Komule Davidova

Z Wikipedie, otevřené encyklopedie
Skočit na navigaci Skočit na vyhledávání
Jak číst taxoboxKomule Davidova
alternativní popis obrázku chybí
Komule Davidova (Buddleja davidii)
Vědecká klasifikace
Říše rostliny (Plantae)
Podříše cévnaté rostliny (Tracheobionta)
Oddělení krytosemenné (Magnoliophyta)
Třída vyšší dvouděložné (Rosopsida)
Řád hluchavkotvaré (Lamiales)
Čeleď krtičníkovité (Scrophulariaceae)
Rod komule (Buddleja)
Binomické jméno
Buddleja davidii
Franch., 1888
Synonyma
  • letní šeřík
  • motýlí keř
Některá data mohou pocházet z datové položky.
Rozkvetlé květenství
Jednotlivé květy

Komule Davidova (Buddleja davidii) je opadavý, nepravidelně stavěný keř s dlouhými letorosty, který v létě kvete mnoha drobnými, nafialovělými květy. Ty přitahují velké množství motýlů; odtud pochází jedno z jeho lidových jmen - motýlí keř. Je jedním ze dvou druhů rodu komule, které se v České republice pěstují jako okrasné rostliny. Dřevina dostala rodové jméno na počest anglického klerika a botanika Adama Buddlea a druhové jméno podle svého objevitele, francouzského misionáře a botanika Armanda Davida. [1] [2]

Rozšíření[editovat | editovat zdroj]

Místem původního rozšíření komule Davidovy je jihovýchodní Čína (především provincie Če-ťiang, Chu-nan, Chu-pej, Jün-nan, Kan-su, Kuang-si, Kuang-tung, Kuej-čou, S’-čchuan, Šen-si, Ťiang-si, Ťiang-su) a Tibet. Objevena byla na hranicích Číny s Tibetem v roce 1887 a semena poprvé přivezli do Evropy roku 1893. Vypěstované rostliny se ukázaly vhodné pro zahradnictví, proto začalo jejich množení a rozšiřování. V Česku roste komule Davidova od roku 1911; první keř vysadili v zámeckém parku v Průhonicích.

Komule se postupně rozšířila téměř po celé Evropě, roste od Středozemního moře na jihu po severní Norsko a od západního Španělska po Bulharsko na východě. Druh byl zaznamenán také na jihu Afriky, v Zambii, ZimbabweJihoafrické republice. V Severní Americe roste na východním a západním pobřeží KanadySpojených států, téměř po celé Střední Americe a na severu Ameriky Jižní. Vyskytuje se skoro ve všech státech Austrálie, na Novém Zélandu i na Havaji. Ve většině těchto zemí se integrovala do tamní přírody.

Česku se časem stala oblíbenou okrasnou dřevinou mnoha botanických zahrad, parků i zahrad soukromých, odkud má tendenci se šířit do volné přírody, kde zplaňuje; v roce 2000 byl zjištěn její nekontrolovaný růst též v české krajině.[1][3][4][5]

Ekologie[editovat | editovat zdroj]

V místě svého původu, v Číně, roste na horských křovinatých svazích v nadmořské výšce od 800 do 3000 m. Rostlina je tolerantní k širokému spektru podmínek, daří se jí v pásmu mírnémsubtropickém. Nejlépe prospívá na slunném a výhřevném stanovišti s dostatečně vlhkou a propustnou půdou zásobenou vápníkem, například na skládkách stavebního odpadu; nevadí jí ani znečištěné ovzduší. Je-li rostlina v polostínu, málo kvete a následně v zimním období snáze namrzá. S příchodem jara obvykle dobře regeneruje a mívá roční přírůstky větví až 2 m dlouhé. Obvykle začíná kvést ve věku dvou let. Ploidie druhu je 4x = 2n = 76. Tento fanerofyt raší poměrně pozdě, obvykle až v květnu, a kvete od července do září.[1][2][3][4][6]

Popis[editovat | editovat zdroj]

