Jan Sarkander

V tomto článku je použita zastaralá šablona „Příbuzenstvo“.
Z Wikipedie, otevřené encyklopedie
Svatý Jan Sarkander
Socha Jana Sarkandra na Sloupu Nejsvětější Trojice
Socha Jana Sarkandra na Sloupu Nejsvětější Trojice
Mučedník
Narození20. prosince 1576
Skoczów, Těšínské knížectví
Úmrtí17. března 1620 (ve věku 43 let)
Olomouc
Svátek6. května (ČR), 30. května (Polsko) či 17. března (trad. ČR)
Místo pohřbeníKatedrála svatého Václava
Vyznáníkatolická církev
Blahořečen6. květen 1860 papežem Piem IX. v Římě
Svatořečen21. květen 1995 papežem Janem Pavlem II. v Olomouci
Patronemzpovědníků a zpovědního tajemství
Logo Wikimedia Commons multimediální obsah na Commons
Některá data mohou pocházet z datové položky.

Příbuzenstvo
matka Helena Gurecká z Kornic
otec Řehoř Matěj Sarkander
bratr Mikuláš Sarkander
manželka Anna Plachetská

Svatý Jan Sarkander (20. prosince 1576 Skočov – 17. března 1620 Olomouc) byl moravský katolický kněz a farář v Holešově. Interpretace jeho působení je dodnes kontroverzním tématem a to především v rámci ekumenického dialogu mezi českými katolíky a protestanty. Jeho bratrem byl kanovník Mikuláš Sarkander.

Život

Od roku 1589 pobýval v Příboře.

Od roku 1592 studoval filosofii na latinské škole Olomouci. V roce 1597 byl imatrikulován na olomoucké univerzitě[1] a od roku 1600 pak studoval filozofii v Praze, kde se roku 1603 stal doktorem filosofie, poté od roku 1604 studoval teologii ve Štýrském Hradci. Studia předčasně ukončil v roce 1606 nejspíše kvůli svatbě s protestantkou Annou Plachetskou, dcerou kupce z Velkého Meziříčí, nicméně se nedochovala manželská smlouva, takže nelze s určitostí říct, že by sňatek opravdu proběhl. Po roce Anna pravděpodobně zemřela a Sarkander mohl pokračovat v duchovní dráze.

21. prosince 1607 přijal Sarkander v Kroměříži nižší (podjáhenské) svěcení z rukou kardinála Ditrichštejna, který jej zároveň 19. března 1609 v Brně vysvětil na jáhna. 22. března téhož roku mu pak udělil kněžské svěcení olomoucký světící biskup Jan Křtitel Civalli. Na konci roku 1609 byl na příkaz kardinála Ditrichštejna uvězněn, neboť pomohl bratrovi Mikulášovi uprchnout z vězení, kde pobýval obžalován ze zrady.

Od roku 1609 byl farářem v Uničově, 1611 farářem v Charvátech, 1612 farářem ve Zdounkách, 1615 farářem v Boskovicích.

Od roku 1616 byl farářem v Holešově, kde se stal zpovědníkem Ladislava Popela z Lobkovic. Sarkander jako farář v Holešově vedl dlouhé majetkoprávní spory se sousedním evangelickým pánem Václavem Bítovským z Bítova.

Freska znázorňující průvod Jana Sarkandera v Holešově a kozáci Lisovčíci

Když Lobkovic přechodně ztratil vliv (1619), Sarkanderovi přátelé poradili, aby uprchl. Jan Sarkander se následně vydal na pouť do Čenstochové a přechodně pobýval v Krakově. V listopadu 1619 se vrátil na Moravu.

Lisovčíci ve službách polského katolického krále vtrhli v únoru roku 1620 na Moravu, což bylo doprovázeno značným drancováním. Prakticky bezbranný Holešov ovšem zůstal ušetřen poté, co vyšlo lisovčíkům naproti procesí s monstrancí (ozdobná schránka na vystavování a uctívání Nejsvětější Svátosti Oltářní) v rukou. Nájezdníci se zastavili, přidali se ke zpěvu a modlitbám a pak pokračovali v cestě. Podle některých později vzniklých legend vedl procesí sám Sarkander, ale to není příliš pravděpodobné, spíše to byl jen holešovský zámecký kaplan Samuel Tuček.[2] Převážně evangelické okolí bylo přitom vypleněno a zvlášť velké škody utrpěl majetek pana Václava Bítovského z Bítova.

