Žoldnéřská válka
| Žoldnéřská válka | |||||||||||
|---|---|---|---|---|---|---|---|---|---|---|---|
| konflikt: Punské války | |||||||||||
 Šekel ražený vzbouřenými Libyjci během války, na minci je vyobrazen Héraklés a lev | |||||||||||
| |||||||||||
| strany | |||||||||||
| žoldnéřské vojsko Kartága vzbouřená africká města |
 Kartágo s loajálními africkými městy
| ||||||||||
| velitelé | |||||||||||
| Spendius † Matho † Autaritus † Narbal (zběhl ke Kartágu)[p. 1] Zarzas † |
Hanno II. Veliký Hamilkar Barkas Hannibal † Narbal (zběhl od povstalců)
| ||||||||||
| síla | |||||||||||
90 000
2 000 numidských jezdců (přešlo ke Kartágu) |
celkový počet není znám, desetitisíce mužů a stovky válečných slonů, 2 000 numidských jezdců (přešlo od povstalců) | ||||||||||
| ztráty | |||||||||||
| vysoké | neznámé | ||||||||||
Žoldnéřská válka byl ozbrojený konflikt vyvolaný povstáním po první punské válce (264–241 př. n. l.) na území ovládané Kartágem, tj. v Severní Africe (dnešním Tunisku), k dalšímu povstání došlo na Sardinii. Válka je nazývána žoldnéřskou, neboť byla vyvolána velkým povstáním žoldnéřů původně sloužících v první punské válce. Kartaginská armáda byla z velké části tvořena právě oddíly žoldnéřů z ciziny a ještě početnějšími pomocnými sbory afrických spojenců. Žoldnéřské armádě o síle dvaceti tisíc mužů se od vyčerpaného Kartága nedostávalo po prohrané válce žoldu a vzbouřila se. K povstání se také připojilo sedmdesát tisíc spojenců spřízněných severoafrických měst. Vzbouřenci se obrátili na pomoc k Římu, který byl nepřítelem Kartága v první válce, ale římský senát odmítl se na povstání proti svému rivalovi jakkoli podílet, snad kvůli
Povstání žoldnéřů bylo vedeno Římanem Spendiem, který byl před povstáním otrokem, Libyjcem jménem Matho a Galem Autaritem, který býval velitelem galských žoldnéřů.
.gif)
Kartágu se pod vedením Hannona II. Velikého a Hamilkara Barkase nakonec podařilo povstání na africké půdě potlačit a vůdce popravit. Na Sardinii se žoldnéři rovněž vzbouřili, pobili všechny své kartaginské velitele a zmocnili se ostrova. Řím využil situace a oba ostrovy dosud Kartágu náležející, Sardinii i Korsiku, anektoval. Kartágo sice začalo chystat válečnou výpravu k znovudobytí ostrovů, ale reakcí Říma na to bylo, že by to znamenalo vyvolání otevřeného konfliktu. Kartágo od plánu znovudobytí upustilo a přišlo tak o všechny tři velké středozemní ostrovy, které ovládalo před první punskou válkou a znamenaly pro něj strategicky cenné opěrné body ve Středozemí. Později tak obrátilo svou pozornost na Iberský poloostrov.
Poznámky[editovat | editovat zdroj]
- ↑ Narbal (řecky Naravas), numidský náčelník, později přešel od povstalců na stranu Kartága a po boku Hamilkara bojoval proti nim v bitvě na řece Bagradas (239 př. n. l.), kde jeho dva tisíce numidských jezdců zřejmě rozhodli o výsledku bitvy ve prospěch Kartága. Poté se usadil ve městě Utica.
