuje pouze v pasivním uctívání, ale v inspiraci ke konkrétním činům a práci ve prospěch celku i každého jednotlivce.

Protože kvakeři věří, že každý člověk má vnitřní božskost, není podle nich rozdíl mezi lidmi, např. podle barvy pleti, národnosti, věku, vyznání či pohlaví.

Také nosíme trochu jiné šaty než jiní lidé, aby nám to stále připomínalo, že se jim nemáme podobat. Jiní nosí odznaky své důstojnosti, my znamení své křesťanské pokory; vyhýbáme se zábavám, divadlu, hrám; byli bychom opravdu ubozí, kdybychom těmito nicotnostmi plnili srdce, v nichž má bydlit Bůh. (...) Nikdy nejdeme do války, ne proto, že bychom se báli smrti, neboť naopak žehnáme chvíli, která nás spojí s Nejvyšším; ale nejsme vlci ani tygři, ani dogy, nýbrž lidé, křesťané. Bůh náš, kterýž nám káže, abychom milovali nepřátele své a trpěli bez reptání, jistě nechce, abychom jezdili za moře rdousit své bratry... (...) A když po vyhraných bitvách celý Londýn je slavnostně osvětlen a na nebi šlehají blesky výstřelů a vzduch duní díkůvzdáním, vyzváněním, hraním na varhany a střelbou z kanonů, tu se jen mlčky otřásáme nad zabíjením, které vyvolává veřejné radování.

Voltaire, Filosofické listy, z vyznání kvakera v 1. listu[1]

Svědectví (SPICES), podle nichž se kvakeři snaží žít a současně je dál šířit:

Kvakeři se záměrně vyhýbají vytváření náboženských autorit a vnitřních hierarchií.

V duchu svých Svědectví tradičně stáli u kořene významným společenských změn jako např. zrušení otroctví, reformy vězeňství, hnutí za rovnoprávnost žen a mužů, ochrany lidských práv, práv dětí, hnutí za nenásilí, ochrany přírody, přírodních zdrojů a mnoho dalších.

V roce 1947 byla Společnosti přátel jako zatím jedinému náboženskému hnutí udělena Nobelova cena za mír.

Na světě je 377 000 kvakerů, z nichž 52 % žije v Africe.

Čeští kvakeři[editovat | editovat zdroj]

V Česku se hnutí Přátel – kvakerů schází pravidelně od roku 2003. V současnosti je jejich hlavním místem setkávání Praha, kde se scházejí každou neděli dopoledne v Kateřinské ulici [1] a několikrát do roka střídavě se setkávají také v Plzni, Písku a Brně. Setkání jsou otevřená veřejnosti.

Dějiny kvakerství[editovat | editovat zdroj]

Kvakerské hnutí vzniklo v Anglii 17. století odtržením části přívrženců od tehdejší Anglikánské církve. Šířili potom na tehdejší dobu kacířskou myšlenku, že Ježíš Kristus přišel na zemi, aby lidem ukázal cestu přímého napojení na Boha, bez potřeby kazatelů a pastorů. Mezi těmito křesťanskými posly bylo také mnoho aktivních žen. Důraz byl tehdy kladen na osobní prožitek Boha skrze Ježíše Krista a studium bible.

Kvakeři se zaměřili na čistotu jednání a prožívání tak, aby bylo v souladu se světlem Božím.

V minulosti byli kvakeři známi mimo jiné tím, že nosili prosté oblečení, odmítali skládat přísahu (králi nebo pravdomluvnosti u soudu), aktivně vystupovali proti otroctví, odmítali bojovat ve válkách a nekonzumovali alkohol. Tím se stali často odtrženými od ostatní společnosti. Dnešní kvakeři se neodlišují a podle vlastního uvážení a svědomí žijí v duchu svědectví a obvykle nekonzumují alkohol.

Kvakeři byli také aktivní v obchodu a průmyslu. Založili textilní a obuvnické manufaktury, např. Cadbury, Rowntree a C. & J. Clarks, banky a finanční ústavy, jako např. Barclays, Lloyds a další. Prakticky, morálně i finančně podporovali zrušení otroctví, reformu vězeňství a projekty sociální rovnoprávnosti, jako např. práva žen, dětí a další.

Mezi kvakery bylo vždy mnoho aktivních žen, které významně ovlivňovaly dějiny. Za první známou kvakerku, zvanou též matka kvakerů, je považována Margaret Fellová, pozdější manželka George Foxe.

George Fox[editovat | editovat zdroj]

Podrobnější informace naleznete v článku George Fox.

