Filip Neri

Z Wikipedie, otevřené encyklopedie
Skočit na: Navigace, Hledání
Sv. Filip Neri
{{{název}}}
Světec radosti
Narození 21. července 1515, Florencie, Itálie
Úmrtí 26. května 1595, Řím, Itálie
Svátek 26. května
Pohřben Chiesa Nuova, Řím, Itálie
Blahořečen 11. května 1615 papežem Pavlem V.
Svatořečen 12. března 1622 papežem Řehořem XV.
Uctíván církvemi římskokatolická církev
Atributy lilie, růženec, srdce, hůl
Patronem mládeže, humoristů, přímluvce při nemocech končetin, ochránce proti zemětřesení

Svatý Filip Neri (21. července 1515, Florencie, Itálie26. května 1595, Řím) byl italským katolickým knězem, zakladatelem kongregace oratoriánů a jedním z modelových světců katolické reformy 16. století. Již za svého života byl nazýván „il Santo“ (světec). K jeho žákům patří např. Cesare Baronio, u nás František Dietrichstein.

Život[editovat | editovat zdroj]

Původ[editovat | editovat zdroj]

Filip se narodil (21. července 1515 do chudé rodiny florentského notáře Francesca. Filipův otec byl velmi zbožný, který se obával proviněním proti církevním předpisům a k víře vedl také všechny své děti. V pěti letech Filipovi umřela matka Lukrecie a Filipův otec se podruhé oženil. Nevlastní matku měl Filip rád, naučil se od ní pozitivnímu přístupu k životu. Filipova nejmilejší sestra Elizabeth popsala svého bratra jako veselého a nezištného a tyto povahové rysy mu vynesly přezdívku „Pippo buono“ – „dobrák Filip“.

Povaha[editovat | editovat zdroj]

Filip byl veselým člověkem, ale jeho humor nebyl kousavý nebo zraňující. Říkalo se mu „Veselý svatý“. Jeden z Filipových výroků, zaznamenaných jeho žáky dokládá, že Filip nepovažoval veselost za hříšnou: „Buďte veselí, synáčkové! Nechci jen, abyste se nedopouštěli hříchů. Ale abyste byli veselí, to chci. Veselý duch dobývá snadněji křesťanské dokonalosti než duch zádumčivý. Pokračuj synu v tom svém veselí, protože to je nejlepší cesta k dokonalosti…Nechci úzkostlivost ani trudomyslnost!“ Jeho oblíbenou knihou byla sbírka vtipů vydaná pod jménem Facezie Piovana Arlotta.

Mládí[editovat | editovat zdroj]

Nejprve Filip navštěvoval městskou školu, poté se mu dostalo vzdělání u dominikánů z kláštera San Marco ve Florencii. Zde se mimo jiné seznámil s učením Tomáše Akvinského a spřátelil se s Otcem Zenobiem Medici. V osmnácti letech odešel do San Germano nacházejícího se nedaleko opatsství Monte Cassina. Zde však Filip nevstoupil, protože potřeboval naprostou samotu, aby slyšel hlas Boží. Nesnesl jakékoli závazky a tato touha jeho ducha po svobodě se později odrázila i v oratoriu, které založil. V San Germano se stal obchodním příručím svého strýce. Díky svému vrozenému umění jednat chápavě a vstřícně s lidmi se v této práci osvědčil. On sám však nebyl se svým životem spokojený a roku 1535 se vydal do Říma.

Řím[editovat | editovat zdroj]

V Římě potkal Florenťana Signora Caccia, který mu svěřil výchovu a vzdělání svých dětí. Filip žil asketicky, jedl pouze chléb, ovoce a zeleninu. Někdy pil po tři dny pouze vodu. Filip brzy opustil Cacciovu rodinu, aby se stal poustevníkem. Ve dne vedl na ulicích náboženská vyučování. Filip ve svých projevech neholdoval okázalosti. Hříšníkům nehrozil strašlivými tresty čekajícími v pekle, přesto jeho kázání na lid silně působila. Po nocích se modlil v kostelech a katakombách. Na univerzitě La Sapienza navštěvoval přednášky z teologie a filozofie. I když byl velmi nadaným studentem, školu nakonec nedokončil kvůli svému přesvědčení, že jej studium odvádí od Boha.

