Lidské oko

Z Wikipedie, otevřené encyklopedie
Skočit na: Navigace, Hledání
Lidské oko

Lidské oko je párový orgán, který umožňuje člověku vidět.

Mechanismus vidění[editovat | editovat zdroj]

Podrobnější informace naleznete v článku zrak.
Průřez lidského oka

Struktura lidského oka se plně přizpůsobuje potřebě zaostřit paprsek světla na sítnici (latinsky retina). Všechny části oka, přes které paprsek světla prochází, jsou průhledné, aby co nejvíce zabraňovaly rozptylu dopadajícího světla. Rohovka (cornea) a čočka (lens) pomáhají paprsek světla spojit a zaostřit na zadní stěnu oka – sítnici. Toto světlo pak způsobuje chemické přeměny ve světločivných buňkách (tyčinky a čípky), které vysílají nervové impulsy zrakovým nervem (nervus opticus) do mozku.

Světlo vstoupí přes rohovku, do oblasti vyplněné komorovou vodou (aquaeus humour), a dopadá na čočku skrz panenku (pupil, zornice, zřítelnice). Ta se pomocí svalů (duhovka, iris) roztahuje a zužuje, čímž reguluje množství procházejícího světla. Pomocí svalů je také regulována čočka, která zaostřuje paprsky, aby se sbíhaly přesně na sítnici, kde vytvářejí převrácený obraz. Celá zbývající oblast oka je vyplněna sklivcem, který udržuje v oku stálý tlak a tím i tvar.

Konvenční zraková vzdálenost[editovat | editovat zdroj]

Konvenční zraková vzdálenost je vzdálenost předmětu od oka, při jehož zaostření se oko nejméně namáhá. Tato veličina se označuje znaménkem d. Využívá se jí při výpočtech v optice. Především by šlo o vypočítání zvětšení předmětu pozorovaného lupou, mikroskopem nebo dalekohledem. Pro zdravé lidské oko je tato vzdálenost přibližně 25 centimetrů.

Části[editovat | editovat zdroj]

Oční koule[editovat | editovat zdroj]

Je uložena v obličejové části lebky v očnici. V hrotu očnice vystupuje z oka zrakový nerv a vstupuje tepna přivádějící krev pro celé oko, vstupují také nervy pro svaly v oku. Tyto útvary jsou uložené v tukové tkáni.

Oční koule má, přibližně kulovitý tvar (nejdelší je předozadní směr – oční osa) a její stěna je rozdělena do tří vrstev: povrchová (bělima, rohovka), střední cévnatá (cévnatka, řasnaté tělísko, duhovka) a vnitřní (světločivná sítnice).

  • Bělima (sclera) – tuhá, bílá vazivová blána (u dětí namodralá, ve stáří zažloutlá od kapének tuku). Tloušťka se pohybuje kolem 0,3 – 2 mm a zaujímá 4/5 povrchu oční koule. Do bělimy se upínají okohybné svaly, vzadu ji prostupuje zrakový nerv a vpředu přechází v rohovku.
  • Rohovka (cornea) – orgán v přední části oka. Je inervována, ale není prostoupena cévami. Je vyklenutější než bělima (má podobu hodinového sklíčka). Při dotyku rohovky se vybavuje nepodmíněný reflex – sevření víček. Špatné zakřivení rohovky způsobuje onemocnění zvané astigmatismus.
  • Živnatka/Cévnatka (uvea) - obsahuje velké množství cév a pigmentových buněk, Má hnědočervenou barvu a v zadní části je tvořena cévnatkou (choroidea). Vpředu přechází v řasnaté tělísko.
  • Řasnaté tělísko (corpus ciliare) – paprsčitě uspořádaný val z hladké svaloviny. Na povrchu má četné výběžky, na něž je tenkými vlákny zavěšena čočka. Stahy svalstva mění zakřivení svalstva, což způsobuje potřebnou akomodaci (zakřivení) čočky. Z krve protékající vlásečnicemi řasnatého tělíska se filtrací tvoří komorová voda, která vyživuje bezcévnaté části oka a udržuje jeho tvar.
  • Duhovka (iris) – má tvar kruhového terčíku z hladkého svalstva. Kruhový otvor uprostřed duhovky se nazývá zornice (zřítelnice, pupila). Paprsčitě nebo kruhovitě uspořádaná svalovina rozšiřuje nebo zužuje zornici. V duhovce jsou pigmentové buňky, jejichž množství a hloubka uložení určují její barvu (modré mají pigmentu nejméně, hnědé a černé nejvíce). Tato pigmentová vrstva zabraňuje, aby paprsky vnikaly do oka jinudy než zornicí.
  • Zornice (pupila) je kruhový otvor uprostřed duhovky. Pozorovatel v ní může vidět svůj obraz.
  • Čočka (lens) – 4 mm silný orgán zavěšený na řasnatém tělísku. Čočka je průhledná dvojvypuklá (bikonvexní) spojka s více zakřivenou zadní plochou. Její funkcí je lámat paprsky tak, aby se sbíhaly na sítnici, čímž napomáhá k přesnému vidění.
  • Sítnice (retina) – jemná několikavrstevná blána silná asi 0,2 – 0,4 mm. Jsou v ní umístěny jednak gangliové a bipolární nervové buňky jednak vlastní smyslové buňky sítnice tyčinky a čípky.
    • Tyčinky – asi 130 milionů buněk, které rozlišují pouze odstíny šedi. Jsou citlivější na světlo, čímž umožňují vidění za šera. Jejich činnost umožňuje oční purpur – rodopsin (vitamín A a bílkovina opsin). Nenacházejí se ve žluté skvrně.
    • Čípky – asi 7 milionů buněk umožňujících barevné vidění (modrá, zelená a červená). Vitamín A se zde váže na tři různé opsiny (citlivost na červené, zelené a modré světlo). Největší nakupení čípků je asi 4 mm od slepé skvrny na mírně vkleslém místě sítnice, tzv. žlutá skvrna (místo nejostřejšího vidění).
    • Slepá skvrna – místo kde vystupuje z oční koule zrakový nerv, je bez tyčinek a čípků.
  • Sklivec (corpus vitreum) – rosolovitá průhledná hmota, která vyplňuje většinu vnitřního prostoru oční boule

