Caesar Baronius

Z Wikipedie, otevřené encyklopedie
Skočit na: Navigace, Hledání
Caesar Baronius, portrét od neznámého umělce ze 17. století

Ctihodný Caesar Baronius Congr. Orat. (italsky Cesare Baronio ; 31. října 1538 v Soře, provincie Frosinone, Latium, Itálie - 30. června 1607 v Římě) byl člen a představený Kongregace oratoriánů sv. Filipa Neri, kardinál, zakladatel moderní katolické církevní historiografie. Je autorem rozsáhlého díla Annales ecclesiastici (Církevní letopisy), pracoval na revizi Římského martyrologia.

Život a dílo[editovat | editovat zdroj]

Původ a mládí[editovat | editovat zdroj]

Pocházel z bohaté rodiny původem z Neapole, byl jediným synem Camilla Baroneho Barone a Porzie Febonie. Studoval ve Veroli, Neapoli a Římě, kde získal doktorát z práva. Tam se také seznámil se svatým Filipem Nerim a proti vůli rodičů se rozhodl vstoupit do Kongregace oratoriánů při kostele sv. Jeronýma od Křesťanské lásky.

Oratorián a historik[editovat | editovat zdroj]

Roku 1564 přijal kněžské svěcení. Aby mohl zůstat nablízku sv. Filipovi Neri a spolupracovat s ním, zřekl se výnosných beneficií. Poté, co Oratorium dostalo roku 1575 definitivní církevní schválení, přesídlil do kláštera u římského kostela Santa Maria in Vallicella, kde se věnoval historické práci. Papež Řehoř XIII. a kardinál Guglielmo Sirleto jej nejprve pověřili kritickou revizí Římského martyrologia, oficiálního seznamu světců, již dokončil roku 1589.

Annales ecclesiastici (Církevní letopisy)[editovat | editovat zdroj]

Jeho stěžejním dílem jsou však Annales ecclesiastici, 12 foliantů pojednávajících o dějinách církve od počátků až do roku 1198, na nichž pracoval až do své smrti. Jedná se o první velké dílo katolické historiografie, založené takřka výhradně na archivních pramenech a jejich kritickém zhodnocení. Dílo, koncipované nejprve jako přednáškový cyklus v rámci schůzek římského filipínského oratoria, má také apologetický aspekt – je katolickou odpovědí na tzv. magdeburské centurie, 13svazkové dílo magdeburského protestantského historika Matthiase Flacia.

Pokračovatelé Baroniových Letopisů[editovat | editovat zdroj]

První pokračování Annales napsal oratorián Odericus Raynaldus (1595-1671) a dovedl je až do roku 1565 (8 sv., 1646-1663; 9. svazek, vydaný z pozůstalosti, byl cenzurou povolen až v letech 1683-1686). Mezitím se dostalo Baroniovu dílu ostré kritiky v díle františkána Antoina Pagiho (16241699). Dalším pokračovatelem Annales se stal oratorián Giacomo Laderchi († 1738), který je dopsal pro roky 1566-1571 (3 sv., Řím 1728-37). Další část přidal katolický historik slezského původu Augustin Theiner (1804-1874), který se také postaral o nové vydání celého díla.

Další Baroniova kariéra[editovat | editovat zdroj]

Když Filip Neri roku 1593 odstoupil z vedení kongregace, stal se Baronius jeho nástupcem. Tehdejší papež Kliment VIII. si jej také vybral za svého osobního zpovědníka a jmenoval jej apoštolským protonotářem (1595). Tentýž papež jej v konzistoři dne 5. června 1596 jmenoval kardinálem-knězem s titulem římské baziliky sv. Nerea a Achilea. Od roku 1597 byl také kardinálem-bibliotekářem svaté římské církve, roku 1602 se stal komendatárním opatem kláštera San Gregorio na římském Celiu. Jako kardinál se aktivně zasazoval o přijetí abjurace francouzského krále Jindřicha Navarrského, pracoval na připojení Ferrary k papežskému státu roku 1598.