Roku 1537 přišel do Říma sv. Ignác z Loyoly a Filip Neri se s ním spřátelil. Od roku 1538 Filip pečoval o nemocné a umírající a při svých návštěvách nemocnic a žalářů se potkával s Ignácem a jeho žáky. Filip se také staral o opuštěné a zanedbané děti a rád rozmlouval s mládeží. Míval pro ně vlastní kázání a skládal náboženské písně. Mezi Římany se těšil dobré pověsti. Ignác ho přirovnával ke zvonu na věži, který je mimo chrám a zve lidi k Bohu.

Duchovní život[editovat | editovat zdroj]

Mystické zážitky[editovat | editovat zdroj]

Filip měl v průběhu života několik mystických zážitků. Láska Boží jej přepadala při pouhém vyslovení slova Bůh, Láska nebo Ježíš. Vroucně miloval Pannu Marii. Jeho srdce se vždy prudce rozbušilo a hruď se mu svírala. Při mši svaté často stál nehybně jako socha a jeho tvář byla ozářena světlem. V roce 1544 po modlitbě v katakombách sv. Šebestiána prožil extatický stav doteku božské lásky. Hrudní stěna nad Filipovým srdcem se silně vyklenula. Lékařské vyšetření ukázalo, že mu praskla dvě žebra. Zajímavé je, že Filip údajně necítil žádnou bolest.

Vysvěcení[editovat | editovat zdroj]

Pod vlivem sv. Ignáce z Loyoly a Persiana Rosy se Filip nechal 24. května roku 1551 vysvětit. Stal se členem společenství kněží kostela sv. Jeronýma od Křesťanské lásky. Zde začal svou pastorační praxi. Předával víru a vysvětloval Písmo. Stal se jedním z nejvyhledávanějších zpovědníků.

Založení bratrstva Trinità De´Pelegrini[editovat | editovat zdroj]

V roce 1552 Neri založil při kostele sv. Jeronýma od Křesťanské lásky bratrstvo Trinità De´Pelegrini. Měli sem přístup všichni; šlechtici, prostí lidé, duchovní osoby, dělníci i umělci a zbožní lidé. Program tvořilo čtení ze životopisů světců, z dějin církve, z duchovní naučné literatury. Poté všichni přítomní rozmlouvali mezi sebou o získaných poznatcích a rozvíjeli tak své vyjadřovací schopnosti. Nedílnou součástí byly rovněž procházky v přírodě. Žili společně a starali se o spásu duší modlitbou, farní službou, charitativní činností a kázáním. Filip na shromážděních nechával promlouvat i laiky. Domníval se, že jejich duchovní zkušenosti mohou obohatit další křesťany a kněze. Vlivem Filipovy schopnosti získat si respekt nenásilnou formou v podobě osobního charisma, se bratrstvo brzy rozšířilo. Zvolili si společné roucho; rudou kutnu s kapucí zakrývající i obličej. Rudá barva symbolizovala bratrskou lásku, která byla jejich jedinou regulí.

Modlitby bratrstva v lidovém tónu, procesí, pouti, kterých se účastnily i nejvyšší kruhy římského dvora a Filipův názor na úlohu laiků v církvi, jej několikrát přivedly do konfliktu s inkvizicí. Bylo mu zakázáno kázat, sloužit mši svatou a zpovídat. Nakonec se vždy dokázal úspěšně obhájit a jurisdikce mu byla navrácena.

Sedmikostelí[editovat | editovat zdroj]

Filip Neri oživil tradici pouti k sedmi významným bazilikám pocházejících z raně křesťanské doby a pojal ji jako protiváhu ke karnevalům. Trasa poutě byla dlouhá 25 kilometrů. K získání odpustků bylo potřeba vykonat celou cestu pěšky. Sedmikostelí tvořily čtyři větší basiliky: S. Giovanni in Laterano, S. Pietro ve Vatikánu, S. Maria Maggiore, S. Paolo fuori le Mura a tři menší basiliky: S. Croce in Gerusaleme, S. Lorenzo fuori le Mura a S. Sebastiano fuori le Mura.

Oratoriáni[editovat | editovat zdroj]

Roku 1564 vznikla při kostelu San Giovanni dei Fiorentini skupina oratoriánských kněží, která byla roku 1575 papežem Řehořem XIII. povýšena na kongregaci. Oratoriánům byl svěřen kostel Santa Maria Valicella. Kostel byl pro potřeby oratoriánů přestavěn a nazván Chiesa Nuova – Nový kostel. Fresky pokrývající strop střední lodi představují scény z Filipova života.

Vzniklá společnost měla za úkol vypracovat a předložit nové řeholní regule. Tyto předpisy ale nebyly za světcova života dokončeny. Schváleny byly až roku 1618. Filip neměl o vznik těchto předpisů zájem, miloval totiž svobodu vlastní i svobodu druhých. Otázka stanov způsobila rozkol mezi ním a jeho učedníky, kteří snili o řádu s pevnou organizací. Ke konci Filipova života se usmířili.

