Italsko-rakouská státní hranice
Italsko-rakouská státní hranice je 404 km dlouhá[1] pozemní hranice podél Alp mezi Italskou republikou a Rakouskou republikou. Existuje od roku 1861, v současném průběhu od roku 1920 a od 1. ledna 1995 je vnitřní hranicí Evropské unie. Průběh hranice[2] byl naposledy změněn v roce 1947.[3]
Historie
[editovat | editovat zdroj]Do sjednocení Itálie
[editovat | editovat zdroj]Dnešní hranice mezi oběma státy má za sebou pohnutou historii. Podobně jako Německo se dnešní Itálie od středověku skládala ze souboru různých panství, jako bylo Toskánské velkovévodství, Milánské vévodství nebo Království obojí Sicílie. Velké části Apeninského poloostrova ovládal Papežský stát. Naproti tomu Rakouské císařství bylo mnohonárodnostním státem, v němž se usadilo několik národností – včetně Italů. V Napoleonově severní sféře vlivu vznikl na počátku 19. století na krátkou dobu italský stát, který však zanikl v průběhu Vídeňského kongresu, po němž se velké části Horní Itálie vrátily Rakousku. V reakci na to vzniklo hnutí Risorgimento, jehož cílem bylo sjednotit všechny italsky mluvící části do národního státu. Italské války za nezávislost (první, druhá a třetí), které začaly v roce 1848, vedly v roce 1861 ke vzniku Italského království. Curyšskou (1859) a Vídeňskou (1866) mírovou smlouvou připadlo původně rakouské Lombardsko-benátské království novému italskému státu, přičemž jeho vnitřní hranice se staly novými vnějšími hranicemi obou států. V Benátsku a Furlansku-Julském Benátsku tvoří s drobnými úpravami platnou hranici dodnes.
Od sjednocení Itálie po Saintgermainskou smlouvu (1861–1919)
[editovat | editovat zdroj]Po sjednocení Itálie zůstala hranice až do roku 1919 nezměněna. Italští iredentisté si však nadále nárokovali italsky mluvící části Tyrolského hrabství a také Terst, který v té době stále patřil Rakousku. Proto Rakousko navzdory vojenskému spojenectví s Itálií posílilo svá opevnění v blízkosti hranice, která nyní v podstatě vedla přes Jižní Tyrolsko a Trentino. Po vypuknutí první světové války zůstala Itálie zpočátku neutrální s odkazem na obranný charakter spojenectví a v roce 1915 uzavřela s mocnostmi Trojdohody tajnou smlouvu, v níž bylo Itálii přislíbeno Tyrolsko až k brennerské hranici. To odpovídalo logice italského nacionalisty Ettoreho Tolomeie podle jeho teze, že státní hranice by měla být vedena podle rozvodí na hlavním alpském hřebeni, jak tomu částečně bylo (nikoli v Tyrolsku, které tehdy patřilo Bavorsku) v době Italského království v letech 1805–1814. Vojenská situace však na tom nemohla mnoho změnit; bitvy na Soči vyústily v poziční válku s velkými ztrátami na obou stranách.
Po roce 1919
[editovat | editovat zdroj]V důsledku porážky v první světové válce se Rakousko-Uhersko rozpadlo na jednotlivé národní státy. Jeho nástupcem se stalo Německé Rakousko, které v návaznosti na právo národů na sebeurčení vyhlášené tehdejším americkým prezidentem Woodrowem Wilsonem požadovalo všechna německy mluvící území bývalého císařství, tedy i celé Tyrolsko bez Trentina. Bez ohledu na jazykovou hranici u Salurner Klause, která probíhala mnohem jižněji, připadla Itálii podle Saintgermainské smlouvy nejen požadovaná hranice na hlavním alpském hřebeni, ale také Kanaltal (Val Canale) a oblasti v Pusterském údolí za Toblacher Feld (Conca di Dobbiaco). Až na drobné úpravy tak vznikla dnes platná hranice, která byla dokončena v roce 1920. V průběhu 20. let 20. století začala Itálie v blízkosti hranice budovat řetěz opevnění, tzv. Alpský val.
