Dobytí Hispánie Římany

Z Wikipedie, otevřené encyklopedie
Skočit na navigaci Skočit na vyhledávání
Průběh dobývání Hispánie Římany

Římská expanze do Hispánie začala za druhé punské války koncem 3. století př. n. l. Po dobu bezmála dvou staletí sváděla římská republika urputné a krvavé boje nejprve s Kartáginci a poté s kmeny obývajícími Iberský poloostrov. Jeho ovládnutí završil teprve první římský císař Augustus v závěru 1. století př. n. l.

Kartáginští vojevůdci z rodu Barkovců si ve 3. století př. n. l. podmanili rozsáhlé území na jihu Ibérie. Když Hannibal dobyl Saguntum, využili toho Římané jako záminky k rozpoutání druhé punské války a v roce 218 př. n. l. vylodili své legie na severovýchodě Hispánie. V dalších sedmi letech dosáhlo římské vojsko v čele s bratry Scipiony četných úspěchů, avšak oba posléze podlehli Kartágincům. Jejich příbuzný a nástupce Publius Cornelius Scipio vyrval z moci Punů významné město Nové Kartágo a vítězstvím v bitvě u Ilipy v roce 206 př. n. l. ukončil jejich přítomnost na poloostrově.

Přestože Kartáginci byli vypuzeni, strach z jejich návratu a touha po nerostném bohatství země přiměly Římany k tomu, aby v Hispánii setrvali. Římský senát záhy zjistil, že odlehlost tamějších území činí přímou správu nemožnou. V roce 197 př. n. l. rozhodl o vyslání dvou místodržitelů v hodnosti praetorů a na pobřeží Středozemního moře vytvořil provincie Přední Hispánie (Hispania Citerior) a Zadní Hispánie (Hispania Ulterior). Opakující se povstání Hispánů měl potlačit konzul Marcus Porcius Cato. Ani jeho vítězství ale nevedla k utlumení odporu domorodých kmenů ve vnitrozemí. V roce 181 př. n. l. vpadli Římané na území Keltiberů, čímž zahájili první keltiberskou válku. Po třech letech je Tiberius Sempronius Gracchus přinutil k poslušnosti a uzavřel s nimi mír, který přinesl Hispánii čtvrtstoletí relativního klidu.

Římská republika pomalu rozšiřovala svoji moc do celé Hispánie. Tato expanze probíhala formou pozvolné pacifikace domorodého obyvatelstva. Nejednalo se o záměrnou a promyšlenou dobyvačnou politiku, neboť Římané většinou pouze reagovali na vývoj situace v Hispánii. Potlačovali četná povstání místních kmenů a vybojovali řadu bitev, v nichž přišli o značný počet vojáků. Prioritou římské politiky bylo zadržování domorodých kmenů a utužování vlády nad nimi. Některé z místních obcí učinili sobě poplatnými městy, zakládali předsunutá obranná postavení a budovali kolonie.

Samotný římský senát jevil o záležitosti v Hispánii jen pramalý zájem. Správci, kteří sem byli vysíláni, si vzhledem k velké vzdálenosti Říma počínali poměrně nezávisle. Soustředili se především na vedení vojenských tažení za účelem získání kořisti a věhlasu v boji. Pro Řím, jehož stěžejní zájmy se nacházely v Itálii a východním Středomoří, byla Hispánie odlehlou a nedůležitou zemí. Administrativní uspořádání vycházelo z nahodilých opatření učiněných přímo na místě. V pozdější fázi expanze se senát pokusil více dohlížet na zdejší poměry, což se týkalo zejména omezení různých přehmatů, jako bylo vydírání a zneužívání moci úředníky. V tomto období se podrobené hispánské kmeny začaly stávat součástí římského světa a jeho hospodářského systému.

Dobývání Hispánie završil první římský císař Augustus, když v roce 19 př. n. l. zvítězil v kantabrijských válkách. Následně provedl zásadní administrativní reorganizaci. Provincie Hispania Citerior se výrazně rozšířila a zahrnovala také východní část střední Hispánie a celý sever poloostrova. Její název se změnil na Hispania Tarraconensis. Hispania Citerior se nadále nazývala Hispania Baetica, přičemž její hranice se mírně protáhly do vnitrozemí. Ohromná velikost podmaněného území si vynutila vytvoření třetí provincie na západě poloostrova. Tato nově vzniklá provincie se nazývala Hispania Lusitania a zahrnovala dnešní Portugalsko až po řeku Douro a nynější španělské autonomní společenství Extremadura.

Před příchodem Římanů[editovat | editovat zdroj]

Kartáginská Ibérie[editovat | editovat zdroj]

Féničané, semitský lid původem z východního Středomoří, založili v 8. a 7. století př. n. l. na jižním pobřeží Iberského poloostrova řadu obchodních stanic.[1] Mezi nejvýznamnější fénické kolonie náležely Gades (dnešní Cádiz),[2] Malaka (Málaga), Sexi (Almuñécar) a Abdera (Adra).[3] Prostřednictvím těchto obchodních středisek vyváželi Féničané z Ibérie kovy, zejména stříbro, cín a měď.[4]

V 7. století př. n. l. začali v Ibérii navazovat obchodní kontakty rovněž Řekové.[5] Kolem roku 600 př. n. l. se na severovýchodě Iberského poloostrova usadili kolonisté příchozí pravděpodobně z řeckého města Massalia (Marseille) a založili přístav, pojmenovaný Emporion (Empúries).[6]

Postavení Féničanů jako obchodní mocnosti Středomoří vzalo za své v první polovině 6. století př. n. l. Jejich místo záhy zaujalo Kartágo, někdejší fénická kolonie nacházející se v severní Africe.[7] Do rukou Kartáginců postupně přešla kontrola nad fénickými sídly v jižní Ibérii, jež si přesto ponechala jistou míru nezávislosti.[8] Podobně jako jejich féničtí předkové i Kartáginci rozšiřovali svůj vliv do úrodného a lidnatého údolí řeky Baetis (Guadalquivir) a zřejmě vyvrátili tamější významné město Tartessos.[9] Kromě nerostného bohatství využívali rovněž zdejší lidské zdroje a najímali do svých armád iberské válečníky.[2]

Kartáginský šekel, znázorňující punského boha Melkarta s rysy Hamilkara Barky

V dalších dvou staletích kartáginský vliv na Iberském poloostrově poněkud poklesl.[10] Zvrat nastal teprve s příchodem Hamilkara Barky, který se po skončení první punské války, v níž Kartáginci podlehli Římanům, vydal „obnovit kartáginské državy v Ibérii.“[11] Když v roce 237 př. n. l. přistál v Gadách, politické poměry v Hispánii byly velice složité a proměnlivé.[12] Celý poloostrov obývala pestrá směsice různých etnik: Jih a východ patřil Iberům, náhorní plošina za řekou Tagus (Tajo) Keltiberům, na západě sídlili Lusitánové a v horách na severu Kantabrové a Kallékové.[12] Jednotlivé etnické skupiny se dále členily do mnoha lokálních kmenů, jejichž nesvornost a vzájemné konflikty je činily snadným cílem výbojů.[12]

Během několika let si Hamilkar vojenskou mocí a diplomacií podmanil údolí řeky Baetis a pohoří Sierra Morena, oplývající rozsáhlými nalezišti stříbra, a položil základy punské domény v jižní Hispánii.[13] Získané území přineslo Kartágincům značné bohatství, plynoucí z nově vybudovaných dolů a odvodů uložených podrobeným kmenům.[14] Hamilkar významně posílil své vojsko o odvedence z řad domorodého obyvatelstva a žoldnéře. Při obléhání jednoho z místních měst padl ale do léčky a přišel o život.[15]

Po smrti Hamilkara Barky se stal velitelem punského vojska v Hispánii jeho zeť Hasdrubal.[16] Ten konsolidoval výboje dosažené svým předchůdcem a posunul hranice kartáginské moci až k řece Tagus, díky čemuž mu podléhala velká část Iberského poloostrova.[17] Postavení Punů dále upevnil uzavíráním spojenectví s kmenovými náčelníky.[18] Hlavní stan si zřídil v nově založeném městě, disponujícím znamenitým přístavem, které Římané nazývali Carthago Nova (Cartagena).[19] Rozmach punské říše v Hispánii ohrožoval zájmy římského spojence Massalie.[20] Římané proto v roce 226 př. n. l. vyslali k Hasdrubalovi emisary a uzavřeli s ním smlouvu, v níž se Kartáginci zavázali nepřekročit s „válečným úmyslem“ řeku Hiberus (Ebro).[21] Tím byla vymezena nejzazší hranice punského záboru v Hispánii.[22]

Obléhání Sagunta[editovat | editovat zdroj]

Související informace naleznete také ve článku Obléhání Sagunta.

V roce 221 př. n. l. Hasdrubala zavraždil jakýsi hispánský voják.[23] Velení armády poté přešlo na dalšího člena rodu Barkovců, Hamilkarova nejstaršího syna Hannibala.[24] V následujícím roce podnikl Hannibal tažení do střední Ibérie a pronikl k řece Durius (Douro).[25] Při přechodu řeky Tagus rozdrtil vojsko místních kmenů a do podzimu roku 220 př. n. l. rozšířil kartáginskou vládu až po Hiberus.[26] V průběhu jediného roku tak téměř zdvojnásobil území dobyté svým otcem a švagrem v předchozích šestnácti letech.[25] Koncem téhož roku k němu Římané vyslali poselstvo, jež ho varovalo, aby nepřekračoval Hiberus a nenapadal iberské město Saguntum.[27] To sice udržovalo s Římem přátelské styky, nebylo však jeho spojencem a nalézalo se jižně od Hiberu, tedy v oblasti kartáginské sféry vlivu.[25]

Hannibal se římským vměšováním nenechal odradit a na jaře 219 př. n. l. Saguntum oblehl.[28] Obyvatelé města, spoléhající se na pomoc Říma, se odmítli podvolit a informovali Římany o kartáginské agresi.[29] Římský senát obdržel zprávu o útoku na Saguntum, proti Hannibalovi ale po dobu obléhání nijak nezakročil.[30] Saguntum disponovalo znamenitými hradbami a jeho obránci kladli dobyvatelům houževnatý odpor. O úpornosti Sagunťanů svědčí skutečnost, že sám Hannibal utrpěl v boji vážné zranění.[31] Teprve po osmi měsících nelítostného obléhání se kartáginskému vojsku podařilo překonat hradby a vyhladovělé obránce zdolat.[32] Po vydrancování Sagunta odvedl Hannibal své vojáky do zimních táborů a začal se připravovat na nevyhnutelný střet s Římem.[33] Pád Sagunta přiměl Římany vyslat emisary do Kartága, kde se dožadovali Hannibalova vydání. Kartáginci se za svého vojevůdce postavili, načež jim Římané vyhlásili válku.[34]

Válka s Puny[editovat | editovat zdroj]

Související informace naleznete také ve článku Druhá punská válka.

