Mago Barkas

Z Wikipedie, otevřené encyklopedie
Skočit na navigaci Skočit na vyhledávání
Mago Barkas
Narození241 nebo 240 př. n. l.
Kartágo
Úmrtí203 př. n. l.
na moři poblíž Sardinie
RodičeHamilkar Barkas
PříbuzníSalammbô, Hasdrubal Barkas a Hannibal (sourozenci)
Vojenská kariéra
Hodnostvelitel
SloužilKartágo
VálkyDruhá punská válka
BitvyBitva u Trebie
Bitva u Kann
Bitva na horní Baetis
Bitva u Ilipy

Mago Barkas (řecky Magón; 241 nebo 240 př. n. l. – 203 př. n. l.) byl kartaginský vojevůdce z rodu Barkovců. V prvních letech druhé punské války doprovázel svého nejstaršího bratra Hannibala při jeho tažení proti Římanům v Itálii. Později se přesunul do Ibérie, kde bojoval společně se svým druhým bratrem Hasdrubalem a Hasdrubalem Gisgonem. V závěru války se pokusil o výpad do Ligurie. Jeho výprava ale skončila neúspěchem a při zpáteční plavbě do Kartága podlehl utrpěným zraněním.

Život[editovat | editovat zdroj]

Původ a mládí[editovat | editovat zdroj]

Mago Barkas se narodil v Kartágu v roce 241 nebo 240 př. n. l.[1] Jeho otec Hamilkar Barkas bojoval proti Římanům v první punské válce. Po jejím skončení přispěl rozhodující měrou ke kartaginskému vítězství v žoldnéřské válce. Následně podnikl dobyvatelské tažení v Ibérii s cílem vytvořit novou zámořskou doménu Kartága jako náhradu za území ztracená ve prospěch Římanů na Sicílii a Sardinii. Při obléhání jednoho iberského města upadl Hamilkar do léčky a přišel o život. V době jeho smrti, k níž došlo v zimě 229 až 228 př. n. l.,[2] se v Ibérii nacházeli jeho starší synové: Hannibal a Hasdrubal.[3] Nejmladší Mago tam přicestoval patrně až někdy krátce před otcovým skonem nebo nedlouho po něm.[3] O jeho mládí toho není mnoho známo kromě skutečnosti, že se od útlého věku cvičil ve válečném umění.[4]

Na výpravě s Hannibalem[editovat | editovat zdroj]

Mago sloužil v Ibérii, když Hannibal v roce 221 př. n. l. převzal velení nad tamějším punským vojskem.[5] Po vypuknutí druhé punské války v roce 218 př. n. l. doprovázel svého bratra na jeho tažení z Hispánie přes Pyreneje, jižní Galii a Alpy do Itálie.[6]

Po prvotním úspěchu nad Římany v bitvě u Ticina vyslal Hannibal Magona s lehkou hispánskou jízdou k Placentii (dnešní Piacenza), kam se stáhli poražení nepřátelé.[7] Římané a Punové se posléze utábořili na opačných březích řeky Trebie a připravovali se na nadcházející střetnutí.[8] Nedaleko od bitevního pole tekl potok s vysokými břehy, zarostlými hustým křovím.[9] Hannibal přidělil Magonovi 1000 numidských jezdců a 1000 pěšáků a přikázal mu, aby se s nimi na tomto místě ukryl.[10] Druhý den překročili Římané Trebii a zaútočili na Kartágince.[11] Když se oba šiky srazily v nerozhodném boji, vyřítili se Magonovi Numiďané ze svého úkrytu, nečekaně vpadli do protivníkova týlu a vyvolali v jeho řadách zmatek.[12] Magonův útok způsobil Římanům těžké ztráty a výrazně přispěl k jejich porážce v bitvě.[13]

