Kostel svatého Prokopa (Prokopské údolí)

Z Wikipedie, otevřené encyklopedie
Skočit na: Navigace, Hledání
Možná hledáte: Kostel svatého Prokopa v nedalekých Stodůlkách, který byl pojmenován po zaniklém kostelíku v Prokopském údolí.
Kostel svatého Prokopa
v Prokopském údolí
Kostel svatého Prokopa v Prokopském údolí (před 1945)
Místo
Stát ČeskoČesko Česko
Kraj hlavní město Praha
městská část Praha 5
Obec Jinonice
Souřadnice
Kostel svatého Prokopa v Prokopském údolí
Kostel svatého Prokopa
v Prokopském údolí
Základní informace
Církev Česká římskokatolická
Diecéze arcidiecéze pražská
Datum posvěcení 4. červenec 1712
Zánik 26. květen 1966
Architektonický popis
Architekt Pavel Ignác Bayer
Stavební sloh baroko
Výstavba 17111712
Odkazy
Logo Wikimedia Commons multimediální obsah na Commons
Některá data mohou pocházet z datové položky.
Kostel svatého Prokopa na výletní fotografii ze 30. let 20. století
Informační tabule naučné stezky "údolím Dalejského potoka", zastávka 14: "pod kostelíkem"[1]

Kostel svatého Prokopa (v Prokopském údolí) byl postaven (podle starších plánů) na vrcholu vápencových skal v barokním slohu architektem Pavlem Ignácem Bayerem za finanční podpory Adama Františka ze Schwarzenberka v letech 17111712. O jedenáct let později (roku 1723) byla ke kostelu přistavěna část lodi. Poslední stavební úpravy kostela se odehrály za 170 let (roku 1893). Zánik kostela předznamenalo odtěžení skalního masivu silurských vápenců v místech Svatoprokopské jeskyně (v roce 1887) a o tři roky později (1890) pak odstřel skály se zbytky jeskyně a s poustevnou. Kostelík se tak ocitl na okraji vápencového lomu. Během druhé světové války vybudovali Němci ve vytěžených prostorech lomu podzemní objekt. Po skončení druhé světové války jej převzala československá armáda a začala jej využívat pro vojenské účely. Kostelík byl zahrnut do veřejnosti nepřístupného vojenského střeženého objektu. Z důvodů porušené statiky (a nebezpečí samovolného zřícení) byl v roce 1966 zbourán.

Vzhled kostela[editovat | editovat zdroj]

Barokní [p 1] sakrální stavba byla jednolodní. Čtvercové kněžiště (presbytář) mělo skosené rohy a rovnou klenbou. V malé věžičce na hřebenu střechy kostela byly umístěny dva menší zvony. Na hlavním oltáři se nacházela kopie [p 2] zázračného obrazu svatého Prokopa ze Sázavského kláštera, nad ním bylo umístěno sousoší Nejsvětější Trojice a dále pak Schwarzenberský znak. Boční stěny kostela zdobily dva obrazy Panny Marie z osmnáctého století.[3] Na stěnách lodi se nacházely čtyři velké obrazy od českoněmeckého malíře Jana Jiřího Heintsche (byly sem pravděpodobně přeneseny z některého zrušeného jezuitského kláštera).[3] Tři boční oltáře s obrazy byly zasvěceny svatému Jakubu, svatému Eustachu a svatému Janu Nepomuckému.[4] [p 3]

Historie[editovat | editovat zdroj]

Výstavba kostela[editovat | editovat zdroj]

Základy kostela svatého Prokopa byly položeny na vrcholu vápencových skal[2] již ve druhé polovině 17. století. V roce 1711 byl obnoven Prokopský svátek a svatý Prokop byl prohlášen patronem České země. Pod vedením českého barokního architekta a stavitele německého původu Pavla Ignáce Bayera a za finanční podpory knížete Adama Schwarzenberka stavba kostela pokračovala až do 4. července 1712, kdy byl kostel vysvěcen. V roce 1723 byla ke kostelu přistavěna část lodi. [p 4] Poslední úpravy na kostele proběhly při jeho opravě v roce 1893.[4]

Kostel za druhé světové války[editovat | editovat zdroj]

Během druhé světové války operovala v oblasti jinonická ilegální protiněmecká odbojová skupina (Více podrobností je uvedeno v hesle Věrný pes). Mezi jejími členy by i farář Osvald Novák (1912 - 1971).[p 5] V kostelíku svatého Prokopa ukrývala jinonická odbojová skupina ve spolupráci s Osvaldem Novákem zbraně.[6] Kostelík byl po celý rok zavřený, jen o Svatoprokopské pouti zde byla sloužena mše. Ve zpovědnici a v sakristii byly ukrývány pušky, pistole a náboje.[7] [p 6]

