Narodil se jako nejstarší syn francouzského králeJindřicha I. a jeho manželky Anny Kyjevské, dcery kyjevského knížete Jaroslava I. Moudrého. V kapetovském rodě nezvyklé jméno Filip, které při křtu dostal, bývá spojováno s byzantským vlivem na kyjevském dvoře, případně s úctou, které se apoštol Filip v Kyjevě těšil.[1] Ještě za života svého otce byl v sedmi letech korunován spolukrálem v Remeši. Když jeho otec 4. srpna1060 zemřel, stal se Filip bez komplikací jeho nástupcem. Vzhledem k věku mu byl za poručníka určen jeho strýc flanderský hraběBalduin V.[2] Významnou roli hrála také královna vdova, která o svůj vliv přišla brzkým sňatkem s hrabětem Rudolfem z Valois.[3]
Když Filip v roce 1067 dosáhl patnácti let, převzal ve Francii vládu. Po smrti flanderského hraběte (a svého bratrance) Balduina VI. zasáhl do otázky nástupnictví, ale po prohře v bitvě u Casselu, ve které padl Filipem podporovaný Arnulf III. Flanderský, byl nucen ustoupit a uznat vládcem Flander Roberta I. Nové spojenectví zpečetil králův sňatek s Robertovou nevlastní dcerou Bertou.[4] V dalších letech se Filipovi podařilo získat Vexin. Hlavním cílem jeho politiky se však stala snaha o rozdělení Anglie a Normandie. Proto podporoval vzpouru Roberta II. Normanského proti jeho otci Vilému Dobyvateli. To se splnilo v roce 1087, když Robert po smrti Viléma Dobyvatele získal Normandii a druhý syn Vilém RufusAnglii.[5] Když se však Robert rozhodl vydat na první křížovou výpravu zastavil Normandii svému bratru Vilémovi, aby získal peníze na vyzbrojení vojska. Anglie a Normandie tak byly opět sjednoceny v jedněch rukou.
Roku 1092 Filip zapudil svou manželku Bertu. Důvodem podle soudobého kronikáře Viléma z Malmesbury bylo prý také to, že zapuzená královna byla příliš tlustá.[6] Její nástupkyní se měla stát Bertrada z Montfortu, která ale byla již provdaná za Fulka z Anjou. Filip ji tedy nejprve unesl a poté se s ní oženil.
„
Svou vlastní ženu odvrhl a spojil se manželstvím s ženou svého vazala
Z tohoto důvodu byl na synodě v Autunu Filip exkomunikován.[8] O rok později na koncilu v Clermontu, který vyhlásil křížovou výpravu, potvrdil exkomunikaci i papežUrban II. O dva roky později se král zdánlivě cizoložství zřekl a získal papežské odpuštění. Exkomunikován byl znovu roku 1099 a roku 1104 či 1105 složil společně s Bertradou v Paříži další planou přísahu, že se od sebe odloučí.[9]
„
Zatímco syn činil každým dnem pokroky, ztrácel Filip, jeho otec, síly. Neboť od doby, kdy žil s hraběnkou z Anjou v cizoložném spojení, nedělal nic, co by bylo přiměřené jeho královské důstojnosti. Pln žádosti po ženě, kterou uloupil, šlo mu už jen o uspokojování svých tělesných tužeb. Proto se nestaral o vlastní říši a nešetřil ani zdraví svého těla...
↑EHLERS, Joachim; MÜLLER, Heribert; SCHNEIDMÜLLER, Bernd, a kol. Francouzští králové v období středověku : od Oda ke Karlu VIII. (888-1498). Praha: Argo, 2003. 420 s. ISBN80-7203-465-0. S. 109-111. Dále jen Francouzští králové.
DUBY, Georges. France in the Middle Ages 987-1460 : from Hugh Capet to Joan of Arc. Oxford: Blackwell Publishers, 1991. 360 s. ISBN0-631-18945-9. S. 360. (anglicky)
EHLERS, Joachim; MÜLLER, Heribert; SCHNEIDMÜLLER, Bernd, a kol. Francouzští králové v období středověku : od Oda ke Karlu VIII. (888-1498). Praha: Argo, 2003. 420 s. ISBN80-7203-465-0.
HALLAM, Elizabeth M; EVERARD, Judith. Capetian France 987-1328. 2. vyd. Harlow ; New York: Longman, 2001. 496 s. ISBN0-582-40428-2. S. 215. (anglicky)