František Bílek (sochař 1872–1941)

František Bílek
František Bílek, před 1931
Narození	6. listopadu 1872 Chýnov u Tábora, Rakousko-Uhersko Rakousko-Uhersko
Úmrtí	13. října 1941 (ve věku 68 let) Chýnov u Tábora, Čechy a Morava Čechy a Morava
Alma mater	Colarossiho akademie
Povolání	sochař, grafik, architekt
Hnutí	symbolismus, secese
Významná díla	socha Mojžíš (1905) vlastní vila (1911) ilustrace básnických knih Otokara Březiny (1895, 1901)
Mecenáši	Vojtěch Lanna, Leopold Katz
Citát „Nejvyšší smysl naší práce jest, aby přebývalo lásky na této zemi a tím stále mocněji se zjevovala krása díla Božího“
multimediální obsah na Commons
citáty na Wikicitátech
Seznam děl v databázi Národní knihovny
Některá data mohou pocházet z datové položky.

František Bílek (6. listopadu 1872, Chýnov – 13. října 1941, tamtéž) byl český grafik, sochař, architekt, autor užitého umění a symbolista období secese.

Život

Mládí a studia

Již od dětství se u něho projevovalo umělecké nadání. V Táboře vystudoval gymnázium a pak v letech 1887–1890 studoval malířství u profesora Maxmiliána Pirnera na Akademii výtvarných umění v Praze. Pro potíže s vrozenou oční vadou – daltonismus, zabraňující Bílkovi rozeznávat některé barvy, přešel na radu svých učitelů k Josefu Maudrovi na c. k. Státní průmyslové škole v Praze studovat sochařství.

Bílek získal stipendium mecenáše Vojtěcha Lanny a v lednu 1891 odjel do Paříže, kde studoval na soukromé Colarossiho akademii u prof. Jean-Antoine Injalberta, Zde se seznámil se Zdenkou Braunerovou, s níž ho pak pojilo celoživotní přátelství a také s českými umělci v Paříži, např. Alfons Mucha, Luděk Marold, Vojtěch Hynais a Stanisław Wyspiański. V té době vznikala Bílkova první díla inspirovaná jeho náboženským cítěním: Golgota – hora lebek a Orba je naší viny trest. Nebyla však příznivě přijímána a stipendijní komise v Praze v čele s Myslbekem i Vojtěch Lanna díla odsoudili a Bílkovi bylo stipendium odejmuto. Myslbek se vyjádřil nevybíravě o promarněném stipendiu, a o Bílkovi řekl, že není hoden ani srovnání s jeho posledním žákem a mecenáš Lanna odmítl přijmout od Bílka darovanou Orbu.

Během života František Bílek podnikl řadu cest do zahraničí – Itálie (1900), Německo, Itálie, Sicílie (1902), Mnichov, Salcburk (1904), Paříž (1927).

Byl členem SVU Mánes od roku 1898, ale roku 1912 sám vystoupil, kromě toho členem Umělecké besedy a SČUG Hollar.

Bílek v Chýnově a Praze

Po návratu z jednoroční vojenské služby (1893) si František Bílek v Chýnově zřídil sochařskou dílnu, v r. 1898 si postavil stavení s ateliérem podle vlastních návrhů, kde tvořil osaměle, vyhýbal se určení směru a slohu i spolkovým setkáním. V roce 1902 se oženil a krátce poté přestěhoval do Prahy.

