František Bílek (sochař 1872–1941)
František Bílek | |
![]() František Bílek, před 1931 | |
Narození |
6. listopadu 1872 Chýnov u Tábora, ![]() |
---|---|
Úmrtí |
13. října 1941 (ve věku 68 let) Chýnov u Tábora, ![]() |
Místo pohřbení | Chýnov |
Alma mater | Colarossiho akademie |
Povolání | sochař, grafik, architekt |
Hnutí | symbolismus, secese |
Významná díla |
socha Mojžíš (1905) vlastní vila (1911) ilustrace básnických knih Otokara Březiny (1895, 1901) |
Mecenáši | Vojtěch Lanna, Leopold Katz |
Citát „Nejvyšší smysl naší práce jest, aby přebývalo lásky na této zemi a tím stále mocněji se zjevovala krása díla Božího“ | |
![]() | |
![]() | |
![]() | |
Některá data mohou pocházet z datové položky. |
František Bílek (6. listopadu 1872, Chýnov[1] – 13. října 1941, tamtéž[2]) byl český grafik, sochař, architekt, autor užitého umění a symbolista období secese.
Život[editovat | editovat zdroj]
Mládí a studia[editovat | editovat zdroj]
Již od dětství se u něho projevovalo umělecké nadání. V Táboře vystudoval gymnázium a pak v letech 1887–1890 studoval malířství u profesora Maxmiliána Pirnera na Akademii výtvarných umění v Praze. Pro potíže s vrozenou oční vadou – daltonismus, zabraňující Bílkovi rozeznávat některé barvy, přešel na radu svých učitelů k Josefu Maudrovi na c. k. Státní průmyslové škole v Praze studovat sochařství.
Bílek získal stipendium mecenáše Vojtěcha Lanny a v lednu 1891 odjel do Paříže, kde studoval na soukromé Colarossiho akademii u prof. Jean-Antoine Injalberta,[3] Zde se seznámil se Zdenkou Braunerovou, s níž ho pak pojilo celoživotní přátelství a také s českými umělci v Paříži, např. Alfons Mucha, Luděk Marold, Vojtěch Hynais a Stanisław Wyspiański. V té době vznikala Bílkova první díla inspirovaná jeho náboženským cítěním: Golgota – hora lebek a Orba je naší viny trest. Nebyla však příznivě přijímána a stipendijní komise v Praze v čele s Myslbekem i Vojtěch Lanna díla odsoudili a Bílkovi bylo stipendium odejmuto. Myslbek se vyjádřil nevybíravě o promarněném stipendiu, a o Bílkovi řekl, že není hoden ani srovnání s jeho posledním žákem a mecenáš Lanna odmítl přijmout od Bílka darovanou Orbu.
Během života František Bílek podnikl řadu cest do zahraničí – Itálie (1900), Německo, Itálie, Sicílie (1902), Mnichov, Salcburk (1904), Paříž (1927).[4]
Byl členem SVU Mánes od roku 1898, ale roku 1912 sám vystoupil, kromě toho členem Umělecké besedy a SČUG Hollar.
Bílek v Chýnově a Praze[editovat | editovat zdroj]
Po návratu z jednoroční vojenské služby (1893) si František Bílek v Chýnově zřídil sochařskou dílnu, v r. 1898 si postavil stavení s ateliérem podle vlastních návrhů, kde tvořil osaměle, vyhýbal se určení směru a slohu i spolkovým setkáním. V roce 1902 se oženil a krátce poté přestěhoval do Prahy.
V Praze bydleli manželé na několika místech (ul. Nové Mlýny; na Smíchov ve Švédské ulici; v Bubenči v Korunovační ulici) a Bílek přechodně pracoval v refektáři v klášteře na Strahově, v Bubenči nebo v Čechově ulici. Monumentální díla zpočátku tvořil v Chýnově, kam dojížděl zejm. v létě. Když zakoupil pozemek po zbouraných městských hradbách, tak si roku 1911 podle svého návrhu nechal postavit vilu s ateliérem v Mickiewiczově ulici na Hradčanech. Galerie hlavního města Prahy ve vile zřídila muzeum se stálou expozicí Františka Bílka. Spravuje také Bílkův dům se stálou expozicí v Chýnově. Dům je zasazen volně do přírodního prostředí, stěny jsou z režného cihlového zdiva, v kombinaci s dřevem. Fasáda je zdobena řadou symbolických reliéfů, doplněných umělcovými mystickými texty. Expozice se nachází v obytné části domu v přízemí a 1. patře. Přístupný je i ateliér.