V roce 216 př. n. l. se Mago zúčastnil bitvy u Kann. Společně s Hannibalem se nacházel ve středu bitevní linie, představujícímu nejzranitelnější část kartaginské sestavy.[14] Po vítězství u Kann vtáhl Hannibal na území samnitského kmene Hirpinů a rozdělil zde svoji armádu na dvě části.[15] Velení jedné z nich svěřil Magonovi a přikázal mu, aby si podrobil obce v dané oblasti.[16] O několik týdnů později přešli na stranu Punů Bruttiové, přičemž Mago zajistil obsazení jejich měst.[17] Hannibal ho pak poslal do Kartága se žádostí o posily a zásoby.[18] Magonovi se dostalo slyšení v kartaginském senátu, v němž vylíčil velkolepé úspěchy, jichž Hannibal v Itálii dosáhl.[19] Na důkaz toho nechal na podlahu vysypat zlaté prsteny, sňaté z těl zabitých římských jezdců.[20] Bylo jich tolik, že postačovaly k naplnění jedné měřice.[21] Magonův výklad vyvolal nadšení mezi senátory, načež stoupenci Barkovců odsouhlasili doplnění Hannibalových vojenských sil.[22]

Ibérská tažení[editovat | editovat zdroj]

Mago shromáždil v Africe vojsko sestávající z 12 000 pěšáků, 1500 jezdců a 20 slonů a chystal se vyplout pod ochranou 60 válečných lodí do Itálie.[23] Mezitím dorazily znepokojivé zprávy o porážce jeho druhého bratra Hasdrubala v bitvě u Hiberu.[23] Kartaginská vláda proto v roce 215 př. n. l. rozhodla, že Mago a posily určené původně pro Hannibala zamíří na Iberský poloostrov.[24] Jelikož vrchním velitelem v Ibérii byl Hasdrubal, Magonovi náleželo vůči němu formálně podřízené postavení.[25] Ve skutečnosti ale oba operovali často samostatně a veleli vlastním armádám.[26]

V dalších dvou letech se nepřihodilo nic pozoruhodného.[27] Hasdrubal a Mago zřejmě čelili povstání místních kmenů proti kartaginské nadvládě a nepodnikli nic proti Římanům, držícím severovýchodní část poloostrova.[28] Průlom nastal teprve v roce 212 př. n. l.,[29] kdy římští velitelé, bratři Gnaeus Cornelius Scipio a Publius Cornelius Scipio, překročili řeku Hiberus (Ebro) a během rozsáhlého tažení na jih dosáhli řady úspěchů.[30] V následujícím roce sloučil Mago své vojsko s vojskem Hasdrubala, syna Gisgona, třetího kartaginského vojevůdce působícího v Ibérii.[31] V oblasti horního toku řeky Baetis (Guadalquivir) poté společně porazili a zabili Publia Scipiona, v čemž jim výrazně pomohli místní válečníci přivedení ilergetským náčelníkem Indibilisem a numidská jízda pod velením prince Masinissy.[32] Bezprostředně po svém vítězství se oba punští velitelé spojili s Hasdrubalem, stíhajícím Gnaea Scipiona.[33] Ustupující Římany, značně oslabené dezercí hispánských žoldnéřů, Kartáginci obklíčili a zcela potřeli, přičemž přišel o život i druhý ze Scipionů.[34]

Za jediný měsíc zničili kartaginští velitelé téměř veškeré římské síly v Ibérii.[35] Nedokázali ale využít příznivých okolností po bitvě k jejich úplnému vytlačení z poloostrova a zřejmě upadli do vzájemných rozbrojů.[36] Jistému římskému jezdci Luciu Marciovi se podařilo dovést několik tisíc mužů zpět za řeku Hiberus a vyčkat do příchodu posil.[37] Podle Livia se ho Mago pokusil pronásledovat, avšak počínal si příliš neopatrně.[38] Marcius ho přepadl ze zálohy a způsobil mu těžké ztráty.[39]

