Indibilis

Z Wikipedie, otevřené encyklopedie
Skočit na navigaci Skočit na vyhledávání
Indibilis
Lleida-6-1 indibil i mandoni.jpg
Narození 3. století př. n. l.
Úmrtí 205 př. n. l.
Hispánie
Povolání náčelník Ilergetů
Příbuzní Mandonius
Funkce král
Některá data mohou pocházet z datové položky.

Indibilis, případně Andobalés († 205 př. n. l.), byl společně se svým bratrem Mandoniem náčelník iberského kmene Ilergetů. Za druhé punské války bojoval v Ibérii po boku Kartáginců a měl významný podíl na jejich vítězství v bitvě na horní Baetis v roce 211 př. n. l. O několik let později opustil své dosavadní spojence a přešel k Římanům. Po vypuzení Kartáginců z Hispánie v roce 206 př. n. l. chtěl setřást nově ustavenou římskou nadvládu. V následujícím roce ale padl na bitevním poli.

Život[editovat | editovat zdroj]

Punský spojenec[editovat | editovat zdroj]

Indibilis byl náčelník Ilergetů,[1] kmene sídlícího na severovýchodě Iberského poloostrova.[2] Polybios ho označuje za vládce celé centrální části Ibérie.[3] Livius dále uvádí, že Indibilis a Mandonius byli nepochybně nejmocnější předáci v celé zemi.[4] Na počátku druhé punské války stál Indibilis věrně na straně Kartáginců.[3] V roce 218 př. n. l., v prvním roce konfliktu, se Římané vedení vojevůdcem Gnaeem Corneliem Scipionem vylodili v Hispánii.[5] Kartáginský velitel Hanno a Indibilis se útočníkům postavili v bitvě u Kissy, avšak byli poraženi a upadli do zajetí.[6] Ilergetský náčelník se brzy ocitl opět na svobodě, neboť již v dalším roce podnikl s Mandoniem nájezd na území římských spojenců.[1] Gnaeus vyslal proti nim jednoho ze svých tribunů, jemuž se po krátkém střetnutí podařilo zahnat Ilergety na ústup.[7]

V roce 211 př. n. l. přispěl Indibilis výraznou měrou k porážce Gnaeova bratra Publia Cornelia Scipiona v bitvě na horní Baetis.[8] Publiovy síly soustavně napadalo a znepokojovalo numidské jezdectvo prince Masinissy.[9] Znejistělý římský velitel se jedné noci pokusil prorazit hrozící obklíčení a napadl bojovníky z kmene Suessetanů přivedené Indibilisem.[10] Zanedlouho dorazili na bojiště Masinissovi jezdci a rovněž kartáginské vojsko pod velením Hasdrubala Gisgona a Magona Barky.[11] Římané, sevření ze všech stran, nakonec podlehli drtivému náporu nepřátel a jejich velitel padl.[12] O měsíc později přišel v bitvě s Kartáginci o život také Gnaeus.[13]

Příklon k Římanům[editovat | editovat zdroj]

Jako odměnu za Indibilisovu oddanost a přínos v boji proti Římanům mu Kartáginci vrátili vládu, o níž ho sami dříve připravili.[14] Jeho dosud neochvějnou loajalitu vůči nim narušil svojí neomaleností Hasdrubal Gisgo.[14] Nejprve od něho vyžadoval zaplacení značné sumy peněz.[14] Když to Indibilis odmítl, Hasdrubal ho falešně obvinil a donutil ho odevzdat své dcery a Mandoniovu manželku Kartágincům jako rukojmí.[15] Poté je všechny odvedli do Nového Kartága (Cartagena) a zadržovali je tam.[16]

V roce 209 př. n. l. dobyl římský velitel Publius Cornelius Scipio, syn a synovec padlých vojevůdců, Nové Kartágo a kromě ohromné kořisti se zmocnil několika stovek hispánských rukojmí, včetně Indibilisových dětí a Mandoniovy ženy.[17] Scipio se k nim zachoval nadmíru velkoryse a propustil je na svobodu.[18] Vrácením rukojmí a zajatců si záhy získal náklonnost mnoha Hispánů.[19] Indibilis a Mandonius, nespokojení s povýšeností Kartáginců, opustili se svými muži tábor punského velitele Hasdrubala Barky.[20] Jakmile Scipio vytáhl na jaře 208 př. n. l. proti Hasdrubalovi, připojili se k němu se svými válečnými sbory.[21] Římský vojevůdce dosáhl nad svým protivníkem vítězství v bitvě u Baeculy, načež hispánští spojenci Římanů, včetně Indibilise, pozdravili Scipiona jako krále.[22] Třebaže odmítl přijmout tuto poctu, dovolil ilergetskému náčelníkovi, aby si z kořisti vybral pro sebe 300 koní.[23]

Odpadnutí[editovat | editovat zdroj]

