Bitva na horní Baetis

Z Wikipedie, otevřené encyklopedie
Bitva na horní Baetis
konflikt: Druhá punská válka
Tažení Scipionů do jižní Ibérie
Tažení Scipionů do jižní Ibérie
Trvání211 př. n. l.
Místohorní tok řeky Baetis (Guadalquivir)
Souřadnice36°47′ s. š., 6°21′ z. d.
Výsledekvítězství Kartáginců
Strany
KartágoKartágo Kartágo Římská republikaŘímská republika Římská republika
Velitelé
Hasdrubal Barkas
Mago Barkas
Hasdrubal Gisgo 		P. Cornelius Scipio †
Gnaeus C. Scipio Calvus †
Síla
celkem neznámo
  • +12 000 pěšáků
  • +1 500 jezdců
  • 3 000 numidských jezdců
  • 7 000 Iberů
celkem 40 000 mužů
  • 20 000 Římanů a spojenců
  • 20 000 kelto-iberských žoldnérů
Ztráty
neznámé 11 000–12 000 padlých
20 000 dezertovalo
Některá data mohou pocházet z datové položky.

Bitva na horní Baetis je souhrnné označení dvou vojenských střetnutí svedených Římany a Kartáginci v roce 211 př. n. l. Obě bitvy se konaly poblíž horního toku řeky Baetis (Guadalquivir) na jihu Iberského poloostrova.

Římští velitelé, bratři Gnaeus a Publius Scipio, se po osmi letech válčení v Ibérii rozhodli skoncovat s kartaginskou přítomností v této zemi. Rozdělili své síly na dvě části a vydali se každý zvlášť vstříc nepřátelům. Kartáginci v čele s Hasdrubalem Barkou, Magonem Barkou a Hasdrubalem Gisgonem dokázali však s pomocí místních spojenců a numidských jezdců porazit a zabít nejprve Publia a posléze také Gnaea.

Předchozí vývoj[editovat | editovat zdroj]

Římané zvítězili v roce 215 př. n. l. nad Hasdrubalem Barkou v bitvě u města Hibera (dnešní Tortosa).[1] Tím mu zabránili v zamýšleném tažení do Itálie, kde se chtěl spojit se svým starším bratrem Hannibalem.[2] Nezdar Kartáginců oslabil jejich nadvládu nad jižní a východní Ibérií a podnítil některé místní kmeny k odboji.[3] V reakci na porážku vyslala kartaginská vláda do Hispánie Magona Barku, Hannibalova nejmladšího bratra.[4] Římané, vedení bratry Scipiony, upevnili svoji pozici na severovýchodě poloostrova, sloužící jim jako základna k odrážení punských útoků.[5] Po bitvě u Kann se však římská republika dostala do velice tíživé situace. V důsledku toho neobdrželi Scipionové zřejmě žádné posily a čelili soustavným problémům se zásobováním svých vojáků.[6]

V dalších dvou letech se válka v Ibérii ocitla na mrtvém bodě.[2] Mezitím se v severní Africe vzbouřil numidský král Syfax, podporovaný Scipiony.[7] Kartáginci jeho revoltu potlačili, v čemž jim výrazně pomohl Masinissa, mladý syn Syfakova konkurenta.[8] Masinissa se poté vydal s početným doprovodem numidských jezdců do Ibérie, aby bojoval proti Římanům.[9] Puny na poloostrově posílil rovněž nový velitel: Hasdrubal, syna Gisgona.[10]

Ve snaze prolomit patovou situaci překročili Scipionové v roce 212 př. n. l. řeku Hiberus (Ebro) a pronikli hluboko do jihovýchodní Ibérie.[11] Dosáhli přitom několika vítězství a řada iberských měst přešla na jejich stranu.[12] Vyhnali také punskou posádku ze Sagunta a vrátili ho původním obyvatelům.[13] Podle Appiána přezimovali ve městech Castulo (poblíž dnešního Linares) a Orso na horním toku Baetis (Guadalquivir).[14]

