Féničané

Z Wikipedie, otevřené encyklopedie
(přesměrováno z Punové)
Skočit na: Navigace, Hledání
Fénické obchodní trasy

Féničané byli semitský kmen, který osídlil krajinu podél pobřeží Syropalestinské oblasti. Jedním z nejdůležitějších fénických měst byl Týros, také zvaný Syr.

Féničané byli zdatnými obchodníky a kvůli obchodu podnikali dlouhé plavby po moři. Byli rovněž vynikajícími řemeslníky, obchodovali s výrobky z hlíny, skla, kovu a vyráběli bavlněné oděvy. Látky barvili nachovým barvivem (foinix = purpurová barva).

Na začátku 1. tisíciletí př. n. l. započala fénická kolonizace západního Středomoří (obchodní dostupnost). V roce 814 př. n. l. Féničané založili město a přístav Kartágo, které se později stalo významnou námořní mocností. V 7. století př. n. l. se Féničané dostávají i do Španělska a severní Afriky. Podle Hérodota údajně obepluli i Afriku (kolem roku 600 př. n. l.).

Velká kolonie Féničanů bylo Kartágo, které nakonec ovládlo západ Středozemního moře, ale tato mocnost byla zničena sérií punských válek a nakonec zničena (již v roce 122 př. n. l. na troskách města vzniklo římské město, rovněž s názvem Kartágo.).

Féničanům je připisován vynález hláskového písma (22 hlásek).[1] Nešlo o vynález v pravém slova smyslu - šlo spíše o završení nejméně několikasetletého vývoje písma v celé semitské oblasti, jak dokládají nálezy v oblasti i na Sinajském poloostrově (protosinajské písmo).

Fénická kultura[editovat | editovat zdroj]

Fénická kultura byla na poměrně vysoké úrovni. Byla svébytná, jen nepatrně ovlivněna mezopotámskými a egyptskými vlivy.[2] Byla tu vyspělá architektura, kvetlo tu umění a především řemeslná dovednost: výrobky jejich uměleckých řemesel nacházely cestu do celého tehdejšího světa.[2]

Hospodářství[editovat | editovat zdroj]

Vyváželo se zlato, stříbro, měď, železo, cín, ledek, síra, mramor, purpur, dřevo, sklo, tkaniny, aj.[2] Na svých lodích křižovali rozsáhlým prostorem mezi Španělskem a Levantou, zboží převáželi mezi Baleárami, Sicílií a Egyptem. Féničané vynikali ve stavbě lodí, v tkalcovství, v barvení látek (nachovcem), v leštění drahokamů. Stopy fénických znalostí lze údajně najít v knize zvané Sanchoniathon.[2]

Mapa Fénicie

Féničtí bohové[editovat | editovat zdroj]

Svérázné bylo také jejich náboženství, založené na uctívání mnoha bohů, z nichž nejvyšším bohem jejich panteonu byl strašný a obávaný El, stvořitel, uctívaný někdy též jako Dagon, byl tu jeho syn Jaw, který byl někdy ztotožňován s bohem úrody Baalem, Baalova dcera bohyně deště Tapie, Baalova manželka a bohyně lásky Astarté a mnoho dalších.[3] Byla také nalezena spousta příběhů a mýtů, které se nám dochovaly v podobě hliněných tabulek. Fénické náboženství bylo díky svým častým oslavám a tolerantnosti velkým lákadlem pro Izraelity.[4] V Knize soudců (10,6) se můžeme dočíst, že Izraelité sloužili Bálům a Astarté, to jest bohům syrským, takže opustili Hospodina a nesloužili jemu.[4] Za Šalomounovy vlády měli Baal i Astarté svůj oltář přímo v Šalomounově chrámu.[4] Vzájemná rivalita těchto náboženství způsobila nevraživost, až nenávist hebrejských kněží.[4] Samotná bohyně Astarté je v Bibli zostuzována, protože v jejím kultu hrál hlavní roli sex.[4] Prostý lid však nepovažoval sex za něco pobuřujícího a učení Astarté tedy nebudilo jeho odpor.[4]

Fénické lodě[editovat | editovat zdroj]

Zavedli také řadu novinek při stavbě lodí: jejich první lodi se zprvu podobaly egyptským se zvednutou přídí i zádí a kolmými boky, měly však důmyslnější vazbu lanoví mezi přídí a zádí.[5] Všechna fénická plavidla kombinovala pohon vesly a čtvercovou příčnou plachtou o ploše 300 m2. Výtlak takových plavidel při délce 30–40 metrů s ponorem 2,5 metru činil 300–400 tun. Posádku tvořilo asi 30 mužů – veslařů, námořníků a vojáků. Féničané však disponovali i velmi rychlými a obratnými válečnými plavidly.[6] Taková plavidla byla delší a užší než obchodní lodě a měla zesílenou příď.