Zánik kostela[editovat | editovat zdroj]

Postupující intenzivní těžba vápence a odlámání skály v těsné blízkosti kostela narušilo jeho statiku natolik, že hrozilo jeho zřícení. Kostel byl v 60. letech 20. století (asi 26. května 1966) proto stržen.[4] Vzhledem k tomu, že se v těsné blízkosti kostelíka nacházel (a dosud na místě bývalých vápencových lomů nachází) utajovaný vojenský objekt mohl být kostelík odstraněn i proto, že se jevil jako vhodný orientační bod možného leteckého útoku na tento potenciální vojenský cíl.[4] Kostel patřil církvi a proto byl inventář zrušeného kostela rozvezen do několika kostelů. Jeden z bočních oltářů byl umístěn v kostele Všech svatých na Pražském hradě.[4] (tam je i náhrobek svatého Prokopa a i jeho ostatky). Kostelní lavice byly převezeny na dvůr kostela svatého Prokopa na Žižkově, kde se postupem času rozklížily a rozpadly.[4] Místo, kde kostel stával je veřejnosti nepřístupné, protože se nachází za oplocením vymezujícím vojenský prostor. V místě kostela jsou údajně patrné malé zbytky zdí a nachází se tam též torza (zlomky) Schwarzenberského znaku.[4]

Svatoprokopské pouti[editovat | editovat zdroj]

První procesí poutníků se konalo při příležitosti vysvěcení kostela. Do Prokopského údolí poutníky poprvé vedl farář od svatého Václava na Malé Straně.[4] Od té doby se tyto (mezi Pražany oblíbené) svatoprokopské pouti konaly každoročně vždy první neděli po svátku svatého Prokopa (tj. první neděli po 4. červenci). Svatoprokopská pouť byla vlastně první pražskou letní poutí.[4] S postupující těžbou vápence bylo okolí kostelíku postupně pustošeno, stromy byly káceny a cesty poničeny.[8] Tradice Svatoprokopských poutí postupně slábla. Definitivní konec Svatoprokopským poutím pak učinil poválečný politický vývoj Československa po Únoru 1948. Po vzniku armádního (vojenského) objektu se kostelík svatého Prokopa stal veřejnosti nepřístupným. Společnost pro ochranu Prokopského a Dalejského údolí ve spolupráci s farním společenstvím při kostele svatého Filipa a Jakuba na Zlíchově se od roku 1995 podílí na obnovení zpřetrhané tradice svatoprokopských poutí.[4]

Jeskyně[editovat | editovat zdroj]

Na strmé skále (v místech pod kostelem sv. Prokopa) se nacházela v DalejíchJinonic dlouhá[3] jeskyně (někdy též zvaná Dalejská či Prokopská nebo Svatoprokopská).[1] [p 7] [p 8] Zřízením vápencových lomů a následnou intenzivní těžbou byla celá jeskyně v roce 1887 odtěžena a zmizela.[3]

Když se svatý Prokop rozhodl pro poustevnický život (po vyvraždění Slavníkovců a zřejmě i po jeho období stráveném též v benediktinském Břevnovském klášteře) pobýval (podle nepodložené legendy[3]) nějaký čas v této jeskyni. Zde prý svatý Prokop sepsal evangeliář, který se údajně dostal do Francie, kde na něj skládali přísahu francouzští králové. Posléze se svatý Prokop přesunul do Posázaví, kde praktikoval asketický život a pracoval – mýtil les a obdělával takto získanou půdu. Tady sídlil v jeskyni na svahu Sázavy. Kolem jeho poustevny vznikla malá mnišská osada jeho následovníků a na jejím místě (roku 1032) pak Sázavský klášter, ve kterém se svatý Prokop stal opatem.[1]

Poustevna[editovat | editovat zdroj]

Nedaleko od vchodu do prokopské jeskyně (na strmé skále pod kostelem) byla v roce 1715 vystavěna poustevna.[1] K poustevně vedly chůdky přímo vytesané ve skále.[3] Ještě v roce 1715 se v poustevně usídlil i první poustevník, bratr Jakub Posnanský.[1] Nařízením císaře Josefa II. byla poustevna po roce 1780 zrušena. Ještě několik následujících desetiletí byla ale poustevna obydlena.[1]

Proměny Prokopského a Dalejského údolí[editovat | editovat zdroj]

V devatenáctém století se lokality Prokopského a Dalejského údolí staly průmyslovým územím, kde se začaly rozrůstat vápencové lomy. V roce 1890 byla odstřelena skála se Svatoprokopskou jeskyní (a poustevnou).[1][4] Kostelík se ocitl na okraji lomu. Těžba suroviny pokračovala i začátkem dvacátého století.[1] Během druhé světové války vybudovali Němci v lomu podzemní objekt. Po skončení druhé světové války jej převzala československá armáda a pro vojenské účely je využíván až do současnosti (2017).[1]