Keř vysoký 2 až 5 m s mírně čtyřhrannými letorosty, které jsou na koncích porostlé krátkými, šedoplstnatými, hvězdovitými chlupy, vyrůstá z bohatě větvených, ale nepříliš hlubokých kořenů. Kůra je brázditá, vláknitá, šedavě hnědá až načernalá. Listy s krátkými řapíky vyrůstají vstřícně, jejich čepele jsou vejčitě kopinaté, dlouhé 8 až 18 cm a široké 5 až 8 cm, na bázi jsou klínovité, na konci zašpičatělé, po okraji hustě pilovité, na líci tmavě zelené a lysé, na rubu šedavě plstnaté a mají 9 až 14 párů žilek.

Květy jsou oboupohlavné a vytvářejí úzká hroznovitá květenství vyrůstající na koncích letorostů, vonné květy mají krátké stopky s čárkovitými listenci. Květenství je válcovité, přímé nebo na konci převislé, dlouhé 10 až 30 cm a široké 3 až 5 cm. Zvonkovitý kalich je asi 3 mm dlouhý a jeho čtyři zelené, špičaté cípy jsou hustě chlupaté. Řepicovitá koruna má úzkou trubku asi 10 mm dlouhou, na konci s lemem rozšířeným do čtyř laloků, u botanického druhu mají korunní lístky barvu lila (pastelově fialovou). Čtyři tyčinky s drobnými prašníky jsou kratší než korunní trubka, dvoudílný semeník je protáhle vejčitý, čnělka nese kyjovitou bliznu. Rostlina není samosprašná a tvorba semen je závislá na opylovačích. Květy produkují hodně nektaru a proto mají opylovačů dostatek, jsou to hlavně včely, motýli (denní i noční), sršně a v Americe i kolibříci.

Plod je hnědá, úzce vejčitá, dvoupouzdrá, vícesemenná tobolka, asi 7 mm dlouhá a na vrcholu zašpičatělá. Otevírá se dvěma chlopněmi a obsahuje asi 3 mm velká, nahnědlá semena s křidélky. Rozložitý keř vyprodukuje za sezónu několik miliónů semen, která jsou zralá již asi tři týdny po opylení, zimu však přečkávají v uzavřených tobolkách na rostlině a jsou uvolňována až s příchodem jara. Více než 95 % semen je rozptýleno dále než 10 m od rostliny, mohou také být po dopadu roznášena vodou. V půdě si zachovávají vysokou životnost asi 2,5 roku, poté rychle klesá. Nemají vrozenou dormanci a pro klíčení potřebují světlo, teplotu od +6 do +25 °C a vlhkost. Rostliny se velice snadno reprodukují též bylinnými nebo dřevitými řízky z větví nebo odkopky z kořenů. Kvete na letošních výhonech a proto je doporučen každoroční jarní řez, po kterém dobře regeneruje, pozdější má negativní vliv na kvetení následného roku.[1][2][3][4][6][7][8]

Invazní schopnosti[editovat | editovat zdroj]

Komule Davidova má potenciál pro rychlou expanzi na nová území. Pravidelně uzrávají velká množství semen, jejich rozptylování větrem a vysoká míra klíčivosti pozitivně přispívají k šíření. Vytvářejí houštiny na neobhospodařovaných plochách podél železnic i silnic a lehká semena se úspěšně šíří podél dopravních koridorů. Jsou rozvážena společně s nákladem nebo prostě rozfoukávána prouděním vzduchu jedoucích vozidel. Po dopadu na místa s narušenou půdou jsou ochotná tolerovat širokou škálu fyzických podmínek, vyklíčit a brzy vykvést. Je za invazní druh považována hlavně v Austrálii a na Novém Zélandu, kde silně konkurují původní vegetaci, brání ji v růstu i rozmnožování. Na severním novozélandském ostrově bylo v národním parku Urewara shledáno až 2500 rostlin na ploše 1 hektaru (jedna rostlina na 4 m²).[4][8][9][10]

Význam[editovat | editovat zdroj]