V roce 211 př. n. l. pokračovali Římané v ofenzívě v údolí řeky Baetis.[9] Jejich cílem bylo úplné vytlačení Kartáginců a ukončení války v Hispánii.[15] V cestě jim stáli tři punští velitelé. Hasdrubal Barkas se zdržoval se svými muži u nedalekého města Amtorgis.[16] Hasdrubal Gisgo a Mago Barkas spojili své armády a nacházeli se ve vzdálenosti asi pěti denních pochodů od Římanů.[17] Během zimy Scipionové naverbovali 20 000 keltiberských žoldnéřů, čímž zhruba zdvojnásobili své vojsko, a cítili se být dostatečně silní na to, aby se s oběma nepřátelskými armádami vypořádali odděleně.[18] Společně postoupili k Amtorgis a na dohled od nepřátel, od nichž je dělila pouze řeka, rozbili tábor.[19] Publius se potom s dvěma třetinami římských a italických vojáků vydal vstříc Magonovi a Hasdrubalu Gisgonovi, zatímco Gnaeus setrval na místě a se zbývající třetinou a Keltibery se chystal proti Hasdrubalu Barkovi.[20]

Zkáza Scipionů[editovat | editovat zdroj]

Hasdrubal Barkas záhy zpozoroval, že v Gnaeově táboře se nachází relativně málo Římanů a většina protivníkova vojska sestává z Keltiberů.[21] Prostřednictvím svých hispánských vojáků navázal kontakt s keltiberským náčelníkem a úplatkem ho přesvědčil, aby se svými lidmi opustil římský tábor.[22] Když Keltiberové náhle zamířili do svých domovů, neměli Římané vzhledem ke svému nepatrnému počtu nejmenší naději, že by se jim podařilo je zadržet.[23] Gnaeus pochopil, že se bez nich nemůže Kartágincům postavit ani se probít k Publiovi a vydal se na spěšný ústup.[24] Hasdrubal Barkas vzápětí překročil řeku a těsně pronásledoval stahující se Římany.[25]

Mezitím se dostal do potíží také Publius.[26] Princ Masinissa s numidskými jezdci vyrazil proti jeho vojsku a neustále na něho dorážel.[27] Dnem i nocí Numiďané pobíjeli a zajímali Římany, kteří se vzdálili od svého tábora, aby přinesli dřevo a krmivo.[28] Podnikali rovněž příležitostné nájezdy na protivníkův tábor a udržovali zmatek v jeho řadách.[29] Publius se navíc dozvěděl, že se blíží hispánský náčelník Indibilis, loajální spojenec Kartáginců, se 7500 bojovníky.[30] Livius k tomu poznamenává, že římský velitel podlehl tísnivým okolnostem a navzdory své dosavadní prozíravosti se ukvapeně rozhodl Indibila napadnout.[30] V táboře zanechal menší posádku pod velením legáta Tiberia Fonteia a v noci vyvedl muže do boje.[31] Nastalé střetnutí probíhalo velmi zmateně, neboť žádná ze stran nedokázala vytvořit řádný bitevní šik.[32] Římané měli sice navrch, na jejich křídlech se ale objevila Masinissova jízda a vyvolala mezi nimi paniku.[33] Zanedlouho dorazilo na bojiště punské vojsko a vpadlo Římanům do zad.[34] Publius objížděl bitevní linii a povzbuzoval své vojáky, když ho náhle zasáhlo kopí do boku, načež spadl mrtvý na zem.[35] Římané se obrátili na útěk, během něhož jim všudypřítomní nepřátelé uštědřili těžší ztráty než v samotné bitvě.[36]

