André Kertész

Z Wikipedie, otevřené encyklopedie

André Kertész
André Kertézs v roce 1982
Narození
Datum:	2. červenec 1894
Místo:	Budapešť, Maďarsko
Úmrtí
Datum:	28. září 1985
Místo:	New York City, Spojené státy americké

André Kertész (* 2. července 1894 Budapešť, Rakousko-Uhersko – † 28. září 1985 New York City, Spojené státy americké) byl významný fotograf maďarského původu. Přispěl významně jako průkopník fotografické kompozice a svým úsilím při vytváření fotoesejí. Už na počátku své dlouhé kariéry používal neortodoxní úhly záběru a neuznával kompromisy ve své osobitém fotografickém stylu, což předcházelo pozdějšímu širšímu uznání. Sám Kertész však ani na sklonku svého života necítil světové uznání, které by si podle sebe zasloužil. Je uznáván jako významná osobnost fotožurnalismu a fotografie jako celku.^[1][2] Jeho rodina od něho očekávala, že bude pracovat jako obchodní makléř. Kertész byl fotografický samouk a jeho rané práce byly otiskovány v novinách a časopisech. Publikoval stále během svého života, i když za svou práci přestal brát honorář. Krátce působil v První světové válce a roku 1925 se i proti vůli své rodiny odstěhoval do Paříže. Tam se podílel na umělecké aktivitě přistěhovalců a také hnutí Dada. Dosáhl také úspěchu komerčního a úspěchu u kritiků. Bezprostřední hrozba druhé světové války jej donutila opět emigrovat, tentokrát do Spojených států. V USA byl jeho život ještě těžší a svůj věhlas musel od základů vybudovat znovu. Vedl roztržky s několika redaktory, o kterých si myslel, že nechtějí uznat jeho práci. Ve čtyřicátých a padesátých letech pro časopisy přestal pracovat a začal získávat větší mezinárodní úspěch. Přes mnohá ocenění, která získal v průběhu několika let, měl Kertész stále pocit, že není dostatečně doceněn a tento dojem se nezměnil ani ve chvíli jeho smrti. Jeho životní dráha se dělí obecně podle významnosti jeho práce na čtyři časová období: maďarské, francouzské, americké a na sklonku jeho života období mezinárodní.

Obsah 1 Život 1.1 Mládí 1.2 Maďarské období 1.3 Francouzské období 1.4 Americké období 2 Stáří a smrt 3 Dílo 4 Odkazy 4.1 Reference 4.2 Související články 4.3 Literatura (výběr) 4.4 Externí odkazy

[editovat] Život

[editovat] Mládí

André Kertész se narodil v Budapešti 2. července 1894 do židovské rodiny střední třídy. Jeho otec Lipót Kertész pracoval jako prodavač knih, jeho matka se jmenovala Ernesztin Hoffmann.^[3] Andor, svými přátely přezdívaný "Bandi", byl prostředním dítěm ze tří synů. Když Lipót Kertész v roce 1908 zemřel na tuberkulózu, zanechal ovdovělou Ernesztinu bez zdroje příjmů na péči o její tři děti, Andora, Imre a Jenő. Naštěstí Ernesztinin bratr Lipót Hoffmann, se o zabezpečení rodiny Kertészových postaral a pro její tři syny byl jako jejich otec. Rodina se brzy přestěhovala do Hoffmannovy venkovské usedlosti ve Szigetbecse, kde byl Kertész vystaven pozvolnějšímu životnímu tempu a pastoračnímu způsobu života, který mohl také opvlivnit jeho další profesní dráhu.^[1][2][4][5]

Lipót hradil za Kertészovo studium obchodního oboru na Academy of Commerce až do jeho promoce roku 1912 a pak mu krátce nato opatřil místo na burze.^[5] Avšak na rozdíl od svého bratra Imreho, který na burze v Budapešti pracoval až do své smrti v roce 1957, Kertész měl o obchodování s cennými papíry malý zájem. Místo toho posílal kreslené obrázky do ilustrovaných časopisů a věnoval se takovým činnostem jako rybolov a koupání v Dunaji v oblasti poblíž domu jeho strýce. Až teprve Kertészovo první setkání s fotografickým časopisem bylo impulzem k tomu, aby se stal fotografem. Vliv na něj měly některé obrazy Lajose Tihanyi a Gyuly Zilzer a stejně tak i poezie.^[1][2][4][6]