Počátkem 30. let byl Bílek nemocný. Zpět do Chýnova se s rodinou přestěhoval po německé okupaci Prahy v roce 1939. Je pochován na místním hřbitově pod svou monumentální sochou Modlitba nad hroby (z roku 1905, vznikla obezděním stromu, ale po jeho setlení byla v roce 1980 nahrazena kopií). Dílo má dva názvy : Modlitba nad hroby a Génius smrti, které jako by symbolizovaly proměny tehdejšího vztahu ke smrti. Na rodném domku slavného umělce je pamětní deska.[5]
Bílkova rodina[editovat | editovat zdroj]
Otec sochaře Bílka pracoval jako kolář a měl malé povoznictví; bratr Josef (1870) byl projektant a stavitel; bratr Antonín (1881) absolvoval Uměleckoprůmyslovou školu a byl sochařem.
Manželka Berta, roz. Nečasová, v roce 1963 darovala vilu i část manželova díla městu Praze, svého muže přežila o 23 let a zemřela roku 1964. Dcera Berta (1905–1971) byla opatrovatelkou otcova uměleckého odkazu; syn František (1907) byl knězem Československé církve. Vnučka Alena Bártová, žijící v USA, darovala Praze Bílkův dům v Chýnově.
Bílek a církev[editovat | editovat zdroj]
Již jako žák 1. třídy Bílek ministroval a tehdy započal a postupně narůstal jeho vztah k náboženství. Jako dospělý se pak, i přes své hluboké náboženské cítění, často rozcházel s oficiální katolickou církví a po roce 1920 přestoupil do Církve československé (dnešní Církev československá husitská) a stal se jejím oficiálním umělcem. Svou uměleckou práci bral jako službu bratřím a oběť ve prospěch druhých. Jako umělec byl známý též jako náboženský myslitel a mystik, ve svém díle často spojoval křesťanské a orientální náboženství v mystické jednotě světa.
Dílo[editovat | editovat zdroj]
František Bílek se stal jednou z nejvýraznějších osobností českého secesního symbolismu. Zobrazoval převážně náboženská témata, která doplňoval mystickými texty. Jeho výtvarný styl je netradiční a rozeznatelný na první pohled. V roce 1891 byl Bílek na Jubilejní výstavě v Praze zastoupen dvěma podobiznami (poprsími), ale až v roce 1898, po době nepochopení a odmítání se setkal s prvním oficiálním uznáním od Jiřího Karáska ze Lvovic za své dílo Podobenství velkého západu Čechů (z roku 1898); vystavoval na I. výstavě SVU Mánes roku 1898 (mezi jiným Mojžíše píšícího dekalog); v r. 1908 pořádal soubornou výstavu v kostele sv. Martina v Praze a putovní výstavy v Českých Budějovicích, Vodňanech, Rokycanech a Domažlicích. V roce 1908 ho při svém pobytu v Praze ocenil francouzský sochař Antoine Bourdelle – označil dílo Bílkovo jako původní, bez potřeby napodobovat německé nebo francouzské sochařství jako někteří jiní umělci. V roce 1909 se Bílek stal členem Umělecké besedy (UB) a poprvé vystavoval s UB v roce 1913. Práci Jihočecha Bílka sledoval několik let také JUDr. Leopold Katz (1854–1927), rodák z jihočeské Jistebnice, nálezce (1872) cenného Jistebnického kancionálu), velký mecenáš výtvarníků. A právě cenou L. Katze byl také odměněn Bílek za své dílo Budoucí dobyvatelé (dřevo 1931–1937).

František Bílek – umělec, představitel epochy symbolismu a secese – byl nejen sochař, řezbář a keramik, ale také grafik, kreslíř, ilustrátor, autor návrhů knižních vazeb i různých druhů užitého umění a také dobrý architekt.
