Devana

Z Wikipedie, otevřené encyklopedie
Skočit na: Navigace, Hledání

Dzewana je podle raně novověkých polských kronik, jejichž autenticita je nejistá, bohyně ztotožňovaná s římskou Dianou.

Prameny[editovat | editovat zdroj]

Poprvé je zmiňován kronikou Historiae Polonicae Jana Długosze sepsané v letech 1455-1480:

Dianu považovali podle pohanské víry za nevěstu i pannu zároveň, uctívali ji matky i panny věnci před jejími modlami.(...) Panství Lechitů vzniklo v krajině plné lesů a hájů, o kterých předci věřili, že je obývá Diana a že nad nimi uplatňuje svoji vládu, Cerera zas byla považována za matku a bohyni úrody, které ten kraj potřeboval dostatek, ty dvě bohyně zvali: Dianu v jejich jazyce Dzewanou a Cereru Marzanou a ty se těšily zvláštnímu kultu a všeobecné úctě...[1]


Poté je zmiňována Matěj z Miechova, nejspíše inspirováným Długoszem, v Chronica Polonorum z roku 1519:

Dianu ctili jako Dzevanu a vzývali ji kvůli zdrženlivosti, při lovech a pro štěstí při líčení....[1]

Poslední zmínka pochází z Kroniky Polska, Litvy, Žmudě a celé Rusi Matěje Stryjkowského z roku 1582:

Dianu, bohyni lovu svým jazykem nazývali Ziewona nebo Dziewanna...[2]

Hypotézy[editovat | editovat zdroj]

V počátcích zájmu o slovanskou mytologii byla Dzewana považována za autentické božstvo. Přispěla k tomu také jedna z falšovaných glos z 19. století ve staročeském slovníku Mater Verborum která označuje tuto bohyni pod jménem Děvana jako dceru Peruna a Letnice – Latony.[3] V roce 1860 Ignác Jan Hanuš ve své studii Děva, zlatovlasá bohyně pohanských Slovanů vykládá jméno této bohyně z indoevropského výrazu pro světlo, bílou barvu a čistotu[pozn. 1] a považuje ji za panenskou bohyni nebeského světla srovnatelnou s Ladou. Také ji spojuje se svátkem Hromnic.[4]

Na počátku 20. století byla božstva zmiňována polskými kronikáři, včetně Dzewany, odmítnuta Aleksandrem Brücknerem, který je považoval za různá zvolání z lidových obřadních písní mylně ztotožněných s antickými božstvy. Podle Lubora Niederleho byla Dzewana ve skutečnosti obřadní figurína objevující se ve výročních slavnostech, stejně jako déle přetrvající Marzana – Morana.[5] Že byla Dzewana známa v archaické či alespoň lidové tradici připouští také Michal Téra.[6]

V polském jsou známy taky divé ženy obývající lesy, jejichž označení dziwoźona se podobá jménu této bohyně. V lužickém folklóru je známa Dźiwica, krásná panna která v poledne či v noci běhá po lesích se smečkou chrtů, ten kdo ji potkal onemocněl a do tří dnů zemřel.[7] Dziewana je také vedle dziwizna polské označení pro diviznu.[8]

Odkazy[editovat | editovat zdroj]

Poznámky[editovat | editovat zdroj]

  1. později byl rekonstruován praindoevropský kořen *dyew „záře, jas, nebe“

Reference[editovat | editovat zdroj]

  1. a b TÉRA, Michal. Perun: Bůh hromovládce. Červený Kostelec : Pavel Mervart, 2009. ISBN 978-80-86818-82-5. S. 73.  
  2. TÉRA, Michal. Perun: Bůh hromovládce. Červený Kostelec : Pavel Mervart, 2009. ISBN 978-80-86818-82-5. S. 75.  
  3. NIEDERLE, Lubor. Slovanské starožitnosti. Praha : Bursík & Kohout, 1916. S. 177. Díl II., svazek I.. 
  4. HANUŠ, Ignác Jan. Děva, zlatovlasá bohyně pohanských Slovanů. Praha : [s.n.], 1860. Dostupné online.  
  5. NIEDERLE, Lubor. Slovanské starožitnosti. Praha : Bursík & Kohout, 1916. S. 176. Díl II., svazek I.. 
  6. TÉRA, Michal. Perun: Bůh hromovládce. Červený Kostelec : Pavel Mervart, 2009. ISBN 978-80-86818-82-5. S. 77.  
  7. MÁCHAL, Jan. Bájesloví slovanské. Olomouc : Votobia, 1995. ISBN 80-85619-19-9. S. 120.  
  8. NIEDERLE, Lubor. Slovanské starožitnosti. Praha : Bursík & Kohout, 1916. S. 176. Díl II., svazek I.. 

Literatura[editovat | editovat zdroj]