[editovat] Maďarské období

Kertész si koupil svůj první fotoaparát v roce 1912, jakmile si vydělal dostatek financí. Byla to kamera ICA zabalená v krabici. Kameru si pořídil i přes protesty rodiny, která chtěla aby pokračoval ve své podnikatelské kariéře. Ve svém volném čase začal fotografovat místní rolníky, cikány a krajinu v okolí maďarských plání. Jeho první fotografií je pravděpodobně "Sleeping Boy, Budapest" z roku 1912.^[4] Kertészovy fotografie byly poprvé zveřejněny roku 1917 za první světové války, kdy byl členem rakousko-uherské armády. Fotografie se objevily v časopise Erdekes Újság.^[5] Kertész byl samouk a jeho vyzrálý styl je patrný například na snímku "Eugene", který pochází z roku 1914.^{[1][2][3][4][6]}

Ve svých dvaceti letech, v roce 1914, byl poslán na frontu, kde dokumentoval život v zákopové válce s lehkým fotoaparátem (Goerz Tenax)^[5], který se ukázal jako perfektní pro přesuny během boje. Bohužel, většina z těchto fotografií byla zničena během Maďarské revoluce v roce 1919. Kertész byl raněn kulkou v roce 1915 a na svou pravou paži dočasně ochrnul.

Byl poslán do vojenské nemocnice v Budapešti, ale později byl převezen do Esztergomu, kde i nadále fotografoval. Pořídil zde i svůj autoportrét do soutěže časopisu Borsszem Jankó.^[5][6] Z tohoto období je patrně nejslavnější snímek „Underwater Swimmer, Esztergom, 1917“ (Podvodní plavec), jediná fotografie dochovaná z této série. Zobrazuje plavce, jehož obraz je zdeformovaný vodou a odlesky světla v ní. Tato fotografie byla jiskrou, která u Kertésze zapálila zájem o obrazové deformace, které vedly ke vzniku jeho série fotografií „Distortions“ na počátku třicátých let.^{[1][2][4][5][6]}

Kertész zůstal mimo frontu až do uzaření míru v roce 1918, po němž se neochotně vrátil na burzu.^[5] Na burze, kde oba pracovali, však potkal svou budoucí manželku Erzsebet Salomonovou (která později změnila své jméno na Elizabeth Saly) a začal se ucházet o její ruku. Během tohoto období i po zbytek celého života stála Elizabeth Kertészovi jako modelka.

Svůj volný čas i nadále věnoval fotografování, pořídil celou řadu portrétních fotografií svého bratra Jenőa. Byl však stále nespokojen s prací na burze a tak na začátku dvacátých let zkusil pracovat v zemědělství a včelařství. Tento odvážný podnik však měl krátké trvání - skončil v souvislosti s příchodem politických zmatků a komunismu.

Opět se vrátil na burzu a byl zcela rozhodnutý opustit Maďarsko, především proto, aby unikl před svým současným životem, ale chtěl se také přihlásit do jedné z francouzkých fotografických škol. Navzdory půvabu Paříže ho maminka nakonec přesvědčila, aby zatím neodcházel. Tento sen o odchodu z Maďarska tedy nemohl být realizován, a tak do té doby Kertész pokračoval v práci ve směnárně a fotografoval pouze ve svém volném čase.