Během dalších dvou let Scipio vyhnal Kartágince z Ibérie.[24] Podle římského historika Livia usilovali Indibilis a Mandonius, aby na ně po vypuzení Punů přešla vláda nad Hispánií.[25] Využili těžké nemoci Scipiona a vzpoury části římských vojáků, zosnovali povstání Keltiberů a Lacetanů a začali pustošit území sousedních kmenů.[26] Římský vojevůdce se nečekaně zotavil a vzpouru svých mužů rázně potlačil.[27] Zpráva o jeho uzdravení přiměla Indibilise a Mandonia stáhnout se za hranice svého teritoria v naději, že jim promine jejich odpadnutí.[28] Scipio se ale rozhodl podniknout proti Ilergetům trestnou výpravu.[29] Bratři proto povolali své poddané a pomocné sbory v počtu 20 000 pěšáků a 2500 jezdců a vyčkávali příchodu Římanů.[30] V následném střetnutí uštědřil Scipio Ilergetům přesvědčivou porážku, nicméně i jeho muži utrpěli v boji těžké ztráty.[31] Oběma náčelníkům se podařilo z bitvy vyváznout.[32] Indibilis posléze vyslal svého bratra do římského tábora se žádostí o milost.[33] Přestože Scipio zahrnul Mandonia četnými výčitkami,[34] spokojil se s uložením peněžité pokuty a propustil ho.[35] Nedlouho nato se odebral z Hispánie do Říma.[36]

Jeho odchod poskytl Indibilisovi příležitost k obnovení povstání proti Římanům.[37] V létě 205 př. n. l. podnítil odboj Ilergetů, Ausetánů a sousedních kmenů a shromáždil obrovské vojsko čítající 30 000 pěšáků a asi 4000 jezdců.[38] S touto silou se utkal se Scipionovými nástupci Luciem Corneliem Lentulem a Luciem Manliem Acidinem.[39] Římané se nejprve pokoušeli vyjednávat a marně žádali, aby Hispánové složili zbraně.[40] Bitva se i přes houževnatost Hispánů vyvíjela v jejich neprospěch.[41] Když začali kolísat, postavil se Indibilis do čela bitevního šiku a zadržoval jejich ústup, dokud nepadl po zásahu oštěpem.[42] Mandonius se zbytky vojska uprchl.[43] Vzápětí ho však společně s ostatními vůdci vzpoury vydali Římanům k potrestání.[44]

Poznámky[editovat | editovat zdroj]

  1. a b Livius XXII.21.2.
  2. Hoyos (2003), s. 108.
  3. a b Polybios III.76.7.
  4. Livius XXVII.17.4.
  5. Polybios III.76.1, 2.
  6. Polybios III.76.5, 6.
  7. Livius XXII.21.3.
  8. Livius XXV.34.5-14.
  9. Livius XXV.34.2-4.
  10. Livius XXV.34.5, 6.
  11. Livius XXV.34.8, 9.
  12. Livius XXV.34.10-13.
  13. Livius XXV.36.16-18.
  14. a b c Polybios IX.11.3.
  15. Polybios IX.11.4; Livius XXVI.49.20, 25.
  16. Livius XXVI.49.20, 25.
  17. Livius XXVI.49.20-29.
  18. Livius XXVI.49.20-29, XXVII.17.20.
  19. Livius XXVII.17.22.
  20. Polybios X.35.6, 7.
  21. Polybios X.37.7-10, 38.1-6; Livius XXVII.17.13, 23; Hoyos (2015), s. 176.
  22. Polybios X.39.1-8, 40.2-4.
  23. Polybios X.40.5, 10.
  24. Hoyos (2003), s. 152.
  25. Livius XXVIII.24.4.
  26. Livius XXVIII.24.1-7.
  27. Livius XXVIII.25.17, 18, 26.1-17, 29.14-21.
  28. Livius XXVIII.25.19-23, 31.8.
  29. Livius XXVIII.32.3-11, 33.1-3.
  30. Livius XXVIII.31.10.
  31. Livius XXVIII.33.4-30, 34.1-3.
  32. Livius XXVIII.33.31.
  33. Livius XXVIII.34.4.
  34. Livius XXVIII.34.5-11.
  35. Livius XXVIII.34.12-14.
  36. Livius XXVIII.38.2.
  37. Livius XXIX.38.2, 1.27-30.
  38. Livius XXIX.1.31, 32.
  39. Livius XXIX.2.1, 2.
  40. Livius XXIX.2.3, 4.
  41. Livius XXIX.2.5-14.
  42. Livius XXIX.2.15-17.
  43. Livius XXIX.2.18-23, 3.1.
  44. Livius XXIX.3.2-5.

Literatura[editovat | editovat zdroj]

Prameny[editovat | editovat zdroj]

Bibliografie[editovat | editovat zdroj]

  • HOYOS, Dexter. Hannibal's Dynasty: Power and Politics in the Western Mediterranean. London: Routledge, 2003. ISBN 0-203-41782-8
  • HOYOS, Dexter. Mastering the West: Rome and Carthage at War. Oxford: Oxford University Press, 2015. ISBN 978-0-19-939174-5