Jelikož komule Davidova v současné době patří mezi nejoblíbenější zahradní rostliny a je hojně vysazována, stala se pro zahradnický průmysl hospodářsky významnou rostlinou. Oblibu si získala kvůli nenáročnosti pěstování, dlouhé době kvetení, barevným a vonným květům a atraktivitě pro motýly. Bylo vyšlechtěno přes devadesát kultivarů s rozdílnými tvary a barvou květů či listů, odlišnou morfologií či odolností vůči chladu. Nyní existují i rostliny s neplodnými semeny. Květenství tak mohou být tvořena květy s barvou od bílé po tmavě fialovou, případně jsou dvoubarevná; některé kultivary mají panašované listy. U některých odrůd dosahují květenství délky až 80 cm.

Listy keřům okusuje skot i kozy, na rozdíl od jelení zvěře. Jsou ožírány slimáky a vysávány mšicemi, molicemi a roztoči. Pokud jde o hmyz, napadají je nosatci rodů Cleopus, Gymnaetron, Merus a klopušky rodu Campylomma.[1][4][8]

Možnost záměny[editovat | editovat zdroj]

Druhou komulí, v české krajině vysazovanou jen vzácně, je komule střídavolistá. Ta se odlišuje, jak již druhové jméno napovídá, především střídavě vyrůstajícími listy, nižším a rozložitějším růstem keře a růžově purpurovými květy sestavenými do hustých, kulovitých svazečků na větvích z předešlého roku. Ploidie tohoto druhu je 2n = 38.[2]

Galerie[editovat | editovat zdroj]

Odkazy[editovat | editovat zdroj]

Reference[editovat | editovat zdroj]

  1. a b c d e RAK, Lubomír. BOTANY.cz: Komule Davidova [online]. O. s. Přírodovědná společnost, BOTANY.cz, rev. 28.12.2008 [cit. 2018-04-19]. Dostupné online. (česky) 
  2. a b c d SLAVÍK, Bohumil. Květena ČR, díl 6. Praha: Academia, 2000. 770 s. ISBN 80-200-0306-1. Kapitola Buddleja davidii, s. 290. 
  3. a b c Dendrologie.cz: Komule Davidova [online]. Petr Horáček a J. Mencl, rev. 31.12.2006 [cit. 2018-04-19]. Dostupné online. (česky) 
  4. a b c d e EBELING, Susan; TALLENT-HALSELL, Nita. Invasive Species Compendium: Buddleja davidii [online]. CABI (Centre for Agriculture and Biosciences International), Wallingford, UK, rev. 21.07.2009 [cit. 2018-04-19]. Dostupné online. (anglicky) 
  5. HASSLER, Markus. Catalogue of Life: Buddleja davidii [online]. Naturalis biodiverzity Center, Leiden, NL, rev. 2018 [cit. 2018-04-19]. Dostupné online. (anglicky) 
  6. a b Plant Finder: Buddleja davidii [online]. Missouri Botanical Garden, St. Louis, MO, USA [cit. 2018-04-19]. Dostupné online. (anglicky) 
  7. LI, Bingtao; LEEUWENBERG, Antony J. M. Flora of China: Buddleja davidii [online]. Missouri Botanical Garden, St. Louis, MO & Harvard University Herbaria, Cambridge, MA, USA [cit. 2018-04-19]. Dostupné online. (anglicky) 
  8. a b c Weeds of Australia: Buddleja davidii [online]. Queensland Govetnment, Department of Agriculture and Fischeries, Brisbane, QLD, AU [cit. 2018-04-19]. Dostupné online. (anglicky) 
  9. Global Invasive Species Database: Buddleja davidii [online]. ISSG (Invasive Species Specialist Group), SSC (Species Survival Commission), IUCN (International Union for Conservation of Nature), rev. 28.09.2010 [cit. 2018-04-19]. Dostupné online. (anglicky) 
  10. Pacific Island Ecosystems at Risk (PIER): Buddleja davidii [online]. Hawaiian Ecosystems at Risk project (HEAR), Puunene, HI, USA, rev. 07.03.2013 [cit. 2018-04-19]. Dostupné online. (anglicky) 

Externí odkazy[editovat | editovat zdroj]