V roce 1923 dostal nabídku za jednu svou fotografií na stříbrnou medaili od maďarského amatérského fotografického sdružení, ale s podmínkou, že bude své fotografie tisknout brom-olejovým tiskem. Kertész tuto podmínku nepřijal a medaili odmítl.^[5] Odměnu dostal, když jednu jeho fotografii použil maďarský zpravodajský časopis Érdekes Újság na obálce vydání z 26. června 1925. Časopis již zveřejnil jinou jeho fotografii ve svém vydání z 25. března 1917, ale tentokrát to bylo poprvé, co Kertészova fotografie byla umístěna na obálce. V té době se již zcela rozhodl odjet fotografovat do Paříže.^[1][2][4][6]

[editovat] Francouzské období

Kertész emigroval do Paříže v září 1925 i proti přání své matky. Opustil nejen ji, ale také své dva bratry, svou ženu a svého strýce Lipóta Hoffmanna, který krátce poté zemřel.^[3] Jenő opustil Maďarsko, aby mohl žít v Argentině, ale Elizabeth zůstala až do té doby, než se její budoucí manžel v Paříži etabluje a mohli by žít spolu. Kertész se stal jedním z mnoha maďarských umělců, kteří opustili Rakousko-Uherskou monarchii, jako například další fotografové François Kollar, Robert Capa, Emeric Fehér nebo Brassaï a nebyl ani jediným umělcem, který emigroval do Paříže: Man Ray, Germaine Krull (německá fotografka, která se rovněž podílela na výstavách spolu s Kertészem) a Lucien Aigner - ti všichni emigrovali ve stejném období. V Paříži se setkal s kritickým a komerčním úspěchem. Publikoval své práce v celé řadě časopisů, pro které pracoval na objednávku po celé Evorpě - Německu, Francii, Itálii a Velké Británii. Kertész byl prvním fotografem, který měl v Paříži svou vlastní samostatnou výstavu. Kurátor Jan Slivinsky v roce 1927 vystavil 30 jeho fotografií v galerii Sacre du Printemps.^[1][2][5] Během dalších let Kertész uspořádal mnoho výstav samostatných, případně skupinových s jinými umělci.^[2][5][6] Na jedné výstavě v Julien Levy Gallery v New Yorku v roce 1932 byla cena Kertészových autorských tisků stanovena na 20 americkkých dolarů, což během tehdejší Velké hospodářské krize bylo poměrně hodně peněz.^[4]

Kertész si brzy po příjezdu do Paříže změnil své jméno na André, které používal již po celý zbytek svého života. V té době lákal dadaismus jako začínající směr celou řadu fotografů a umělců, zejména ve Francii. Kertész se s dadaisty seznámil velmi rychle a jeden z nich, Paul Dermée, jej začal přezdívat Brother Seer (Bratr jasnovidec) a Brother Seeing Eye (Bratr vidoucí oko) během Kertészovy první samostatné výstavy v roce 1927, což měla být narážka na středověké mnišské kláštery.

Kertész během pobytu v Paříži kontaktoval a navštěvoval různé další maďarské fotografy a umělce a nechával je zazářit jako hvězdy na výstavách, které společně s některými z nich pořádal. Navštěvoval však také mnoho svých přátel sochařů - ohromoval jej totiž kubistický pohyb. V rámci své tvorby tvořil portréty umělců ze svého blízkého okolí, mimo jiné také malířů Pieta Mondriana^[7] a Marca Chagalla, spisovatelky Colette^[2] a filmaře Sergeje Eisensteina.^[2] V roce 1928 Kertész přešel z kompikované deskové kamery na Leicu, která byla mnohem pohotovější.^[6][7] Období konce dvacátých let bylo patrně jedno z nejproduktivnějších. Kertész fotografoval každý den, řada z jeho děl byla publikována v časopisech po celém světě, pečlivě rozděloval svůj čas mezi prací a volnou tvorbou.^[1][2][5] V roce 1930 byl Kertész oceněn stříbrnou medailí za služby fotografii na výstavě Exposition coloniale v Paříži.^[5]

Kertész publikoval na obálkách francouzských časopisů jako byly Vu a ''Art et Médecine.^[3][2][5] Po novinářské stránce nejvíce spolupracoval s francouzkým redaktorem a vydavatelem časopisu Vu Lucienem Vogelem, který tisknul jeho snímky bz vysvětlující prózy a nechával jej psát zprávy na různá témata. Kertész rád cestoval s fotoaparátem po Paříži a v jejím blízkém okolí a pro Vogela fotografoval na žádané téma.