Zpočátku byl námětem jeho děl pocit zoufalství nad vinami člověka, ale postupně převládala naděje, vykoupení a víra. Postavy se přestaly sklánět a tyčily se vzhůru s patetickými gesty. Kromě biblických námětů vytvořil postavy rodiny a mnohé postavy českých duchovních i světských velikánů (Jana Husa, Jana Žižky, Jana Roháče z Dubé aj.). Zaujat událostmi národních dějin a veden svým silným vlastenectvím tvořil sochy nejen jako postavy, ale vyjadřoval celý příběh nebo osud lidské bytosti, případně osud celého národa.
Ve svých grafikách Bílek často volil motiv vody, ohně a měsíce, také postavu kněze u oltáře a vlastním navrženým písmem doprovázel některé své grafické listy. Kresbami a dřevoryty ilustroval např. Březinovy básnické sbírky Tajemné dálky (1895), Ruce (1901), Březinovu sbírku esejů Hudba pramenů (1903), knihu jeho dopisů i velkou publikaci o Březinovi Stavitel chrámu (1941). Dřevoryty a litografiemi ilustroval Tomáše ze Štítného Dokonanie kněh šesterých.
Navrhl stavbu venkovského stavení s ateliérem, v němž byl i pokoj pro Bílkovy přátele Julia Zeyera a Otokara Březinu – „Chaloupka“ v Chýnově (1898); vlastní vily v Praze; navrhoval i jiné různé kusy nábytku i celé bytové interiéry. Projektoval také další stavby, hřbitovy i části obytných sídlišť.
Významná sochařská díla (mimo díla již uvedená v textu)[editovat | editovat zdroj]
- Golgota – Hora lebek (bronz 1892)
- Zloba času naše věno (1896)
- Madona (dřevo 1897)
- Krucifix (dřevo 1899) od roku 1927 umístěn v chrámu sv. Víta, Václava a Vojtěcha na Hradě. Ze strany bylo vyřezáno jméno prezidenta Masaryka, později odstraněno na příkaz komunistů.
- Jan Hus (1901)
- Tanec kolem zlatého telete (1903)
- Mojžíš (1905
- Úžas (dřevo 1907)
- Křížová cesta v chrámu sv. Bartoloměje v Kolíně (dřevo 1910 – 14)
- Portrét paní Bílkové (bílý mramor 1910)
- Krása mládí ve svém boji (dřevo 1910)
- Reliéfy pro Mánesův most v Praze (1912)
- Jak neomezeno jest naše duchovní království (1913)
- Husův pomník pro Kolín v nadživotní velikosti 1914)
- Život je boj (1922)
- Obětovaný padlým (1922), pomník v Hořovicích
- Pomník Bedřich Smetana a jeho dílo (1924), v Jabkenicích
- Adam a Eva (dřevo 1924)
- sousoší Duchovní setkání (dřevo 1925)
- Komenský se loučí s vlastí (1926), v zahradě pražské Bílkovy vily
- Slepci (1926)
- Národní pomník (1908) nerealizovaný návrh pro Bílou Horu)
- Žal (1909), socha pro pomník V.B.Třebízského na vyšehradském hřbitově
- pamětní deska Jeronýma Pražského (1916), proti Novoměstské radnici na rohu Řeznické ul.
- Oltář s krucifixem a kostelní lavice v kostele sv. Václava na Zderaze (1930)
- Velká sochařská kompozice – pomník Jana Husa v Táboře (1928)
- Tvůrce a jeho sestra bolest (1932) pro náhrobek Otokara Březiny;
- Jan Žižka z Kalicha (návrh 1912 – realizace 1946 v Honbici na Chrudimsku)
- pomník Jana Blahoslava s knihou a nápisem
Z dalších děl (výběr)[editovat | editovat zdroj]
- Ukončení žeber v presbytáři chrámu v Prostějově a uvnitř chrámu křížová cesta
- Památník Padlým vojákům s Bílkovými plastikami, v ambitech poutního kostela na Křemešníku
- Náhrobky a reliéfy na mnoha hřbitovech (mj. na Olšanech v Praze náhrobek sochaře Josefa Maudera, na zdi hřbitova v Poděbradech je Čtyřiačtyřicet reliéfů, další na hřbitově v Jinošově u Náměště nad Oslavou, v Domažlicích i v Chýnově, náhrobek matky spisovatele Monsignora Františka Bernarda Vaňka ve Stádlci nad Lužnicí).