Římské předpolí[editovat | editovat zdroj]

Hradby řeckého města Emporion, vstupní brány Římanů do Hispánie

Když se Hannibal doslechl o vyhlášení války, shromáždil v Novém Kartágu své muže a na jaře 218 př. n. l. vytáhl na sever v čele obrovské vojenské moci, čítající 90 000 pěšáků, 12 000 jezdců a 37 válečných slonů.[35] Během necelých tří měsíců si podrobil území mezi řekou Hiberus a Pyrenejemi, kromě pobřežního města Emporion, a přes jižní Galii zamířil do Itálie.[36] V září dosáhl řeky Rhodanus (Rhôna), jíž překročil hlouběji ve vnitrozemí.[37] Navzdory tomu se tehdy o jeho postupu dozvěděli Římané. V Massalii se právě nacházelo opačným směrem táhnoucí římské vojsko, vedené konzulem Publiem Corneliem Scipionem, jehož senát pověřil výpravou do Hispánie.[38] Mezi jezdectvem obou stran došlo k menšímu střetnutí, nicméně Hannibalovi se podařilo odpoutat od svých pronásledovatelů.[39] Konzul Scipio se v reakci na to rozhodl odplout zpět do Itálie.[40] Většina jeho vojska, jehož velení svěřil svému staršímu bratrovi Gnaeu Corneliovi Scipionovi, pokračovala po moři do Hispánie.[41]

Gnaeus Scipio se ještě v témže roce vylodil se dvěma legiemi v Emporiích.[42] Některé Hannibalem nedávno zpacifikované kmeny, obývající pobřežní oblasti severně od Hiberu, se vzápětí přidaly na stranu Římanů a posílily jejich vojsko, čítající přibližně 25 000 mužů.[43] V oblasti mezi Hiberem a Pyrenejemi zanechal Hannibal 11 000 mužů v čele se svým podřízeným Hannonem.[44] Kartáginský velitel vyrazil proti Gnaeovi Scipionovi a svedl s ním bitvu u Kissy.[45] Početně silnější Římané v boji zvítězili, pobili 6000 Hannonových vojáků a 2000 zajali.[46] Do římského zajetí upadli rovněž Hanno a Indibilis, náčelník Punům nakloněného kmene Ilergetů.[45] Po bitvě dorazil do severovýchodní Hispánie se svým vojskem Hannibalův mladší bratr Hasdrubal Barkas, vrchní velitel punských sil na poloostrově.[47] Jakmile se dozvěděl o Hannonově porážce, stáhl se zpět za Hiberus.[48] Gnaeus Scipio se musel vypořádat s odbojnými Ilergety, napadl také kmen Ausetánů a jejich sousedy Lacetany.[49] Poté se utábořil na zimu ve městě Tarraco (Tarragona), které se stalo hlavním římským opěrným bodem v severovýchodní Hispánii.[50]

Počátkem léta 217 př. n. l. se Hasdrubal s pěším vojskem doprovázeným 40 loďmi vydal podél pobřeží na sever.[51] Gnaeus Scipio uvažoval o pozemním střetnutí s blížícími se nepřáteli. Když se doslechl o velikosti Hasdrubalova vojska, upustil od svého záměru a nalodil své nejzdatnější muže na 35 lodí, s nimiž vyplul vstříc punské flotile.[52] Římanům a jejich spojencům z Massalie se podařilo zastihnout nepřipravené punské loďstvo kotvící u ústí Hiberu.[53] Zaskočení Punové se ve zmatku pokusili přichystat své lodě k boji, nicméně nedostatek prostoru v ústí řeky jim znemožnil rozvinout svoji formaci.[54] Římané své nepřátele snadno zahnali na ústup, načež je při pronásledování přinutili přirazit ke břehu a uprchnout na pevninu.[55] Pak se přiblížili k pobřeží, vzali do vleku plavidla schopná pohybu a ukořistili 25 lodí.[56] Vítězstvím v bitvě u řeky Hiberu si Římané zajistili převahu na moři, což jim umožnilo podniknout námořní výpravy do okolí Nového Kartága a na ostrov Ebusus (Ibiza).[57] Obyvatelé Baleárských ostrovů následně vyslali své posly ke Gnaeu Scipionovi se žádostí o mír.[58] Podle Livia se Římanům poddalo a odevzdalo rukojmí také mnoho hispánských kmenů.[59] Někdejší ilergetský náčelník Indibilis, jenž se v mezidobí dostal na svobodu, však společně se svým mladším bratrem Mandoniem podnítil některé kmeny ke vzpouře proti Římanům.[60] Hasdrubal se po porážce stáhl na jihozápad, kde se musel potýkat s Keltibery, kteří na Scipionovu výzvu pozvedli zbraně proti Punům.[61]

Bratři Scipionové[editovat | editovat zdroj]

Mapa Ibérie zobrazující jednotlivé etnické skupiny, rozsah punské domény a bitvy svedené během druhé punské války

Římané hodlali využít Hasdrubalových nesnází v Hispánii k dalšímu oslabení punské moci v této zemi.[62] Svoji aktivitou zde poutali značnou část kartáginského vojska a překáželi v přísunu posil Hannibalovi v Itálii.[63] Římský senát po vítězství Gnaea Scipiona v námořní bitvě prodloužil imperium jeho bratru Publiovi a vyslal ho jako prokonzula s 20 válečnými loďmi a 8000 vojáky do Hispánie.[64] Oba bratři vedli poté válku společně.[65]

Posily dorazily i Hasdrubalovi, jemuž přišlo z Afriky na pomoc 4000 pěšáků a 500 jezdců.[66] V tažení proti Římanům mu ale zabránilo povstání Turdetanů na jihozápadě poloostrova.[67] Po jeho potlačení obdržel z Kartága příkaz, aby neprodleně vyrazil s vojskem do Itálie.[68] Zpráva se brzy roznesla mezi hispánské kmeny.[69] V reakci na jejich kolísající věrnost napsal Hasdrubal do Kartága dopis, v němž upozorňoval na nebezpečí odpadnutí Hispánie k Římanům v případě jeho odchodu.[70] Kartáginská vláda setrvala i přes Hasdrubalovo varování na svém předchozím rozhodnutí.[71] V zájmu udržení své domény na Iberském poloostrově nicméně vyslala do Hispánie nové vojsko a loďstvo pod velením Himilcona.[72] Hasdrubalovi se tím uvolnily ruce k výpravě do Itálie.[73] Vybral proto peníze od svých hispánských poddaných, najal keltské žoldnéře a počátkem roku 215 př. n. l. zamířil k řece Hiberus.[74]

Scipionové sloučili svá vojska a vydali se proti blížícímu se Hasdrubalovi.[75] Ve snaze zamezit mu v jeho záměru spojit se s Hannibalem oblehli punského spojence, město Hiberu (pozdější římská Dertosa), ležící poblíž stejnojmenné řeky.[76] Hasdrubal v odpovědi na to napadl jiné město, jež se nedávno přidalo k Římanům.[77] Ti zanechali obléhání Hiberu a obrátili se proti svým nepřátelům.[78] Nastalá bitva u Hiberu se vyvíjela podobně jako bitva u Kann,[79] v níž Hannibal s drtivým úspěchem uplatnil dvojitý obchvatný manévr. Hasdrubalovi se podařilo zatlačit Římany na křídlech, nedokázal ale dokončit obklíčení protivníkova vojska a jeho iberská pěchota ve středu linie se pod náporem legionářů dala na útěk.[80] Římané potom rozdrtili obě nepřátelská křídla.[81] Samotný Hasdrubal měl vyváznout z boje jen s hrstkou mužů.[82] Scipionům se v této bitvě podařilo zničit většinu Hasdrubalova vojska směřujícího do Itálie, a to v kritické fázi druhé punské války, kdy římská republika stála v důsledku předchozích Hannibalových vítězství na pokraji porážky.[83]

Průběh války v následujících čtyřech letech lze vzhledem k nedostatku dochovaných pramenů určit jen s obtížemi.[84] Livius, jehož dílo představuje stěžejní pramen této fáze konfliktu, se zmiňuje o podezřele vysokém počtu římských vítězství a kartáginských nezdarů.[62] Navíc časové řazení jednotlivých událostí podávané Liviem lze označit za nepřesné, neboť mnohé z nich se prokazatelně odehrály později.[85]

V roce 215 př. n. l. dorazil do Hispánie Hannibalův nejmladší bratr Mago Barkas s 12 000 pěšáky, 1500 jezdci a 20 slony.[86] Kartáginská vláda chtěla Magona vyslat původně do Itálie, nicméně Hasdrubalova porážka u Hiberu ji přiměla změnit své rozhodnutí.[87] Scipionové čelili vážným těžkostem při zásobování svých mužů a žádali Řím o peníze a obilí.[88] Římská republika, vyčerpaná porážkou u Kann a odpadnutím velkého počtu italických spojenců, neměla v této fázi dostatek zdrojů k uspokojení potřeb vojska v Hispánii.[89] Jejich zajištění a dopravu proto od státu převzaly společnosti soukromých obchodníků.[90]

V dalších dvou letech se nepřihodilo nic významného, byť Livius tvrdí, že Scipionové vytáhli v roce 214 př. n. l. do jižní Hispánie.[91] Jeho líčení tohoto tažení obsahuje věrohodné údaje. Podle názoru moderních badatelů se ale popisované skutečnosti odehrály až o dva roky později.[92] Situaci v Hispánii citelně ovlivnila vzpoura numidského krále Syfaka proti Kartágu, k níž došlo v severní Africe v roce 213 př. n. l.[93] Scipionové záhy využili králova odpadnutí a navázali s ním přátelské vztahy.[94] V reakci na Syfakovu revoltu Kartáginci stáhli část svých sil z Ibérie.[84]

Pohroma[editovat | editovat zdroj]

Mince s podobiznou Hasdrubala Barky

V roce 212 př. n. l. se Scipionové pokusili prolomit patovou situaci předchozích dvou let a po překročení Hiberu zamířili do nitra punské domény na poloostrově.[92] Přitom se střetli s punským velitelem Hasdrubalem, synem Gisgona,[95] který přibyl do Hispánie zřejmě po potlačení Syfakova povstání v Africe.[96] Na stranu Římanů přešel dosavadní kartáginský spojenec, významné iberské město Castulo (poblíž dnešního Linares).[97] Vedle toho se jim podařilo vypudit punskou posádku ze Sagunta a navrátili město jeho přeživším původním obyvatelům.[98] Římané poté přezimovali v zemi Oretánů.[99]

V následujícím roce obdrželi Scipionové výraznou posilu v podobě 20 000 Keltiberů.[100] S takto rozmnoženými vojenskými sbory se chystali ukončit válku v Hispánii.[101] Tomuto záměru stála v cestě tři punská vojska, v jejichž čele stáli Hasdrubal Gisgo a Mago Barkas, kteří spojili své tábory, a Hasdrubal Barkas.[102] Scipionové rozdělili na horním toku řeky Baetis své síly tak, že Publius se s dvěma třetinami vojska vypravil proti Hasdrubalu Gisgonovi a Magonovi, zatímco Gnaeus se vydal se zbývající třetinou a Keltibery vstříc Hasdrubalu Barkovi.[103] Publius se záhy ocitl v nesnázích, způsobených soustavnými nájezdy numidských jezdců prince Masinissy.[104] Když se doslechl, že se k němu blíží Indibilis s několika tisíci Hispány, rozhodl se předejít hrozícímu obklíčení a svést s ním bitvu.[105] Jakmile se však na křídlech Římanů objevila numidská jízda, zachvátila je panika, již dokonal příchod hlavního punského voje.[106] V nastalé řeži byli Římané zcela potřeni a jejich velitel padl.[107]

Vážným obtížím čelil v téže době také Gnaeus. Hasdrubal Barkas totiž uplatil jeho keltiberské spojence a ti se vrátili do svých domovů.[108] Gnaeovi proto nezbylo než ustoupit na sever.[109] Přitom ho těsně následoval Hasdrubal Barkas, k němuž se zanedlouho připojili i Mago a Hasdrubal Gisgo.[110] Gnaeus se uchýlil na jakýsi nevelký pahorek, kde se svými muži zaujal kruhovou obranu.[111] Punská přesila brzy překonala improvizovaná římská opevnění a zmasakrovala jejich obránce včetně Gnaea Scipiona.[112]

Zkáza Římanů by byla téměř úplná, nebýt římského jezdce Lucia Marcia, který shromáždil rozprášené zbytky vojska a odvedl je zpět za Hiberus.[113] V jejich moci zůstal jen úzký pás území táhnoucí se severně od této řeky.[114] Punští velitelé mohli v tomto okamžiku završit dosažené úspěchy a vyhnat své nepřátelé z Hispánie.[115] Mylně se však domnívali, že válku na poloostrově ukončili a začali mezi sebou vést neustálé spory.[116] Svojí nepochopitelnou řevnivostí dovolili Římanům přestát utrpěné porážky a vytrvat do příchodu čerstvých posil z Itálie.[92]

Nový začátek[editovat | editovat zdroj]