V Praze bydleli manželé na několika místech (ul. Nové Mlýny; na Smíchov ve Švédské ulici; v Bubenči v Korunovační ulici) a Bílek přechodně pracoval v refektáři v klášteře na Strahově, v Bubenči nebo v Čechově ulici. Monumentální díla zpočátku tvořil v Chýnově, kam dojížděl zejm. v létě. Když zakoupil pozemek po zbouraných městských hradbách, tak si roku 1911 podle svého návrhu nechal postavit vilu s ateliérem v Mickiewiczově ulici na Hradčanech. Galerie hlavního města Prahy ve vile zřídila muzeum se stálou expozicí Františka Bílka. Spravuje také Bílkův dům se stálou expozicí v Chýnově. Dům je zasazen volně do přírodního prostředí, stěny jsou z režného cihlového zdiva, v kombinaci s dřevem. Fasáda je zdobena řadou symbolických reliéfů, doplněných umělcovými mystickými texty. Expozice se nachází v obytné části domu v přízemí a 1. patře. Přístupný je i ateliér.

Počátkem 30. let byl Bílek nemocný. Zpět do Chýnova se s rodinou přestěhoval po německé okupaci Prahy v roce 1939. Je pochován na místním hřbitově pod svou monumentální sochou Modlitba nad hroby (z roku 1905, vznikla obezděním stromu, ale po jeho setlení byla v roce 1980 nahrazena kopií). Dílo má dva názvy : Modlitba nad hroby a Génius smrti, které jako by symbolizovaly proměny tehdejšího vztahu ke smrti. Na rodném domku slavného umělce je pamětní deska.

Bílkova rodina

Otec sochaře Bílka pracoval jako kolář a měl malé povoznictví; bratr Josef (1870) byl projektant a stavitel; bratr Antonín (1881) absolvoval Uměleckoprůmyslovou školu a byl sochařem.

Manželka Berta, roz. Nečasová, v roce 1963 darovala vilu i část manželova díla městu Praze, svého muže přežila o 23 let a zemřela roku 1964. Dcera Berta (1905–1971) byla opatrovatelkou otcova uměleckého odkazu; syn František (1907) byl knězem Československé církve. Vnučka Alena Bártová, žijící v USA, darovala Praze Bílkův dům v Chýnově.

Bílek a církev

František Bílek: Křížová cesta, fotografoval Jaromír Funke

Již jako žák 1. třídy Bílek ministroval a tehdy započal a postupně narůstal jeho vztah k náboženství. Jako dospělý se pak, i přes své hluboké náboženské cítění, často rozcházel s oficiální katolickou církví a po roce 1920 přestoupil do Církve československé (dnešní Církev československá husitská) a stal se jejím oficiálním umělcem. Svou uměleckou práci bral jako službu bratřím a oběť ve prospěch druhých. Jako umělec byl známý též jako náboženský myslitel a mystik, ve svém díle často spojoval křesťanské a orientální náboženství v mystické jednotě světa.

Dílo

František Bílek se stal jednou z nejvýraznějších osobností českého secesního symbolismu. Zobrazoval převážně náboženská témata, která doplňoval mystickými texty. Jeho výtvarný styl je netradiční a rozeznatelný na první pohled. V roce 1891 byl Bílek na Jubilejní výstavě v Praze zastoupen dvěma podobiznami (poprsími), ale až v roce 1898, po době nepochopení a odmítání se setkal s prvním oficiálním uznáním od Jiřího Karáska ze Lvovic za své dílo Podobenství velkého západu Čechů (z roku 1898); vystavoval na I. výstavě SVU Mánes roku 1898 (mezi jiným Mojžíše píšícího dekalog); v r. 1908 pořádal soubornou výstavu v kostele sv. Martina v Praze a putovní výstavy v Českých Budějovicích, Vodňanech, Rokycanech a Domažlicích. V roce 1908 ho při svém pobytu v Praze ocenil francouzský sochař Antoine Bourdelle – označil dílo Bílkovo jako původní, bez potřeby napodobovat německé nebo francouzské sochařství jako někteří jiní umělci. V roce 1909 se Bílek stal členem Umělecké besedy (UB) a poprvé vystavoval s UB v roce 1913. Práci Jihočecha Bílka sledoval několik let také JUDr. Leopold Katz (1854–1927), rodák z jihočeské Jistebnice, nálezce (1872) cenného Jistebnického kancionálu), velký mecenáš výtvarníků. A právě cenou L. Katze byl také odměněn Bílek za své dílo Budoucí dobyvatelé (dřevo 1931–1937).

