Kompozice (fotografie)
Z Wikipedie, otevřené encyklopedie
Kompozice nebo pravidla kompozice je souhrn pravidel a doporučení pro uspořádání prvků v uměleckém díle. Ve fotografii je například doporučováno v jednom případě soustředit hlavní motiv na střed, nebo soustředit hlavní motiv do některé z částí výsledného obrazu po rozdělení na třetiny nebo na zlatý řez. Dalším důležitým faktorem je vyvarovat se výskytu zmatečných nebo rušivých prvků.
| „ | Kompozice, to je takovej vořech. Kdybyste přečetli všechny knížky, které o tom jsou, tak se jich, když se tak trochu koukáte, nemůžete moc držet. To je jenom předpis. Vy musíte vycítit tu svoji kompozici! Postupně. Ono to nejde najednou. Ovšem ty základní prvky, ty tam vždycky trochu musí bejt! Určitě jo.[1] | “ |
| — Josef Sudek | ||
Obsah |
[editovat] Kompoziční prvky
Různé vizuální prvky, známé jako kompoziční prvky, formální prvky, nebo umělecké prvky, jsou nástroje, se kterými umělec komponuje obraz. Tyto prvky se v celkové konstrukci obrazu obvykle vztahují navzájem sami k sobě i k celému dílu.[2] Pro kompozici jsou důležité skladebné principy, což jsou postupy, které se uplatňují i v jiných sdělovacích systémech a oborech. Jsou to principy: role, kontrastu, symetrie a proporce.
Kompoziční metody:
- Skladebné principy - jsou postupy, které mají obecnou platnost
- Princip role - základní princip skladby obrazu
- Princip rytmu - opakování stejných nebo podobných prvků, tvarů, tónů a barev
- Princip symetrie - pravidelné rozmístění prvků kolem středu nebo některé osy
- Princip kontrastu - vzájemné postavení dvou nebo více dostatečně rozdílných kvantit téže kvality
- Princip proporce - pro posouzení velikosti ostatních objektů
- Lineární kompozice - Linie a křivky zobrazují vizuální cestu, která oku umožňuje pohybovat se v obrazu
- Směr - vizuální trasy, které mají vertikální, horizontální nebo diagonální směr
- Tonální kompozice - světla a stíny ovlivňují jas a kontrast
- Tvary a objekty - tonální kompozice, geometrické vymezení oblastí hran
- Textura - vlastnosti povrchu
- Velikost - relativní rozměry, proporce a vzájemné poměry obrazů a tvarů
- Barevná kompozice - barva vyjadřuje tóny s různou intenzitou
- Perspektiva - vyjádření hloubky: popředí, střední plán a pozadí
- Prostor - prostor, který dílo zaujímá
[editovat] Skladebné principy
Jsou postupy, které se uplatňují i v jiných sdělovacích systémech a oborech a mají obecnou platnost. Jsou to principy role, rytmu, kontrastu, symetrie a proporce.
[editovat] Princip role
Je základním principem skladby obrazu. Každý prvek plní v obraze určitou úlohu, má jistý význam a hraje určitou roli. Podle role, jakou mají prvky v obraze dělíme na prvky hlavní, vedlejší, rušivé a zmatečné.
[editovat] Princip rytmu
Rytmus je opakování stejných nebo podobných prvků, tvarů, tónů a barev v určitých odstupech. Pokud jsou odstupy stejné, je rytmus pravidelný, při nestejných nepravidelný. Pro správný dojem rytmu musí být zobrazen určitý počet prvků a jejich odstupy. Zajímavě působí narušení rytmu.
[editovat] Princip symetrie
Symetrie je pravidelné rozmístění prvků kolem středu nebo kolem některé osy (vertikální, horizontální, úhlopříčky). Prvky jsou stejné nebo velmi podobné tvarem, velikostí nebo barvou. Symetrie vyvolává vyváženost, rovnováhu, klid.
[editovat] Princip kontrastu
Kontrast je vzájemné postavení dvou nebo více dostatečně rozdílných kvantit téže kvality. Druhy kontrastu jsou velmi různé. Ve fotografii je důležitý tonální kontrast nebo kontrast barevný. Mimo barevné kontrasty uplatňujeme kontrasty věcné, obsahové, emotivní nebo významové.
[editovat] Princip proporce
Proporce je poměr mezi jednotlivými rekvizitami, který použijeme pro posouzení velikosti objektů. Použijeme obraz předmětu, který je všeobecně znám a slouží jako měřítko.