V roce 209 př. n. l. se Mago zdržoval se svými muži u Hérakleových sloupů.[40] Jeho bratr Hasdrubal válčil ve střední části poloostrova a Hasdrubal Gisgo pobýval při ústí řeky Tagus (Tajo).[40] Své nepřátelé zjevně podcenili a nepovažovali je nadále za hrozbu.[41] Jejich nejednost umožnila nově příchozímu římskému veliteli Publiu Corneliovi Scipionovi, stejnojmennému synovi padlého vojevůdce, aby rychlým a nečekaným výpadem dobyl Nové Kartágo (Cartagena), hlavní město punské říše v Ibérii.[42] O rok později mu Hasdrubal podlehl v bitvě u Baeculy.[43] Mago a Hasdrubal Gisgo se snažili spojit své armády s Hasdrubalovou, nicméně nestihli přijít včas.[44] Nedlouho po bitvě se poblíž horního toku Tagu konala společná porada, na níž se dohodli, že se Hasdrubal vypraví za Hannibalem do Itálie.[45] Současně Mago odevzdal své vojsko Hasdrubalu Gisgonovi a vydal se na Baleárské ostrovy najímat žoldnéře.[46]

V roce 207 př. n. l. dorazily do Ibérie kartaginské posily vedené Hannonem.[47] Mago se společně s ním vydal na území Keltiberů, kde naverbovali několik tisíc Hispánů.[47] Scipionův podřízený Marcus Silanus se s 10 000 pěšáky a 500 jezdci nepozorovaně přiblížil k jejich táboru a náhlým útokem Keltibery překvapil.[48] Římané zahnali Hispány na útěk a zajali kartaginské vojáky včetně Hannona.[49] Z boje se podařilo vyváznout jen 2000 pěšáků a celé jízdě v čele s Magonem, který uprchl brzy po zahájení bitvy.[50] Po deseti dnech se Mago dostal k Hasdrubalovi Gisgonovi, nacházejícímu se u města Gades (Cádiz).[51]

Na počátku roku 206 př. n. l. shromáždili Punové obrovské vojsko, čítající zhruba 50 000 pěšáků a 4000 jezdců (Polybios hovoří dokonce o více než 70 000 pěšácích).[52] V čele této armády se Hasdrubal Gisgo a Mago vypravili proti Římanům a usadili se na planině poblíž města Ilipa.[53] Když se k nim přiblížil Scipio, podnikl Mago s většinou jezdců a Massinissovými Numiďany nájezd na nepřátele, zaneprázdněné výstavbou tábora.[54] Římská jízda ukrytá za nedalekým kopcem vyrazila ale proti nim a zahnala útočníky na útěk.[55] V následné bitvě u Ilipy utrpěli Kartáginci jednoznačnou porážku a jejich vojsko bylo zničeno.[56] Punští velitelé se s asi 6000 muži stáhli na jakýsi kopec při řece Baetis.[57] Nakonec Hasdrubal Gisgo a po něm i Mago odpluli na lodích do Gad.[58]

Během několika měsíců po svém vítězství si Římané podrobili celou někdejší punskou Ibérii.[59] Hasdrubal Gisgo se krátce po bitvě odebral do Afriky.[60] Naproti tomu Mago se v Gadách pokoušel obnovit válku a shromáždil nějaké lodě.[61] Jeden z jeho podřízených vytáhl s hrstkou vojáků k řece Baetis a vyzbrojil tam 4000 hispánských žoldnéřů.[62] Vzápětí proti němu udeřil Lucius Marcius a rozprášil jeho vojsko.[63] Poté obdržel Mago z Kartága veliký obnos peněz a zprávu, v níž mu senát nařizoval, aby se přepravil s loďstvem do Itálie.[64] Vyplul proto podél pobřeží Ibérie a zkusil se zmocnit Nového Kartága útokem z moře.[65] Jeho obránci ho ale odrazili.[66] Když se chtěl vrátit do Gad, odmítli ho jeho obyvatelé, vyjednávající s Římany, vpustit dovnitř.[67] Mago vylákal nejvyšší úředníky města, načež je dal zbičovat a ukřižovat.[68] Potom odplul na Baléarské ostrovy a přezimoval na Menorce.[69] Při svém pobytu na ostrově měl údajně založit město nesoucí dnes název Mahón.[70] V létě 205 př. n. l. se nalodil s 12 000 pěšáky a 2000 jezdci, které zde odvedl, a vyrazil ke břehům Itálie.[71]