Sochařská kompozice „Mistr Jan Hus“ (odhaleno r. 1928 – Husovy sady v Táboře

Socha Krista v Libčicích nad Vltavou

František Bílek – umělec, představitel epochy symbolismu a secese – byl nejen sochař, řezbář a keramik, ale také grafik, kreslíř, ilustrátor, autor návrhů knižních vazeb i různých druhů užitého umění a také dobrý architekt.

Zpočátku byl námětem jeho děl pocit zoufalství nad vinami člověka, ale postupně převládala naděje, vykoupení a víra. Postavy se přestaly sklánět a tyčily se vzhůru s patetickými gesty. Kromě biblických námětů vytvořil postavy rodiny a mnohé postavy českých duchovních i světských velikánů (Jana Husa, Jana Žižky, Jana Roháče z Dubé aj.). Zaujat událostmi národních dějin a veden svým silným vlastenectvím tvořil sochy nejen jako postavy, ale vyjadřoval celý příběh nebo osud lidské bytosti, případně osud celého národa.

Ve svých grafikách Bílek často volil motiv vody, ohně a měsíce, také postavu kněze u oltáře a vlastním navrženým písmem doprovázel některé své grafické listy. Kresbami a dřevoryty ilustroval např. Březinovy básnické sbírky Tajemné dálky (1895), Ruce (1901), Březinovu sbírku esejů Hudba pramenů (1903), knihu jeho dopisů i velkou publikaci o Březinovi Stavitel chrámu (1941). Dřevoryty a litografiemi ilustroval Tomáše ze Štítného Dokonanie kněh šesterých.

Navrhl stavbu venkovského stavení s ateliérem, v němž byl i pokoj pro Bílkovy přátele Julia Zeyera a Otokara Březinu – „Chaloupka“ v Chýnově (1898); vlastní vily v Praze; navrhoval i jiné různé kusy nábytku i celé bytové interiéry. Projektoval také další stavby, hřbitovy i části obytných sídlišť.

Významná sochařská díla (mimo díla již uvedená v textu)

• Golgota – Hora lebek (bronz 1892)
• Zloba času naše věno (1896)
• Madona (dřevo 1897)
• Krucifix (dřevo 1899) od roku 1927 umístěn v chrámu sv. Víta, Václava a Vojtěcha na Hradě. Ze strany bylo vyřezáno jméno prezidenta Masaryka, později odstraněno na příkaz komunistů.
• Jan Hus (1901)
• Tanec kolem zlatého telete (1903)
• Mojžíš (1905

František Bílek : Mojžíš (v sousedství Staronové synagogy v Praze)

Komenský se loučí s vlastí (1926)

• Úžas (dřevo 1907)
• Křížová cesta v chrámu sv. Bartoloměje v Kolíně (dřevo 1910 – 14)
• Portrét paní Bílkové (bílý mramor 1910)
• Krása mládí ve svém boji (dřevo 1910)
• Reliéfy pro Mánesův most v Praze (1912)
• Jak neomezeno jest naše duchovní království (1913)
• Husův pomník pro Kolín v nadživotní velikosti 1914)
• Život je boj (1922)
• Obětovaný padlým (1922), pomník v Hořovicích
• Pomník Bedřich Smetana a jeho dílo (1924), v Jabkenicích
• Adam a Eva (dřevo 1924)
• sousoší Duchovní setkání (dřevo 1925)
• Komenský se loučí s vlastí (1926), v zahradě pražské Bílkovy vily
• Slepci (1926)
• Národní pomník (1908) nerealizovaný návrh pro Bílou Horu)
• Žal (1909), socha pro pomník V.B.Třebízského na vyšehradském hřbitově
• pamětní deska Jeronýma Pražského (1916), proti Novoměstské radnici na rohu Řeznické ul.
• Oltář s krucifixem a kostelní lavice v kostele sv. Václava na Zderaze (1930)
• Velká sochařská kompozice – pomník Jana Husa v Táboře (1928)
• Tvůrce a jeho sestra bolest (1932) pro náhrobek Otokara Březiny;
• Jan Žižka z Kalicha (návrh 1912 – realizace 1946 v Honbici na Chrudimsku)
• pomník Jana Blahoslava s knihou a nápisem

