Eliška Rejčka

Šablona:Infobox - panovnice Eliška/Alžběta Rejčka, též Alžběta Polská či Richenza (polsky Ryksa Elżbieta; 1. září 1288 Poznaň – 18. října 1335 Staré Brno) byla dvakrát česká a polská královna. Poté, co podruhé ovdověla, se stala životní partnerkou Jindřicha z Lipé a uchýlila se do svých věnných měst.

Dětství a výchova

Richenza byla jedinou dcerou polského velkoknížete a od roku 1295 krále Přemysla II. Velkopolského a Rixy Švédské, dcery sesazeného švédského krále Valdemara Birgerssona. Krátce po jejím narození Rixa Švédská zemřela a roku 1293 se otec potřetí oženil s Markétou Braniborskou.

Shodně s tehdejšími zvyklostmi byla Richenza již roku 1291 zasnoubena s Otou Braniborským, synem braniborského markraběte Albrechta III. a bratrem její macechy Markéty Braniborské. Dětství strávila pod dohledem své tety Anny, starší sestry Přemysla II., v cisterciáckém klášteře v Owińskách nedaleko Poznaně. Tam se nejspíš také dozvěděla o násilné smrti svého otce, jenž byl 8. února 1296 zavražděn v polském městě Rogožně. Po smrti otce se Richenzy ujala její nevlastní matka a odvezla ji do Braniborska. K plánované svatbě nakonec nedošlo, poněvadž Ota Braniborský nečekaně zemřel.

Dvakrát královnou

V srpnu roku 1300, ve svých dvanácti letech, se Richenza provdala za ovdovělého českého krále Václava II., jehož první manželka Guta Habsburská zemřela o tři roky dříve. Václav tak svůj nárok na polskou korunu podepřel dynastickým svazkem s dcerou posledního korunovaného polského krále. Po sňatku se o Richenzu tři roky starala sestra Václavovy matky, zesnulé královny Kunhuty, vévodkyně – vdova po Leškovi Černém Griffina Haličská.^[1] Pobývaly spolu na hradě v Budyni nad Ohří.

„	… třetího roku po tom, co přišla do Prahy ona panna Alžběta… v den letnic slavný Václav, šestý král český, oženil s dcerou prvního krále polského a dal ji od důstojného pana Jindřicha, biskupa vratislavského… posvětiti a korunovati na královnu českou a polskou v kostela pražském před oltářem svatého Víta…	“
— Zbraslavská kronika^[1]

Při té příležitosti přijala jméno Alžběta^[1]; Rejčka je zkomoleninou jejího původního jména. Václav II. zemřel již v červnu 1305, několik dní po narození dcery Anežky.^{[pozn. 1]}

V sedmnácti letech se tak z Rejčky načas stala vdova s nelehkým postavením. Po manželově skonu se ocitla v nepřízni Přemysloven. Mladý král Václav III. byl zavražděn v roce 1306 a přemyslovský rod tak měl už jen ženské potomky. Roku 1306 usedl na uprázdněný český trůn Rudolf Habsburský a zvolil si za manželku Elišku Rejčku.^{[pozn. 2]} Jeho sok Jindřich Korutanský, manžel nejstarší Přemyslovny Anny, utekl ze země i s chotí.

Po roce manželství Eliška znovu ovdověla, když Rudolf zemřel při obléhání Horažďovic.

„	Při obléhání Horažďovic onemocněl na úplavici a stav jeho stal se brzy beznadějným. Předvídaje smrt svou, povolal k sobě do ležení před městem dva opaty, sedleckého i zbraslavského, s jejichž radou a pomocí učinil o záležitostech svých poručení křesťanské. Milované manželce své Elišce Polské, nyní již po druhé vdově, zapsal dvacet tisíc hřiven stříbra; otci svému vzkázal, aby nevěřil pověstem, nastanou-li které, o nějakém jeho otrávení a zaslal mu vlastnoruční popis oněch skutků, kterými svědomí své cítil obtíženo s prosbou, aby stala se náhrada těm, kterým ublíženo bylo. Tak skonal, teprv 26letý, dne 4. července 1307, v devátém měsíci po svém na trůn povýšení, když měl právě korunován býti…	“
— Dějiny národu Českého v Čechách a na Moravě

Královna vdova

Oba zemřelí manželé na Elišku štědře pamatovali v odkazech. Jako zástavu obdržela pět českých měst (Hradec Králové, Chrudim, Jaroměř, Poličku a Vysoké Mýto).

Mladá vdova podporovala v nárocích na český trůn Rudolfova bratra Fridricha. Starší historiografie Rejčce vyčítala prohabsburský postoj, byl to ale především důsledek jejího postavení. Vztahy s Přemyslovnami ji donutily utéci z Pražského hradu^[2] a uchýlit se pod ochranu Habsburků.

Rok 1308 znamenal pro Habsburky ztrátu většiny mocenských pozic. Jejich posádky usazené v Eliščiných věnných městech utrpěly drtivou porážku v bitvě u Mýta a nedlouho poté byl zavražděn římský král Albrecht I. Habsburský. Rakouský vévoda Fridrich, zbaven své hlavní opory, byl nucen vzdát se téhož roku ve Znojmě všech habsburských nároků na český trůn a dát generální pardon všem habsburským příznivcům v zemi.