Po anexi Rakouska byla tato hranice od roku 1938 hranicí mezi Itálií a Nacistickým Německem. Jako u spojenců Osy ve druhé světové válce nedošlo zpočátku k žádným změnám, ale v září 1943, po vystoupení Itálie z války a obsazení severní Itálie wehrmachtem, byly vytvořeny dvě operační zóny (Alpské podhůří a Jadranské pobřeží). De iure však zůstaly součástí Italské sociální republiky pod vedením Benita Mussoliniho. Po skončení války Jižní Tyroláci doufali, že se opět stanou součástí Rakouska. Americké ministerstvo zahraničí dokonce za tímto účelem nechalo vypracovat plány rozdělení. Jednání nakonec vyústila v dohodu De Gasperi-Gruber, která zaručovala německy a ladinsky mluvící většině obyvatelstva autonomní základní práva a kterou Itálie uznala Rakousko jako ochrannou mocnost jihotyrolského obyvatelstva. Navzdory porážce ve světové válce tak byly Itálie a nyní již opět nezávislé Rakousko územně ušetřeny, takže se mezi nimi – s výjimkou drobných úprav – obnovil průběh z roku 1920. Po vstupu Rakouska do Evropské unie v roce 1995 se stala vnitřní hranicí Evropské unie.
Průběh
[editovat | editovat zdroj]S výjimkou krátkého úseku u Tobblacher Feld vede hranice podél rozvodí mezi Jaderským a Černým mořem. Začíná na západě u trojmezí se Švýcarskem, asi 700 m severně od Piz Lad. Odtud vede v podstatě po hlavním hřebeni Alp na východ s malou odchylkou (viz níže) severním směrem v Reschenském průsmyku, po hlavním hřebeni Ötztalských Alp k Timmelsjochu; dále přes Stubaiské Alpy do Brennerského průsmyku (i zde malá odchylka od rozvodí) a odtud přes Zillertalské Alpy nebo po hlavním hřebeni Zillertalu do čela údolí Ahrntal. U Westlichen Zwillingsköpfl dosahuje hranice nejsevernějšího bodu Itálie. Od Dreiherrnspitze, kde se stýkají také hranice rakouských spolkových zemí Salcbursko a Tyrolsko, se průběh hranice prudce stáčí k jihu a stáčí se k Pusterskému údolí. Mezi Hochrastem a Helmem vyznačují průběh hranice potoky Kolberbach a Karzlerbach, které leží asi 10 km východně od skutečného rozvodí na Tobblacher Feld. Hranice nyní sleduje hlavní hřeben Karnských Alp a prochází mimo jiné průsmyky Plöcken a Naßfeld, až končí u Dreiländerecku (Peč) se Slovinskem.
Průběh hranice není ve všech bodech totožný s rozvodím. To je zřejmé například na Reschenském průsmyku, kde jsou na hraničním přechodu umístěny cedule s označením nadmořské výšky „Reschenpass 1455 m“. Naproti tomu rozvodí se nachází asi 2 km jižněji v nadmořské výšce 1507 m.
Obce na státní hranici od západu k východu
[editovat | editovat zdroj]
.svg){kind=small}
.svg){kind=small}
.svg){kind=small}
.svg){kind=small}
.svg){kind=small}
.svg){kind=small}
.svg){kind=small}
.svg){kind=small}
.svg){kind=small}
.svg){kind=small}
.svg){kind=small}
.svg){kind=small}
.svg){kind=small}
.svg){kind=small}
.svg){kind=small}
.png){kind=small}
.svg){kind=small}
.svg){kind=small}
.svg){kind=small}
.svg){kind=small}
Odkazy
[editovat | editovat zdroj]Reference
[editovat | editovat zdroj]V tomto článku byl použit překlad textu z článku Grenze zwischen Italien und Österreich na německé Wikipedii.
- ↑ The World Factbook [online]. Central Intelligence Agency. Dostupné v archivu pořízeném z originálu dne 2022-11-09. (anglicky)
- ↑ Vgl. Renate Tuma: Das Problem der territorialen Integrität Osterreichs, 1945–1947. (Überarbeitete Fassung der Dissertation von 1989, WUV 1995, ISBN 978-3-85114-204-4), S. 133ff. (online)
- ↑ Na základě Pařížské mírové konference v roce 1946 byla dne 10. února 1947 byla podepsány mírové smlouvy, včetně Mírové smlouvy s Itálií (plné znění, německy)
Externí odkazy
[editovat | editovat zdroj]
Obrázky, zvuky či videa k tématu rakousko-italská státní hranice na Wikimedia Commons