Kertész byl v roce 1933 pověřen, aby vytvořil jednu ze svých nejslavnějších sérii - „Distortion“: soubor asi 200 fotografií aktů dvou modelek v různých pózách se zdeformovanými obrazy od pokřiveného zrcadla, podobně jako v zrcadlovém bludišti. V některých případech byly obrazy modelelek Najinskay Verackhatz a Nadi Kasine tak zkreslené, že na nich bylo možné rozpoznat pouze končetiny nebo rysy obličeje. Několik jejich fotografií se objevilo 2. března ve vydání takzvaného „dívčího časopisu“ Le Sourire a později 15. září 1933 ve vydání Arts et métiers graphiques.^[1][2][4] Kertész později vydal fotografickou knihu se stejným názvem Distortions.^[2][6]

Po své první knize fotografií Enfants vydanou v roce 1933, kterou věnoval Elizabetě a také své matce, která v tomtéž roce zemřela, následovala celá řada dalších knižních publikací.^[2][6] Jeho další kniha Paříž byla vydána v roce 1934 a věnoval ji svým bratrům Imrovi a Jenőovi. Kniha Nos Amies les bêtes („Naši kamarádi zvířata“) byla vydána v roce 1936 a Les Cathédrales du vin („Katedrály vína“) v roce 1937.^[1][4][5]

Aniž by o tom jeho rodina a také většina přátel věděli, oženil se Kertész na konci dvacátých let s francouzskou portrétní fotografkou Roszou Klein (užívající své umělecké jméno Rogi André).^[2] Manželství mělo krátké trvání a Kertész o něm až do své smrti nemluvil, aby to Elizabetě nezpůsobovalo bolest. V roce 1930 se odhodlal odjet do Maďarska navštívit svou rodinu. Po roce, při návratu zpět do Paříže jej Elizabeth následovala i přes nevoli své rodiny. Od té doby se již Elizabeth a André od sebe neodloučili. I přesto, že jeho matka téhož roku umřela, byli spolu oddáni 17. června 1933.^[1][4][6]

V době kdy se Kertész oženil získávala v Německu moc Národně socialistická německá dělnická strana. To bylo výzvou pro mnohé ilustrované časopisy, aby začaly zveřejňovat příběhy s politickými tématy, ale řada z nich kvůli zachování politické neutrality publikovat přestala. Od té chvíle Kertész dostával stále méně práce a s Elizabetiným souhlasem se rozhodl odstěhovat do New Yorku a pracovat pro agenturu Keystone, kterou vlastnil Ernie Prince. V roce 1936, navzdory hrozbě druhé světové války a nedostatku práce se Elizabeth s Kertész nalodili na loď Washington SS o odpluli do Manhattanu.^{[1][2][4][5][6]}

[editovat] Americké období

Kertész dorazil do New Yorku se svou manželkou 15. října 1936, aby se pokusil o oživení jeho fotografické slávy a hledání nové inspirace v Americe.^[2][3] Se svou ženou žili osaměle v hotelu Beaux Arts v Greenwich Village.^[5] Od svého příjezdu Kertész spatřoval život v Americe těžší, než si kdy myslel, a tak začalo to, co později sám označil jako "absolutní tragédie".^[4]

Ocitl se nyní bez svých francouzských přátel a umělců. Navíc lidé, když je v Americe fotografoval, k němu nebyli tak přátelští jako v Paříži. Krátce po svém příjezdu se Kertész obrátil na Beaumonta Newhalla, vedoucího fotografického oddělení Muzea moderního umění (MoMA), který připravoval výstavu s názvem Fotografie 1839-1937.^[5] Když mu Kertész nabízel pro výstavu některé své snímky z kolekce Distortions, Newhall je kritizoval a Kertész to velmi těžce nesl. Navzdory tomu, Newhall některé fotografie vybral a vystavil je.^[6]

