Ibérská smlouva

Z Wikipedie, otevřené encyklopedie
Skočit na navigaci Skočit na vyhledávání
Řeka Ebro

V době mezi první a druhou punskou válkou uzavřel kartáginský velitel Hasdrubal smlouvu s Římany, v níž se zavázal nerozšiřovat punskou říši v Ibérii na sever od řeky Ebro. Na základě toho se tato řeka stala hranicí kartáginské sféry vlivu na Pyrenejském poloostrově.

Předchozí vývoj[editovat | editovat zdroj]

Po porážce v první punské válce ztratili Kartáginci území na Sicílii a Sardinii, jichž se zmocnili vítězní Římané.[1] Punský velitel Hamilkar Barkas se v roce 237 př. n. l. vylodil na jihu Pyrenejského poloostrova a v údolí řeky Baetis (Guadalquivir) zahájil výboje vedoucí ke vzniku nové kartáginské zámořské domény.[2] Po Hamilkarově smrti převzal velení punských sil v Ibérii jeho zeť Hasdrubal.[3] Ten pokračoval v Hamilkarově díle a vojenskými a diplomatickými prostředky rozšířil a upevnil kartáginskou moc na poloostrově.[4] Na jihovýchodním pobřeží založil město nazývané Římany Nové Kartágo (dnešní Cartagena).[5]

Galové obývající severní Itálii, území známé tehdy jako Předalpská Galie, začali v roce 226 př. n. l. vážně ohrožovat římskou republiku, neboť se připravovali k mohutnému vpádu na Apeninský poloostrov.[6] V následujícím roce shromáždili Římané značné vojenské síly k odražení Galů, z nichž však nezanedbatelnou část odeslali do Tarenta a na Sicílii. Jednoho z konzulů vyslali s vojskem dokonce na Sardinii.[7] Zhruba o deset let dříve využili obdobných nesnází Kartáginců, způsobených žoldnéřskou válkou, a tento ostrov jim odňali.[1] Obávali se proto, aby se Kartáginci nechopili galské krize jako příležitosti k opětovnému získání Sardinie.[8]

Sjednání smlouvy a její obsah[editovat | editovat zdroj]

Souběžně s preventivními vojenskými opatřeními vyslali Římané poselstvo do Ibérie a uzavřeli smlouvu s Hasdrubalem.[9] Polybios k tomu uvádí, že je znepokojoval růst jeho moci a předpokládali, že v budoucnu dojde k válce s Kartágem.[10] Protože je ale právě svírali Galové, rozhodli se jednat s Hasdrubalem přátelsky a doslova ho „uchlácholit“, aby se mohli nejprve vypořádat s bezprostředním ohrožením.[11]

Smlouva obsahovala ujednání, že „Kartáginci nesmějí s válečnými úmysly překročit řeku Ibér.“[12] Třebaže se dosud vedou diskuse o tom, o jakou řeku se jednalo,[13] považuje se za téměř jisté, že touto řekou bylo myšleno Ebro.[14] Jelikož území ovládané tehdy Hasdrubalem sahalo zhruba k řece Tagus (Tajo), šlo ze strany Římanů o zjevný ústupek. Kartáginskému veliteli ponechali totiž volnou ruku v takřka celé Ibérii s výjimkou severovýchodní části země a fakticky ho uznali za tamějšího vládce.[15] Výměnou za to předešli riziku koordinovaného útoku Galů a Punů.[16] Tím, že Římané vymezili punskou sféru zájmů řekou Ebro a nikoli pohořím Pyreneje, tvořícím přirozenou hranici Ibérie, zabránili navíc možnosti přímého kontaktu Hasdrubala s Galy.[17]

Smlouva byla uzavřena patrně před vyvrcholením galské invaze do Itálie, to znamená v roce 225 př. n. l.[18] Ačkoli nelze vyloučit, že sjednání smlouvy nastalo o rok dříve, současní badatelé argumentují ve prospěch pozdějšího data.[18] Poukazují přitom na skutečnost, že krátce poté, co legie dorazily na Sardinii a Sicílii, Římané je opět odvolali, k čemuž došlo zřejmě v reakci na uzavření smlouvy.[19] Kdyby smlouvu uzavřeli již v roce 226 př. n. l., nemuseli by chránit ostrovy před případným kartáginským útokem.[20]

Sporná ujednání[editovat | editovat zdroj]