Z dalších děl (výběr)

• Ukončení žeber v presbytáři chrámu v Prostějově a uvnitř chrámu křížová cesta
• Památník Padlým vojákům s Bílkovými plastikami, v ambitech poutního kostela na Křemešníku
• Náhrobky a reliéfy na mnoha hřbitovech (mj. na Olšanech v Praze náhrobek sochaře Josefa Maudera, na zdi hřbitova v Poděbradech je Čtyřiačtyřicet reliéfů, další na hřbitově v Jinošově u Náměště nad Oslavou, v Domažlicích i v Chýnově, náhrobek matky spisovatele Monsignora Františka Bernarda Vaňka ve Stádlci nad Lužnicí).

Výstavy (mimo již uvedené v textu, výběr)

• III. výstava SVU Mánes v Praze a ve Vídni (1900)
• Výroční výstava Krasoumné Jednoty v Praze (1901)
• VII. výstava SVU Mánes v Praze a Chrudimi (1903)
• Samostatná v Mnichově a Berlíně (1904)
• XXXVI. výstava SVU Mánes (1911)
• Výstava Výtvarného odboru UB v Obecním domě v Praze (1917)
• V Domě umělců v Praze (1922)
• V Alšově síni UB v Praze (1926)
• Výstava grafiky – členská výstava SČUG Hollar (Praha 1933)
• Účast na Mezinárodní výstavě církevního umění v Římě (1934)
• Výstava Secese ve střední Evropě (Kodaň,1996)
• Výstava v Hollaru v Praze (1999)
• Jízdárna Pražského hradu (2000 – 01)
• Stockholm potkává Prahu (výstava v Historickém muzeu, Stockholm, 1998 – 99)

Grafická díla, kresby a literární práce

• Prvou částí celé té podstaty je hlava
• V potřebách jeví se tělo co pán přírody
• Tělo počíná a trvá
• Podoba, když tělem jsme vláčeni vášněmi
• Podoba našeho těla za hrobem
• Živíme se i my podstatou svou – duší
• Život lidský je tůní slz
• Jak paprsek slunce na dřevě života umíral (1899)
• Počet a četba písmeny těla člověka (1899, cyklus kreseb)

Spisy

• Stavba budoucího chrámu v nás, Praha : Meditace, 1908
  • 2. vydání, Praha : Nadace Lyry Pragensis, 1996, ISBN 80-7059-044-0
• Cesta : cyklus původních litografií (Praha : Odbor svazu čsl. studentstva pro postav. stud. pomníku Mládí, 1909), text Miloš Marten
• Jak mi dřeva povídala, Praha : Jan Pohořelý, 1946, Edice Kotnov; Sv. 2, obálka: František Kobliha, grafická úprava: Josef Sonberg
  • 2. vydání, bibliofilie – faksimile, Brno : Zvláštní vydání, 1992, ISBN 80-85436-12-4

Nevydané spisy

• Cyklus o počtu čtení písmeny těla lidského, list I-III, rukopis v archivu Národní galerie v Praze
• Meditace, 2 rukopisné sešity, soukromá sbírka
• Návrh na program a stanovy společnosti J. Zeyera, soukromá sbírka

Články v časopisech

• Confiteor umění, Nový Život II, 1897, č. 1, s. 3–5; č. 2, s. 34–37; č. 3, s. 60–62; č. 4, s. 91–94.
• Za pravdou, Nový Život II, 1897, č. 6, s. 162–164; č. 7, s. 181–183