Vpád do Itálie[editovat | editovat zdroj]

Z Menorky zamířil Mago do Ligurie, kde náhlým přepadem dobyl a vyplenil město Genua (Janov).[72] Na jeho stranu se přidávali jak místní Ligurové, tak sousední Galové, vstupující do jeho armády.[73] Mago nemohl přesto dosáhnout žádného průlomu ani vyrazit k Hannibalovi,[74] neboť Římané postavili proti němu dvě vojska: jedno v Předalpské Galii a další v Etrurii.[75] V následujícím roce k němu z Kartága připlulo 25 válečných lodí s 6000 pěšáky, 800 jezdci a sedmi válečnými slony.[76] Obdržel rovněž finanční prostředky k najímání žoldnéřů.[77]

V létě 203 př. n. l. se Mago v zemi Insubrů utkal s legiemi praetora Publia Quintilia Vara a prokonzula Marka Cornelia.[78] Bitva skončila naprostou porážkou Punů a jejich spojenců.[79] Samotného Magona museli vynést z boje s probodnutým stehnem.[80] Nedlouho poté k němu dorazili vyslanci z Kartága s příkazem, aby se urychleně vrátil se svými muži do Afriky.[81]

Podle Livia při zpáteční plavbě nedaleko Sardinie podlehl Mago utrpěným zraněním.[82] Cornelius Nepos naopak uvádí, že se dožil konce války a o několik let později měl být stejně jako Hannibal vypovězen do vyhnanství.[83] Dále zmiňuje dvě verze Magonova úmrtí.[84] Buď měl zahynout při ztroskotání lodi, nebo být zabit vlastními otroky.[84] Líčení Cornelia Nepota však současní badatelé odmítají jako smyšlené a za věrohodný považují Liviův popis Magonova skonu.[85]

Poznámky[editovat | editovat zdroj]