Přátelé[editovat | editovat zdroj]

Filip měl hodně nepřátel, kteří mu záviděli jeho úspěchy. Na druhou stranu za ním stálo i několik vlivných osobností. Jedním z jeho nejvěrnějších přátel byl Karel Boromejský. I když oba měli rozdílné povahy (Karel byl jemný, distingovaný, Filip naopak prostý a otevřený), rozuměli si. Dalším významným přítelem byl papež Řehoř XIII, s nímž Filip sdílel přátelskou povahu a smysl pro humor. Několikrát byla Filipovi nabídnuta kardinálská funkce, ale on ji pokaždé odmítl. Byl velmi pokorný a sám sebe považoval za hříšníka. Často opakoval: „Pane, drž Filipa, nebo tě zradí hůře než Jidáš.“

Závěr života a smrt[editovat | editovat zdroj]

Jeho zdraví začalo být podlomené, velmi často trpěl nemocemi. I když sám nevycházel mezi lidi a čas trávil modlitbami, návštěvy neodmítal. V roce 1594 jej zachvátila horečka, ale byl uzdraven Pannou Marií. Celý následující rok byl zdravý. 12. května 1595 opět začal chrlit krev. Poslední pomazání mu dal jeho nejvěrnější žák Baronio. Svaté přijímání mu přinesl kardinál Frederico Borromeo. Filip odmítl léky a celý den byl na nohou, ráno ještě sloužil mši svatou. Zemřel 26. května 1595.

Filip byl lidem v Římě upřímně oplakáván, u jeho rakve se sešli kardinálové, papež a Filipovi žáci. Jeho ostatky byly uloženy pod oltářem v kapli sv. Filipa Neri kostela S. Maria in Vallicella. Filipův obličej je pokryt stříbrnou maskou. O výzdobu kaple se zasloužili Reni, Baroccio, Guercino, Pietro da Cortona a Luca Giordano.

Kult[editovat | editovat zdroj]

Kanonizace[editovat | editovat zdroj]

Již těsně po Filipově smrti bylo počítáno s jeho prohlášením za svatého. Jeho žáci začali ihned připravovat kanonizační proces. Blahořečen byl 11. května 1615 papežem Pavlem V. Společně se svatým Ignácem, svatým Františkem Xaverským, svatým Isidorem a svatou Terezií byl Filip svatořečen 12. března 1622 papežem Řehořem XV. Filipův kult se v Římě rychle rozšířil, proto bývá nazýván „římským svatým.“

Patronace[editovat | editovat zdroj]

Je patronem mládeže, humoristů, přímluvce při nemocech končetin a ochránce proti zemětřesení.

Zobrazování a atributy[editovat | editovat zdroj]

Filip Neri je znázorňován jako oratorián, často má krátký vous a většinou drží hůl nebo růženec. Někdy je zobrazen také s planoucím srdcem, jak se modlí před Pannou Marií. Bývá také často znázorňován i s jinými církevními osobnostmi.

Jeho atributy jsou lilie, srdce, růženec, hůl a děti.

Odkazy[editovat | editovat zdroj]

Literatura[editovat | editovat zdroj]

  • PAUL, Türks. Filip Neri. Kostelní Vydří : Karmelitánské nakladatelství, 2007.  
  • BRAITO, Silvestr. Sv. Filip Neri. Apoštol mládeže a reformátor Říma. Olomouc : Krystal, 1937.  
  • JÖRGENSEN, Johannes. Obrazy římských světců. Brno : Dědictví sv. Cyrila a Metoděje, 1938. S. 116–159.  
  • HEYDUK, Josef. Svatí církevního roku. Vyd. 1. Praha: Vyšehrad, 2001, 237 s. ISBN 80-7021-385-X.
  • SCHAUBER, Vera a Hans Michael SCHINDLER. Rok se svatými. Vyd. v KN 1. Překlad Vojtěch Pola, Terezie Brichtová. Kostelní Vydří: Karmelitánské nakladatelství, 1994, 702 s. ISBN 80-85527-75-8.
  • AGASSO, Domenico. Svatí na každý den: historie, spiritualita, umění. Editor Antonio Tarzia. Kostelní Vydří: Karmelitánské nakladatelství, 2009-2010, 4 s. ISBN 978-80-7195-293-04.

Externí odkazy[editovat | editovat zdroj]