Vítězní punští vojevůdci Mago a Hasdrubal Gisgo nedopřáli svým vojákům oddech a ihned spěchali k Hasdrubalu Barkovi, k němuž se záhy připojili.[37] Gnaeus nevěděl o Publiově porážce, přesto ho příchod dalšího punského vojska neponechával na pochybách o tom, co se přihodilo.[38] Drtivá početní převaha Kartáginců ho přiměla, aby se pokusil odpoutat od nepřátel.[39] V noci proto Římané opustili nepozorovaně svůj tábor a získali značný náskok.[40] Jakmile Punové druhý den zjistili, že jejich nepřátelé jsou pryč, vyslali napřed numidskou jízdu a rychlými pochody vyrazili za nimi.[41] Numiďané dostihli Římany ještě před setměním a soustavnými útoky je donutili zastavit a bránit se.[42] Gnaeovi nezbylo než přerušit ústup a shromáždit své muže na jakémsi nepříliš vysokém pahorku.[43] Odsud se jim dařilo snadno odrážet Numiďany.[44] Brzy však přitáhl předvoj hlavního punského vojska, vedeného třemi vojevůdci.[45] Římané začali opevňovat své postavení, jenže kamenitá a tvrdá půda jim znemožnila vybudovat obvyklý obranný val.[46] Navršili pouze improvizované opevnění, tvořené do kruhu naskládanými sedly pro soumary a vojenskými zavazadly.[47] Tato překážka poněkud zpomalila punský nápor, nicméně útočníci ji zakrátko překonali a zmocnili se římského tábora.[48] Hrstka obránců vzápětí podlehla několikanásobné přesile protivníka.[49] Mnozí Římané přišli v boji o život.[49] Někteří uprchli do okolních lesů a následně do tábora Tiberia Fonteia.[50] Jiní hledali záchranu v okolních hispánských obcích, jejichž obyvatelé je proradně pobili nebo vydali Punům.[51] Sám Gnaeus padl podle některých zpráv už při prvním útoku.[52] Podle jiných se s několika vojáky ukryl v nedaleké věži, kterou Punové obklíčili a zabili každého, koho tam zastihli.[53]

Promarněná příležitost[editovat | editovat zdroj]

Kartáginci potřeli za méně než jeden měsíc téměř celé římské vojsko v Ibérii a zabili oba jeho velitele, s nimiž se marně potýkali osm let.[54] Po tuto dobu dokázali Scipionové překážet Punům v přísunu posil Hannibalovi v Itálii a narušovat jejich nadvládu nad Ibérií.[55] To vše jen s vynaložením relativně malých zdrojů a lidských sil.[55]

Pohromu Scipionů způsobila jejich přehnaná sebedůvěra a podcenění protivníka, zapříčiněné zjevnou slabostí Kartáginců v předchozím roce.[56] Zpráva o jejich zničení musela notně povzbudit Hannibala, jenž někdy v téže době ztratil Capuu.[56] Jeho bratrovi Hasdrubalovi se totiž naskytla skvělá příležitost, aby konečně uskutečnil dlouho očekávané tažení do Itálie.[57] Většina dosavadních římských spojenců v Ibérii přešla po bitvě na stranu vítězů.[58] Punové mohli tedy Římany úplně dorazit a vyhnat je z poloostrova.[59] Nic z toho se ale nestalo. Možné vysvětlení podivuhodné liknavosti Kartáginců nabízí Polybios, podle něhož jejich „velitelé zvládli své nepřátelé, nebyli však schopni zvládnout se navzájem.“[60] Punští vojevůdci nespatřovali již zřejmě v Římanech hrozbu a zabředli do vzájemných sporů.[61]

Jistý jezdec jménem Lucius Marcius shromáždil zbytky Římanů v počtu asi 8000 mužů a dovedl je po strastiplné cestě zpět na sever za řeku Hiberus.[62] Livius sice značně zveličuje jeho úspěchy nad Kartáginci.[57] Jisté ale je, že Římané uchovali ve své moci severovýchod Ibérie a vydrželi do příchodu nového velitele.[57] Když se římský senát dozvěděl o katastrofě, jež postihla Scipiony, učinil rázná protiopatření a poslal do Ibérie propraetora Gaia Claudia Nerona s 12 000 pěšáky a 1100 jezdci.[63] Navzdory utrpěné pohromě nebyli Římané vypuzeni z poloostrova a mohli připravovat nové tažení proti Kartágincům.[64]

Reference[editovat | editovat zdroj]

