Fotosérie
Fotosérie (fotografická série nebo fotoseriál) je série fotografií, které spojuje společné téma, myšlenka a formální rysy. Jazykové možnosti fotografie v kontextu fotoseriálu se rozšiřují díky formování vazeb mezi snímky na úrovni denotativní (objektivní) a konotativní - paleta, úhel, půdorys, poměr stran obrazu, směr pohledu, držení těla, atd.
Strukturální klasifikace fotosérií[editovat | editovat zdroj]
Fototypologie[editovat | editovat zdroj]
Fototypologie jako jedna z klíčových forem fotosérií se v prostoru muzeí prosadila v 70. letech 20. století. V roce 1975 výstava „New Topography: Photographs of a Man-Changed Landscape“ v George Eastman House Museum představovala dílo manželů Bernda a Hilly Becherových. Jejich černobílé série průmyslových a domácích staveb připomínaly etnografické výzkumné materiály nebo vědecko-technické ilustrace, ale zároveň nebyly ani jedno.
Každý jednotlivý obraz ve fototypologii je vytvořen v souladu s běžným extrémně formalizovaným modelem. Všechny obrázky ve fototypologii na denotativní úrovni (to, co je zobrazeno) jsou sjednoceny homogenními objekty v rámu. Na konotativní úrovni (jak je znázorněno) jsou fotografie sjednoceny velikostí a proporcemi výtisků, izolací a měřítkem objektů v rámečku, expozičními podmínkami, barvou, kontrastem a jasem, úhlem a bodem snímání. Samostatné fotografie ve fototypologii si nečiní nárok na nezávislou výpověď, ale nabývají významu v souhrnu. Kompoziční sled obrazů ve fototypologii přitom zpravidla nemá významotvornou hodnotu. Tuto posloupnost může autor nastavit na úrovni artikulace linií a tonální juxtapozice, ale samotné pořadí obrazů neovlivňuje výsledek interpretace. Verbální složka (úvod, popisky) má ve fototypologii minimální hodnotu nebo může zcela chybět.[1].
Příklady fototypologií:
Fotopříběh s pevnou strukturou[editovat | editovat zdroj]
Přísná struktura je fotografickým příběhům vlastní a je částečně založena na formálních prvcích typologie fotografií. Samostatné fotografie v těchto sériích spojuje menší počet formálních spojení a jsou méně odděleny od slovní složky.
Pojem „fotohistorie“ naznačuje, že tento typ projektu nevykazuje vlastní imanentní formální charakteristiky, ale něco, co se odehrává ve skutečnosti – ve fotohistorii vystupuje do popředí dokumentární interpretace reality, zatímco formální jednota obrazů mizí do pozadí. Ve fotohistorii s rigidní strukturou je zachován konceptualizující princip formální a významové podobnosti snímků, ale v mnohem menší míře než ve fototypologii. Posloupnost snímků v pevně strukturovaném fotopříběhu je důležitá pro utváření celkového efektu. Při zachování částečné nezávislosti na verbální složce fotopříběhy s rigidní strukturou ve větší míře než typologie spoléhají na schopnost textu stanovit hranice interpretace, vybavit doslovný obraz nesamozřejmými symbolickými významy.[1]
Příklady fotopříběhů s pevnou strukturou:
Fotopříběh se slabou strukturou[editovat | editovat zdroj]
Obrazy ve fotohistorii se slabou strukturou jsou propojeny méně zjevnými denotativními a konotačními znaky než obrazy ve fototypologii nebo fotohistorii s rigidní strukturou. Je to dáno posílením nároků každé jednotlivé fotografie na nezávislý výrok. Tato formální spojení přitom postačují k vytvoření potřebné jednoty fotohistorie. Takové série jsou zpravidla více závislé na slovním komentáři, který přímo či nepřímo naznačuje pravidla pro spojování obrázků, nastavuje potřebný vektor pro interpretaci jejich celku.[1]