Na pohromu Scipionů zareagoval římský senát vysláním osvědčeného vojevůdce Gaia Claudia Nerona s 12 000 pěšáky a 1000 jezdci.[117] Nero zkonsolidoval postavení Římanů, ničeho významnějšího proti Kartágincům ale nedosáhl.[118] Římané se potom uchýlili k něčemu naprosto neobvyklému. Velitelem vojska v Hispánii ustavili Publia Cornelia Scipiona, syna stejnojmenného, nedávno padlého prokonzula, neoplývajícího žádnými zkušenostmi se samostatným velením a příliš mladého na to, aby mohl zastávat jakýkoli vyšší úřad.[119]

Na podzim 210 př. n. l. se Scipio vylodil v Emporiích s 10 000 pěšáky a 1000 jezdci.[120] Po svém příchodu soustředil veškeré své síly a spojence do Tarracony, kde přezimoval.[121] Scipionovo vojsko čítalo celkem 28 000 pěších a 3000 jezdců a stěží se tedy vyrovnalo jediné ze tří punských armád.[122] Ty se nacházely ve velké vzdálenosti od sebe, každá v jiné části poloostrova: Hasdrubal Barkas bojoval s Karpeťany v oblasti dnešního Toleda, Mago se zdržoval u Herkulových sloupů a Hasdrubal Gisgo mezi Lusitány.[122] Scipio zvolil zcela odlišnou strategii, než jakou sledovali jeho otec a strýc.[123] Na jaře 209 př. n. l. vyrazil s většinou svých mužů rychlými pochody k Novému Kartágu,[124] nejdůležitějšímu městu punské Ibérie.[125] Pozemní vojsko doprovázelo podél pobřeží loďstvo pod velením Scipionova přítele Gaia Laelia, jehož jediného Scipio obeznámil s cílem tažení.[126] Hned druhý den obléhání Nového Kartága se Římanům podařilo zmocnit se města nenadálým útokem.[127]

Scipionova zdrženlivost, obraz Nicolase Poussina znázorňující vítězného vojevůdce odevzdávajícího urozenou rukojmí jejímu iberskému snoubenci

Dobytím Nového Kartága Scipio fakticky vytlačil Puny z východní Hispánie a ztížil jim dopravu zásob a posil z Afriky.[128] Římanům padla do rukou obrovská kořist, neboť ve městě se nacházelo velké množství zbraní, válečné výstroje, nákladních i vojenských lodí, zlata a uskladněného obilí.[129] Mimoto se tu zdržoval značný počet urozených Hispánů, držených zde Kartáginci jako rukojmí.[130] Scipio nechal tato rukojmí propustit do jejich domovů.[131] Svojí mírností a velkorysostí k nim si získal přízeň a důvěru mnoha kmenů.[132]

Rychlý a překvapivý pád Nového Kartága zcela ochromil punské vojevůdce, omezující se na pasivní vyčkávání dalšího Scipionova tahu.[128] Scipio však zanechal v dobytém městě posádku a odtáhl přezimovat zpět do Tarracony.[133] Tam za ním zavítal náčelník Edetanů Edeskó, ucházející se o spojenectví s Římany.[134] Kromě něho odpadlo od Kartáginců i několik dalších hispánských náčelníků, včetně Indibila a Mandonia.[135] Tito dva byli po dlouhou dobu považováni za nejspolehlivější punské spojence.[136] Indibilovou oddaností ale otřásla povýšenost a neomalenost Hasdrubala Gisgona, který od něho vyžadoval peněžní prostředky a nakonec si vynutil odevzdání dcer jako rukojmích.[137] Když je Scipio propustil, Indibilis se mu podřídil a na jaře 208 př. n. l. s ním vytáhl proti Hasdrubalovi Barkovi.[138]

Kartáginský vojevůdce zaujal výhodně položené postavení na kopcích poblíž města Baecula (v dnešní provincii Jaén).[139] Jeho hispánští spojenci ho opouštěli a hromadně přecházeli k Římanům. V důsledku toho bylo jeho vojsko početně slabší než římské.[128] Scipiona poněkud zneklidnila skutečnost, že nepřítel se nachází na vyvýšené pozici.[140] Po dvou dnech váhání se rozhodl zaútočit, jelikož se obával, že by se mohli objevit Mago a Hasdrubal Gisgo a společně s Hasdrubalem by ho mohli obklíčit.[141] Scipio vystoupal se svými muži na vrchol kopce, na němž tábořili Kartáginci, a rozdrtil křídla protivníkova vojska dříve, než se stihlo zformovat.[142] Hasdrubal proto zanechal boje a s většinou vojáků ustoupil.[143] Scipio se ho nepokoušel pronásledovat, neboť nechtěl riskovat střet s ostatními punskými veliteli.[144] Místo toho převedl své vojsko do kartaginského tábora s úmyslem vyčkat jejich příchodu.[145] Hasdrubal mezitím táhl údolím řeky Tagus směrem na severovýchod a dále k pyrenejským průsmykům.[146] Po jejich zdolání pokračoval přes jižní Galii do Itálie, aby pomohl svému bratru Hannibalovi.[128] I přes odchod Hasdrubala Barky Punové v Hispánii nadále početně převyšovali Římany.[147]

Vypuzení Kartáginců[editovat | editovat zdroj]

V roce 207 př. n. l. se Hasdrubal Gisgo stáhl až k Atlantskému oceánu a ke Gadám.[148] Pobřeží Středozemního moře a východ poloostrova se nacházely v moci Římanů.[148] Kartáginci vyslali z Afriky nové vojsko v čele s velitelem jménem Hanno, jenž měl nahradit Hasdrubala Barku.[149] Hanno se společně s Magonem vydal na území Keltiberů verbovat žoldnéře. Scipio proti nim vyslal 10 000 mužů a 500 jezdců pod velením Marka Silana.[150] Tomu se podařilo nečekaným útokem překvapit Keltibery a zajmout Hannona.[151] Mago uprchl s částí vojska k Hasdrubalu Gisgonovi.[152] Scipio následně vytáhl do Baetiky proti Hasdrubalovi a pokusil se ho přimět k rozhodujícímu střetu.[153] Kartáginský vojevůdce se vyvaroval otevřené bitvy a rozptýlil své vojáky do jednotlivých měst, chráněných hradbami.[154] Římané tedy zanechali tažení a zamířili do svých zimních táborů na severovýchodě.[155] Ještě předtím dosáhl Scipionův bratr Lucius Cornelius Scipio alespoň dílčího vítězství dobytím města Orongis (Jaén).[156]

V dalším roce shromáždili Kartáginci obrovskou armádu sestávající z 50 000 pěších a 4500 jezdců a slonů.[157] S touto válečnou mocí se Hasdrubal Gisgo, podporovaný Magonem, utábořil u města jménem Ilipa (poblíž Sevilly).[158] Scipionovy síly se svým počtem nevyrovnaly Punům.[159] Římský velitel proto odvedl četné pomocné sbory z místních kmenů.[160] Jeho vojsko se díky tomu rozrostlo na asi 45 000 pěšáků a 3000 jezdců,[161] z čehož však jen zhruba polovinu tvořili Římané a Italikové.[162] Ihned po příchodu na bojiště napadla Římany punská a numidská jízda, vedená Magonem.[163] Jejich nájezd odrazilo římské jezdectvo, skryté za nedalekým kopcem.[164] Po několika dnech oboustranného otálení se Scipio odhodlal ke svedení bitvy, kterou rozhodl odvážným vysunutím křídel proti hispánským spojencům Punů.[165] Římané nakonec přiměli Puny k útěku do jejich tábora, v jehož dobytí jim zabránila jen prudká bouře.[166]

Bezprostředně po bitvě odpadli od Punů jejich hispánští spojenci.[167] Hasdrubal proto nařídil zbývajícím mužům opustit tábor.[168] Římané se vzápětí energicky pustili do jejich pronásledování, načež se zbytky punského vojska postupně rozpadly.[169] Valná část Afričanů byla pobita, mnozí padli do zajetí, některým se podařilo utéct či přeběhnout.[170] Hasdrubal se s asi 6000 vojáky opevnil na jakémsi strmém pahorku.[171] Z bezvýchodné situace se zachránil útěkem do Gad, kam uprchl také Mago.[172] Odsud odplul Hasdrubal po moři do Afriky.[173]

Zraněné a nemocné vojáky usadil Scipio nedaleko místa konání bitvy v nově založeném městě, nazvaném Italica.[174] Potom rozdělil své síly a podnikl několik trestných výprav proti hispánským obcím odmítajícím podvolit se Římanům.[175] Lucia Marcia vyslal k dříve odpadlému městu Castulo, zatímco sám se vydal na území Iliturgů, aby oblehl zdejší město Iliturgis (poblíž dnešního Andújaru).[176] Místní obyvatelé se proti Římanům provinili tím, že před lety vydali a pobili vojáky, kteří k nim uprchli po porážce bratří Scipionů.[177] Po dobytí Iliturgis Římané vyhladili veškeré obyvatelstvo včetně nemluvňat a vypálili město do základů.[178] Castulona se zmocnili zradou místního velmože.[179]

Nedlouho nato Scipio onemocněl natolik vážně, že se rozšířily zvěsti o jeho smrti.[180] Tyto zprávy podnítily některé hispánské kmeny k zahájení odboje proti Římanům.[181] Ilergetský náčelník Indibilis získal na svou stranu Lacetany a Keltibery a zpustošil území římských spojenců.[182] V téže době vypukla vzpoura 8000 římských vojáků, zahálejících v táboře u města Sucro.[183] Vzbouřenci se dožadovali vyplacení žoldu a návratu do Itálie.[184] Navzdory očekávání se Scipio zotavil a obnovil kázeň ve vojsku popravením vůdců vzpoury.[185] S jádrem vojska se pak Scipio vypravil proti Ilergetům a potřel je v bitvě.[186] Poražený Indibilis poslal do římského tábora svého bratra Mandonia, jemuž se podařilo pro oba vyprosit milost.[187]

Mago se mezitím zdržoval v Gadách, kde proti sobě tvrdým vymáháním peněz popudil místní obyvatelstvo.[188] Překvapivým námořním přepadem se neúspěšně pokusil obsadit Nové Kartágo.[189] Nakonec se přepravil s loďmi na ostrov Menorca a sebral zde několik tisíc žoldnéřů, s nimiž se vypravil do Itálie.[190] Po jeho odchodu se město Gades vzdalo Římanům, čímž definitivně skončila kartáginská přítomnost v Ibérii.[191] Během pouhých čtyř tažení dokázal Scipio vypudit Kartágince z poloostrova a v roce 205 př. n. l. se vrátil do Říma.[192]

Války s Hispány[editovat | editovat zdroj]

Po porážce Kartáginců v roce 206 př. n. l. ovládali Římané nepříliš široký pás území na pobřeží Středozemního moře sahající od Pyrenejí na severovýchodě až k městu Gades na jihu.[193] Kontrolovali také rovinatou a úrodnou krajinu při řece Baetis.[194] Třebaže vyhnali Puny z Iberského poloostrova, rozhodli se zde ponechat své vojenské síly.[195] Obávali se totiž, že v případě odchodu by se Kartáginci pokusili obnovit ztracené pozice.[195] Důležitý motiv pro setrvání představovala zřejmě i dychtivost po bohatých nalezištích zlata a stříbra v Hispánii.[196] O rozsahu využívání tamějšího nerostného bohatství Římany svědčí Polybiova poznámka, že v dolech poblíž Nového Kartága pracovalo 40 000 otroků, kteří každý den vytěžili stříbro v hodnotě 25 000 denárů.[197] Pravděpodobně nedlouho po bitvě u Ilipy začali Římané některým kmenům ukládat pevně stanovené daně (stipendium) a tuto povinnost pozvolna rozšiřovali i na ostatní.[198] Naráželi při tom na odpor Hispánů, marně doufajících po vypuzení Kartáginců v ukončení cizí nadvlády.[199] Jejich politická nejednotnost a nekoordinovanost akcí, způsobená chybějícím povědomí o společné identitě, usnadňovala ale pozvolné pronikání Římanů.[200]