  1. Hoyos (2003), s. 22.
  2. Hoyos (2003), s. 71.
  3. a b Hoyos (2003), s. 66.
  4. Polybios III.71.6.
  5. Hoyos (2015), s. 85.
  6. Hoyos (2015), s. 101.
  7. Livius XXI.47.3-5, 11.
  8. Livius XXI.48.9-11.
  9. Polybios III.71.1, 2.
  10. Polybios III.71.5-9; Livius XXI.54.1-12.
  11. Polybios III.71.10, 73.1.
  12. Polybios III.73.8, 74.1; Livius XXI.55.18.
  13. Polybios III.74.3, 4; Hoyos (2015), s. 109.
  14. Polybios III.114.7; Hoyos (2015), s. 121, 122.
  15. Livius XXIII.1.1-4.
  16. Livius XXIII.1.4.
  17. Livius XXIII.11.12; Hoyos (2003), s. 122.
  18. Livius XXIII.11.11, 12.9.
  19. Livius XXIII.11.13-21.
  20. Livius XXIII.12.1.
  21. Livius XXIII.12.2, 3.
  22. Livius XXIII.13.16.
  23. a b Livius XXIII.32.9.
  24. Livius XXIII.32.16.
  25. Hoyos (2003), s. 137, 139, 140.
  26. Livius XXV.32.4; Polybios X.7.5.
  27. Hoyos (2015), s. 167.
  28. Livius XXIV.41.2; Hoyos (2015), s. 167.
  29. Hoyos (2015), s. 168.
  30. Livius XXIV.41.1-16, 42.1-9.
  31. Livius XXV.32.4.
  32. Livius XXV.34.6-17.
  33. Livius XXV.35.1-4.
  34. Livius XXV.33.8-10, 36.8-17.
  35. Hoyos (2015), s. 169, 170.
  36. Polybios IX.11.1, 2; Hoyos (2003), s. 140.
  37. Livius XXV.37.1-5.
  38. Livius XXV.39.24.
  39. Livius XXV.39.22, 24.
  40. a b Polybios X.7.5.
  41. Hoyos (2003), s. 140.
  42. Polybios X.9.4-7; 15.1-11.
  43. Polybios X.39.1-8.
  44. Livius XXVII.20.4; Hoyos (2015), s. 177.
  45. Livius XXVII.20.4, 7; Hoyos (2015), s. 178.
  46. Livius XXVII.20.9.
  47. a b Livius XXVIII.1.3.
  48. Livius XXVIII.1.4-7, 2.1-6.
  49. Livius XXVIII.2.7-18.
  50. Livius XXVIII.2.17.
  51. Livius XXVIII.2.19.
  52. Livius XXVIII.12.16-18; Polybios XI.20.2.
  53. Livius XXVIII.12.19.
  54. Polybios XI.20.9, 21.1.
  55. Polybios XI.21.2-5.
  56. Polybios XI.23.1-9, 24.1-9; Livius XXVIII.16.1-9.
  57. Livius XXVIII.16.8-11.
  58. Livius XXVIII.16.12, 17.
  59. Hoyos (2015), s. 183, 185.
  60. Livius XXVIII.17.18.
  61. Livius XXVIII.23.9.
  62. Livius XXVIII.30.1.
  63. Livius XXVIII.30.2-4.
  64. Livius XXVIII.31.4-7, 36.1-3.
  65. Livius XXVIII.36.4-8.
  66. Livius XXVIII.36.9-13.
  67. Livius XXVIII.37.1, 2.
  68. Livius XXVIII.37.2-4.
  69. Livius XXVIII.37.4-16.
  70. Hoyos (2003), s. 197.
  71. Livius XXVIII.46.9.
  72. Livius XXVIII.46.9, 10, XXX.1.8.
  73. Livius XXVIII.46.11-15.
  74. Livius XXIX.3.20.
  75. Livius XXIX.5.6.
  76. Livius XXIX.4.7.
  77. Livius XXIX.4.7, 5.3-11.
  78. Livius XXX.18.1.
  79. Livius XXX.18.2-23.
  80. Livius XXX.18.22.
  81. Livius XXX.19.1-6.
  82. Livius XXX.19.7.
  83. Cornelius Nepos. Hannibal 7, 8.
  84. a b Cornelius Nepos. Hannibal 8.
  85. Hoyos (2003), s. 172, 188, 189, 204.

Literatura[editovat | editovat zdroj]

Prameny[editovat | editovat zdroj]

  • APPIÁNOS. Zrod římského impéria: římské dějiny. Praha: Svoboda, 1986
  • CORNELIUS NEPOS. 'Životopisy slavných vojevůdců cizích národů', Antické válečné umění. Praha: Svoboda. 1977
  • LIVIUS. Dějiny IV, V. Praha: Svoboda, 1973, 1975
  • POLYBIOS. Dějiny II, III. Praha: Arista, Baset, Maitrea, TeMi CZ, 2008, 2011. ISBN 978-80-86410-60-9 ISBN 978-80-86410-62-3

Bibliografie[editovat | editovat zdroj]

  • GOLDSWORTHY, Adrian. The Fall of Carthage. London: Cassell, 2007. ISBN 978-0-3043-6642-2
  • HOYOS, Dexter. Hannibal's Dynasty: Power and Politics in the Western Mediterranean. London: Routledge, 2003. ISBN 0-203-41782-8
  • HOYOS, Dexter. Mastering the West: Rome and Carthage at War. Oxford: Oxford University Press, 2015. ISBN 978-0-19-939174-5

Externí odkazy[editovat | editovat zdroj]