Zvonění

Představíme-li si člověka ze 16. století, kdy české zvonařství dosáhlo největšího rozmachu, zjistíme, že jej zvony provázely od kolébky až do hrobu, a proto se nelze divit, že pro něj byly víc, než jen kovový předmět kalichovitého tvaru, zvučící z věže. Užití zvonů zdaleka nekončilo svoláváním lidí do kostela k modlitbě, nýbrž se jim nabízelo široké uplatnění v mnoha oblastech lidské činnosti, v níž bylo třeba vyvolat nějakou událost do veliké dálky.

Zvonění zvoucí k modlitbě

Modlitební zvonky máme doloženy už ve starověku například v Palestině, Číně, Egyptě, Řecku nebo Římské říši. Ve spojení s křesťanstvím pochází nejstarší zmínka o svolávací funkci zvonů z ediktu milánského z r. 313. Papež sv. Sabinián v r. 604 vydává nařízení o pravidelném zvonění k modlitbě, a to čtyřikrát za den a třikrát za noc. V této době jsou ovšem zvony zatím především v klášterech, ale postupně s rozšiřováním křesťanství se dostávají také ke kostelům, u nichž se ovšem stanou běžnými asi v 10. století. U klášterních zvonů nebylo nutné svolávat věřící z velké dálky, a proto nebyly kladeny vysoké nároky na tvar a s ním související kvalitu zvuku zvonů - a právě rozšířením zvonů ke kostelům dochází k významnému rozvoji zvonařského řemesla a technologického postupu.

Postupně se vyvíjí trojí kostelní vyzvánění, zvoucí k modlitbě, zvané Angelus Domini. Nejprve v r. 1318 zavedl papež Jan XXII. večerní zvonění, na konci 14. století bylo ustanoveno též ranní, počátkem 15. století také zvonění k pátečnímu poledni a konečně r. 1456 trojí zvonění každý den.

Vedle toho mají zvláštní službu zvony a zvoníci v předvečer významných svátků, kdy se vyzvání všemi kostelními zvony.

Na některých vsích mívají dokonce i více obecních zvoniček jen proto, že jeden zvonek volal k modlitbě katolíky a druhý evangelíky.

Některé církevní příkazy zvonění zapovídají - theatini smějí zvonit jen tehdy, pokud v klášteře není co jíst, zvonit se nesmí, pokud nad obcí leží interdikt, a především se nezvoní na Velikonoce. Po odeznění modlitby „Sláva na výsostech Bohu“ (Gloria in excelsis Deo) na Zelený čtvrtek zvony umlkají až do „Gloria“ na Bílou sobotu při vigilii Vzkříšení, neboť zvony „odlétají do Říma“ pro požehnání papeže. Tento zvyk byl zaveden církví už v dávné minulosti, kdy zvony ještě byly rozšířeny jen v klášterech, aby ve sváteční době svým zvukem nerušily rozjímání věřících. Lidé si k tomu vynašli celou řadu zajímavých pověstí.

Zatímco v jiných oblastech byly zvony převážně nahrazeny jinými vhodnými prostředky, svolávání zvonem do kostela se uplatňuje i dnes.

Zvonění k významným událostem

Zvonění v minulosti provázelo všechny důležité životní mezníky, jako jsou křty, svatby, úmrtí či pohřby. Zejména kolem úmrtí existovalo více druhů zvonění, neboť se věřilo, že hlas umíráčku zažene zlé démony a usnadní tak zemřelému cestu do nebe.

Zvony odzváněly také všeobecně významné události, jako vítězství ve válce, korunovaci, vstup krále do města, narození následníka trůnu nebo vyzývaly ke shromáždění lidu na náměstí, například při veřejném vyhlašování patentů.

I v současnosti se při některých významných událostech zvoní kostelními zvony. Připomeňme např.

nástup prezidenta Václava Havla do funkce,
zvonění jako upomínku na teroristický útok po 11. 9. 2001,
ukončení výstavy Deset století architektury 4. 11. 2001.

Zvonění ohlašující denní dobu

Zvony sloužily k určování času a denní doby. Zvon či odbíjení věžních hodin bylo až do 19. století nejspolehlivějším informátorem o ubíhajícím čase pro běžného člověka. Od obyčejného odzvánění hodin se zvonění rozvinulo do neobyčejné šíře. Odzvánělo se:

denní doba – ráno, poledne, večer, půlnoc
začátek a konec pracovní doby (později byly zvony nahrazeny sirénami, dodnes hlas zvonku ohlašuje např. začátek obchodování na newyorské burze)
začátek a konec vyučování (školní zvonek se používá dodnes)
uzavření a otevření městských bran
začátek a konec trhu (tzv. zvonění „na frejd“)
začátek poprav a pranýřování

Večer oznamovalo zvonění „na pokoj“, které znamenalo také zákaz vycházení na ulici bez světla a příkaz k uzavření hospod, což vyzváněl hlas rychtářského, tzv. pivního či vinného zvonku.