Kertész uspořádal svou vlastní individuální výstavu v prosinci 1937 v Galerii PM. Posledním pomyslným hřebíčkem do rakve pro Kertésze bylo, když agentura Keystone, která mu dávala fotoreportérskou práci na různých místech, jej dosadila na pozici, ve které musel trávit celý den studiu společnosti.^[2] Kertész se pokoušel vrátvu do Francie, ale neměl peníze, a když je konečně našetřil, byla to druhá světová válka, která znemožnila odcestovat do Francie. Jeho zápas s angličtinou dělal jeho problém ještě složitější.Se svou neschopností mluvit francouzsky se ve Francii vypořádat dokázal, ale v New Yorku, kde se již jako outsider cítil, byla jazyková bariéra vysilující.^[1][4]

Poté, co ho v roce 1937 jeho nadřízený Ernie Prince propustil z agentury Keystone, začal si hledat jinou práci. Dostal zakázku od časopisu Harper's Bazaar na reportáž pro článek o obchodním domu Saks Fifth Avenue do dubnového výdání 1937.^[3] Časopis pokračoval ve vzájemné spolupráci i v dalších vydáních. Kertész pro zlepšení své finanční situace získával také provize z magazínu Town & Country. O spolupráci jej požádal také Vogue^[3], ten ale nabídku odmítl, jelikož se obával, že by nebyl schopen s nadšením fotografovat módní snímky v ateliéru. Namísto toho se rozhodl, že bude pracovat pro časopis Life počínaje sérií s názvem The Tugboat (Remorkér).

Nicméně však i přes jasně zadané příkazy tématu, fotografoval nejen remorkéry, ale navíc také celý přístav a dění v něm. Vzhledem k tomu Life odmítl tyto fotografie zveřejnit a Kertész byl opět zklamán s tlakem zaměstnavatele a se situací ve fotografickém průmyslu.^[1][2][4][6]

Dne 25. října 1938 vydání časopisu Look otisklo sérii fotografií s názvem A Fireman Goes to School (Hasič jde do školy), ale autorství bylo připsáno Ernie Princovi – Kertészovu bývalému šéfovi.^[5] Rozčilený Kertész byl téměř rozhodnut již dále s ilustrovanými časopisy nespolupracovat. Přesto se však několik jeho děl objevilo v časopise Coronet v roce 1937. Další studená sprcha však přišla o dva roky později, když speciální číslo stejnojmenného časopisu obsahovalo výběr Nejvíce pamětihodné fotografie Coronetu a žádná z nich nebyla jeho. Přerušil poté veškeré vazby s časopisem a jeho editorem Arnoldem Gingrichem. Podobná situace se opakovala v červnu 1941, tentokrát ve vydání Vogue, který byl věnován fotografii na počest Condé Nast Montrose, hlavy Condé Nast Publications. Navzdory tomu, že časopisy Vogue a House and Garden otiskly více než 30 fotoesejí a článků, Kertész v seznamech fotografů vůbec nefiguroval. Protože on a Elizabeth měli maďarské pasy, byli v témže roce označen za cizince a nepřítele a v důsledku druhé světové války mu nebylo povoleno fotografovat venku nebo činit cokoli by ohrožovalo národní bezpečnost.^[5] Později mu byly také sejmuty otisky prstů. Protože nechtěl být zatčen, nebo mít potíže s policií, a také proto že Elizabeth začala s maďarským přítelem spustila kosmetickou společnost (Cosmia Laboratories), přestal Kertész dělat objednané práce a na tři roky zmizel z veřejného světa fotografie.^[1][2][4][6]