Příklady fotopříběhů se slabou strukturou:
Asociativní struktura fotosérie[editovat | editovat zdroj]
Sériové fotografie s asociativní strukturou nejsou spojeny zjevným souborem denotativních a konotačních znaků. Úspěch interpretace takové série obrazů nevyhnutelně závisí na divákově schopnosti vidět podobnosti a protiklady v neustále se měnících vizuálních podmínkách. Identifikace údajně souvisejících fotografií vybízí k rozšíření výsledků zážitku z jejich interpretace na jiný soubor snímků. Soukromá spojení vytvořená divákem tak tvoří místní slovník, který slouží jako vodítko v téměř neomezeném asociativním poli. Vazby mezi obrazy v sériích s asociativní strukturou mohou mít různou míru rigidity, respektive jejich interpretace různou míru ovladatelnosti, která závisí na počtu a konzistenci nápověd zanechaných autorem. V sériích s asociativní strukturou je fotograf schopen řídit interpretaci snímků divákem pomocí prostorového uspořádání fotografií, principu formálně-sémantické podobnosti, nebo naopak opozice jednotlivých snímků; detekce zjevnějších spojení se stává šablonou pro dekódování méně zjevných.[1]
Příklady sérií fotografií s asociativní strukturou:
Galerie[editovat | editovat zdroj]
-
Barbora Bálková: Masky – Brnění, 2005 -
Masky – Chleba , 2005 -
Masky – Slepice nebo vejce?, 2005
-
Barbora Bálková: Babičky – Domácnost, 2010 -
Babičky – Práce, víra, nemoc , 2010 -
Babičky – Práce, předzvěst nemoci, 2010 -
Babičky – Smrt dědečka, 2010
- Z cyklu Čechy, 1994-2004
-
Jan Reich: Čihadlo, 1995 -
Karlštejn, 2003 -
Příbram, 2002 -
Smečno, 2001
-
Jaroslav Beneš: Bez názvu, 1981, 13x18 cm -
Bez názvu, 1982, 13x18 cm -
Bez názvu, 1984, 13x18 cm -
Bez názvu, 1988, 13x18 cm
-
Věra Stuchelová: Soukromý prostor -
Eadweard Muybridge Autoportrét jako muž házící, stoupající a chodící, circa 1893
Odkazy[editovat | editovat zdroj]
Reference[editovat | editovat zdroj]
V tomto článku byl použit překlad textu z článku Фотосерия na ruské Wikipedii.
- ↑ a b c d Tjažlov Ja. I. Struktura fotoserii [online]. [online]. Znak: problemnoje pole mediaobrazovanija, 2020. S. 129—141. Dostupné online. (rusky)
Literatura[editovat | editovat zdroj]
- Barth, R. Třetí smysl: sborník / R. Barth - Moskva, Ad Marginem Press, 2015. - 103 s.
- Bart, R. Camera lucida: fotokomentář / R. Barth, Moskva: Ad Marginem Press, 2016. - 192 s.
- Berger, J. Fotografie a její účel / J. Berger. - Moskva: Ad Marginem Press, 2014. - 240 s.
- Kotton, Š. Fotografie jako současné umění / Š. Kotton / per. A. Glebovská. - Moskva: Ad Marginem Press, 2020. - 287 s.
- Krauss, R. Fotografie: zkušenosti z teorie diskrepancí: sborník / R. Krauss / překlad z fr. a angličtiny. A. Šestaková. - Moskva: Ad Marginem Press, 2014. - 303 s.
- Rancière, J. Emancipovaný divák / J. Rancière / překlad z fr. D. Žukov. - Nižnij Novgorod: Krasnaja lastočka, 2018. - 126 s.
- Sontagová, S. O fotografii / S. Sontagová. - Moskva: Ad Marginem Press, 2013. - 272 s.
- Tjažlov Ja. I. Struktura fotoseriálu / Znak: problematická oblast mediální výchovy. 2020. č. 4 (38). s. 129–141.
- Eko, W. Chybějící struktura: úvod do sémiologie / W. Eco / per. s tím.: V. Reznik A. Pgonjalo. - Petrohrad: Symposium, 2006. - 538 s.