Řečtí a římští autoři nahlíželi na domorodé obyvatelstvo jako na primitivní barbary a ve svých dílech běžně označují hispánské bojovníky za lupiče.[201] Navzdory tomu byla civilizační úroveň Hispánie srovnatelná s oskickou Itálií ve druhé polovině 4. století př. n. l.[202] Obyvatelé se živili především pastevectvím, vynikali v metalurgii, a to jak ve zpracování vzácných kovů, tak železa.[203] Dokladem toho je i všeobecně známá skutečnost, že Římané převzali do své výzbroje znamenitý hispánský meč (gladius hispaniensis).[204] V oblasti vojenství se Hispánové nevyrovnali disciplíně a organizaci Římanů, avšak vynahrazovali to svojí zarputilostí a nepoddajností.[205] Přestože jejich způsob válčení se vyznačoval přepady a léčkami, nevyhýbali se ani otevřenému střetu.[206]

Zásadní překážku římské expanze tvořil převážně hornatý povrch Hispánie.[207] Velkou část vnitrozemí zabírá skalnatá náhorní plošina Meseta s průměrnou nadmořskou výškou více než 600 metrů.[208] Mesetu protínají Kastilské hory, členící ji na severní a jižní polovinu. Na jihozápadě klesá do vyprahlých plání Extremadury. Obklopují ji Iberské hory na východě, Kantaberské pohoří na severu a Sierra Morena na jihu. Na poloostrově se nacházejí další dvě horská pásma: Pyreneje, oddělující ho od zbytku Evropy, a Betická Kordillera v jeho nejjižnější části. Nížiny se rozkládají pouze v povodí velkých řek a při pobřeží. Podnebí se vyznačuje výraznými extrémy, neboť v zimě převládá v oblasti Mesety relativně mrazivé počasí, v létě čtyřicetistupňová horka a sucho.[209] Klimatické podmínky, nedostatek vody a potravy a obtížná přístupnost činily vedení vojenských operací v tomto prostředí mimořádně náročným.[210]

Kromě hispánského reliéfu, svědčícímu záškodnické taktice obránců, ztěžovala dobývání také značná vzdálenost Říma, bránící efektivnímu řešení logistických a administrativních problémů.[211] Římané zabředli v Hispánii do dlouhé a nákladné opotřebovávací války.[212] Senát postrádal ucelenou strategii a s výjimkou období, kdy docházelo k vážným vojenským nezdarům, projevoval jen pramalý zájem o tamní dění.[213] Spoléhal se na místodržitele spravující hispánské provincie, kteří ale jen málokdy setrvali ve funkci déle než jeden rok.[214] Mnozí se navíc ukázali být příliš nezkušení nebo neschopní.[215] Jejich zprávy, obvykle jediný zdroj informací senátu o poměrech na poloostrově, běžně obsahovaly zavádějící údaje.[215]

Římané byli v Hispánii poprvé nuceni udržovat stálé vojenské sbory, čítající v klidnějších dobách dvě legie.[216] V časech krize se jejich počet zvyšoval na pět legií a v závěrečných fázích dobývání dále narůstal.[216] Odhaduje se, že v Hispánii bylo každoročně nasazeno přinejmenším 20 až 25 000 římských vojáků.[217] Kolem roku 180 př. n. l. byli legionáři propouštěni z armády po šesti letech služby.[218] Řím čelil soustavným potížím naplnit stavy legií, protože málokoho dokázala nadchnout vyhlídka nekonečného válčení v odlehlé cizí zemi proti houževnatému a nezdolnému nepříteli působícímu Římanům vysoké ztráty, a to vše bez valné vyhlídky na bohatou kořist.[219] Docházelo dokonce k vyhýbání se vojenské službě, což jen zhoršovalo soustavný nedostatek lidských sil.[220] Přes všechny obtíže, s nimiž se Římané v Hispánii potýkali, nepolevili ve svém odhodlání podmanit si tuto zemi.[221]

Zřízení provincií[editovat | editovat zdroj]

Před odplutím do Říma předal Scipio velení prokonzulům Luciu Corneliu Lentulovi a Luciu Manliu Acidinovi.[222] Podle Appiána Římané právě tehdy vyjevili svůj úmysl trvale spravovat území dobytá v Hispánii.[223] Někteří moderní historikové považují tento moment za počátek jejich nadvlády.[224] Hispánové si naplno uvědomili, že Římané je neosvobodili od kartáginského panství, nýbrž ho nahradili svým vlastním.[225] Indibilis a Mandonius se s tím nehodlali smířit a povzbuzeni Scipionovým odchodem rozpoutali v létě 205 př. n. l. nové povstání.[226] Kromě Ilergetů zburcoval Indibilis také Ausetány a další sousední kmeny a shromáždil 30 000 pěšáků a 4000 jezdců.[227] O co vážnější se povstání jevilo být, o to snadněji ho prokonzulové potřeli.[228] Indibilise a 13 000 jeho spolubojovníků stihla smrt v bitvě, zatímco Mandonia vydali Hispánové Římanům k popravě.[229] Lentulus a Acidinus potrestali poražené kmeny pokutou a přinutili je odevzdat zbraně a rukojmí.[230]

Římské provincie v roce 197 př. n. l.

Vítězní vojevůdci strávili v Hispánii bezmála pět let.[231] Podrobeným kmenům a městům byla uložena povinnost odvádět pravidelné každoroční poplatky.[232] Jelikož situace na poloostrově se v těchto letech zdála víceméně stabilizovaná a bezpečná, římská posádka měla být redukována na pouhou jednu legii a 15 kohort latinských spojenců.[233] Senát dokonce zvažoval, že velení nad těmito silami svěří jedinému místodržiteli.[234]

Římané se dlouhodoběji zabývali otázkou statusu hispánských teritorií a způsobu jejich ovládání.[235] Vzhledem k jejich odlehlosti se ukázalo, že jediné praktické řešení spočívá v přímé správě vykonávané pověřenými úředníky na místě.[236] Při volbách magistrátů pro rok 197 př. n. l. došlo k navýšení počtu praetorů ze čtyř na šest, přičemž dva dodatečně zvolení praetoři Gaius Sempronius Tuditanus a Marcus Helvius zamířili do Hispánie.[237] Jejich úřední působnost (provincia) byla vymezena tak, že Tuditanus obdržel správu území na severovýchodě poloostrova, nazývaného Přední Hispánie (Hispania Citerior), kdežto Helviovi připadlo jižní území, označované jako Zadní Hispánie (Hispania Ulterior).[238] Kromě jiného měli za úkol vytyčit hranici mezi provinciemi.[239] Z pozdějších pramenů vyplývá, že tato hranice vedla jižně od Nového Kartága.[240]

Každý z praetorů si přivedl 8000 spojeneckých pěšáků a 400 jezdců, jimiž měli nahradit dosud sloužící vojáky.[241] Další snížení stavů podnítilo ale Hispány k rozsáhlému povstání.[242] V Zadní Hispánii se vzbouřili místní vládci Kulchas a Luxinius a s nimi více než dvě desítky obcí.[243] Nedlouho nato přišly špatné zprávy i z Přední Hispánie: Tuditanus podlehl nepřátelům v bitvě a přišel o život.[244] Nově zvolení velitelé dostali každý jednu legii a 4000 spojeneckých pěšáků a neprodleně se odebrali do svých provincií.[245] Protože situace zůstávala nadále vážná, rozhodl senát o vyslání jednoho z konzulů pro rok 195 př. n. l. do Hispánie.[246] Tímto konzulem se na základě losování stal Marcus Porcius Cato.[247] Vzrůstající obavy Římanů poněkud zmírnilo hlášení o vítězství nad náčelníky Budarem a Baesadinem.[248]

Catonova tažení[editovat | editovat zdroj]

Cato připlul do Emporií (Empúries) s 25 válečnými loděmi a vojskem čítajícím dvě legie, 15 000 spojeneckých pěšáků a 800 jezdců.[249] Ještě během plavby vyhnal hispánskou posádku z massilské kolonie Rhody (Rosas).[250] Za krátkého pobytu v Emporiích nechal vykázat obchodníky, zajišťující zásobování vojska, do Říma, neboť jak prohlásil: „Válka se musí uživit sama.“[251] Vzápětí uspořádal trestnou výpravu, při níž zpustošil okolní území, a utábořil se nedaleko Emporií.[252] Zde ho zastihlo poselstvo ilergetského náčelníka Bilistaga, žádajícího o pomoc proti vzbouřeným kmenům.[253] Cato, obklíčený ze všech stran, nehodlal oslabit své sbory tím, že by je rozdělil, avšak nemohl odmítnout spojence.[254] Uchýlil se proto k důmyslné lsti a přikázal vybraným vojákům, aby se před zraky vyslanců přichystali k vyplutí.[255] Vyslanci se následně vydali na zpáteční cestu, načež se mezi Ilergety a jejich protivníky rychle rozšířily zvěsti o blížícím se příchodu Římanů.[256] Po jejich odchodu odvolal konzul vojáky z lodí.[257]

Protože jeho muži postrádali zkušenosti s válčením, Cato se věnoval důkladnému výcviku a podnikal proti Hispánům jen menší nájezdy.[258] Jakmile seznal, že jsou připraveni, obešel v noci tábor nepřátel a po rozednění rozvinul vojsko k bitvě.[259] Římští jezdci na pravém křídle se brzy po zahájení boje obrátili na útěk a vyvolali paniku mezi pěšáky.[260] Konzul na to zareagoval vysláním dvou kohort do týlu Hispánů, čímž pozvedl morálku znejistělých legionářů.[261] Když Římané získali nad nepřáteli převahu, rozkázal záložní legii, aby oblehla jejich tábor.[262] Jeho dobytí zbavilo poražené bojovníky veškeré možnosti záchrany a při nastalém krveprolití přišlo mnoho z nich o život.[263]

Cato se bezprostředně po vítězství vypravil do Tarracony.[264] Již v průběhu postupu k němu přicházeli vyslanci místních obcí, aby se mu poddaly.[265] Území na sever od řeky Hiberus se díky tomu ocitlo opět pod kontrolou Římanů.[266] Appiános uvádí, že Cato rozeslal každé obci zapečetěný dopis, v němž jejich obyvatelům nařizoval neprodleně strhnout hradby.[267] Poslové doručili dopisy ve stejný den, takže Hispánové neměli možnost se vzájemně poradit a raději konzulovu příkazu vyhověli.[268] Sám Cato se chlubil tím, že si v Hispánii podrobil více měst, než kolik tam strávil dní.[269] Jedná se ale o značně zveličené tvrzení, neboť skutečných měst bylo v Hispánii jen několik a nacházela se zejména na pobřeží Středozemního moře.[270] Ve vnitrozemí se vyskytovala spíše menší opevněná sídla, nalézající se obvykle na vrcholcích kopců.[271]

Zanedlouho se vzbouřili Turdetánové, považovaní za nejméně válečnický kmen.[272] Ačkoliv utrpěli jednoznačnou porážku, odmítli se vzdát a povolali 10 000 keltiberských žoldnéřů.[273] Praetor Publius Manlius se proto obrátil na Catona se žádostí o podporu.[274] Konzul se neúspěšně pokusil přetáhnout Keltibery na svoji stranu nabídkou dvojnásobného žoldu.[275] Poté vyrazil k městu Seguntia (Sigüenza), v němž zanechali svá zavazadla, a oblehl ho.[276] Protože ani tímto manévrem je nepřiměl k bitvě, odtáhl s pouhými sedmi kohortami zpět k Hiberu a pokračoval v pacifikaci kmenů sídlících severně od řeky.[277]

Cato usiloval rovněž o zvýšení příjmů a uvalil vysoké daně na doly na železo a na stříbro.[278] Toto opatření představuje první nesporný doklad vědomého využívání hospodářských zdrojů Hispánie Římany.[279] Jeho činy ocenili senátoři konáním třídenní děkovné slavnosti a odhlasovali mu triumf.[280]

Neutuchající odpor[editovat | editovat zdroj]