Místo zadržení Jana Sarkandra u mostu přes Bečvu u silnice na Troubky, Tovačov na Přerovsku, se sochou světce

Poté, co na Moravě došlo k převratu a s pomocí českého vojska získali moc moravští protestantští stavové sympatizující s českým stavovským povstáním, ocitl se Sarkander ve velkém nebezpečí - byl touto stranou podezříván, že v Čenstochové z pověření Lobkovice dojednal pomoc císaři Ferdinandovi, kterého nechtěli moravští stavové uznat. Pokusil se uprchnout, ale byl po delším cestování a skrývání dopaden na území Tovačova u mostu přes Bečvu směrem na Troubky. Dočasně byl uvězněn ve sklepení domu č. 8 (Paní dům) v Tovačově a poté pohnán před povstalecký soud. Shodou okolností byl sudím právě Václav Bítovský z Bítova.

Mučení a smrt

Po zatčení byl čtyři týdny vyslýchán právem útrpným v městském vězení s mučírnou na místě dnešní Sarkandrovy kaple v Olomouci. Byl nucen k prozrazení, o čem v Polsku jednal, kdo pozval cizí vojska do země a co mu svěřil Ladislav Popel z Lobkovic při zpovědi. Sarkander obvinění, že domlouval vpád polského vojska nebo vedl tajná jednání v Polsku, odmítal a co mu svěřil Popel z Lobkovic, rovněž odmítl prozradit, protože by to znamenalo prozrazení zpovědního tajemství.

„ A když s ním dále nemohli nic pořídit a sami se s ním docela umořili a unavili, dali ho takto spáleného sejmout z mučidla, ale napomenuli ho vážně, aby se rozmyslil, s připomenutím předešlého, a tak odešli. Protože se pak nemístně dali slyšet, že s ním zavedou čtvrtou torturu, odpověděl jsem a odporoval, že je to proti všemu právu a spravedlnosti. “
— Jan Scintilla v dopise kardinálu Ditrichštejnovi (1621)[3]
Freska znázorňující věznění Jana Sarkandera
Freska znázorňující mučení Jana Sarkandera

Byl třikrát mučen běžnými způsoby a nakonec, v rámci třetí tortury, ještě i mimořádnými, které kat na přání soudců použil, nicméně zradu nepřiznal a zpovědní tajemství neprozradil. Když nakonec kat prohlásil, že už nezná žádná další mučení, která by na něj mohl použít, vyslýchající navrhli speciální mučení, nicméně ani to nevedlo k cíli. Před čtvrtou torturou zachránil Sarkandera rychtář Scintilla, který se vzepřel soudní komisi a zdůraznil, že takové pošlapání práva nemůže schválit. Komise poté od úvah o čtvrté tortuře ustoupila.[4]

O mučení i odpovědích byl pořizován podrobný protokol, ten ale na konci rozzuřený Ctibor Žernovský sebral a patrně zničil. Jediné podrobnějším autentickým popisem Sarkanderova osudu během věznění je tak zpráva rychtáře Jana Scintilly, sepsaná v roce 1621 pro kardinála z Ditrichštejna.[5]

Mučení Sarkanderovi způsobilo celou řadu vážných zranění (očití svědkové vypovídali, že když se ve vězení modlil breviář, otáčel listy jazykem, nemoha tak činit rukama) a na jejich následky zemřel v žaláři o necelé čtyři týdny později.

Pokud jde o obvinění, které proti Sarkanderovi vznášeli protestantští vůdci, není znám žádný důkaz o tom, že by se účastnil jednání o polské pomoci císaři nebo o něm vůbec věděl. Pomoc v Polsku každopádně dojednalo tajné císařské poselstvo vedené hrabětem Michalem z Althanu.[6]

Jeho soudce, Václav Bítovský z Bítova, bojoval po porážce stavovského povstání proti Habsburkům v řadách cizozemských armád, v roce 1627 byl zajat v bitvě u Bernsteinu a převezen do Brna. Po doplňovacích výsleších a procesu (odsouzen k smrti za velezradu byl již v nepřítomnosti v roce 1622) byl 27. března 1628 popraven.[7]

Úcta

Kostel sv. Jana Sarkandera v Pašovicích (1995)
Kostel sv. Jana Sarkandera v obci Velké Hůrky

Umučení kněze vyvolalo okamžitě značné pobouření. Jeho kult jako mučedníka se poměrně brzy rozšířil nejen na Moravě, ale i v Polsku a v Čechách.

Dne 15. září 1859 ho papež Pius IX. blahořečil, a 21. května 1995 byl v Olomouci papežem Janem Pavlem II. svatořečen současně se Zdislavou z Lemberka. Kanonizace Jana Sarkandera byla ve své době kontroverzním tématem a nemalá část veřejnosti se stavěla proti ní. Proti kanonizaci se dosti ostře postavili též evangelíci a byla vnímána jako krok proti ekumenickému hnutí.