[editovat] Lineární kompozice
Linie vznikají na ostrém rozhraní dvou tonalit a to zobrazením předmětů s liniemi, rozhraním světla a stínů, eventuálně pomocí zvláštních fotografických efektů (např. Sabatierův efekt). Podle umístění, směru a charakteru mají linie různý účinek.[3] Doslovné linie v přírodě neexistují, ale jsou optickým jevem, který tvoří povrchy objektů ve směru pohledu diváka. Tvary, které jsou podobné liniím jako například telefonní kabely, cesty, kolejnice apod., mohou být použity pro záměr umělce. Všechny tyto prvky může umělec použít ve skladbě obrazu. Linii vytvoří také uspořádání různých malých předmětů vedle sebe. Velmi důležité z hlediska uspořádání linií v obraze je místo, ze kterého je fotografie pořízena, neboť i malá změna perspektivy velmi rychle ovlivní estetický dojem na fotografii. Ve fotografii můžeme zakřivené linie doplnit stíny měkkým nebo tvrdým směrovým světlem, což vede ke zdůraznění linií. Měkké světlo obraz zharmonizuje, tvrdé světlo může linie zdůraznit příliš.
[editovat] Přímky
Rovné čáry, neboli přímky umístěné v různém směru mají různý vliv na kompozici obrazu. Linie rovnoběžné s rámem působí protiprostorově. Vodorovné linie, které se vyskytují například v krajině představují klid a potlačují dojem prostoru. Svislé linie, například v architektuře, budí dojem výšky, síly, mohutnosti a vznešenosti. Sbíhající linie navozují větší prostor, dálku a také přitahují oko diváka do místa, kde se sbíhají. Sbíháním linií je možné na fotografii vyjádřit velmi účinně prostor, protože oko a mozek na základě sbíhání rychle identifikuje hloubku obrazu. Úhlopříčné linie navozují dojem prostoru, dynamiky, akce, pohybu a změny. Vedou oko diváka z rohu do rohu. Linie zleva šikmo doprava dolů vytvářejí dojem klesání, opačné zleva dole doprava nahoru stoupání. Mnoho různě uspořádaných linií v obraze může vést ke zmatku a vnímání čar jako vzorku.
[editovat] Zaoblené křivky
Zaoblené křivky se obvykle používají k vytvoření dynamiky a pocitu proudění v obraze. Jsou také zpravidla více esteticky příjemné, protože jsou spojovány s jemnějšími, ohebnými a měkkými věcmi. Ve srovnání s přímými liniemi, křivky poskytují větší dynamický vliv na obraz. Oblíbená a účinná je křivka ve tvaru "S". Spojením více "S" křivek vzniká vlnovka, působící měkce, příjemně, dojmem pohybu (vodní hladina, duny písku, obilí, okraj sukně, kytary, houslí apod.). Zakřivené linie by se neměly dotýkat okrajů snímku nebo obraz náhle opustit. V opačném případě by efekt působil rušivě.
[editovat] Tonální kompozice
Tóny na snímku vznikají zobrazením plochy určité barvy a odraznosti, osvětlené světlem určité intenzity a barvy. Tvar na snímku se vytvoří i bez ohraničující linie pomocí jiné barvy či tonality. Tvarem může být kámen, kopec nebo mrak na obloze. Pokud se mají samostatně výtvarně uplatnit, musí zaujímat dostatečnou plochu. Hlavní motiv má být tonálně odlišený od svého okolí. Tmavé orámování zvyšuje dojem prostoru. Tmavá spodní část stabilizuje (zatěžkává) obraz. Nejsvětlejší místa je vhodné umísťovat blíže místům hlavní pozornosti, ale ne do geometrického středu a ne blízko k okrajům snímku. Světlá plocha se zdá větší než stejně velká plocha tmavá. Tón plochy se zdá světlejší, je-li obklopena plochou tmavší a naopak se zdá tmavší, je-li obklopena plochou světlejší.[3] Je vhodné tedy pomocí stínů rámovat světla a s pomocí světel rámovat stíny.
[editovat] Barevná kompozice
Vnímání barev je složitý fyziologický a psychologický proces, při kterém se uplatňuje:
- fyzikální barevný podnět
- vyhodnocení podnětu zrakem (psychofyzikální)
- přenos vjemů do mozku a jejich vyhodnocení (psychosenzorické)
Fyzikální barevný svět je určen intenzitou a spektrálním složením (arvou) dopadajícího světla. V lidském oku jsou dva typy receptorů. Tyčinky nerozlišují barvy, rozlišují intenzitu světla a jsou citlivější ke krátkovlnné oblasti spektra. Je jich cca 120 miliónů. Čípky jsou méně citlivé než tyčinky a je jich cca 7 miliónů a umožňují barevné vidění. Jeden druh je nejcitlivější na modré, druhý na zelené a třetí na červené světlo. Při nízké hladině osvětlení se snižuje schopnost rozeznávat barvy (tzv. Purkyňův jev).[3]
[editovat] Kompoziční techniky
[editovat] Pravidlo zlatého řezu
Jako zlatý řez (latinsky sectio aurea) se označuje poměr o hodnotě přibližně 1:1,618. V umění a fotografii je pokládán za ideální proporci mezi různými délkami. Zlatý řez vznikne rozdělením úsečky na dvě části tak, že poměr malé části k větší je stejný jako poměr větší části k celé úsečce. Hodnota tohoto poměru je rovna iracionálnímu číslu
Již nejméně od renesance využívají zlatý řez umělci ve svých dílech, zejména ve formě tzv. zlatého obdélníku, ve kterém se zlatý řez vyskytuje jako poměr stran. Zlatý řez působí esteticky příznivým dojmem; poměr zlatého řezu lze také pozorovat v přírodě.[4]
[editovat] Pravidlo třetin
Pravidlo třetin je základním pravidlem ve výtvarném umění. Cílem je umístit předměty a oblasti zájmu do blízkosti jedné z linií tak, aby byl obraz rozdělen na tři stejné části. Dalším cílem je umístit objekty do průsečíků třetinových linií.