Livius v závěru líčení Catonových činů uvádí, že jeho vítězství upevnila mír v Hispánii.[278] Nicméně poté, co se Cato vrátil v roce 194 př. n. l. s legiemi do Říma, vypuklo v zemi nové povstání, což poněkud snižuje jeho úspěchy.[281] V Přední Hispánii utrpěl tamější římský správce porážku a přišel o mnoho mužů.[282] Publius Cornelius Scipio Nasica, syn Gnaea Scipiona, si v Zadní Hispánii počínal o poznání lépe a po sérii vítězství si podrobil asi 50 měst.[283] O rok později, již v hodnosti propraetora, se utkal s Lusitány, kteří zpustošili provincii a obtíženi kořistí táhli zpět do svých domovů.[284] Nasica přemohl nájezdníky v tvrdém boji poblíž města Ilipa.[285]

V roce 192 př. n. l. se praetor Zadní Hispánie Marcus Fulvius Nobilior vydal na sever k řece Tagus.[286] U malé, ale dobře opevněné obce jménem Toletum (Toledo) se střetl se spojenými silami Vakcejů, Vettonů a Keltiberů a zvítězil nad nimi.[287] Města se následně zmocnil za použití obléhacích strojů a vysloužil si za to ovaci (ovatio).[288] Jeho kolega Gaius Flaminius dobyl město Inlucia na území Oretánů, sídlících při horním toku řeky Anas (Guadiana).[289] Z průběhu těchto tažení vyplývá, že hranice mezi oběma provinciemi se tehdy v podstatě omezovala na oblast ležící bezprostředně při pobřeží, zatímco ve vnitrozemí operovali velitelé poměrně libovolně, a mohli tak snáze reagovat na pohyby nepřátel.[290]

Nobiliorův nástupce Lucius Aemilius Paullus podlehl v roce 191 př. n. l. Lusitánům, ztratil 6000 mužů a stěží ubránil svůj tábor.[291] V dalším roce napravil svoji pošramocenou reputaci a oplatil jim porážku, přičemž přišli o 10 000 bojovníků a 2300 jich upadlo do zajetí.[292] Při obléhání bastetánského města Hasta (poblíž Jerez de la Frontera) vydal Paullus nařízení o propuštění místních otroků.[293] Ti se záhy vzbouřili proti svým pánům a přivodili pád města.[293] Znění onoho nařízení se dochovalo na bronzové desce objevené při archeologickém průzkumu.[294]

Po Paullově vítězství zachovávali Hispánové několik let mír.[295] Teprve v roce 187 př. n. l. pozvedli Lusitánové a Keltiberové znovu zbraně a zpustošili území kmenů poddaných Římanům.[296] Propraetor Gaius Atinius sice Lusitány zdolal v boji, nicméně zemřel po zásahu střelou.[297] Jeho kolega Lucius Manlius Acidinus odrazil Keltibery u města Calagurris (Calahorra).[298]

Na počátku roku 186 př. n. l. se praetoři Gaius Calpurnius Piso a Lucius Quinctius Crispinus odhodlali ke krajně neobvyklému postupu a sloučili svá vojska.[299] Ke dvěma legiím, převzatým od svých předchůdců, obdrželi posily čítající 3000 legionářů, 20 000 Latinů a spojenců a 1500 jezdců.[300] Společně veleli největší římské armádě v Hispánii od dob Catona.[301] První střetnutí, svedené v Karpetánii nedaleko Toleta, skončilo ale úprkem Římanů.[302] Praetoři dopřáli vojákům čas na zotavení a přivolali hispánské pomocné sbory.[303] Pak překročili řeku Tagus a na jejím severním břehu se srazili s nepřáteli v urputné bitvě.[304] Hispánové se pokusili rozrazit střed římského šiku klínem, v čemž jim zabránil Piso jezdeckým útokem do jejich boku.[305] Livius uvádí, že z více než 35 000 Hispánů zůstala naživu jen nepatrná část.[306] Po Pisonově a Crispinově návratu do Říma jim senátoři v jednomyslné shodě povolili triumf.[307] V Zadní Hispánii zavládly klidné poměry, kdežto v Přední pronikli Keltiberové v roce 183 př. n. l. k pobřeží Středozemního moře.[308]

První keltiberská válka[editovat | editovat zdroj]

Vpád do Keltibérie[editovat | editovat zdroj]

Území obývané keltiberskými kmeny

V roce 182 př. n. l. dorazil do Přední Hispánie Quintus Fulvius Flaccus, který v následujících letech uskutečnil první úspěšnou invazi na území Keltiberů.[309] Zjevně jednal ve shodě se senátem, neboť vojska v obou provinciích dostala výrazné posily a v jeho doprovodu se vyskytovalo několik dřívějších velitelů a vojenských tribunů.[310] Nejprve oblehl město Urbicua, od jehož dobývání se nenechal odradit ani opakovanými útoky Keltiberů, usilujících o prolomení blokády.[311] Když ustoupili, Římané se města rychle zmocnili a vydrancovali ho.[312]

Keltiberové shromáždili v roce 181 př. n. l. obrovské vojsko o síle 35 000 mužů.[313] Třebaže Flaccus sebral veškeré dostupné hispánské pomocné sbory, počtem svých vojáků se nepřátelům nevyrovnal.[314] Na jaře se vydal do Karpetánie a utábořil se u města Aebura (Talavera de la Reina).[315] Nedlouho po něm přitáhli také Keltiberové a několik dnů vybízeli Římany k boji.[316] Flaccus zpočátku nejevil ochotu střetnout se s nimi.[317] Jakmile jejich obezřetnost polevila, vyslal jedné noci své levé křídlo obsadit výšiny v týlu nepřátel.[318] Po rozednění vyprovokoval Keltibery k útoku na svůj tábor, z něhož se proti nim vyřítili sešikovaní legionáři.[319] Současně seběhli římští vojáci z výšin a téměř bez odporu ovládli hispánský tábor.[320] Protože Keltiberové ztratili naději na záchranu, vrhli se do bitvy s obzvláštní zarputilostí.[321] Římané je nakonec sevřeli ze všech stran, pobili jich 23 000 a takřka 5000 zajali.[322]

Flaccus poté oblehl město Contrebia (Albarracín), jehož obyvatelé povolali Keltibery na pomoc.[323] Silné déště a rozvodněné řeky jim však zabránily v příchodu, takže Contrebia se mezitím vzdala.[324] Další porážka přiměla Keltibery, aby se rozptýlili do svých vesnic a tvrzí.[325] Flaccus pokračoval v tažení a při postupu jejich územím pustošil krajinu a dobýval četné pevnosti, dokud se nevzdaly.[326]

Appiános uvádí, že keltiberští Lusonové, sídlící u Hiberu, se bouřili kvůli nedostatku půdy.[327] Když je Flaccus porazil, utekli do silně opevněného města Complegy a žádali, aby Římané dali každému z nich plášť, koně a meč jako náhradu za padlé.[328] Na to Flaccus odpověděl, že jim přinese mnoho plášťů.[329] Utábořil se u města, ale Lusonové se vzápětí rozprchli do okolí.[330]

Navzdory dosaženým úspěchům se legionáři, vyčerpaní dlouholetou vojenskou službou, ocitli na pokraji vzpoury.[331] Flakkově žádosti o propuštění veteránů vyhověli senátoři jen částečně, neboť jeho nástupce Tiberius Sempronius Gracchus odmítl válčit s nezkušenými vojáky.[332] Protože Gracchus otálel s příjezdem do provincie, Flaccus vyvedl vojsko ze zimního tábora a začal plenit odlehlejší území Keltiberů.[333] Hispánové, vydráždění drancováním, rozmístili své válečné sbory v zalesněném Manliově údolí, jemuž se Římané nemohli při zpáteční cestě vyhnout.[334] Při průchodu průsmykem se na pochodující legionáře vrhli z obou stran.[335] Flaccus přesto dokázal udržet bitevní linii a díky zásahu jezdců zahnal útočníky na útěk.[336] Jako projev vděčnosti za záchranu v kritickém okamžiku přislíbil vybudovat chrám jezdecké bohyni Štěstěně (Fortuna Equestris).[337] Vítěznou armádu předal v Tarraconě Gracchovi a odplul do Říma oslavit triumf.[338]

Gracchův mír[editovat | editovat zdroj]

Podle Appiána obdržel Gracchus po převzetí velení naléhavou zprávu od obyvatel města Caravis (Magallón), ohrožovaného Keltibery.[339] Když k němu přitáhl, upustili Keltiberové od dobývání a ustoupili.[340] Nedlouho nato přišlo k Římanům z Complegy 20 000 mužů s olivovými ratolestmi.[341] Sotva se přiblížili k římskému táboru, podnikli naprosto překvapivý výpad.[342] Gracchus přenechal tábor nepřátelům a předstíral útěk.[343] Vzápětí se obrátil proti Hispánům a napadl je, zatímco se věnovali drancování.[344] Poté dobyl Complegu a rozdělil půdu chudým.[345]

Livius se zmiňuje, že v roce 179 př. n. l. se Gracchus odebral do nejzazších končin keltiberského území.[346] Nejprve nenadálým nočním útokem ovládl město Munda.[347] Odtud zamířil k městu Certima a chystal se ho obléhat.[348] Jeho obyvatelé se marně dožadovali pomoci Keltiberů, načež se podvolili Římanům a zaplatili vysokou pokutu.[349] Gracchus postoupil k městu Alké, u něhož Keltiberové rozmístili své síly.[350] Římané vylákali Hispány k útoku na svůj tábor, potom náhle vyrazili ze všech bran, přemohli je a zahnali na útěk.[351]

Po vítězství Gracchus zpustošil Keltibérii a získal nesmírnou kořist.[352] Kmeny, vyčerpané válčením a drancováním, se odevzdávali do jeho moci a během několika málo dnů se prý Římanům vzdalo více než sto obcí.[353] Gracchus se znovu vypravil k Alké a po krátkém obléhání ji dobyl.[354] Tehdy se k němu dostavil keltiberský náčelník Thurrius, jehož Livius označuje za „nejmocnějšího ze všech Hispánů“.[355] Pod dojmem utrpěných porážek přešel náčelník na stranu Římanů a bojoval věrně po jejich boku.[356] Gracchovi se podrobilo rovněž významné město Ergavica.[357] Jakmile ale římský velitel stáhl své legie, Keltiberové mu vypověděli poslušnost a opět se vzbouřili.[358] V tři dny trvající bitvě u Mons Chaunus (patrně se jednalo o horu Moncayo) nad nimi Gracchus přesvědčivě zvítězil a vnutil jim mír.[359]

Antičtí historikové připomínají Graccha zejména kvůli mírovým smlouvám, které uzavřel s jednotlivými hispánskými kmeny.[360] Podle přesně formulovaných dohod, stvrzených oboustrannými přísahami, se Hispánové stávali „přáteli římského národa“.[361] V souladu s tím se zavázali poskytovat Římanům pomocné sbory a platit pevně stanovené daně.[362] Zřejmě právě Gracchus zavedl pětiprocentní daň (vicensima) z úrody obilí, čímž nahradil dosavadní kořistnickou praxi zásobování armády.[362] Keltiberové směli opevňovat své obce, nemohli ale budovat žádné nové.[363] Sám Gracchus založil dvě města: Gracchuris (Alfaro) na horním toku Hiberu a hornické Iliturgis při řece Baetis.[364] Uzavřené smlouvy mu zajistily značný věhlas a po návratu do Říma ho senát za jeho skutky v Hispánii odměnil triumfem.[365]

Pomíjivý klid[editovat | editovat zdroj]

Gracchův mír (pax Gracchana) přetrval až do poloviny padesátých let 1. století př. n. l.[362] V pramenech se vyskytuje jen zanedbatelné množství zpráv týkajících se vývoje v Hispánii v daném období, neboť Livius a Appiános, dva hlavní zdroje informací, soustředili svoji pozornost na události v jiných zemích.[366] Téměř čtvrtstoletí dlouhý klid zbraní přerušilo pouze několik menších povstání, která Římané rychle potlačili.[367]