Elizabeth se stala občankou USA 20. ledna 1944 a 3. února také její manžel.^[2][5] Navzdory tvrdé konkurenci dalších fotografů, jako byl například Irving Penn se Kertész začal opět věnovat práci za provizi. Přestože nebyl zahrnut na seznamu 63 fotografů uvedených v magazínu Vogue „fotografického rodopisného stromu“ nejdůležitějších fotografů tehdejší éry, byl najat na práci pro vánoční vydání House and Garden, pro který již kdysi pracoval. V červnu 1944 mu nabídl ředitel americké škole designu Nový Bauhaus László Moholy-Nagy pozici lektora katedry fotografie. Pro Kertésze to byla čest, ale nabídku odmítl. Následující rok vydal další fotografickou knihu s názvem Day of Paris (Den v Paříži), která se skládala z fotografií pořízených těsně před odjezdem z Francie. Kniha získala rozhodující úspěch. Další rok Kertész kývl na nabídku nového uměleckého ředitele House and Garden na exkluzivní smlouvu k dlouhodobé spolupráci. Přestože kontrakt omezoval jeho redakční schopnosti a dokonce jej nutil trávit mnoho hodin v ateliéru, tak plat minimálně 10.000 amerických dolarů ročně a také to, že se mu vrátí všechny naexponované negativy, bylo pro Kertésze přijatelné.^[1][4][5][6]

Přestože byl z části omezen rozsah jeho působnosti, byl Kertész posílán do mnoha slavných domácností a míst, fotografoval v Anglii, Budapešti a také v Paříži. Během tohoto období 1945 - 1962 bylo zveřejněno v House and Garden více než 3000 jeho fotografií a v tomto odvětví si vytvořil dobré jméno. Nicméně během této doby Kertész nafotografoval velmi málo z vlastní tvorby a rostl u něj hlad po umělecké tvořivosti.^[1][2][4]

[editovat] Stáří a smrt

V roce 1946 Kertész zorganizoval samostatnou výstavu v Chicagském Institutu umění, která se skládala hlavně z fotografií z cyklu Den v Paříži. Sám Kertész tuto událost často označoval jako jednu ze svých největších momentů v Americe.^[5] Potom však veřejně nevystavoval až do roku roku 1962, kdy byly jeho snímky vystaveny pro veřejnost na univerzitě v Long Islandu. Toto období strávil prací pro House and Garden. Také byl „zaskočen“ tím, že jeho díla nebyla obsažena na slavné výstavě Lidská rodina Edwarda Steichena v Muzeu Moderního umění v New Yorku v roce 1955. Ke konci roku 1961 pro drobné spory zrušil zakázky pro společnost Condé Nast Publishing a s pocitem osvobození se vrátil zpět na mezinárodní fotografickou scénu. Toto pozdější období jeho života je často označováno jako „mezinárodní období“,^[4] při kterém se mu podařilo získat uznání na celém světě a také uspořádal celou řadu výstav v mnoha zemích. O rok později se objevil na výstavě IV Mostra Biennale Internazionale della Fotografia v Benátkách a v témže roce také ve Francouzské národní knihovně v Paříži. V Benátkách mu byla udělena zlatá medaile za rozvoj fotografie, což mu dalo takový pocit uznání, který při práci v redakci House and Garden nikdy necítil. Později také navštívil Argentinu, aby viděl svého bratra Jenőa.^{[1][2][4][5][6]}

Během tohoto období Kertész experimentoval s barevnou fotografií, ale zhotovil jich pouze několik. (K barevné fotografii pořízenou Polaroidem se pak ještě vrátil na přelomu sedmdesátých a osmdesátých let.^[8]) V roce 1964, nedlouho po Johnu Szarkowském, se stal šéfem fotografického oddělení Muzea moderního umění, sám Szarkowski představil Kertésze samostatnou výstavou.^[5]

Autor děl, a samozřejmě i výstava samotná, byl kladně přijat kritikou a byl brzy známý ve fotografických kruzích jako důležitá osobnost, ale prý to stále nebylo dost na to, jak si Kertész celý život představoval.

Kertész a Elizabeth se v roce 1952 přestěhovali do bytu ve 12. patře poblíž Washington Square Park v New Yorku. Z tohoto bytu nasnímal pravděpodobně nejlepší sérii fotografií od svého příchodu do Ameriky - sérii, která zachycuje zasněžené Washington Square se siluetami a stopami, kterou pořizoval teleobjektivem.