[editovat] Pravidlo lichého počtu
Pravidlo lichého počtu uvádí, že zobrazením lichého počtu rekvizit dostaneme vždy jednu rekvizitu doprostřed, a ta je "zarámovaná" od okolních objektů. Toto pravidlo se velmi často používá na uměleckých dílech a v reklamě.
[editovat] Hloubka ostrosti
Změnou velikosti clonového otvoru a ohniskové vzdálenosti lze docílit zploštění scény, či naopak zvýraznění zaostřených předmětů vůči neostrému pozadí. Dlouhé ohnisko zahušťuje perspektivu, objekt zabíráme v úzkém úhlu a vzdálené předměty se zdají být blíže než ve skutečnosti jsou. Krátké ohnisko opticky zvětšuje blízké předměty a snímek má větší hloubku ostrosti.
[editovat] Plány
Kompozice fotografie krajiny vychází z malířství a rozděluje snímek do tří plánů. V prvním plánu se nachází zajímavé nebo výrazné popředí, detail nebo prvek, který zajímavě otevírá pohled do krajiny. První plán navozuje hloubku prostoru. Do druhého plánu fotograf umísťuje hlavní prvky snímku. Jedná se o nejobsažnější část snímku. Fotograf může využít vzdušnou nebo barevnou perspektivu, zobrazení perspektivy pomocí sbíhajících se linií, zobrazení diagonály, rozdílné velikosti různě vzdálených objektů nebo křivky "S" tekoucí vody nebo silnice. Snímek uzavírá třetí plán vzdálenějším obzorem (hory, lesy). Nejméně je působivé umístění horizontu uprostřed snímku. Posunutím horizontu na horní okraj snímku (vysoký horizont) potlačíme vzdálenější objekty a zvýrazníme blízké objekty a popředí. Umístění horizontu v dolní části snímku (nízký horizont) zdůrazňuje prostor a dálky. Přítomnost a charakter mraků musí odpovídat a dokreslovat náladu snímku.
[editovat] Vyjádření prostoru
- Uzavřený prostor je kompozičně z obou stran uzavřený snímek. Například vysokými stromy.
- Otevřený prostor je kompozičně neuzavřený snímek, kde horizont ubíhá do stran, tzv. "pokračuje mimo snímek".
- Diagonála působí dynamicky jako zpomalení (stoupání) nebo zrychlení (klesání). Zvýrazní prostorovost snímku, případně neukončení - pokračování děje.
- Horizont působí na snímku uklidňujícím dojmem.
- Průnik linií zaujme divákovu pozornost.
- Rytmus pravidelný rytmus působí nudně. Při zajímavém přerušení diváka zaujme.
[editovat] Ostatní techniky
- Subjekt by neměl být otočen tváří ven z obrazu.
- Pohybující se předmět by měl mít prostor vpředu ve směru pohybu.
- Je třeba se vyhnout přesnému dělení obrazu na poloviny.
- Linie obzoru by neměla dělit obraz na dvě stejné části, ale být umístěna buď více do nebe nebo k zemi. Je-li zobrazeno více oblohy, je důraz na mraky a náladovost, vysoký horizont používáme pro zobrazení zajímavé části krajiny před horizontem, a vyloučení nefotogenické oblohy (např. bez mraků).
- Plastičnost zasněžené krajiny vynikne při fotografování proti slunci.
[editovat] Reference
- ↑ Fotografie magazín, březen, 1996
- ↑ Dunstan, Bernard. (1979). Composing Your Paintings. London, Studio Vista.
- ↑ a b c Jiří Honskus. Fotografie, Technika snímání. [s.l.] : Pražská fotografická škola.
- ↑ Ing. arch. Dušan Řezáč: Le Corbusier – MODULOR, archiweb.cz, 2007-09-26. Navštíveno 2008-03-24.
[editovat] Související články
 |
Související články obsahuje Portál Fotografie |
|
||||||||