V roce 174 př. n. l. se v Přední Hispánii vzbouřili Keltiberové.[368] Praetor Appius Claudius Centho je nedlouho po svém příchodu porazil, načež upustili od dalšího odporu a rozešli se do svých obcí.[369] Nové rozbroje vypukly o čtyři roky později.[370] Jakýsi Olonicus, třímající stříbrné kopí, o němž tvrdil, že mu ho seslali bohové, získal na svou stranu Keltibery.[371] Když se jedné noci přiblížil k nepřátelskému táboru, římská stráž ho zabila oštěpem.[372] S jeho předčasnou smrtí skončilo i jím vyvolané povstání.[370] Další zmínka o odboji Hispánů se vztahuje k roku 163 př. n. l., kdy Římané vedli vojenské akce proti Lusitánům.[373]

Přetrvávající mír umožnil zmenšit velikost římského vojska v Hispánii na polovinu, takže v každé z provincií se namísto dřívějších dvou legií nacházela pouze jediná.[362] Pravděpodobně z důvodu války s Makedonií rozhodl senát v roce 171 př. n. l. o spojení Přední a Zadní Hispánie v jednu provincii.[374] Praetor Lucius Canuleius Dives, pověřený její správou, se ještě před svým odchodem z Říma musel zabývat žalobou Hispánů na chamtivost a úplatnost některých jeho předchůdců.[375] K projednání vznesených obvinění bylo ustanoveno pět soudců z řad senátorů.[376] Ze tří obžalovaných soudci jednoho osvobodili, zatímco dva zbývající se dobrovolně odebrali do vyhnanství.[377] Senát poté zakázal správcům, aby svévolně určovali cenu obilí dodávaného Hispány, a učinil další opatření proti libovůli úředníků.[378] V téže době se do Říma dostavilo rovněž poselstvo jedinců pocházejících z nesezdaných svazků římských vojáků a hispánských žen.[379] Senát jim na jejich žádost přidělil k obývání město Carteia (poblíž San Roque) a obdařil ho postavením latinské kolonie.[380]

V roce 167 př. n. l. byla Hispánie opět rozdělena na dvě provincie.[381] Fasti triumphales nicméně neobsahují jediný záznam o triumfu nebo ovaci některého z tamějších správců ve druhé polovině šedesátých let a na počátku let padesátých.[382] V souvislosti s tím, jak klesala šance na dosažení vojenské slávy, upadal i zájem římských politiků o správu hispánských provincií.[383]

Nájezdy Lusitánů[editovat | editovat zdroj]

Útoky Lusitánů

Veškeré pokroky, jichž Římané při pacifikaci hispánských kmenů dosáhli, vzaly téměř za své mezi léty 155 až 133 př. n. l., kdy celý Iberský poloostrov vzplanul požárem povstání a válek.[384] Konflikty probíhající v těchto letech představovaly poslední zoufalý pokus domorodého obyvatelstva vyhnat římské dobyvatele a získat zpět nezávislost.[384]

První událost značící zvrat v mírovém soužití Hispánů a Římanů nastala v roce 155 př. n. l. a zažehla lusitánskou válku, trvající s krátkou přestávkou sedmnáct let.[385] Lusitánové a Vettonové pod vedením jistého Punika napadli římské poddané v Zadní Hispánii.[386] Porazili zřejmě oba tehdejší praetory a pobili 6000 vojáků, včetně jednoho z quaestorů.[387] Punicus pronikl až k moři, ale během obléhání jakéhosi města ho zasáhl kámen do hlavy a zemřel.[388] Jeho nástupce Caesarus podlehl v dalším roce praetorovi Luciovi Mummiovi.[389] Při pronásledování prchajících nepřátel si ale Římané počínali nerozvážně, načež jim Lusitánové oplatili porážku a zabili jich 9000.[390] Mummius se se svými otřesenými muži stáhl do tábora a neodvažoval se ho opustit.[391] Teprve když opodál postupovali Hispánové obtížení kořistí, přepadl je, způsobil jim těžké ztráty a odňal jim část uloupených věcí.[392]

Zanedlouho se zpoza Tagu přihnala jiná skupina Lusitánů, která zaútočila na římské spojence Kuneje, sídlící na jihozápadě Hispánie, a dobyla jejich nejdůležitější město Conistorgis.[393] Někteří dokonce u Herkulových sloupů překročili moře a vpadli do severní Afriky.[394] Podle Appiána shromáždil Mummius 9500 vojáků, s nimiž se vydal za Lusitány a porazil je.[395] V Římě potom oslavil triumf.[396]

V roce 152 př. n. l. praetor Marcus Atilius vpadl na území Lusitánů a zmocnil se města Oxthracae.[397] Tím jim nahnal takovou hrůzu, že se všechny okolní kmeny vzdaly a uzavřely s ním mír.[397] Jakmile se Atilius odebral do zimního tábora, Lusitánové ihned obnovili nepřátelství a začali obléhat římské spojence.[398]

Druhá keltiberská válka[editovat | editovat zdroj]

Počátek druhé keltiberské války, kterou Polybios kvůli urputnosti a nepřetržitosti bojů příhodně nazval „ohnivá válka“, spadá do roku 154 př. n. l.[399] Podle Appiána přiměli předáci mocného města Segeda, nacházejícího se na území keltiberského kmene Bellů, obyvatele sousedních obcí, aby se v něm usadili, a chystali se vybudovat hradby o délce několika kilometrů.[400] Senát jim v reakci na to výstavbu zakázal a požadoval splnění povinností uložených jim Gracchem.[401] Keltiberové, povzbuzení úspěchem Lusitánů při vpádu do Zadní Hispánie v předchozím roce, odmítli uposlechnout příkazu senátu.[402] Odvolávali se přitom na smlouvu s Gracchem, podle níž nesměli zakládat nová města, nikoli však opevňovat stávající.[363] Připomínali rovněž, že od placení daní a odvádění vojáků upustili později sami Římané.[403]

V roce 153 př. n. l. vyslal senát do Přední Hispánie konzula Quinta Fulvia Nobiliora s více než 30 000 vojáky.[404] Nobilior nastoupil do úřadu nikoli 1. března, nýbrž už 1. ledna, a to zřejmě z toho důvodu, aby stihl vykonat své povinnosti v Římě před začátkem válečné sezóny.[384] Skutečnost, že potlačením vzpoury byl pověřen konzul, nevypovídá ani tak o závažnosti situace, jako spíše o nedostatku vhodných provincií.[384] Zprávy o příchodu Římanů přiměly Segeďany opustit město s dosud nedokončenými hradbami a vyhledat záchranu u kmene Arevaků.[405] Společně postavili vojsko o síle 20 000 pěšáků a 5000 jezdců a poté přepadli postupující Římany ze zálohy.[406] V boji padlo asi 6000 útočníků, nicméně při neopatrném pronásledování narazili Keltiberové na římské jezdectvo hlídající trén a mnozí z nich včetně jejich velitele Cara přitom přišli o život.[407]

Arevakové se vzápětí stáhli k Numantii, nejmohutnější keltiberské pevnosti.[408] Nobilior se vydal za nimi a rozbil svůj tábor nedaleko od města.[409] Jakmile k němu dorazilo 300 numidských jezdců a 10 válečných slonů, vyvedl vojsko proti nepříteli.[410] V nastalé bitvě ohromil Keltibery pohled na neobvyklá zvířata natolik, že utekli do města.[411] Římané se přiblížili až k jeho hradbám, ale nedlouho nato jeden ze slonů po zásahu kamenem zdivočel, obrátil se do vlastních řad a vyděsil ostatní zvířata.[412] Během vzniklé paniky začali Římané prchat, čehož využili Keltiberové a zahnali je na ústup.[413] Nobiliorovi se ani potom nedařilo dosáhnout sebemenšího vítězství a dokonce ztratil město Ocilis, v němž se nalézala jeho pokladnice a zásoby.[414] Když vyslal jezdce, aby zajistili pomoc spojenců, Keltiberové jim nastražili léčku a rozprášili je.[415] Konzul nakonec všeho zanechal a přezimoval v táboře, kde jeho muže sužoval nedostatek potravin a krutý mráz, jemuž řada z nich podlehla.[416]

V dalším roce převzal velení Marcus Claudius Marcellus.[417] Keltiberové se ho brzy pokusili zaskočit, ale Marcellus si počínal obezřetněji než jeho předchůdce.[418] Dobyl zpět Ocilis a udělil městu milost, přičemž se spokojil s mírnou pokutou a odevzdáním rukojmích.[419] Pak zpustošil území Keltiberů, rozdělil kořist mezi vojáky a zahájil obléhání města Nergobriga.[420] V téže chvíli k němu vyslaly svá poselstva kmeny Arevaků, Bellů a Tithů a domáhaly se obnovení Gracchovy smlouvy.[421]

Marcellus se v dopise senátu přimlouval za uzavření míru dle dříve ujednaných podmínek.[422] Navzdory tomu nejevili senátoři nejmenší zájem o diplomatické řešení konfliktu, neboť se domnívali, že projev smířlivosti vůči vzbouřencům by mohl povzbudit ostatní Hispány k odpadnutí.[423] Místo toho požadovali, aby se kmeny zcela podrobily římské moci (deditio),[424] a vedením války pověřili konzula Lucia Licinia Luculla.[425] Při sestavování vojska narazili Římané na vážné potíže, jelikož odvody nepostačovaly k naplnění stavů legií, a museli se proto poprvé uchýlit k losování.[426] Zvěsti o nepříznivém průběhu války a o římských ztrátách vedly totiž k tomu, že se mladí muži pod různými záminkami vyhýbali vojenské službě.[427]

Počátkem roku 151 př. n. l. obnovil Marcellus válečné operace proti Keltiberům a vytáhl k Numantii.[428] Sotva se před ní utábořil, rozhodli se Arevakové, Bellové a Tithové poddat se Římanům.[429] Díky tomu stihl Marcellus ukončit válku ještě před Lucullovým příchodem do provincie.[430]

Věrolomnost a brutalita[editovat | editovat zdroj]

Související články[editovat | editovat zdroj]

Poznámky[editovat | editovat zdroj]