V roce 1965, díky „nově objevenému talentu“, byl Kertész jmenován členem představenstva American Society of Media Photographers a sdružení Guggenheim Fellowship jej vyznamenalo umístěním na seznam vyznamenaných v roce 1974 (List of Guggenheim Fellowships awarded in 1974). Kertész se v následujících letech objevoval na mnoha výstavách po celém světě, a to až do počátku devadesátých let. Kromě toho získal celou řadu ocenění: v roce 1974 obdržel od francouzského ministra Řád umění a literatury, v roce 1977 cenu Mayor's Award of Honor for Arts and Culture v New Yorku, v roce 1980 Medaili města Paříže a téhož roku první Annual Award of the Association of International Photography Art Dealers v New Yorku. V roce 1981 získal čestný doktorát výtvarného umění z Bard College v New Yorku a opět získal Mayor's Award of Honor for Arts and Culture. Kertész v průběhu tohoto období vydal celou řadu nových knih a získal zpět některé své negativy, které nechal ve Francii o několik desetiletí dříve.^[2][4][5][6]

[editovat] Dílo

[editovat] Odkazy

Související články obsahuje Portál Fotografie

[editovat] Reference

V tomto článku je použit překlad textu z článku André Kertész na anglické Wikipedii.

1. ↑ ^{a b c d e f g h i j k l m n o p q r} NAEF, Weston J.; Sandra S Phillips; David Travis. André Kertész: Of Paris and New York. Chicago : The Art Institute of Chicago, 1985. ISBN 0-500-54106-X. s. 7–124. (anglicky)
2. ↑ ^{a b c d e f g h i j k l m n o p q r s t u v w x y} CAPA, C.; Hal Hinson; Susan Harder. André Kertész: Diary of Light 1912-1985. New York : Aperture Books, 1987. ISBN 0-89381-256-0. s. 198-206. (anglicky)
3. ↑ ^{a b c d e f g} Jeffrey, I. (1997). The Photography Book. Phaidon Press Ltd, 240. ISBN 0-714-83634-6. 
4. ↑ ^{a b c d e f g h i j k l m n o p q r s t} Borhan, Pierre (2000). André Kertész: His Life and Work. Boston: Bulfinch Press, 8–32. ISBN 0-8212-2648-7. 
5. ↑ ^{a b c d e f g h i j k l m n o p q r s t u v w x y} Corkin, Jane; B. Lifson (1982). André Kertész: A Lifetime of Photography. London: Thames and Hudson, 9–11. ISBN 0-500-54085-3. 
6. ↑ ^{a b c d e f g h i j k l m n o p q} Könemann (1997). Aperture Masters of Photography: André Kertész. New York: Aperture Foundation Inc, 5–22, 86–94. ISBN 3-895-08611-8. 
7. ↑ ^{a b} Pasi, Alessandro (2003). Leica: Witness To A Century. New York: W.W. Norton, 54–55. ISBN 0-393-05921-9. 
8. ↑ http://www.stephendaitergallery.com/dynamic/artwork_display.asp?ArtworkID=1378

[editovat] Související články

• Kertész (kráter) - Kráter na planetě Merkur byl pojmenován na počest tohoto fotografa.

[editovat] Literatura (výběr)

• Anna Fárová: André Kertész, Praha, Odeon, 1966
• André Kertész: A lifetime of photography, London, Thames and Hudson, 1982
• Daniela Mrázková: Příběh fotografie, Praha, Mladá fronta, 1985
• Greenough, Sarah; Robert Gurbo & Sarah Kennel (2005). André Kertész. Princeton: Princeton University Press. ISBN 0-691-12114-1. (Kniha, která obsahuje pouze vintage printy, shrnuje výsledky nových výzkumů a mnohé mylné představy o fotografovi opravuje).

[editovat] Externí odkazy

• (en) André Kertész: Life and Its Juxtapositions – životopis a ukázky díla
• (en) André Kertész: medailon na stánkách The Getty Center
• (en) André Kertész, The National Gallery of Art, Washington
• (en) životopis André Kertésze na stránkách The J. Paul Getty Museum
• (en) André Kertész - medailon
• (en) Masters of Photography: André Kertész - ukázky díla