Monarchia Sicula a dvojí konkláve roku 1605[editovat | editovat zdroj]

V jedenáctém díle Letopisů, vydaném s papežským svolením v roce 1605, podrobil Baronius historické kritice domnělé privilegium legátů Urbana II., na nichž byla založena tzv. Monarchia Sicula, soubor privilegií španělských panovníků v církevní oblasti, a zpochybnil také přítomnost apoštola Jakuba na španělské půdě. To mu vyneslo zákaz prodeje jeho díla ve všech zemích španělské koruny, ale i odpor španělského krále při papežské volbě, k níž došlo po smrti papeže Klimenta VIII. roku 1605. Navzdory tomu, že Baronius v průběhu celého konkláve byl jasným favoritem a do zvolení mu 30. března chybělo pouhých 8 hlasů, papežem se nestal. Později naznačoval, že svůj útok proti španělským privilegiím formuloval právě proto, aby zabránil svému zvolení papežem: každému, kdo se jen trochu seznámil s jeho charakterem, je jasné, že jeho tvrzení lze brát vážně. V konkláve byl zvolen papež Lev XI., který ovšem krátce po volbě zemřel, a tak se muselo přikročit k volbě nové. Také zde Baronius i přes své všemi uznávané kvality zvolen nebyl, papežem se stal Camillo Borghese (Pavel V.).

Smrt, pohřeb a snahy o beatifikaci[editovat | editovat zdroj]

Caesar Baronius zemřel ve svém pokojíku v římském oratoriánském konventu u kostela Santa Maria in Valicella. V tomto kostele je také pohřben. Papež Benedikt XIV. jej prohlásil za ctihodného 12. ledna 1745. U příležitosti 400. výročí jeho úmrtí r. 2007 obnovila kongregace oratoriánů jeho beatifikační proces.

Vztah k českým zemím[editovat | editovat zdroj]

Baronius byl osobním přítelem Františka Dietrichsteina (1575-1636), kardinála a olomouckého biskupa. Zajišťoval péči o Dietrichsteinův římský titulární kostel San Silvestro in Capite jako spolutitulář. Zatím neověřená jsou tvrzení o spolupráci na přípravě těch částí Letopisů, které se týkají českých církevních dějin.

Hlavní díla[editovat | editovat zdroj]

  • Martyrologium Romanum, cum Notationibus Caesaris Baronii, Romae 1589 (revize římského martyrologia, započatá kardinálem Sirletem a dokončená Baroniem)
  • Annales Ecclesiastici a Christo nato ad annum 1198, 12 svazků, Roma, 1588-1607 (pokračování: Girolamo Rainaldi, Giacomo Laderchi a Augustin Theiner)
  • Caesaris Cardinalis Baronii Tractatvs De Monarchia Siciliae vydaný zvlášť z XI. svazku Annales
  • Contra Serenissimam Rempublicam Venetam 1606
  • Dopisy, z valné části vydané Albericiem, Borellim a Rattim (viz bibliografie. Celkem je evidováno 908 dopisů, které připravuje k edici Masetti Zannini.

Bibliografie[editovat | editovat zdroj]