Hlas Františka Bílka

• F. Bílek hovoří o Otakaru Březinovi (rok 1934, Archiv ČRo)

Literatura

• Lubomír Slavíček (ed.), Slovník historiků umění, výtvarných kritiků, teoretiků a publicistů v českých zemích a jejich spolupracovníků z příbuzných oborů (asi 1800-2008), Sv. 1, s. 103-104, Academia Praha 2016, ISBN 978-80-200-2094-9
• Rumjana Dačevová a kol., Karáskova galerie, Památník národního písemnictví Praha 2012, ISBN 978-80-87376-01-0
• HANUŠ, Jiří. Malý slovník osobností českého katolicismu 20. století s antologií textů. Brno: Centrum pro studium demokracie a kultury, 2005. 308 s. ISBN 80-7325-029-2. S. 14. 
• JINDRA, Martin: František Bílek a jeho rodina v Církvi československé. In: JINDRA, Martin – NYTROVÁ, Olga – HLASIVCOVÁ, Markéta – STRACHOTA, Václav (eds.): Víra a umění Františka Bílka. CČSH ve spolupráci s Kulturní radou a LHODR, Praha 2012, s. 35–76.
• MIKULECKÁ, Milena (ed.): František Bílek v Církvi československé husitské. ÚR CČSH, Praha 2000.
• PUTNA, Matin C. Česká katolická literatura v evropském kontextu 1848-1918. Praha: Torst, 1998. 801 s. ISBN 80-7215-059-6. 
• Ivana Mudrová: Prahou s otevřenýma očima, Nakladatelství Lidové noviny, Praha 2005, ISBN 80-7106-737-7
• Kdo byl kdo v našich dějinách ve 20. století. I., A–M / Milan Churaň a kol.. 2. vyd. Praha: Libri, 1998. 467 s. ISBN 80-85983-44-3. S. 49–50. 
• Osobnosti - Česko : Ottův slovník. Praha: Ottovo nakladatelství, 2008. 823 s. ISBN 978-80-7360-796-8. S. 53. 
• TOMEŠ, Josef, a kol. Český biografický slovník XX. století : I. díl : A–J. Praha ; Litomyšl: Paseka ; Petr Meissner, 1999. 634 s. ISBN 80-7185-245-7. S. 97. 
• VOŠAHLÍKOVÁ, Pavla, a kol. Biografický slovník českých zemí : 5. sešit : Bi–Bog. Praha: Libri, 2006. 478–585 s. ISBN 80-7277-309-7. S. 501–502. 
• Ottův slovník naučný
• Encyklopedie Diderot 2002
• Pražská informační služba, „A-Z“ – Fr. Bílek
• Ilustrovaný encyklopedický slovník (Academia 1981)
• Sborník Táborsko, srdce jižních Čech (1948)

Související články

• Bílkova vila
• Bílkova vila (Tábor)

Externí odkazy

• Obrázky, zvuky či videa k tématu František Bílek ve Wikimedia Commons
• Osoba František Bílek ve Wikicitátech
• Seznam děl v Souborném katalogu ČR, jejichž autorem nebo tématem je František Bílek (sochař 1872–1941)
• Informační systém abART: Bílek František
• František Bílek v Kdo byl kdo v našich dějinách do roku 1918
• Zápis v matrice narozených římskokatolické farnosti v Chýnově
• Inventář osobního fondu, Archiv Národní galerie v Praze
• František Bílek (článek v e-Bulletinu "Čtenáři, dobrý den!" č. 11-12/2012) – "Čtenáři, dobrý den!"
• Dokumentární fotografie v archivu rodiny Šechtlů

Autoritní data: AUT: jk01012048 | GND: 119174677 | ISNI: 0000 0000 8383 3649 | LCCN: n86026086 | ULAN: 500076496 | VIAF: 54230878 | WorldcatID: lccn-n86026086

Portály: Lidé | Umění | Architektura a stavebnictví