Jelikož jde o poměrně nového svatého, má zatím jen málo kostelů a kaplí. Z našich kaplí je nejznámější Sarkandrova kaple v Olomouci, která stojí na místě vězení, kde byl umučen. Ještě v roce svatořečení 23. září 1995 byla také sv. Janu Sarkanderovi zasvěcena nová kaple[8] v Pašovicích u Uherského Brodu. Jeho kostely najdeme nejvíce v Polsku, viz např. františkánský klášterní kostel sv. Jana Sarkandera v obci Velké Hůrky.

Zajímavým dokladem úcty ke sv. Janu Sarkanderovi mezi Olomoučany je fakt, že jeho sochu bez ohledu na hrozící potíže ze strany církevních úřadů umístili mezi sochy světců zdobící slavný Sloup Nejsvětější Trojice - více než sto let před jeho blahořečením.[9]

V roce 1714 podal hrabě Voračický žádost o svolení postavit v Praze sochu Jana Sarkandera, o jehož svatořečení se tehdy uvažovalo. Autorem sochy měl být Jan Brokoff. Toto povolení mu bylo uděleno a socha byla v roce 1715 postavena v blízkosti arcibiskupského paláce. V roce 1764 byla socha přemístěna na dnešní místo na Hradčanském náměstí na horním koncu Zámeckých schodů, ale již jako socha svatého Filipa Nerejského.[10]

Reference

  1. ↑ Richard Zimprich: Olmütz als deutsche Hochschulstadt in Mähren, Langer Vertrag 1974, strana 8
  2. ↑ Jiří Fiala: Olomoucký pitaval; Danal, Praha 1994; ISBN 80-901485-4-9 (str. 144-145)
  3. ↑ in Jiří Fiala: Olomoucký pitaval; Danal, Praha 1994; ISBN 80-901485-4-9 (str. 151)
  4. ↑ in Jiří Fiala: Olomoucký pitaval; Danal, Praha 1994; ISBN 80-901485-4-9 (str. 146-153)
  5. ↑ její kompletní překlad do češtiny viz in Jiří Fiala: Olomoucký pitaval; Danal, Praha 1994; ISBN 80-901485-4-9 (str. 146-153)
  6. ↑ Jiří Fiala: Olomoucký pitaval; Danal, Praha 1994; ISBN 80-901485-4-9 (str. 144)
  7. ↑ Jiří Fiala: Olomoucký pitaval; Danal, Praha 1994; ISBN 80-901485-4-9 (str. 164-166)
  8. ↑ http://farnostpraksice.webnode.cz/bohosluzby/
  9. ↑ Vladislav Dudák: Metropole Hané: Olomouc a kaple sv. Jana Sarkandra in Týden, 6. 7. 2009; dostupné: http://www.tyden.cz/rubriky/cestovani/okno-do-ceska/metropole-hane-olomouc-a-kaple-sv-jana-sarkandra_127581.html
  10. ↑ EKERT, František. Posvátná místa královského hlavního města Prahy. Svazek I. Praha: Dědictví sv. Jana Nepomuckého / fotoreprint Volvox Globator, 1884 / 1996. ISBN 80-7207-040-1. S. 114. 
epitaf Jana Sarkandra v Sarkandrově kapli v Olomouci, pův. umístěný v dnes zrušeném olomouckém kostele Panny Marie na Předhradí