  • Raymundus Albericius, Venerabilis Cæsaris Baronii S.R.E. Cardinalis Bibliothecarii Epistolae et Opuscula pleraque nunc primum ex archetypis in lucem eruta, I-III, Typographia Komarek, Roma 1759-1770.
  • Generoso Calenzio, La vita e gli scritti del Cardinale Cesare Baronio della Congregazione dell’Oratorio, Bibliotecario di Santa Romana Chiesa. Roma, Tipografia Vaticana 1907.
  • Achille Ratti, Un opuscolo inedito del cardinal Baronio con dodici sue lettere inedite ed altri documenti che lo riguardano, Perugia 1910.
  • Francesco Ruffini, Perche Cesare Baronio non fu Papa, contributo alla storia della monarchia sicula e del Jus esclusivae, Perugia, Stab. Tip. Vincenzo Bartelli & c., 1910.
  • Louis Ponelle - Louis Bordet, Saint Philippe Neri et la société romaine de son temps, Paris 1958.
  • Giuseppe De Libero, Cesare Baronio, padre della storia ecclesiastica, con prefazione di Pietro Fedele, Alba, Pia Societa San Paolo, 1939.
  • Angelo Walz, La storiografia del Baronio e la storiografia di oggi, Angelicum 17, 1940, 88-110.
  • Angelo Giuseppe Roncalli, Il cardinale Cesare Baronio. Nel terzo centenario della sua morte, Monza 1908 (3. vyd. Edizioni di Storia e letteratura, Roma, 1961).
  • Cyriac K. Pullapilly, Caesar Baronius. Counter-Reformation Historian, Notre Dame (Indiana) - London, Univ. of Notre Dame 1975.
  • Hubert Jedin, Kardinal Caesar Baronius. Der Anfang der katholischen Kirchengeschichtsschreibung im 16. Jahrhundert, Münster, Aschendorff 1978, italsky: Il cardinale Cesare Baronio: L’inizio della storiografia ecclesiastica cattolica nel XVI secolo, 1982.
  • Baronio storico e la Controriforma. Atti del Convegno Internazionale di Studi, Sora, 6-10 ottobre 1979, a cura di Romeo De Maio, Luigi Gulia, Aldo Mazzacane, Sora, Centro di Studi Sorani «Vincenzo Patriarca», 1982 (Fonti e Studi baroniani, 1).
  • Baronio e l'arte. Atti del Convegno Internazionale di Studi, Sora, 10-13 ottobre 1984, a cura di Romeo De Maio, Agostino Borromeo, Luigi Gulia, Georg Lutz, Aldo Mazzacane, Sora, Centro di Studi Sorani «Vincenzo Patriarca», 1985 (Fonti e Studi baroniani, 2).
  • Stefano Zen, Bellarmino e Baronio, in Bellarmino e la Controriforma. Atti del Simposio Internazionale di Studi, Sora, 15-18 ottobre 1986, a cura di Romeo De Maio, Agostino Borromeo, Luigi Gulia, Georg Lutz, Aldo Mazzacane, Sora, Centro di Studi Sorani «Vincenzo Patriarca», 1990 (Fonti e Studi baroniani, 3), pp. 277-321.
  • Stefano Zen, Baronio storico. Controriforma e crisi del metodo umanistico, Napoli, Vivarium, 1994 (La Ricerca Umanistica, 2).
  • Giuseppe Finocchiaro, Cesare Baronio e la tipografia dell'Oratorio. Impresa e ideologia, Firenze, Olschki, 2005.
  • Parma Tomáš, „In habitu intinerario quasi laicali“. Účast kardinála Dietrichštejna na dvojím konkláve roku 1605 podle jednoho vatikánského pramene, ČMM 124, 2005, 203-226.
  • Giuseppe Antonio Guazzelli, Cesare Baronio e il Martyrologium Romanum: problemi interpretativi e linee evolutive di un rapporto diacronico, in Nunc alia tempora, alii mores. Storici e storia in età postridentina. Atti del Convegno Internazionale. Torino, 24-27 settembre 2003, a cura di Massimo Firpo, Firenze, Olschki, 2005, pp. 47-89.
  • Stefano Zen, Cesare Baronio e i suoi libri, in I libri di Cesare Baronio in Vallicelliana, a cura di Giuseppe Finocchiaro, Roma, Biblioteca Vallicelliana e Amici delle Biblioteche, 2008, pp. 11-50.
  • Baronio e le sue fonti. Atti del Convegno Internazionale di Studi, Sora, 10-13 ottobre 2007, a cura di Luigi Gulia, Sora, Centro di Studi Sorani «Vincenzo Patriarca», v tisku.
  • Cesare Baronio tra santità e scrittura storica. Atti del Colloquio Internazionale, Roma, 25-27 giugno 2007, a cura di Francesco Scorza Barcellona, Raimondo Michetti e Giuseppe Antonio Guazzelli, v tisku.

Externí odkazy[editovat | editovat zdroj]