S orientací na moři byly potíže a proto pluly lodě tak, aby bylo vždy vidět pobřeží. V noci se Féničané řídili podle hvězd na nebi.[1] Průměrná rychlost lodi byla 8 km/hod a válečné 15 km/hod.[6]

Hlavní loděnice se nacházely v Sidonu, Ugaritu, Auvadu, Byblu, Týru a některých další městech.[6]

Fénická historie[editovat | editovat zdroj]

V letech 15001209 př. n. l. se do čela foinických měst propracoval Sídon.[7] Na území Fénicie jako na území celého Předního východu docházelo k četným velmocenským bojům mezi Asyřany, Chetity a Egypťany, Féničané však kupodivu tohoto pohybu dovedli využít ve svůj prospěch. Jejich lodě brázdily Egejské moře tak jako celé východní Středomoří.[7] Posléze je bylo možno vidět na ostrovech Kypru, Rhodu, Krétě, Théře, Sicílii, Korsice, Sardínii, Elbě a mnoha dalších. Většinou vzhlíželi ke své mateřské zemi s pietou, dodržovali její zvyky, náboženství a způsoby. Některé osady však byly drženy v přísné podřízenosti. V roce 1209 př. n. l. se většina vznešených rodin přestěhovala do Týru, které se tak stalo nejsilnějším městem Fénicie.[8] V roce 1050 př. n. l. dobyl celou Fénicii král Abibaal a stal se králem Fénicie. Jeho syn Chíram byl současníkem Šalamounovým. Za jeho vlády došlo k velkému rozkvětu Fénicie.[7]

Po Chíramově smrti došlo ve Fénicii k nepokojům, a mnozí obyvatelé Týru se vystěhovali do zámořských osad.[7] Poté se stal králem Ithobal, který zmatky ve Fénicii ukončil. Avšak po jeho smrti docházelo ke zmatkům a mnoho králů bylo svrženo. Po období zmatků se stal králem Pygmalion, za jehož vlády se Féničané stali největší obchodní mocností. V době jeho panování založila podle legendy jeho sestra Elisser město Kartágo.[9] Fénické obchodní stanice, roztroušené až po Hispánii, byly základnami mořeplavby a překladišti zboží pro vnitrozemí.[5] Měly svou infrastrukturu, svůj soud, divadlo a chrámy.

Mapa fénických a řeckých měst

Féničané ale přitom neusilovali o osídlování (kolonizaci) cizích území ani o soužití s místním obyvatelstvem: žili jen mezi sebou a nepřijímali cizí zvyky nebo náboženství.[5] Jejich exportním artiklem v té době bylo sklo, kovové předměty včetně klenotů a purpurové látky (barva se na ně dovážela až z Kanárských ostrovů). Významný byl i trh s otroky: féničtí kupci chodili za armádami a skupovali zajatce jako otroky. Proti nebezpečným konkurentům neváhali použít zbraně jako v případě hispánského Tartessonu, který zničili, aby nepřekážel rozvoji jejich vlastního střediska Gades (dnešní Cádiz).[5]

Po roce 850 př. n. l. byla moc v Týru oslabena jednak založením Kartága, jednak odlivem obyvatelstva do nových osad.[6] Celá Fénicie pak byla často obsazována jinými říšemi. V roce 605 př. n. l. po bitvě u Karchemiše se stala Fénicie babylonskou provincii - až na Týros, který kapituloval teprve roku 573 př. n l. po třináctiletém obléhání![6] V roce 538 př. n. l. se Fénicie dostala pod nadvládu Perské říše a v té době se stala hlavním zdrojem perské námořní moci. Roku 332 př. n. l. dobyl Fénicii Alexandr Veliký a Fénicie tak natrvalo ztratila samostatnost.[10] Jádrem jejího území je dnešní Libanon.

Reference[editovat | editovat zdroj]

  1. a b URBÁNEK, Jan. Starověké civilizace. Praha : Slovart, 1999. S. 70.  
  2. a b c d HRYCH, Ervín. Velká kniha vládců starověku. Praha : Regia, 2002. S. 150.  
  3. Hrych, str. 151.
  4. a b c d e f Hrych, str. 153.
  5. a b c d Hrych, str. 157.
  6. a b c d e Hrych, str. 158.
  7. a b c d Hrych, str. 154.
  8. Hrych, str. 155.
  9. HUF, Hans. Nejmocnější říše světa. Frýdek-Místek : Alpress s. r. o., 2007. S. 190.  
  10. Hrych, str. 159.

Související články[editovat | editovat zdroj]

Externí odkazy[editovat | editovat zdroj]