Literatura

  • BALCÁREK, Pavel. Ve víru třicetileté války : politikové, kondotiéři, rebelové a mučedníci v Zemích české koruny. České Budějovice: Veduta, 2011. 524 s. ISBN 978-80-86829-61-6. 
  • BUBEN, Milan M.; KUČERA, Rudolf; KUKLA, Otakar A. Svatí spojují národy : portréty evropských světců. 2. rozš. vyd. Praha: Panevropa, 1995. 195 s. ISBN 80-85846-00-4. 
  • Bradáč Josef, Ženitba Jana Sarkandra, in: Čejka Gustav (red.), Teologické studie. Sborník teologických statí IV., Praha, ČKCh 1985, 84-106.
  • Černý Jiří: Sv. Jan Sarkander ve výtvarném umění jihozápadní Moravy. In Naším krajem (sborník). Západomoravské muzeum v Třebíči č. 7, 1996, 1-7.
  • Černý Jiří: Některá zapomenutá zobrazení sv. Jana Sarkandra v Čechách a na Moravě, Mezinárodní zpravodajství z katolického světa Report, 2, 2000 (únor), s. 32 – 34.
  • Hrubý František, Kněz Jan Sarkander, moravský mučedník doby bělohorské a jeho legenda. Český časopis historický 45, 1939, 236-271, 445-478. Též zvl. otisk, Praha 1940.
  • Jiří Fiala, Olomoucký pitaval; Danal, Praha 1994; ISBN 80-901485-4-9 (str. 135-160)
  • Foltynovský Josef – Tenora Jan, Bl. Jan Sarkander. Jeho doba, život a blahoslavení, Olomouc, MCM 1920.
  • Foltynovský Josef, Králický rukopis o bl. Janu Sarkandrovi, Hlídka 27 (1910), 379-387.
  • Grulich Rudolf, Der selige Johanes Sarkander, in: Deutschland und seine Nachbarn. Forum für Kultur und Politik, Heft 9, Bonn 1994, 3-26).
  • Hertl Jan, Bl. Jan Sarkander v pojetí prof. Hrubého, Řád. Revue pro kulturu a život 7 (1941) 264-268.
  • Hrubý František, Kalvínský teolog a bouře opavská roku 1603, Český časopis historický 37 (1931) 593-601.
  • Hrubý František, K boji o Jana Sarkandra, 1940.
  • Charouz Jindřich Zdeněk, Hlas v mlčení. Jan Sarkander, kněz a mučedník, in: Kněz a mučedník Jan Sarkander. Sborník ke svatořečení. Olomouc, MCM 1994, 6-73.
  • Indra Bohumír, Ke vpádu lisovčíků na Moravu 1620. Naše Valašsko 8 (1943) 73-77.
  • Keřkovský, Pavel, ed. Evangelíci o Janu Sarkandrovi: sborník ke kanonizaci nového katolického světce. Heršpice: EMAN, 1995. 178 s. ISBN 80-900696-9-X.
  • Kněz a mučedník Jan Sarkander. Sborník ke svatořečení. Olomouc, MCM 1994.
  • Matzke Joseph, Der Seelige Johannes Sarkander, Königstein i. Taunus 1960 (Schriftenreihe des Sudetendeutschen Priesterwerkes Königstein i. Ts., 13).
  • Medek Václav, Kněz Jan Sarkander, Otisk ze Zpráv Vlastivěd. ústavu v Olomouci, 1970.
  • Němec Jaroslav, Rozbor dokumentů o kanonizaci Jana Sarkandra, in: Kněz a mučedník Jan Sarkander. Sborník ke svatořečení. Olomouc, MCM 1994, 100-108.
  • Samerski Stefan, Die Institutionalisierung eines Landespatrons. Der Olmützer Gebetszettel des Jan Sarkander (1576-1620) von 1749, in: Ganz David - Henkel Georg (Hgg.), Rahmen-Diskurse. Kunstbilder im konfessionellen Zeitalter, Münster, Reimer 2004 (KultBild. Visualität und Religion in der Vormoderne 2), 282-300.
  • SCHAUBER, Vera; SCHINDLER, Hanns Michael. Rok se svatými. 2. vyd. Kostelní Vydří: Karmelitánské nakladatelství, 1997. 702 s. ISBN 80-7192-304-4. 
  • Souček Tomáš, Jan Sarkander a Uničov, SevM 64 (1992) 54-56.
  • Šigut František, Čtyři kapitoly o bl. Janu Sarkandrovi, 1939.
  • Šigut František, Kázání o bl. Janu Sarkandrovi v r. 1697, Apoštolát sv. Cyrila a Metoděje 30 (1939), 250-252.
  • Šigut František, Obrana bl. Jana Sarkandra proti útokům dr. Františka Hrubého, Olomouc 1940.
  • Šigut František, P. Martin Ignác Sarkander TJ. bratrem bl. Jana, Hlídka 57 (1940) 143-144.
  • Šigut František, Spiknutí proti smlouvě libenské a Mikuláš Sarkander, SlSb 1969, 242-258, též zvl.otisk, Opava 1969.
  • Šigut František, Bl. Jan Sarkander, [Opava] 1969, rukopis. ZAO Opava, Pozůstalost Fr. Šiguta, inv. č. 98.
  • Šindl Martin, Sv. Jan Sarkander, působení a kult ve Velkém Meziříčí, Velké Meziříčí, SOkA Žďár 1995.
  • Šumšal Jar., Rubín Moravy. Bl. Jan Sarkander, kněz mučedník, sb. Vítězové, Olomouc 1934.
  • Zlámal Bohumil, Blahoslavený Jan Sarkander, Křesťanská akademie, Řím 1969.
  • Zlámal Bohumil, Giovanni Sarcander, heslo v: Bibliotheca Sanctorum IX (Roma 1969) 654-659.
  • Zuber Rudolf, Je svatořečení Jana Sarkandra oprávněné? in: 'Kněz a mučedník Jan Sarkander. Sborník ke svatořečení. Olomouc, MCM 1994, 74-99.

Externí odkazy

Citováno z „https://cs.wikipedia.org/w/index.php?title=Jan_Sarkander&oldid=16507356“