  1. Culican (1991), s. 524.
  2. a b Scullard (1989), s. 20.
  3. Culican (1991), s. 525-526.
  4. Culican (1991), s. 512.
  5. Hérodotos IV.152.
  6. Graham (1982), s. 141.
  7. Scullard (1989), s. 17.
  8. Scullard (1989), s. 17, 20.
  9. Scullard (1989), s. 19-20.
  10. Scullard (1989), s. 21.
  11. Polybios II.1.6; Scullard (1989), s. 20.
  12. a b c Hoyos (2003), s. 56.
  13. Hoyos (2003), s. 59.
  14. Hoyos (2003), s. 71.
  15. Hoyos (2003), s. 67-68.
  16. Polybios II.1.7-9.
  17. Hoyos (2003), s. 83-85.
  18. Scullard (1989), s. 28.
  19. Polybios II.13.1-2.
  20. Scullard (1989), s. 30-31.
  21. Polybios II.13.7.
  22. Scullard (1989), s. 31.
  23. Polybios II.36.1.
  24. Polybios II.36.3.
  25. a b c Hoyos (2010), s. 198.
  26. Hoyos (2003), s. 91-92.
  27. Polybios III.15.5; Hoyos (2010), s. 198.
  28. Hoyos (2003), s. 97-98.
  29. Scullard (1989), s. 35.
  30. Hoyos (2003), s. 99.
  31. Hoyos (2003), s. 98.
  32. Hoyos (2003), s. 100.
  33. Hoyos (2003), s. 100-101; Briscoe (1989), s. 45-46.
  34. Livius XXI.18.1-24.
  35. Polybios III.35.1.
  36. Scullard (1989), s. 40.
  37. Hoyos (2003), s. 109.
  38. Polybios III.40.2.
  39. Hoyos (2003), s. 105.
  40. Polybios III.49.3.
  41. Polybios III.49.4.
  42. Livius XXI.60.1, 2; Hoyos a kol. (2011), s. 321.
  43. Hoyos a kol. (2011), s. 321.
  44. Polybios III.35.4, 5.
  45. a b Polybios III.76.5.
  46. Livius XXI.60.9.
  47. Livius XXI.61.1.
  48. Livius XXI.61.2-4.
  49. Livius XXI.61.6-17.
  50. Livius XXI.61.5, 18; Hoyos a kol. (2011), s. 321.
  51. Polybios III.95.2-4.
  52. Polybios III.95.5.
  53. Livius XXII.19.6-16.
  54. Livius XXII.19.17-19.
  55. Livius XXII.19.19-22.
  56. Polybios III.96.6.
  57. Livius XXII.20.1-11.
  58. Livius XXII.20.12.
  59. Livius XXII.20.13-15.
  60. Livius XXII.21.2.
  61. Livius XXII.20.17, 21.6-9.
  62. a b Hoyos (2003), s. 139.
  63. Polybios III.97.2-3.
  64. Livius XXII.22.1, 2; Polybios III.97.1-5.
  65. Livius XXII.22.3, 4, XXIII.26.2.
  66. Livius XXIII.26.3.
  67. Livius XXIII.26.7-17.
  68. Livius XXIII.27.12.
  69. Livius XXIII.27.13.
  70. Livius XXIII.27.14-17.
  71. Livius XXIII.28.1.
  72. Livius XXIII.28.2, 3.
  73. Livius XXIII.28.4.
  74. Livius XXIII.28.6, 7; Hoyos (2003), s. 138.
  75. Livius XXIII.28.8.
  76. Livius XXIII.28.9, 10.
  77. Livius XXIII.28.11.
  78. Livius XXIII.28.12.
  79. Hoyos a kol. (2011), s. 322.
  80. Livius XXIII.29.1-16.
  81. Livius XXIII.29.17-20.
  82. Livius XXIII.29.21.
  83. Briscoe (1989), s. 57.
  84. a b Briscoe (1989), s. 57; Hoyos a kol. (2011), s. 322.
  85. Livius například popisuje výpravu Gnaea Scipiona do jižní Hispánie, k níž mělo dojít v roce 217 př. n. l. Do téhož roku řadí také tažení Scipionů k Saguntu, jež se nejspíš událo až o pět let později. Livius XXII.20.16; Hoyos (2003), s. 139-140.
  86. Livius XXIII.32.9-16; Hoyos (2003), s. 139.
  87. Livius XXIII.32.9-16.
  88. Livius XXIII.48.6-10.
  89. Livius XXIII.48.11-18.
  90. Livius XXIII.49.1-5; Hoyos a kol. (2011), s. 388.
  91. Livius XXIV.41.1-13, 42.1-18; Hoyos (2003), s. 140.
  92. a b c Hoyos (2003), s. 140.
  93. Livius XXIV.48.3, 22.
  94. Livius XXIV.48.4-6, 25.
  95. Livius XIV.41.7-10.
  96. Hoyos (2003), s. 142.
  97. Livius XIV.41.11.
  98. Livius zařazuje tyto události do roku 214 př. n. l. Současně však uvádí, že Saguntum bylo v době osvobození již osmý rok v moci Punů. Livius XXIV.42.16.
  99. Appiános. Iberica 16.3.
  100. Livius XXV.32.3.
  101. Livius XXV.32.1, 2.
  102. Livius XXV.32.4, 5.
  103. Livius XXV.32.9, 10.
  104. Livius XXV.34.2-4.
  105. Livius XXV.34.5-7.
  106. Livius XXV.34.8-10.
  107. Livius XXV.34.11-17.
  108. Livius XXV.33.2-9; Polybios X.6.2.
  109. Livius XXV.33.10, 11, 35.10.
  110. Livius XXV.33.11, 36.2, 3.
  111. Livius XXV.36.1-7.
  112. Livius XXV.36.8-17.
  113. Livius XXV.37.2-5; Briscoe (1989), s. 59.
  114. Appiános. Iberica 17.4; Hoyos a kol. (2011), s. 322.
  115. Hoyos (2003), s. 140; Briscoe (1989), s. 59.
  116. Polybios IX.11.2.
  117. Livius XXVI.17.1-4.
  118. Livius XXVI.17.5-26; Appiános. Iberica 17.3.
  119. Livius XXVI.18.11-13; Goldsworthy (2007), s. 270.
  120. Livius XXVI.19.13-15.
  121. Livius XXVI.19.16, 20.1.
  122. a b Goldsworthy (2007), s. 271.
  123. Hoyos a kol. (2011), s. 323.
  124. Polybios X.9.6.
  125. Livius XXVI.42.5.
  126. Polybios X.9.1, 4.
  127. Hoyos (2003), s. 143.
  128. a b c d Hoyos (2003), s. 144.
  129. Livius XXVI.47.6-10.
  130. Polybios X.18.3.
  131. Polybios X.18.4-6.
  132. Livius XXVI.49.1-29, 50.1-23; Polybios X.34.1.
  133. Polybios X.20.8; Hoyos (2003), s. 144.
  134. Polybios X.34.2-11.
  135. Polybios X.35.7, 8.
  136. Polybios X.35.6.
  137. Polybios IX.11.3, 4.
  138. Polybios X.38.4-6; Goldsworthy (2007), s. 277.
  139. Polybios X.38.7, 8.
  140. Polybios X.38.9.
  141. Polybios X.38.10.
  142. Polybios X.39.1-6.
  143. Polybios X.39.7.
  144. Livius XXVII.20.4; Goldsworthy (2007), s. 279; Hoyos (2003), s. 144.
  145. Polybios X.40.11.
  146. Polybios X.39.8, 40.11.
  147. Goldsworthy (2007), s. 279.
  148. a b Livius XXVIII.1.2.
  149. Livius XXVIII.1.3.
  150. Livius XXVIII.1.4, 5.
  151. Livius XXVIII.2.1-18.
  152. Livius XXVIII.2.19.
  153. Livius XXVIII.2.24.
  154. Livius XXVIII.2.25-27.
  155. Livius XXVIII.4.4.
  156. Livius XXVIII.4.1, 2.
  157. Polybios uvádí dokonce 70 000 pěšáků a 4000 jezdců. Livius XXVIII.12.17, 18; Polybios XI.20.2.
  158. Polybios XI.20.1.
  159. Livius XXVIII.13.1; Polybios XI.20.6.
  160. Livius XXVIII.13.2-5.
  161. Livius XXVIII.13.6.
  162. Polybios XI.20.7; Goldsworthy (2007), s. 280.
  163. Polybios XI.21.1.
  164. Polybios XI.21.2-5.
  165. Polybios XI.22.6-10, 23.3; Livius XXVIII.14.11-28.
  166. Livius XXVIII.15.1-14.
  167. Livius XXVIII.15.17-19.
  168. Livius XXVIII.15.20.
  169. Livius XXVIII.16.1-8.
  170. Livius XXVIII.16.9, 18.
  171. Livius XXVIII.16.8, 10.
  172. Livius XXVIII.16.11, 12, 17.
  173. Livius XXVIII.17.18.
  174. Appiános. Iberica 38.2.
  175. Livius XXVIII.19.1-5.
  176. Livius XXVIII.19.6, 7.
  177. Livius XXVIII.19.3.
  178. Livius XXVIII.20.1-12.
  179. Livius XXVIII.20.13-18.
  180. Livius XXVIII.24.1.
  181. Livius XXVIII.24.2, 3.
  182. Livius XXVIII.24.4.
  183. Livius XXVIII.24.6-8.
  184. Livius XXVIII.24.9-23.
  185. Polybios XI.26.3-5; 27.3-5; 30.1-5.
  186. Polybios XI.32.1, 33.1-6.
  187. Livius XXVIII.34.4-13.
  188. Livius XXVIII.30.1-9, 36.1-3, 37.1-3.
  189. Livius XXVIII.36.4-13.
  190. Livius XXVIII.37.6-16, 46.9.
  191. Livius XXVIII.37.17; Goldsworthy (2007), s. 285.
  192. Goldsworthy (2007), s. 285.
  193. Christ (2010), s. 30; Curchin (1991), s. 28.
  194. Christ (2010), s. 30.
  195. a b Curchin (1991), s. 28.
  196. Varga (2015), s. 38; Harris (1989), s. 130, 131.
  197. Polybios XXXIV.9.8, 9; Strabón III.2.10.
  198. Harris (1989), s. 129, 130.
  199. Christ (2010), s. 30, 31.
  200. Harris (1989), s. 126; Varga (2015), s. 126.
  201. Livius XXVIII.32.9; Appiános. Iberica 68.5; Varga (2015), s. 35, 171; Harris (1989), s. 119, 121.
  202. Harris (1989), s. 119; Hoyos (2003), s. 56.
  203. Curchin (1991), s. 129; Harris (1989), s. 119.
  204. Varga (2015), s. 113.
  205. Varga (2015), s. 126, 140; Curchin (1991), s. 53.
  206. Varga (2015), s. 133, 134, 144.
  207. Curchin (1991), s. 53.
  208. Curchin (1991), s. 10.
  209. Curchin (1991), s. 14.
  210. Christ (2010), s. 31; Curchin (1991), s. 53.
  211. Curchin (1991), s. 28, 53.
  212. Livius XXVIII.12.14; Curchin (1991), s. 53.
  213. Curchin (1991), s. 31, 54.
  214. Christ (2010), s. 34; Curchin (1991), s. 54.
  215. a b Curchin (1991), s. 54.
  216. a b Varga (2015), s. 101.
  217. Curchin (1991), s. 54; Varga (2015), s. 47; Harris (1989), s. 127.
  218. Varga (2015), s. 99.
  219. Polybios XXXV.4.3-6; Christ (2010), s. 31.
  220. Polybios XXXV.4.3-6; Varga (2015), s. 39.
  221. Harris (1989), s. 118.
  222. Livius XXVIII.38.2.
  223. Appiános. Iberica 38.1.
  224. Harris (1989), s. 121.
  225. Christ (2010), s. 30, 31.
  226. Livius XXIX.1.27, 3.3.
  227. Livius XXIX.1.31, 32.
  228. Livius XXIX.3.8.
  229. Livius XXIX.2.5-23, 3.3-5; Appiános. Iberica 38.9.
  230. Appiános. Iberica 38.10.
  231. Livius XXIX.13.9, 10, XXX.2.8, 41.6, XXXI.20.1, XXXII.7.4.
  232. Harris (1989), s. 122; Christ (2010), s. 31.
  233. Livius XXX.41.7; Harris (1989), s. 122.
  234. Livius XXX.41.7.
  235. Livius XXX.41.7; Varga (2015), s. 48; Harris (1989), s. 122.
  236. Curchin (1991), s. 28.
  237. Livius XXXII.27.8, 28.4; Harris (1989), s. 122.
  238. Livius XXXII.28.1, 4.
  239. Livius XXXII.28.18.
  240. Curchin (1991), s. 29.
  241. Livius XXXII.28.17.
  242. Appiános. Iberica 39.1; Livius XXXIII.19.8; Harris (1989), s. 122.
  243. Livius XXXIII.21.9.
  244. Livius XXXIII.25.10.
  245. Livius XXXIII.26.3, 4.
  246. Livius XXXIII.43.2.
  247. Livius XXXIII.43.6.
  248. Livius XXXIII.44.5.
  249. Livius XXXIII.43.4, XXXIV.8.4.
  250. Livius XXXIV.8.8.
  251. Livius XXXIV.8.9, 10, 9.1, 18, 9.20-22.
  252. Livius XXXIV.9.23, 11.1, 13.1.
  253. Frontinus. Strategemata IV.7.31; Livius XXXIV.11.2-9.
  254. Frontinus. Strategemata IV.7.31; Livius XXXIV.11.4, 12.3.
  255. Frontinus. Strategemata IV.7.31; Livius XXXIV.12.4-9.
  256. Frontinus. Strategemata IV.7.31; Livius XXXIV.12.10, 11.
  257. Livius XXXIV.13.1.
  258. Livius XXXIV.13.2-5.
  259. Livius XXXIV.14.1-11.
  260. Livius XXXIV.14.12, 13.
  261. Livius XXXIV.14.14-16.
  262. Livius XXXIV.14.17-21, 15.1-11.
  263. Podle Valeria Antia padlo 40 000 Hispánů. Livius XXXIV.15.12-16.
  264. Livius XXXIV.16.1-11.
  265. Livius XXXIV.16.8-10.
  266. Livius XXXIV.16.11.
  267. Appiános. Iberica 41.1-3.
  268. Appiános. Iberica 41.4-8.
  269. Plútarchos. Cato starší 10.
  270. Harris (1989), s. 119.
  271. Harris (1989), s. 119; Curchin (1991), s. 17.
  272. Podle některých novodobých badatelů se jednalo spíše o kmen Turboletů, sousedící s Keltibery. Livius XXXIV.17.1-3; Curchin (1991), s. 31; Harris (1989), s. 123.
  273. Livius XXXIV.17.4-8.
  274. Livius XXXIV.19.1, 2.
  275. Livius XXXIV.19.3-13; Plútarchos. Cato starší 10.
  276. Livius XXXIV.19.14, 15; Harris (1989), s. 124.
  277. Livius XXXIV.19.16, 20.1-15, 21.1-9.
  278. a b Livius XXXIV.21.10.
  279. Curchin (1991), s. 31.
  280. Livius XXXIV.21.11, 46.3-5.
  281. Livius XXXIV.43.8, XXXV.1.1, 2.
  282. Livius XXXV.1.1, 3.
  283. Livius XXXV.1.4, 5.
  284. Livius XXXV.1.7-16.
  285. Livius XXXV.1.17-21.
  286. Livius XXXV.22.16.
  287. Livius XXXV.7.17, 18, 22.17, 18.
  288. Livius XXXV.7.17, 22.19, XXXVI.39.1.
  289. Livius XXXV.7.13; Harris (1989), s. 124.
  290. Curchin (1991), s. 31; Silva (2013), s. 38.
  291. Livius XXXVI.2.9, 11.
  292. Livius XXXVII.57.8.
  293. a b Silva (2013), s. 39.
  294. Silva (2013), s. 39; Varga (2015), s. 53; Curchin (1991), s. 32.
  295. Livius XXXVII.57.9.
  296. Livius XXXIX.7.11; Silva (2013), s. 40.
  297. Livius XXXIX.21.2-5.
  298. Livius XXXIX.21.8-13.
  299. Livius XXXIX.30.1; Harris (1989), s. 124.
  300. Livius XXXIX.20.4, 5.
  301. Silva (2013), s. 40.
  302. Livius XXXIX.30.2-9.
  303. Livius XXXIX.30.11.
  304. Livius XXXIX.30.12-20, 31.1, 2.
  305. Livius XXXIX.31.3-21.
  306. Livius XXXIX.31.22.
  307. Livius XXXIX.42.3-7.
  308. Livius XXXIX.42.1, 2, 56.1, 2.
  309. Livius XL.1.3, 16.11; Harris (1989), s. 125.
  310. Livius XL.1.10, 18.8; Harris (1989), s. 125.
  311. Livius XL.16.13-16.
  312. Livius XL.16.17-19.
  313. Livius XL.30.1.
  314. Livius XL.30.2, 3.
  315. Livius XL.30.4; Silva (2013), s. 44.
  316. Livius XL.30.5-14.
  317. Livius XL.30.14.
  318. Livius XL.30.15-17, 31.1-3.
  319. Livius XL.31.4-10.
  320. Livius XL.31.11-14.
  321. Livius XL.32.1-6.
  322. Livius XL.32.7-18.
  323. Livius XL.33.1, 2; Silva (2013), s. 46.
  324. Livius XL.33.3-5.
  325. Livius XL.33.6-16.
  326. Livius XL.33.17, 18.
  327. Appiános. Iberica 42.1; Varga (2015), s. 54.
  328. Appiános. Iberica 42.2-4.
  329. Appiános. Iberica 42.5.
  330. Appiános. Iberica 42.6-8.
  331. Livius XL.35.8.
  332. Livius XL.35.9-19, 36.1-12; Silva (2013), s. 47.
  333. Livius XL.39.1, 2.
  334. Livius XL.39.3-8.
  335. Livius XL.39.9-15.
  336. Livius XL.40.1-16.
  337. Livius XL.40.17-22.
  338. Livius XL.40.23-27, XLII.34.18.
  339. Appiános. Iberica 43.1, 2; Silva (2013), s. 49.
  340. Appiános. Iberica 43.3-7.
  341. Appiános. Iberica 43.8; Silva (2013), s. 49.
  342. Appiános. Iberica 43.8.
  343. Appiános. Iberica 43.9.
  344. Appiános. Iberica 43.10.
  345. Appiános. Iberica 43.11.
  346. Livius XL.47.1.
  347. Livius XL.47.2.
  348. Livius XL.47.3.
  349. Livius XL.47.4-16.
  350. Livius XL.48.1.
  351. Livius XL.48.2-14.
  352. Livius XL.49.1, 2.
  353. Livius XL.49.2.
  354. Livius XL.49.3-6.
  355. Livius XL.49.7, 8.
  356. Livius XL.49.9-14.
  357. Livius XL.50.1.
  358. Livius XL.50.2, 3.
  359. Livius XL.50.4-9; Silva (2013), s. 52.
  360. Appiános. Iberica 43.12; Plútarchos. Tiberius Gracchus 5; Polybios XXXV.2.15.
  361. Appiános. Iberica 43.12, 13.
  362. a b c d Curchin (1991), s. 32.
  363. a b Appiános. Iberica 44.6.
  364. Curchin (1991), s. 32; Silva (2013), s. 52.
  365. Appiános. Iberica 43.14; Livius XLI.6.4, 7.2.
  366. Silva (2013), s. 55.
  367. Livius XLI.26.1-9, periochy XLIII.6, periochy XLVI.11; Florus. Dvojí pohled na římské dějiny I.33.13, 14.
  368. Livius XLI.26.1, 2.
  369. Livius XLI.26.2-9; Silva (2013), s. 56.
  370. a b Silva (2013), s. 59.
  371. Florus. Dvojí pohled na římské dějiny I.33.13, 14.
  372. Florus. Dvojí pohled na římské dějiny I.33.14.
  373. Livius per. XLVI.11; Silva (2013), s. 60.
  374. Livius XLII.31.11, XLV.16.1.
  375. Livius XLIII.2.1-3.
  376. Livius XLIII.2.3.
  377. Livius XLIII.2.4-16.
  378. Livius XLIII.2.17, 18.
  379. Livius XLIII.3.1, 2.
  380. Livius XLIII.3.3-5; Silva (2013), s. 59.
  381. Livius XLV.16.1; Silva (2013), s. 60.
  382. Silva (2013), s. 60.
  383. Livius XLI.15.14-19, XLII.4.3; Silva (2013), s. 60.
  384. a b c d Curchin (1991), s. 33.
  385. Appiános. Iberica 56.1; Silva (2013), s. 114.
  386. Appiános. Iberica 56.1, 2.
  387. Appiános. Iberica 56.1; Harris (1989), s. 132.
  388. Appiános. Iberica 56.2, 4.
  389. Appiános. Iberica 56.4, 5.
  390. Appiános. Iberica 56.6.
  391. Appiános. Iberica 57.1.
  392. Appiános. Iberica 57.2.
  393. Appiános. Iberica 57.3; Silva (2013), s. 126.
  394. Appiános. Iberica 57.4.
  395. Appiános. Iberica 57.5-7.
  396. Appiános. Iberica 57.8.
  397. a b Appiános. Iberica 58.1.
  398. Appiános. Iberica 58.2.
  399. Polybios XXXV.1.1-6; Curchin (1991), s. 33; Harris (1989), s. 132.
  400. Appiános. Iberica 44.1-4.
  401. Appiános. Iberica 44.5.
  402. Appiános. Iberica 44.6, 56.1-6; Harris (1989), s. 132.
  403. Appiános. Iberica 44.6, 7.
  404. Appiános. Iberica 45.1.
  405. Appiános. Iberica 45.2.
  406. Appiános. Iberica 45.3-5.
  407. Appiános. Iberica 45.5-7.
  408. Appiános. Iberica 46.1.
  409. Appiános. Iberica 46.2.
  410. Appiános. Iberica 46.3.
  411. Appiános. Iberica 46.4, 5.
  412. Appiános. Iberica 46.6-8.
  413. Appiános. Iberica 46.10-12.
  414. Appiános. Iberica 47.1-5.
  415. Appiános. Iberica 47.3, 4.
  416. Appiános. Iberica 47.6, 7.
  417. Appiános. Iberica 48.1.
  418. Appiános. Iberica 48.2.
  419. Appiános. Iberica 48.3.
  420. Appiános. Iberica 48.4-9.
  421. Appiános. Iberica 48.10, 11.
  422. Appiános. Iberica 49.1-3.
  423. Polybios XXXV.3.9; Varga (2015), s. 60; Curchin (1991), s. 34.
  424. Curchin (1991), s. 34.
  425. Appiános. Iberica 49.4-7; Polybios XXXV.3.7.
  426. Appiános. Iberica 49.6; Polybios XXXV.4.3, 4; Livius. Periochy XLVIII.16.
  427. Polybios XXXV.4.2, 6.
  428. Appiános. Iberica 50.1-3.
  429. Appiános. Iberica 50.4-7.
  430. Appiános. Iberica 50.8.