Polybios výslovně zdůrazňuje, že o ostatní Ibérii se ve smlouvě nehovořilo.[21] Pozdější autoři nicméně zmiňují i jiná ustanovení, jež měla být její součástí.[22] Livius uvádí, že „hranicí obou územních celků se stane řeka Hiberus a Sagunťanům, sídlícím mezi správními celky obou národů, bude ponechána svoboda.“[23] Appiános udává, že „Sagunťané a další Řekové v Hispánii budou samostatní a svobodní.“[24] Zároveň nesprávně určuje polohu města Saguntum a umisťuje ho mezi Pyreneje a Ebro, tedy severně od této řeky.[25] Existence těchto ustanovení, zejména pasáží týkajících se Sagunta, je sporná, neboť nápadně odpovídají římské propagandě obviňující Kartágince z porušení smlouvy.[26]

Saguntum se nacházelo na východním pobřeží Iberského poloostrova jižně od řeky Ebro a spadalo do kartáginské sféry vlivu.[27] Podle Polybiova tvrzení vstoupili Sagunťané mnoho let před nástupem Hannibala pod ochranu Římanů,[28] čímž chtěli předejít ovládnutí Kartáginci.[29] Pravděpodobně se tak stalo v témže roce, kdy Římané vyslali emisary k Hasdrubalovi.[30] Přesná povaha vztahů mezi Římem a Saguntem zůstává přesto nejasná.[31] Podle všeho se nejednalo o spojenecký svazek, byť Sagunťané udržovali s Římany přátelské styky.[32] Když Hannibal v roce 219 př. n. l. Saguntum oblehl, neučinili Římané nic pro záchranu města, třebaže jeho pád jim následně posloužil jako záminka k vyhlášení druhé punské války.[33]

Související články[editovat | editovat zdroj]

Poznámky[editovat | editovat zdroj]

  1. a b Hoyos a kol. (2011), s. 210.
  2. Polybios II.1.5-7; Hoyos a kol. (2011), s. 211.
  3. Hoyos a kol. (2011), s. 211.
  4. Polybios II.13.1-3.
  5. Polybios II.13.1.
  6. Polybios II.22.1, 2.
  7. Polybios II.23.6, 24.13, 27.1.
  8. Hoyos a kol. (2011), s. 197, 218.
  9. Polybios II.13.7, 22.1.
  10. Polybios II.13.3-5.
  11. Polybios II.13.6.
  12. Polybios III.27.9.
  13. Podle některých názorů mohlo jít o řeky Júcar nebo Segura. Hoyos a kol. (2011), s. 217.
  14. Hoyos a kol. (2011), s. 217, 218; Hoyos (2015), s. 84.
  15. Hoyos (2015), s. 83; Hoyos a kol. (2011), s. 194.
  16. Hoyos a kol. (2011), s. 194, 197.
  17. Hoyos (2003), s. 82.
  18. a b Hoyos a kol. (2011), s. 217.
  19. Hoyos a kol. (2011), s. 218; Hoyos (2003), s. 82.
  20. Hoyos a kol. (2011), s. 197.
  21. Polybios II.13.7.
  22. Hoyos (2015), s. 84.
  23. Livius XXI.2.10.
  24. Appiános. Iberica 7.4.
  25. Appiános. Iberica 7.1.
  26. Appiános. Iberica 13.1; Hoyos (2015), s. 84.
  27. Hoyos a kol. (2011), s. 281.
  28. Polybios III.30.1.
  29. Hoyos a kol. (2011), s. 196.
  30. Hoyos (2015), s. 85.
  31. Hoyos a kol. (2011), s. 230.
  32. Hoyos a kol. (2011), s. 219, 231.
  33. Hoyos a kol. (2011), s. 283.

Literatura[editovat | editovat zdroj]

Prameny[editovat | editovat zdroj]

  • APPIÁNOS. Zrod římského impéria: římské dějiny. Praha: Svoboda, 1986
  • LIVIUS. Dějiny IV. Praha: Svoboda, 1973, 1975
  • POLYBIOS. Dějiny I, II. Praha: Arista, Baset, Maitrea, TeMi CZ, 2008, 2008. ISBN 978-80-86410-56-2 ISBN 978-80-86410-60-9

Bibliografie[editovat | editovat zdroj]

  • HOYOS, Dexter a kol. A Companion to the Punic Wars. Hoboken: Wiley-Blackwell, 2011. ISBN 978-1-4051-7600-2
  • HOYOS, Dexter. Hannibal's Dynasty: Power and Politics in the Western Mediterranean. London: Routledge, 2003. ISBN 0-203-41782-8
  • HOYOS, Dexter. Mastering the West: Rome and Carthage at War. Oxford: Oxford University Press, 2015. ISBN 978-0-19-939174-5