Přídatné oční orgány[editovat | editovat zdroj]

  • Spojivka (tunica conjuctiva) – slizniční blána sytě růžové barvy, která ohybem přechází na oční kouli a kryje zpředu bělimu až po okraj rohovky. Prostor mezi spojivkou víček a oční koulí se nazývá spojivkový vak.
  • Slzná žláza – orgán uložený v dutině očnicové nad oční koulí. Otevírá se větším počtem vývodů do spojivkového vaku. Její sekret – slzy (lacrimae) – obsahují chlorid sodný a lysozym. Vymývají spojivku a jsou roztírány po rohovce. Slouží ke zvlhčování přední stěny oka a ochraně před infekcí. Odtékají do slzného váčku vnitřní stranou oka a dále slzovodem do dutiny nosní.
  • Horní a dolní víčko – volné okraje jsou opatřeny řasami, do jejichž pochvy ústí mazové žlázy (zánět se nazývá ječné zrno a může být značně bolestivý)
  • Okohybné svaly – celkem 6 svalů z příčně pruhované svaloviny. Pohybují oční koulí tak, aby obraz dopadal na sítnici ve žluté skvrně. Nerovnoměrnost v tahu jednotlivých svalů způsobuje šilhání.

Pohlcování záření[editovat | editovat zdroj]

V různých částech oka dochází k pohlcování různých vlnových délek záření. Toho se dá využít především při operacích oka, ale především to chrání oko před poškozením. Záření je pohlcováno za pomoci rozkladu proteinů a jiných látek, čímž se spotřebovává energie. Větší dávky nevhodného záření způsobují slzení, zvýšení teploty a tlaku v oku, záněty apod. Při extrémní intenzitě může dojít i k nevratnému poškození oka.

Vliv záření různých vlnových délek[editovat | editovat zdroj]

Lidské oko je schopno vnímat pouze viditelné světlo, tj. záření o vlnové délce přibližně 400-700 nm. Působí na něj však i záření jiných vlnových délek:

  • 100-315 nm – absorbuje se převážně v rohovce, zbytek se rozptýlí v komorové vodě
  • 315-400 nm – absorbuje se převážně v čočce za pomoci přeměny proteinů
  • 400-1400 nm – prochází skrz čočku a dopadá na sítnici, kde při velké intenzitě může způsobit i vážné poškození. Viditelné světlo 400-700 nm je oko schopné během 0,25 s zredukovat pomocí panenky na snesitelné množství, ale na kratší vlnové délky již nedokáže tak rychle zareagovat
  • více než 1400 nm – je absorbováno v rohovce a způsobuje silné slzení a zvyšování teploty a tlaku komorové vody.

Onemocnění[editovat | editovat zdroj]

Onemocnění oka nebo oční vady mohou být vrozené nebo se mohou vyvinout věkem. V seznamu jsou uvedeny onemocněné lidského oka.[1] Většina z nich se však vyskytuje i u jiných vyšších obratlovců a v principu i u všech dalších živočichů se stejným typem očí.

  • Astigmatismus – nepravidelné zakřivení rohovky, způsobující rozmazané vidění
  • Barvoslepost – vrozená porucha buněk sítnice, vnímajících barvy. Způsobuje neschopnost rozlišovat některé barvy, obvykle červenou a zelenou
  • Konjunktivitida – zánět spojivky způsobující pálení a zarudnutí oka
  • Myopie (krátkozrakost) – neschopnost ostře vidět do dálky, obraz je vytvářen před sítnicí, dělí se na dvě podskupiny: Osová: oční koule je delší než 24 mm; a Systémová: délka oka je 24 mm, ale optický systém je více lámavý kvůli: a)menšímu poloměru křivosti jednotlivých ploch = rádiusová myopie; nebo b)některé prostředí v oku má větší index lomu = indexová myopie
  • Hypermetropie (dalekozrakost) – Neschopnost ostře vidět do blízka, protože oční koule je příliš krátká pro normální ostření, obraz se tedy vytváří za sítnicí
  • Stařecká vetchozrakost (presbyopie) - druh hypermetropie
  • Glaukom (zelený zákal) – zvýšený tlak tekutiny uvnitř oka, není-li léčen, způsobuje slepotu
  • Katarakta (šedý zákal) – zákal čočky, způsobující zastřené vidění a ztrátu vnímání podrobností
  • Diabetická retinopatie
  • Poranění oka
  • Odchlípení sítnice – oddělení sítnice od zadní části oční koule, pokud není okamžitě léčeno, způsobuje slepotu
  • Věkem podmíněná makulární degenerace – Poškození žluté skvrny oka. Způsobuje postupnou ztrátu zraku.

Reference[editovat | editovat zdroj]

Kategorie Human eyes ve Wikimedia Commons

  1. HUGHES, James. Velká obrazová všeobecná encyklopedie. [s.l.] : Svojtka & Co., 1999. ISBN 80-7237-256-4. Kapitola Lidské tělo - smyslové orgány, s. 157.  

Související články[editovat | editovat zdroj]