Signální zvonění

Daleký dosah hlasu zvonu se užíval i jako výstražné či poplašné zvonění – tzv. šturmováním se varovalo před povodní, útokem nepřátel a požárem (namísto dnešních elektrických houkaček). Burcoval se jím lid do vzpoury - na výzvu hlasu zvonu se lid se zbraněmi měl shromáždit na náměstí.

Šturmovalo se prudkým rozhoupáním zvonu, což však někdy mohlo špatně zavěšený zvon ohrozit, a proto se v některých obcích raději zvonilo na poplach tak, že se nehoupalo zvonem, ale pouze se tlouklo srdcem o vnitřní stěnu zvonu.

V jižních Čechách na prachatické Zlaté stezce se zvon užíval jako „zvukový maják“, toto tzv. soumarské zvonění se ozývalo v noci a sloužilo k tomu, aby putující kupec nesešel z cesty.

Funkci zvukového majáku mívaly také lodní zvony, při plavbě v přístavu či za snížené viditelnosti (vedle výstřelů z lodních děl, parních píšťal a elektrických či jiných houkaček). Kromě toho sloužily také pro svolávání osádky (tj. posádky i cestujících).

Signální zvonění najde své uplatnění i dnes. V dopravě se aktivně podnes užívá především jako výstraha, např. u tramvají, jízdních kol či na železničních přejezdech. V minulosti byla signalizace s použitím zvonku také používána kupř. při provozu velkých parních strojů, kdy bylo potřebné z řídícího stanoviště stroje vydávat smysluplné povely do vzdálené strojovny vybavené hlučnými parním stroji (kupř. na povely vydávané z lodního můstku do strojovny lodě anebo nutná signalizace při provozu velkých důlních výtahů apod.). Zvonkem byl také ohlašován např. odjezd či příjezd dostavníku či příjezd vlaku taženého parními lokomotivami - zejména v Americe.

K dalším signálním zvoněním patří domovní zvonky, zvonění telefonu či telegrafu. Zvuk zvonku se u nás po léta doma ozýval také z velkého mechanického budíku na pero.

Zvonek se také někdy používá i v menších obchodních prostorách, kdy každý pohyb (otevření či zavření) vchodových dveří rozezvučí malý zvonek umístěný nade dveřmi, zvuk zvonku tak upozorňuje prodavače, že přišel nebo odešel nějaký zákazník.

Zvonky či zvonce se také běžně používaly a doposud i používají pro prostorovou a bezpečnostní identifikaci hospodářských zvířat při pastvě zejména v členitém horském terénu. U stád ovcí a koz mělo zvonek vždy jen několik zvířat ve stádě, u stád skotu pak mohou mít zvonek na krku zavěšena všechna zvířata ve stádě.

Zvonění se používá i při sportovních kláních. Kromě úmyslného randálu a rámusu, který za pomoci zvonců někdy vytvářejí vášniví fotbaloví či hokejoví fandové, se zvuk zvonku regulérně ozývá třeba při atletických závodech, kdy rozhodčí závodníkům ručně zvoní poslední kolo, stejný postup je používán i při závodech v dráhové cyklistice.

Zvonění odpuzující zlé síly

Kromě toho, že zvony mají různé ohlašovací funkce, lidé věřili, že zvonění má též očistnou moc. Proto se zvony používaly k odehnání zlých sil a nebezpečí. Nejznámější je tzv. zvonění na mraky, tedy s účelem odehnat od obce bouři, vichřici či jinou nepřízeň počasí.

Dále se zvony užívaly proti moru a jiným epidemiím, což na první pohled vypadá jako obyčejná pověra, ale na rozdíl od zvonění na mraky je zde určitý odpudivý účinek skutečně možný, protože neustálý hluk rozhoupaných zvonů může plašit hlavní roznašeče moru - hlodavce. Tento postup byl ovšem bezpochyby nevědomý, hlavní roli zde samozřejmě sehrála víra v moc zvonu.

Zvláštní událost, v níž hlasy zvonů sehrály pozitivní roli, máme doloženu od kronikáře v Sedlčanech (okr. Příbram), kde se r. 1693 zvonilo proti mračnu kobylek, které pustošily místní polnosti. Když na ně začaly místní zvony zvonit, se strašlivým chřestěním letěly pryč. Zvon ve Slepoticích (okr. Pardubice) prý zahání hady, neboť jej nechala ulít dívka, která se uzdravila z uštknutí hadem a prosila pak Boha, aby její zvon měl tuto moc.