  1. ↑ Hoyos (2015), s. 165, 166.
  2. ↑ a b Hoyos (2015), s. 166.
  3. ↑ Livius XXIII.32.9.
  4. ↑ Livius XXIII.32.9, 10, 16.
  5. ↑ Hoyos a kol. (2011), s. 322; Hoyos (2003), s. 138.
  6. ↑ Livius XXIII.47.3-9; Hoyos (2015), s. 167.
  7. ↑ Livius XXIV.48.3, 4.
  8. ↑ Livius XXIV.49.1-6.
  9. ↑ a b Hoyos (2015), s. 168.
  10. ↑ Livius XXIV.41.7.
  11. ↑ Livius XXIV.41.3-7; Hoyos (2003), s. 140.
  12. ↑ Livius XXIV.41.11-16, 42.1-15.
  13. ↑ Livius XXIV.42.16, 17.
  14. ↑ Appiános. Iberica 16.3; Hoyos (2015), s. 168.
  15. ↑ Livius XXV.32.2; Hoyos a kol. (2011), s. 322.
  16. ↑ Livius XXV.32.5.
  17. ↑ Livius XXV.32.4.
  18. ↑ Livius XXV.32.3, 9.
  19. ↑ Livius XXV.32.11.
  20. ↑ Livius XXV.32.10, 12, 13.
  21. ↑ Livius XXV.33.1.
  22. ↑ Livius XXV.33.2-5.
  23. ↑ Livius XXV.33.6, 8, 9.
  24. ↑ Livius XXV.33.10.
  25. ↑ Livius XXV.33.11.
  26. ↑ Livius XXV.34.1.
  27. ↑ Livius XXV.34.2-4.
  28. ↑ Livius XXV.34.3.
  29. ↑ Livius XXV.34.4.
  30. ↑ a b Livius XXV.34.5.
  31. ↑ Livius XXV.34.6.
  32. ↑ Livius XXV.34.7.
  33. ↑ Livius XXV.34.8.
  34. ↑ Livius XXV.34.9.
  35. ↑ Livius XXV.34.11-13.
  36. ↑ Livius XXV.34.14-17.
  37. ↑ Livius XXV.35.1-3.
  38. ↑ Livius XXV.35.6-9.
  39. ↑ Livius XXV.35.10.
  40. ↑ Livius XXV.35.12.
  41. ↑ Livius XXV.35.13.
  42. ↑ Livius XXV.35.14.
  43. ↑ Livius XXV.36.1, 2.
  44. ↑ Livius XXV.36.3.
  45. ↑ Livius XXV.36.4.
  46. ↑ Livius XXV.36.5, 6.
  47. ↑ Livius XXV.36.7.
  48. ↑ Livius XXV.36.8-13.
  49. ↑ a b Livius XXV.36.14.
  50. ↑ Livius XXV.36.15.
  51. ↑ Livius XXVIII.19.3.
  52. ↑ Livius XXV.36.16.
  53. ↑ Livius XXV.36.16, 17.
  54. ↑ Goldsworthy (2007), s. 253; Briscoe (1989), s. 59.
  55. ↑ a b Goldsworthy (2007), s. 253.
  56. ↑ a b Hoyos (2015), s. 169.
  57. ↑ a b c Hoyos (2015), s. 170.
  58. ↑ Hoyos a kol. (2011), s. 322; Hoyos (2015), s. 169, 170.
  59. ↑ Briscoe (1989), s. 59; Hoyos (2003), s. 140.
  60. ↑ Polybios IX.11.1, 2.
  61. ↑ Hoyos (2003), s. 140.
  62. ↑ Livius XXV.37.1-5; Hoyos (2015), s. 168, 169.
  63. ↑ Livius XXVI.17.1-3; Hoyos (2015), s. 170.
  64. ↑ Hoyos a kol. (2011), s. 322, 323.

Literatura[editovat | editovat zdroj]

Prameny[editovat | editovat zdroj]

  • APPIÁNOS. Zrod římského impéria: římské dějiny. Praha: Svoboda, 1986
  • LIVIUS. Dějiny IV. Praha: Svoboda, 1973
  • POLYBIOS. Dějiny II. Praha: Arista, Baset, Maitrea, 2008. ISBN 978-80-86410-60-9

Bibliografie[editovat | editovat zdroj]

  • GOLDSWORTHY, Adrian. The Fall of Carthage. London: Cassell, 2007. ISBN 978-0-3043-6642-2
  • HOYOS, Dexter a kol. A Companion to the Punic Wars. Hoboken: Wiley-Blackwell, 2011. ISBN 978-1-4051-7600-2
  • HOYOS, Dexter. Hannibal's Dynasty: Power and Politics in the Western Mediterranean. London: Routledge, 2003. ISBN 0-203-41782-8
  • HOYOS, Dexter. Mastering the West: Rome and Carthage at War. Oxford: Oxford University Press, 2015. ISBN 978-0-19-939174-5
Citováno z „https://cs.wikipedia.org/w/index.php?title=Bitva_na_horní_Baetis&oldid=22971127“