Ivan Hončarenko
| Ivan Gončarenko | |
|---|---|
 Gončarenko kolem roku 1943 | |
| Narození | 1920 Sušilino, Sumská oblast, nyní Ukrajina |
| Úmrtí | 9. května 1945 (ve věku 24–25 let) Praha |
| Místo pohřbení | Olšanské hřbitovy |
| Vojenská kariéra | |
| Hodnost | Poručík tankové brigády |
| Doba služby | 5 let |
| Sloužil |  Sovětský svaz (1940–1945) |
| Složka | .svg){kind=small} Rudá armáda |
| Jednotka | 1. tankový prapor 63. gardové tankové brigády „Čeljabinsk“ |
| Velel | tank I-24 |
| Války | Druhá světová válka |
| Bitvy | Povstání pražského lidu |
| Vyznamenání |  |
 multimediální obsah na Commons | |
Ivan Grigorijevič Gončarenko (ukrajinsky Гончаренко Іван Григорович, rusky Гончаренко, Иван Григорьевич, ; 1920 Sušilino, Bělopolský okres, Sumská oblast, 9. května 1945 Praha) byl sovětský důstojník, poručík ukrajinské národnosti, který bojoval ve Velké vlastenecké válce. Jako příslušník Rudé armády, tankové brigády generála Leljušenka padl při Pražském povstání v boji o Mánesův most.
Život
[editovat | editovat zdroj]Absolvoval střední školu, oženil se s Aleksandrou Matvějevnou (která válku přežila) a v roce 1940 jako komsomolec dobrovolně nastoupil do armády. Vystudoval Blagoveščenskou vyšší důstojnickou školu pro tankisty a roku 1941 narukoval do války. Jako příslušník Rudé armády byl zařazen do tankové brigády na střední frontě, začínal jako mechanik.
Od roku 1944 byl Hončarenko velitelem tanku typu T-34/85, číslo I-24 u prvního tankového praporu 63. gardové tankové brigády „Čeljabinsk“ generála Leljušenka, 10. gardového dobrovolnického tankového sboru Ural-Lvov. Jeho tank patřil do trojice tanků průzkumné čety Burakov-Hončarenko-Kotov, která během Pražské operace v noci z 8. na 9. květen 1945 pod velením poručíka L. E. Burakova vjela do Prahy jako první. Němci podepsali 8. května v Praze bezpodmínečnou kapitulaci, a většina se jich z Prahy stáhla v noci z 8. na 9. května. Jedna opozdilá německá jednotka vyzbrojená samohybnými děl Hetzer přenocovala v Praze na Klárově. Tři jmenované sovětské tanky se čtvrtým velitele Tonkonoga vyjely jako průzkum od Pražského hradu Chotkovou silnicí s úkolem obsadit Mánesův most a zajistit přístup hlavních sil tankové brigády do centra města. Přes varování českých povstalců sovětské tanky vjely přímo před hlavně německých samohybných děl, z nichž minimálně jedno zahájilo palbu. Ostatní se stahovaly přes Mánesův most. První k nim přijel tank Ivana Hončarenka, následovaný tanky Leonida Burakova, Pavla Kotova a Alexandra Tonkonoga. Hončarenko byl vysunutý z velitelského poklopu na věži. Zabily jej střepiny a tlaková vlna z exploze německého protitankového granátu, který sklouzl po pancíři věže jeho tanku a zasáhl dům v jeho blízkosti. Osádka tank po smrti velitele okamžitě opustila. Další přijíždějící sovětské tanky zničily jedno z německých samohybných děl, dvě zůstala na Klárově opuštěná bez osádek, ostatní ujely. Takto události popsali přeživší členové posádky Hončarenkova tanku při své návštěvě Prahy v roce 1965.[1]
Gončarenkův tank
[editovat | editovat zdroj]
Hončarenkův zdemolovaný tank nemohl být přejmenován na tank č. 23, ani vztyčen jako pomník na Smíchově, protože byl troskou. Kromě toho šlo o tank střední velikosti, zatímco nový tank, který dal generál Leljušenko přivézt jako dar Čechům, patřil k největším.[2] Ten pak byl roku 1991 přemalován na růžovo a později odstěhován do Vojenského technického muzea v Lešanech, kde je vystaven dosud.
Vyznamenání
[editovat | editovat zdroj]- Řád rudé hvězdy – udělen roku 1944
- Řád vlastenecké války I. stupně – udělen posmrtně
Hrob a památník
[editovat | editovat zdroj]Nápisová pamětní deska I. Hončarenkovi byla zasazena do výklenku vytesaného v břidlicové skále na Klárově, nedaleko místa, kde Hončarenko zemřel.
Pohřben byl do hromadného hrobu na Starém Městě uprostřed parku na tehdejším Smetanově náměstí, které bylo na počest padlých sovětských vojáků roku 1952 přejmenováno na Náměstí Krasnoarmějců. Hrob byl až do roku 1989 vyznačen pamětní deskou a záhonem ve tvaru pěticípé hvězdy, osazovaným rudými růžemi, karafiáty nebo tulipány. 20. prosince roku 1989 bylo náměstí přejmenováno na Náměstí Jana Palacha[3] a v roce 1998 v souvislosti s projektem podzemních garáží hrob zrušen a ostatky všech vojáků přeneseny na vojenské pohřebiště sovětských vojáků na Olšanských hřbitovech.
Odkazy
[editovat | editovat zdroj]Reference
[editovat | editovat zdroj]- ↑ Otto Růžička - Stanislav Vobořil: Pražský květen 1945-1965. Orbis, Praha 1966.
- ↑ Libor Stejskal: Den osvobození nebo vítězství. Co my vlastně slavíme? in: Aktuálně.cz 9.5.2012, česká verze je smazaná, ruský překlad online [1]
- ↑ Marek Lašťovka a kol.: Pražský uličník I, Libri : Praha 1991, s. 571–572.
Související články
[editovat | editovat zdroj]Externí odkazy
[editovat | editovat zdroj]
Obrázky, zvuky či videa k tématu Ivan Grigorjevič Gončarenko na Wikimedia Commons
