Sajga tatarská

Z Wikipedie, otevřené encyklopedie
Skočit na: Navigace, Hledání

Wikipedie:Jak číst taxobox Sajga tatarská

Saiga tatarica tatarica.jpg
Stupeň ohrožení podle IUCN
Vědecká klasifikace
Říše: živočichové (Animalia)
Kmen: strunatci (Chordata)
Třída: savci (Mammalia)
Řád: sudokopytníci (Artiodactyla)
Podřád: přežvýkaví (Ruminantia)
Čeleď: turovití (Bovidae)
Rod: sajga (Saiga)
Binomické jméno
Saiga tatarica
Linné, 1766
Poddruhy
  • Saiga tatarica tatarica
  • Saiga tatarica mongolica

Sajga tatarská (Saiga tatarica) je antilopa původem z eurasijských stepí. Řadí se mezi antilopy, do samostatné podčeledi Saiginae. Jejím nejtypičtějším znakem je zvláětně tvarovaný čenich.

Pojmenování[editovat | editovat zdroj]

Slovo sajga pochází z turkických jazyků, do češtiny se dostalo prostřednictvím ruského názvu sajgak. Ve Střední Asii je sajga známa jako akböken, tj. bílá gazela, což je narážka na světlé zbarvení zimní srsti. Ve starší české literatuře, např. u J. S Presla nebo v prvních překaldech Brehmova Žviota zvířat bylo slovo sajga nebo sajka používáno jako synonymum dnešního slova antilopa.

Popis[editovat | editovat zdroj]

Sajga v dospělosti dorůstá délky 110-145 cm, výšky v kohoutku 60-80 cm, její váha se pohybuje v rozmezí 23-50 kg. Sajga oproti ostatním antilopám nízké nohy, zavalitou postavu a velkou hlavu. Typický je pro ni prodloužený, silně vydutý čenich s dolů směřujícími nozdrami a s velkou nosní dutinou uvnitř, slouží k filtrování prachem nasyceného vzduchu v létě a k oteplování mrazivého vzduchu v zimě. Samec má čenich delší než samice a v období říje se mu ještě zvětšuje. ušní boltce jsou nápadné krátké a zakulacené. Rohy nosí pouze samec, mají voskově nažloutlou barvu, jsou výrazně kroužkované, lyrovité a mohou měřit až 35 cm. Zbarvení a struktura srsti se liší podle ročního období. Krátká letní srst je na horní straně skořicově žlutohnědá, na dolní straně je světlejší. Zimní srst je mnohem delší a hustší než srst letní, má světle šedou až žlutavou arvu. Obřitek je vždy bílý, podobně jako u srnce. Sajgy v zimní srsti vypadají zavalité a trochu se podbají ovcím.

Rozšíření a biotop[editovat | editovat zdroj]

V pleistocénu se sajgy vyskytovaly v celé Eurasii, včetně území Česka, kde žily společně se soby, mamuty, pižmoni a divokými koňmi. Zasahovaly až do Severní Ameriky, jejich pozůstatky byly objeveny na Aljašce a v západní Kanadě. Postupně se areál zmenšoval v důsledku klimatikcých změn na konci glaciálu a později i v důsledku lovu. Ještě ve středověku obývaly rozsáhlé území od severní Číny po Karpaty. V současné době obývají stepi západního Mongolska a Kazachstánu, okrjaově zasahují na území Ruska, Uzbekistánu a Číny. V evropské části Ruska se vysyktují pouze v Kalmycku. Žijí také v rezervaci Askanija Nova na jihu Ukrajiny, kam byly zpětně vyszaeny na konci 19. století. Životním prostředím sajgy je nížinná step s porosty pelyňku, šalvěje a vysokých travin, zejména kavylů. Vyhýbá se lesům, horám i pouštním oblastem.

Potrava[editovat | editovat zdroj]

Sajgy patří, stejně jako ostatní antilopy, mezi přežvýkavce. Živí se trávou a různými bylinami. Na rozdíl od jiných přežvýkavců žerou rády i aromatické byliny, jako je pelyněk, šalvěj a dobromysl. V zimním období žerou také lišjníky. Chutnají jim také slanomilné rostliny, jako slanorožec a slanobýl. Lížou rovněž sůl, kterou nacházejí na březích slaných jezer a bažin (solončaků). Jejich trus vypadá jako kozí bobky.

Rozmnožování[editovat | editovat zdroj]

Samci sajgy jsou v době říje, která probíhá v listopadu a prosinci, velmi agresívní. Vytvářejí si harémy 5-15 samic, které obhajují. V této době spolu samci zápasí, ostrými rohy se vzájemně často vážně zraní nebo usmrtí. Březost trvá pět měsíců. Mláďata se rodí na jaře, obvykle se rodí dvojčata. Matka mláďata ukrývá ve vysoké trávě a několikrát denně ho tam chodí nakojit. Mláďata sajgy se v této době často stávají kořistí vlků a orlů. Samice rodí většinou hromadně na vhodných místech, např. ve stržích a údolích, kde jsou mláďata alespoň částečně chráněna před útoky predátorů. Fakt, že samice v celé populaci rodí takřka zároveň, poněkud snižuje tlak predátorů. Až ve druhém týdnu života mládě matku násleudje.

Způsob života a ochrana[editovat | editovat zdroj]

Sajgy jsou velmi společenské. Nevytvářejí teritoria, lae jsou neustále v pohybu. Na místech s dobrou pastvou se zdrží několik dní, ale oblastmi s chudou vegetací pouze protahují. Táhnoucí stádo za den může urazit více než 100 km. Na jaře vytváří sajgy s mláďaty menší stáda čítající 12-40 jedinců, která se na podzim při migracích spojí a tvoří obrovská stáda. Hlas sajgy se podobá bečení, je však kratší a hrubší, mláďata bečí stejně jako domácí jehňata.

Početnost populace sajg klesá již od 19. století. V roce 1919. byl zakázán její lov na území tehdejšího Sovětského svazu, ale po orce 1950 byl povolen regulovaný odstřel. V současné době jsou sajgy chráněny ruskými i kazašskými zákony. Z hlediska ochrany se ejdná o kriticky ohrožený druh. V minulosti lovili Rusové, Tataři i Kazaši sajgy pro maso a kůži, často s pomocí chrtů a ochočených orlů skalních. V posledních dvaceti letech představuje hrozbu pytlácký lov, především pro rohy, které jsou ceněny jako trofeje a využívá je také tradiční čínská medicína. Čínská medicína využívá i bezoárové koule z předžaludků sajgy. Pytláci loví sajgy často pomocí vrtulníků nebo terénních vozů. Kořistí se stávají zpravidla samci, čímž vzniká v populaci nepoměr pohlaví a snižuje se reprodukce.

Chov v zajetí[editovat | editovat zdroj]

V zajetí jsou sajgy výjimečně choulostivé, snadno onemocní a uhynou, zvláště náchylné jsou k chorobám dýchacích cest. Jejich úspěšné rozmnožování v zajetí je výjimkou. V současné době nejsou chovány v žádné zoo v České republice, v mnulosti je chovaly ZOO Praha a Zoopark Chomutov, výsledky však nebyly přílš uspokojivé. V současné době je chovají pouze některé ruské zoo.

Sajga

Externí odkazy[editovat | editovat zdroj]