Kvakeři

Z Wikipedie, otevřené encyklopedie
Skočit na: Navigace, Hledání
George Fox, zakladatel kvakerů

Kvakeři (z angl. Quakers), oficiální název Společnost přátel (angl.: Religious Society of Friends) je náboženské hnutí vycházející z křesťanství založené Georgem Foxem v polovině 17. století v Anglii.

Jméno quaker (tj. třesoucí se) je odvozeno od určitého třasu před mocí Ducha svatého při jejich bohoslužbách. Je to původně hanlivá přezdívka, která se ale ujala i mezi nimi samými, oficiální název je Religious Society of Friends (Náboženská společnost přátel).

Vznikli během anglické revoluce někdy kolem roku 1650, ale po roce 1660, v době, kdy byli v Anglii pronásledováni, se přesunuli i do Severní Ameriky, kde založili pod vedením Williama Penna kvakerskou kolonii v Pennsylvánii.

Věří, že Bůh působí v člověku skrze vnitřní osvícení. Protože kladou důraz na důležitost osobní duchovní zkušenosti, nevytvořili nikdy žádnou centrálně danou věrouku. Bibli mají sice ve vážnosti, ale není pro ně dogmatem, ale spíše záznamem o zkušenosti našich předchůdců, přičemž naším úkolem není hledat jeho nejpřesnější výklad, ale stejný zdroj zkušenosti za tím textem. Nemají kněze, scházejí se v tichu a čekají na Boha, až skrze někoho z nich promluví. Jsou organizováni směrem zdola, odmítají hlasování a rozhodnutí zaujímají na základě všeobecné shody, kdy každý účastník setkání má právo veta. Věří, že skutečná víra se musí projevit v praxi – odtud jejich principy náboženské, morální a společenské. Kvakeři neuznávají autoritu státu, odmítají přísahu a vojenskou službu, ale vystupují také proti rasismu, sociálnímu útisku a jsou aktivní v mírovém hnutí.

V roce 1947 kvakeři získali Nobelovu cenu míru. Jde o jediný případ v dějinách, kdy toto ocenění získala náboženská organizace jako celek, přestože jednotlivé náboženské osobnosti i sekulární organizace tuto cenu získávají poměrně často.

V České republice žije několik desítek kvakerů, kteří se scházejí k bohoslužebným setkáním v Praze a v Plzni.

Také nosíme trochu jiné šaty než jiní lidé, aby nám to stále připomínalo, že se jim nemáme podobat. Jiní nosí odznaky své důstojnosti, my znamení své křesťanské pokory; vyhýbáme se zábavám, divadlu, hrám; byli bychom opravdu ubozí, kdybychom těmito nicotnostmi plnili srdce, v nichž má bydlit Bůh. (...) Nikdy nejdeme do války, ne proto, že bychom se báli smrti, neboť naopak žehnáme chvíli, která nás spojí s Nejvyšším; ale nejsme vlci ani tygři, ani dogy, nýbrž lidé, křesťané. Bůh náš, kterýž nám káže, abychom milovali nepřátele své a trpěli bez reptání, jistě nechce, abychom jezdili za moře rdousit své bratry... (...) A když po vyhraných bitvách celý Londýn je slavnostně osvětlen a na nebi šlehají blesky výstřelů a vzduch duní díkůvzdáním, vyzváněním, hraním na varhany a střelbou z kanonů, tu se jen mlčky otřásáme nad zabíjením, které vyvolává veřejné radování.

Voltaire, Filosofické listy, z vyznání kvakera v 1. listu[1]

Významné osobnosti[editovat | editovat zdroj]

Odkazy[editovat | editovat zdroj]

Reference[editovat | editovat zdroj]

  1. VOLTAIRE. Voltaire: myslitel a bojovník. 1. svazek. Filosofie [a] náboženství. Vyd. 1. Praha: Státní nakladatelství politické literatury, 1957. 599 s. cnb000152853. [Citovaný text z 1. listu („O kvakerech) je na str. 109–110.]

Literatura[editovat | editovat zdroj]

  • Ottův slovník naučný: illustrovaná encyklopaedie obecných vědomostí. 15 díl. V Praze: J. Otto, 1900. 1066 s. cnb000277218. [„Kvakeři" na str. 448–449.] Dostupné online
  • VOLTAIRE. Filosofické listy. In: VOLTAIRE. Voltaire: myslitel a bojovník. 1. svazek. Filosofie [a] náboženství. Vyd. 1. Praha: Státní nakladatelství politické literatury, 1957. 599 s. cnb000152853. [O kvakerech pojednávají první čtyři listy na str. 107–119.]

Externí odkazy[editovat | editovat zdroj]