Zakladatelem hnutí byl anglický protestantský kazatel George Fox. Jako reformační stoupenec tzv. anglického disentu byl nespokojen s praktikováním křesťanství v tehdejší době. Byl zastáncem myšlenky přímého spojení s Bohem, bez prostřednictví kněží. Působil v Anglii, Holandsku a na Barbadosu.

Za své názory byl Fox vězněn a v roce 1650 odsouzen za kacířství.

Kvakeři a migrace do Ameriky[editovat | editovat zdroj]

Kvakerství si v Anglii a na Walesu postupně našlo úctyhodných 61 680 zastánců, tj. více než 1 % obyvatel. Tehdejší protestantská církev však považovala kvakery za kacíře a hrozbu pro společensko-politické pořádky. Oficiální pronásledování kvakerů, které v roce 1662 zahájil tzv. Zákon o kvakerství, trvalo pak bezmála třicet let. Teprve v roce 1689 skončilo vydáním Tolerančního dekretu. Vyústilo však v emigrační vlnu, směřující především do Ameriky.

Ale ani tady neměli kvakeři lehké začátky. Jejich pronásledování začalo v Bostonu v r. 1651, když anglické misionářky, kvakerky Marry Fisherová a Anna Austinová veřejně kázaly poselství vnitřního světla v každém člověku. Byly prohlášeny za kacířky, uvrženy do vězení, zbaveny veškerého majetku a deportovány. O několik let později, v roce 1660, byla v Bostonu oběšena kvakerka Mary Dyer jako jedna z tzv. Čtyř mučedníků. O rok později král Karel II. popravy zakázal. Angličané si pak od roku 1684 na území postupně vynutili dodržování anglického práva, což vyústilo v roce 1689 ve vydání Tolerančního zákona.

Kvakeři se usazovali také v severovýchodní oblasti dnešních Spojených států, kde nacházeli příznivější podmínky pro zakládání komunit v duchu tzv. „svaté rozpravy“. Přestože se ani tady zcela nevyhnuli perzekucím, našli nakonec stabilní zázemí ve třech koloniích: Východní Jersey, Rhode Islandu a Pensylvánii, kde získali i značný politický vliv.

Pennův Svatý experiment[editovat | editovat zdroj]

Pensylvánie (1681) vznikla na soutoku řek Delaware a Schuylkill River a její politické a společenské uspořádání vycházelo po dobu téměř jednoho století z principů kvakerství. Ve své době to byl vpravdě „Svatý experiment“, jak to nazval sám zakladatel, William Penn. Dokázal na strategicky významném území Ameriky vybudovat společnost fungující na principech rovnoprávnosti a tolerance, která respektovala náboženskou svobodu a měla liberální správce. Penn choval velkou úctu k místním indiánům a dohodl se s nimi na odkoupení jejich území, místo aby ho ukořistil, jak bylo tehdy běžným zvykem. Pennův „Svatý experiment“ trval téměř jedno století a významným způsobem ovlivnil další vývoj dějin Ameriky. Právě ve Filadelfii byla 4. července 1776 podepsána Deklarace nezávislosti, která následně dala vzniknout Spojeným státům americkým.

Kvakeři proti otroctví[editovat | editovat zdroj]

Také první písemně dochovaný podnět ke zrušení otroctví spatřil světlo světa v Pensylvánii. V roce 1688 sepsal kvaker německého původu, Francis Daniel Pastorius nótu proti držení otroků, kterou podepsali další kvakeři. Ač tento počin nemohl ve své době otroctví nijak zásadně ovlivnit, lze ho považovat za první významný dokument na dlouhé cestě k jeho zrušení. Podstatnější roli sehrála koncem války petice za zrušení otroctví, kterou Společnost Přátel (kvakeři) jako první adresovala Kongresu spojených států.

Prvotní kvakerská kritika otrokářství směřovala k samotným kvakerům, vlastníkům plantáží, kteří se domnívali, že se bez otroků neobejdou. Potřeba naplňovat principy kvakerské víry však vedla postupně i tyto kvakery k přezkoumání jejich postoje a později k prvnímu propouštění zotročených Afričanů. Kvakeři tak v mnohém předběhli dějiny. Výraznou roli v tomto procesu sehráli mj. kvakeři Anthony Benezet a John Woolman, později také například Levi Coffin a Paul Cuffee.