Literatura[editovat | editovat zdroj]

Prameny[editovat | editovat zdroj]

Bibliografie[editovat | editovat zdroj]

  • BRISCOE, John. ‘The Second Punic War’, The Cambridge Ancient History, Volume VIII: Rome and the Mediterranean to 133 B.C. Cambridge: Cambridge University Press, 1989. ISBN 0-521-23448-4
  • CHRIST, Karl. Krize a zánik Římské republiky. Praha: Vyšehrad, 2010. ISBN 978-80-7429-029-9
  • CULICAN, William. ‘Phoenicia and Phoenician Colonization’, The Cambridge Ancient History, Volume III, Part 2. Cambridge: Cambridge University Press, 1991. ISBN 0-521-22717-8
  • CURCHIN, Leonard A. Roman Spain: Conquest and Assimilation. London: Routledge, 1991. ISBN 0-415-06451-1
  • GOLDSWORTHY, Adrian. Ve jménu Říma: muži, kteří vítězili pro římskou říši. Praha: Deus, 2009. ISBN 978-80-87087-74-9
  • GOLDSWORTHY, Adrian. The Fall of Carthage. London: Cassell, 2007. ISBN 978-0-3043-6642-2
  • GRAHAM, A. J. ‘The Western Greeks’, The Cambridge Ancient History, Volume III, Part 3. Cambridge: Cambridge University Press, 1982. ISBN 0-521-23447-6
  • HARRIS, W. V. ‘Roman Expansion in the West’, The Cambridge Ancient History, Volume VIII: Rome and the Mediterranean to 133 B.C. Cambridge: Cambridge University Press, 1989. ISBN 0-521-23448-4
  • HOYOS, Dexter. A Companion to the Punic Wars. Hoboken: Wiley-Blackwell, 2011. ISBN 978-1-4051-7600-2
  • HOYOS, Dexter. Hannibal's Dynasty: Power and Politics in the Western Mediterranean. London: Routledge, 2003. ISBN 0-203-41782-8
  • HOYOS, Dexter. Mastering the West: Rome and Carthage at War. Oxford: Oxford University Press, 2015. ISBN 978-0-19-939174-5
  • HOYOS, Dexter. The Carthaginians. London: Routledge, 2010. ISBN 978-0-415-43644-1
  • SCULLARD, H. H. ‘The Carthaginians in Spain’, The Cambridge Ancient History, Volume VIII: Rome and the Mediterranean to 133 B.C. Cambridge: Cambridge University Press, 1989. ISBN 0-521-23448-4
  • SILVA, Luis. Viriathus and the Lusitanian Resistance to Rome 155-139 BC. Barnsley: Pen & Sword Military, 2013. ISBN 978-1-78159-128-4
  • VARGA, Daniel. The Roman Wars in Spain: The Military Confrontation with Guerrilla Warfare. Barnsley: Pen & Sword Books, 2015. ISBN 978-1-47382-781-3