Zmíněné šturmovací zvonění při útoku nepřátelského vojska má i vedlejší funkci - i zde je obsažena důvěra, že hlas zvonu nepřátele odradí. Proto při svěcení zvonu biskup mimo jiné říkával: „…aby před jeho hlasem vždycky utíkal nepřítel dobrých; lid křesťanský nechť je vyzýván k víře; hrůza nechť napadne vojsko nepřátelské.“

Stejně tak zvonky a zvonce, zavěšované na krk domácím zvířatům nebo dětem a také domovní zvonce, v sobě kromě praktického účelu obsahují i víru, že zvon zahání temné síly.

Církvi tyto zvyky poněkud zaváněly pohanstvím, a proto se je snažila vymýtit nebo alespoň co nejvíce sladit s katolickou věroukou - tak je třeba chápat například myšlenku papeže Benedikta XIV., který prohlásil, že samotný zvon odpudivou moc postrádá, ale jeho hlas vyzývá lid k společné modlitbě a právě tyto modlitby nebezpečí zažehnají.

Svědčí o tom také situace na konci 16. století, kdy šel Evropou strach z tureckého nebezpečí. Tehdy se z nařízení císaře Maxmiliána u nás jednou týdně zvonívalo tzv. „turecké zvonění“ (též „zvonění na páteře“), při němž měl všechen lid pokleknout a modlit se proti Turkům.

Věštění z hlasu zvonů

Při nepříznivém počasí prý zvony šepotají. Zatímco při bouřce si vyprávějí o budoucnosti, za vichřice mluví o věcech, které už se odehrály.

Zvon lze využít také jako magický předmět k věštění budoucnosti. Provádí se to tak, že věštec vstoupí dolním otvorem pod zvon, uvnitř pronáší zaklínadla a naslouchá dozvuku, podle nějž určuje budoucnost. Věštění z hlasu zvonů se nazývá kampanomantie.

Další pověry, související se zvony

Když se prý pokřtěné nemluvně dotkne ústy provazu od zvonu, zažene to od něj na celý život ďábla. Ale pozor - jestli se ústy dotkne samotného zvonu, neudrží nikdy žádné tajemství.
Olej, kterým se promazávají čepy, v nichž je usazena zvonová hlavice, lze prý užít jako vynikající lék proti nemocem kloubů.

Zvony ve snářích

Slyšet zvonit zvon = dobré znamení, upomínka.
Slyšet umíráček = dobré novinky, příjemné překvapení.
Slyšet slavnostně vyzvánět = dostaví se citelná ztráta.
Vidět rozhoupaný zvon = potřebujete pomoc, ale nedoufejte v ni.
Zvon se houpe, ale nezvoní = někdo vzpomíná.
Zvonit na zvon = uděláte někomu nevědomky radost.
Zvonit umíráčkem = nečekaná návštěva.
Zvonit kostelním zvonem = povýšení, zlepšení poměrů (muž), pomluvy (žena).
Zvoník = pohřeb
Padající zvon = požár.
Puklý zvon = tajemství bude zachováno.
Odlévat zvon = pronásledování.
Vidět odlévat zvon = sňatek, jste-li oddáni, dítě.
Ve Freudovské symbolice zvonění symbolizuje koitus.

Kravské zvony

Při chování skotu se většinou na krk kravám připevňovali zvonce.

Související články

Pivní zvon
Poslední zvonění
Pověsti o zvonech (Zvony odletěly do Římy aj.)
Umíráček
Výroba zvonu
Zvon
Zvonění na mraky

Literatura

JANOVSKÝ, Rud. Kobylky v Sedlčanech l. 1693. Zvonění proti nim. IN. Český lid 1930, str. 126 – 127.
KAMARÝT, Jan. Kolínské zvony. Kolín: Ladislav Kamarýt, 1995.
KURTH, Hanns. Lexikon snových symbolů. Praha: 1993.
KYBALOVÁ, Ludmila. Pražské zvony. Praha: Nakladatelství československých výtvarných umělců, 1958.
MACEK, Josef. Jagellonský věk českých zemích 1-4. Praha: Academia, 1992-1999.
MICHALSKÝ, J. O zvonech. Prostějov: 1921.
POSPÍŠILOVÁ, Kateřina. Velký český planetář a snář. Praha: 1991, s. 225.
SMETÁNKA, Zdeněk. Legenda o Ostojovi. Praha: Mladá fronta, 1992.
ŠVIHÁLEK, Milan. Jak se rodí zvony. Brno: Jota, 1997.
Technický slovník naučný, heslo zvon. Praha: Borský a Šulc, 1939.
VONDRÁČEK, Vladimír; HOLUB, František. Fantastické a magické z hlediska psychiatrie. Bratislava: Columbus, 1993.
WILLIAMS, E. The Bells of Russia. New Jersey: Princeton University Press, 1985.
WINTER, Zikmund. Kulturní obraz českých měst 1-2. Praha: Matice česká, 1890-2.
WINTER, Zikmund. Život církevní v Čechách. Praha: 1896.