Kvakeři a rovnoprávnost žen s muži[editovat | editovat zdroj]

Kvakeři od počátku své historie uznávali rovnoprávné postavení žen a podporovali je k aktivní práci pro společenství. Žena měla hrát rozhodující roli v rodině i komunitě podporou a rozvíjením schopnosti „svaté rozpravy“. Svatá rozprava je vnímání a komunikace na principech vědomé přítomnosti, čestnosti, pravdomluvnosti, tolerance, rovnocennosti a otevřenosti ve sdílení pocitů. V kvakerském hnutí a návazně moderních dějinách hrály ženy vždy zásadní roli. První významnou kvakerkou byla Angličanka Margaret Fellová, zvaná také „matka kvakerů“. Manželka ctihodného soudce vévodství Lancasterského a člena parlamentu Thomase Fella, se po jeho smrti provdala za George Foxe, zakladatele kvakerství. Společně pracovali na šíření kvakerství a později jeho struktuře, kde žena hrála důležitou roli. Role ženy byla vnímána jako záruka duchovního růstu v rodině i komunitě. Přesto se ani kvakerství neobešlo bez obav ze stoupajícího vlivu žen. Tyto tendence se odrazily i v pozdějším rozdělení kvakerství na dva hlavní proudy: ortodoxní a liberální. Ortodoxní proud pak přinesl pokles vlivu žen na duchovní prosperitu společenství.

Ženy kvakerky se přesto dál čile zapojují do veřejného společensko-politického života. Nejednou stály při vzniku významných organizací, isntitucí a společností. Témata, která aktivní kvakerky svými postoji a činy zosobňovaly, jsou například zrušení otroctví, reforma vězeňství, ženská rovnoprávnost, práva dětí, svoboda vyznání a řada dalších.

Za všechny další významné kvakerky jmenujme např. Lucrecii Mottovou, bojovnici za lidská práva, zrušení otroctví a rovnoprávnost žen; Mary Dayerovou, jejíž poprava za zpochybňování puritánského práva byla prvním impulzem k pozdějšímu uzákonění práva na svobodu vyznání; sestry Grimké, které vynikly v prosazování ženských práv a zrušení otroctví; Alice Paulovou, význačnou aktivistku prosazující volební právo žen nebo Sáru Mapps Douglassovou, talentovanou výtvarnou umělkyni černošského původu a důležitou postavu v boji proti otrokářství.

Významné osobnosti[editovat | editovat zdroj]

John Woolman[editovat | editovat zdroj]

Cestoval po britské oblasti Severní Ameriky, aby přesvědčoval otrokáře o nesprávnosti držení lidí v otroctví a nutnosti zrušení obchodu s otroky. Byl také neúnavným aktivistou a šiřitelem myšlenky nenásilí, ekonomické rovnosti, důstojného zacházení s lidmi i zvířaty, odmítal útlak a bojkotoval odvody daní pro válečné účely. Deník Johna Woolmanna se od r. 1774 opakovaně vydává jako jedno z významných amerických duchovních děl až do dnešní doby.

Levi Coffin[editovat | editovat zdroj]

Pomohl k útěku třem tisícům otroků později proslulou cestou tzv. „Podzemí dráhy“ – ilegální sítě únikových cest a stanovišť ve státech Indiana a Ohio. Prchali tudy nejen otroci, ale také pronásledovaní Indiáni. Coffin byl neoficielně označován za „presidenta Podzemní dráhy“

Paul Cuffeer[editovat | editovat zdroj]

Kvaker černošského původu, syn afro-amerických otroků, byl propuštěn kvakerským pánem ve státě Massachusetts. Když mu v jeho 13 letech zemřel otec, začal pracovat, aby pomohl matce uživit rodinu s dalšími třemi sourozenci. Vybudoval úspěšnou obchodní lodní společnost a zřídil první rasově smíšenou školu ve městě Westport v Massechutsetts. Věnoval zde mnoho peněz na stavbu domu pro kvakerská setkání. Jako štědrý a osvícený aktivista pomáhal rozvoji kolonie pro osvobozené otroky Freetown, později Sierra Leone.

Další osoby[editovat | editovat zdroj]

Odkazy[editovat | editovat zdroj]

Reference[editovat | editovat zdroj]

  1. VOLTAIRE. Voltaire: myslitel a bojovník. 1. svazek. Filosofie [a] náboženství. Vyd. 1. Praha: Státní nakladatelství politické literatury, 1957. 599 s. cnb000152853. [Citovaný text z 1. listu („O kvakerech") je na str. 109–110.]

Literatura[editovat | editovat zdroj]

  • Ottův slovník naučný: illustrovaná encyklopaedie obecných vědomostí. 15 díl. V Praze: J. Otto, 1900. 1066 s. cnb000277218. [„Kvakeři" na str. 448–449.] Dostupné online
  • VOLTAIRE. Filosofické listy. In: VOLTAIRE. Voltaire: myslitel a bojovník. 1. svazek. Filosofie [a] náboženství. Vyd. 1. Praha: Státní nakladatelství politické literatury, 1957. 599 s. cnb000152853. [O kvakerech pojednávají první čtyři listy na str. 107–119.]

Externí odkazy[editovat | editovat zdroj]