- Pomník Otokara Mokrého v Českých Budějovicích (1919)
Výstavy (mimo již uvedené v textu, výběr)[editovat | editovat zdroj]
- III. výstava SVU Mánes v Praze a ve Vídni (1900)
- Výroční výstava Krasoumné Jednoty v Praze (1901)
- VII. výstava SVU Mánes v Praze a Chrudimi (1903)
- Samostatná v Mnichově a Berlíně (1904)
- XXXVI. výstava SVU Mánes (1911)
- Výstava Výtvarného odboru UB v Obecním domě v Praze (1917)
- V Domě umělců v Praze (1922)
- V Alšově síni UB v Praze (1926)
- Výstava grafiky – členská výstava SČUG Hollar (Praha 1933)
- Účast na Mezinárodní výstavě církevního umění v Římě (1934)
- Výstava Secese ve střední Evropě (Kodaň,1996)
- Výstava v Hollaru v Praze (1999)
- Jízdárna Pražského hradu (2000 – 01)
- Stockholm potkává Prahu (výstava v Historickém muzeu, Stockholm, 1998 – 99)
Grafická díla, kresby a literární práce[editovat | editovat zdroj]
- Prvou částí celé té podstaty je hlava
- V potřebách jeví se tělo co pán přírody
- Tělo počíná a trvá
- Podoba, když tělem jsme vláčeni vášněmi
- Podoba našeho těla za hrobem
- Živíme se i my podstatou svou – duší
- Život lidský je tůní slz
- Jak paprsek slunce na dřevě života umíral (1899)
- Počet a četba písmeny těla člověka (1899, cyklus kreseb)
Spisy[editovat | editovat zdroj]
- Stavba budoucího chrámu v nás, Praha : Meditace, 1908
- 2. vydání, Praha : Nadace Lyry Pragensis, 1996, ISBN 80-7059-044-0
- Cesta : cyklus původních litografií (Praha : Odbor svazu čsl. studentstva pro postav. stud. pomníku Mládí, 1909), text Miloš Marten
- Jak mi dřeva povídala, Praha : Jan Pohořelý, 1946, Edice Kotnov; Sv. 2, obálka: František Kobliha, grafická úprava: Josef Sonberg
- 2. vydání, bibliofilie – faksimile, Brno : Zvláštní vydání, 1992, ISBN 80-85436-12-4
Nevydané spisy[editovat | editovat zdroj]
- Cyklus o počtu čtení písmeny těla lidského, list I-III, rukopis v archivu Národní galerie v Praze
- Meditace, 2 rukopisné sešity, soukromá sbírka
- Návrh na program a stanovy společnosti J. Zeyera, soukromá sbírka
Články v časopisech[editovat | editovat zdroj]
- Confiteor umění, Nový Život II, 1897, č. 1, s. 3–5; č. 2, s. 34–37; č. 3, s. 60–62; č. 4, s. 91–94.
- Za pravdou, Nový Život II, 1897, č. 6, s. 162–164; č. 7, s. 181–183
Hlas Františka Bílka[editovat | editovat zdroj]
- F. Bílek hovoří o Otakaru Březinovi (rok 1934, Archiv ČRo)[6]
Odkazy[editovat | editovat zdroj]
Reference[editovat | editovat zdroj]
- ↑ Matriční záznam o narození a křtu
- ↑ Zemřelý český sochař František Bílek. Pestrý týden. 25. 10. 1941, s. 10. Dostupné online.
- ↑ Radko Pytlík: O Bubenči a okolí, Emporius, ISBN 80-86346-09-9, str. 50–53
- ↑ Dačevová R, a kol., 2012, s. 89
- ↑ http://www.jiznicechy.org/cz/index.php?path=mest/chynov.htm Jižní čechy a Šumava, Chýnov
- ↑ http://www.rozhlas.cz/archiv/osobnosti/_zprava/bilek-frantisek--1393833
Literatura[editovat | editovat zdroj]
- NEČAS, Vilém. Bílek /Svědectví o bratru Františkovi/. první. vyd. Praha: Malvern, 2015. 316 s. ISBN 978-80-7530-026-3.