Dřevěný kříž[editovat | editovat zdroj]

V sousedství kostela stával kříž. Po odstřelu skály se kříž i kostel ocitly na okraji srázu lomu. Poté, co byl kostel stržen, zmizel i kříž.[1] Při příležitosti 950. výročí úmrtí svatého Prokopa byl (v roce 2003) na zbylé skále (jihovýchodně od původního umístění) vztyčen pamětní dřevěný kříž.[4][1]

Odkazy[editovat | editovat zdroj]

Poznámky[editovat | editovat zdroj]

  1. Některé prameny[2] uvádějí, že koselík byl postaven v renesančním slohu.[2]
  2. Kopii obrazu svatého Prokopa zhotovil pražský malíř Jan Schumer v roce 1712.[3]
  3. Jedním z dalších sedmi obrazů nejspíše byl i gotický deskový obraz černé Panny Marie.[4]
  4. Při cestě z Radlic byla v roce 1753 vztyčena socha svatého Prokopa.[3]
  5. Pramen[5] uvádí jeho jméno jako "Oswald Novák".
  6. Kromě součinnosti při skrývání zbraní poskytoval Osvald Novák odboji i čisté formuláře křestních listů a pravděpodobná čísla matriky.[5] (Falešná razítka si pak nechávali odbojáři dělat u firmy Červenka.)[5] Po válce se Osvald Novák stal profesorem CMF a metropolitním kanovníkemchrámu svatého Víta.[6]. Je pohřben na hřbitově v Praze-Břevnově.
  7. Některé prameny situují polohu Svatoprokopské jeskyně mezi obcemi Klukovice a Hlubočepy, nedaleko Dalejského mlýna.[2]
  8. Svatoprokopská jeskyně byla jednou z největších v Čechách, její délka byla asi 120 metrů.[3]

Reference[editovat | editovat zdroj]

  1. a b c d e f g h i j k Naučná stezka Řeporyje - Hlubočepy; Údolím Dalejského potoka; Pod kostelíkem [online]. www.prazskestezky.cz [cit. 2017-07-05]. Umístění zastávky: u silnice, pod skálou, na níž je umístěn velký dřevěný kříž. (GPS: N 50°2.456‘, E 14°22.534‘). Dostupné online. 
  2. a b c d Projekt mapující Prahu 5 v proměnách času zveřejnil úvodní příspěvky; Zaniklý kostelík sv. Prokopa [online]. 2014-05-18 [cit. 2017-07-04]. Dostupné online. 
  3. a b c d e f g h i Historie a pamětihodnosti [online]. Praha 13 - oficiální stránky městské části [cit. 2017-07-05]. Dostupné online. 
  4. a b c d e f g h i j k l m Svatoprokopská pouť a její historie - Kostel sv. Prokopa v Prokopském údolí [online]. Společnost pro ochranu Prokopského a Dalejského údolí, 2016-05-04 [cit. 2017-07-04]. Dostupné online. 
  5. a b c PETR, Kettner; JEDLIČKA, Ivan Milan. Tři kontra gestapo. Praha: Albatros, 2003. 247 s. (Albatros Plus). ISBN 80-00-01245-6. S. 208, 209. Historická reportáž rekonstruuje činnost zpravodajské, sabotážní a diverzní skupiny Balabán, Mašín, Morávek; (Rok 1. vydání v ČR/SR: 1967). 
  6. a b ČVANČARA, Jaroslav. Někomu život, někomu smrt : československý odboj a nacistická okupační moc (1941-1943). 3., upravené vyd. Praha: Laguna (nakladatelství a vydavatelství), 2008. 253 s. záznam v databázi Národní knihovny ČR Dostupné online. ISBN 978-80-86274-81-2. Kapitola Tristan, Parsifal, Jízda Valkýr, s. 20, 77, 166. Celá trilogie obsahuje 3 svazky (19391941; 19411943; 19431945) (351 stran; 253 stran; 415 stran); toto je druhý z nich; (1. vydání: 1997; 2. vydání: 20032008; 3. vydání 2008). Všechna vydání: Laguna, Praha. 
  7. PETR, Kettner; JEDLIČKA, Ivan Milan. Tajemství tří králů. Praha: Nakladatelství Mht, 1995. 174 s. (Akta: svazek první). Mht-06-95. S. 171. O lidech, kteří nesměli vstoupit do historie. 
  8. FABINI, Pavel. Historie - včera a dnes - Kostelík sv. Prokopa zničila těžba. Pětka - měsíčník městské části Praha 5 pro občany Praha 5 (periodický tisk územního samosprávného celku). Červenec/srpen 2017. Dostupné online. 

Související články[editovat | editovat zdroj]