- Lubomír Slavíček (ed.), Slovník historiků umění, výtvarných kritiků, teoretiků a publicistů v českých zemích a jejich spolupracovníků z příbuzných oborů (asi 1800-2008), Sv. 1, s. 103-104, Academia Praha 2016, ISBN 978-80-200-2094-9
- Rumjana Dačevová a kol., Karáskova galerie, Památník národního písemnictví Praha 2012, ISBN 978-80-87376-01-0
- HANUŠ, Jiří. Malý slovník osobností českého katolicismu 20. století s antologií textů. Brno: Centrum pro studium demokracie a kultury, 2005. 308 s. ISBN 80-7325-029-2. S. 14.
- JINDRA, Martin: František Bílek a jeho rodina v Církvi československé. In: JINDRA, Martin – NYTROVÁ, Olga – HLASIVCOVÁ, Markéta – STRACHOTA, Václav (eds.): Víra a umění Františka Bílka. CČSH ve spolupráci s Kulturní radou a LHODR, Praha 2012, s. 35–76.
- JINDRA, Martin: Macešský život hostií podle návrhu Františka Bílka v Církvi československé husitské. Theologická revue, 2020, roč. 91, č. 1, s. 70–79.
- JINDRA, Martin – SLADKOWSKI, Marcel (eds.): Biografický slovník Církve československé husitské. CČSH, Praha 2020, s. 640, ISBN 978-80-7000-167-7.
- MIKULECKÁ, Milena (ed.): František Bílek v Církvi československé husitské. ÚR CČSH, Praha 2000.
- PUTNA, Matin C. Česká katolická literatura v evropském kontextu 1848-1918. Praha: Torst, 1998. 801 s. ISBN 80-7215-059-6.
- Ivana Mudrová: Prahou s otevřenýma očima, Nakladatelství Lidové noviny, Praha 2005, ISBN 80-7106-737-7
- Kdo byl kdo v našich dějinách ve 20. století. I., A–M / Milan Churaň a kol.. 2. vyd. Praha: Libri, 1998. 467 s. ISBN 80-85983-44-3. S. 49–50.
- Osobnosti - Česko : Ottův slovník. Praha: Ottovo nakladatelství, 2008. 823 s. ISBN 978-80-7360-796-8. S. 53.
- TOMEŠ, Josef, a kol. Český biografický slovník XX. století : I. díl : A–J. Praha ; Litomyšl: Paseka ; Petr Meissner, 1999. 634 s. ISBN 80-7185-245-7. S. 97.
- VOŠAHLÍKOVÁ, Pavla, a kol. Biografický slovník českých zemí : 5. sešit : Bi–Bog. Praha: Libri, 2006. 478–585 s. ISBN 80-7277-309-7. S. 501–502.
- Ottův slovník naučný
- Encyklopedie Diderot 2002
- Pražská informační služba, „A-Z“ – Fr. Bílek
- Ilustrovaný encyklopedický slovník (Academia 1981)
- Sborník Táborsko, srdce jižních Čech (1948)
Související články[editovat | editovat zdroj]
Externí odkazy[editovat | editovat zdroj]
Obrázky, zvuky či videa k tématu František Bílek na Wikimedia Commons
Osoba František Bílek ve Wikicitátech
- Seznam děl v Souborném katalogu ČR, jejichž autorem nebo tématem je František Bílek (sochař 1872–1941)
- František Bílek v informačním systému abART
- František Bílek v Kdo byl kdo v našich dějinách do roku 1918
- Zápis v matrice narozených římskokatolické farnosti v Chýnově
- Inventář osobního fondu, Archiv Národní galerie v Praze
- František Bílek (článek v e-Bulletinu "Čtenáři, dobrý den!" č. 11-12/2012) – "Čtenáři, dobrý den!"
- Dokumentární fotografie v archivu rodiny Šechtlů