Rejčka se spolu s dcerou usadila v Hradci Králové. Při příjezdu nového českého krále Jana Lucemburského do Prahy v roce 1310 jej ve vyjednáváních se šlechtickými předáky podpořila i „hradecká královna“. Po jejím boku se začal objevovat mocný šlechtic Jindřich z Lipé. Pan z Lipé se stal Richenziným dlouholetým druhem a milencem.^[2]^{[pozn. 3]}

Válka královen

V zemi vykrystalizovaly dvě skupiny šlechty, jedna vedená Jindřichem a Rejčkou, druhá Eliškou Přemyslovnou a Vilémem Zajícem z Valdeka. Jindřicha totiž mnozí považovali za většího ochránce českých zájmů než Lucemburka a ctižádostivou královnu Elišku Přemyslovnu. Jindřich z Lipé byl 26. října 1315 na Pražském hradě snad z popudu Elišky Přemyslovny a s královým souhlasem zajat a uvězněn v okovech na hradě Týřově. Část české a moravské šlechty se za Jindřicha postavila a Jan Lucemburský byl nucen ho po šesti měsících věznění za zástavu několika hradů a šesti rukojmí propustit^[3] a Elišce vyplatil 10 tisíc hřiven stříbra, aby získal její věnná města.

Šťastná léta v Brně

Roku 1318 se Rejčka přestěhovala na Moravu, kde Jindřich zastával úřad zemského hejtmana. Lesk jejich dvora si podle současníků v ničem nezadal s dvorem královským. Tou dobou se obnovily i dobré vztahy mezi králem Janem, Rejčkou a jejím životním druhem. Roku 1323 Eliška založila ženský cisterciácký klášter se špitálem na Starém Brně, baziliku Nanebevzetí Panny Marie a roku 1324 farní kostel svatého Vavřince v Brně-Komíně. Zasloužila se rovněž o vznik osmi cenných iluminovaných rukopisů. Rejčka hospodařila tak dobře, že mohla půjčit peníze i králi Janovi. Roku 1329 Jindřich z Lipé zemřel.

„	… v den svatého Rufa mučedníka, zemřel v Brně muž urozený a statečný, Jindřich starší, řečený z Lipé, o němž se často děje zmínka v předcházejícím vypravování, protože byl bohatstvím, mocí a světskou slávou nejvíce nad ostatní pány povýšen. Pro jeho smrt tolik plakala a žalostila královna Alžběta, zvaná Hradecká, že to budilo úžas všech, kdož viděli její nářek. A protože se nechtěla od něho odloučiti jak v životě, tak i v smrti, ustanovila, aby bylo jeho tělo s úctou pochováno v klášteře jejího nového založení…	“
— Zbraslavská kronika^[4]

Poslední roky života se Eliška usilovně věnovala charitativní činnosti a sbírání svatých ostatků. Zemřela roku 1335 a byla pochována pod podlahou v bazilice Nanebevzetí Panny Marie na Starém Brně po Jindřichově boku.^[5]

Vývod z předků

Odkazy

Poznámky

↑ Případný syn snad měl jednou zdědit Polsko, ovšem narodila se dcera, která byla později provdána za slezského knížete Jindřicha Javorského a zemřela bezdětná.
↑ Manželství Rudolfa a Rejčky bylo dílem českého panstva, Rudolf si totiž díky manželce mohl nárokovat i polskou korunu. Eliška Rejčka mu byla vybrána také proto, že jedinou neprovdanou Přemyslovnou byla Eliška – ta byla ovšem jeho sestřenicí a ke sňatku by byla nutná papežská dispens.
↑ Byl již ženatý se Scholastikou z Kamence.

Reference

V tomto článku byl použit překlad textu z článku Ryksa Elżbieta na polské Wikipedii.

↑ ^a ^b ^c Zbraslavská kronika. Praha: Nakladatelství Svoboda, 1976. S. 123.
↑ ^a ^b CHARVÁTOVÁ, Kateřina. Václav II. Král český a polský. Praha: Vyšehrad, 2007. ISBN 978-80-7021-841-9. S. 261.
↑ Zbraslavská kronika, str. 298–299
↑ Zbraslavská kronika, str. 376
↑ Václav II., str. 262

Literatura

ANTONÍN, Robert. Alžběta Rejčka a souboj o český trůn v letech 1306–1308. In: Chrám Svatého Ducha a královna Eliška Rejčka v Hradci Králové 1308–2008. Historická tradice v dějinách města. Od chrámu ke katedrále. Sborník příspěvků z mezinárodní vědecké konference konané ve dnech 15. a 16. října 2008 v Hradci Králové. Ústí nad Orlicí: Oftis, 2009. ISBN 978-80-7405-060-2. S. 17–31.
BOBKOVÁ, Lenka. Velké dějiny zemí Koruny české IV.a 1310–1402. Praha: Paseka, 2003. 694 s. ISBN 80-7185-501-4.
BOBKOVÁ, Lenka; BARTLOVÁ, Milena. Velké dějiny zemí Koruny české IV.b 1310–1402. Praha: Paseka, 2003. 583 s. ISBN 80-7185-551-0.
DUCZMAL, Małgorzata. Ryksa Piastówna, Królowa Czech i Polski. Poznań: Manuskrypt, 2010. 444 s. ISBN 83-923110-1-9.
FIALA, Zdeněk. Předhusitské Čechy. Český stát pod vládou Lucemburků 1310–1419. Praha: Svoboda, 1978. 421 s.
FLODROVÁ, Milenaa; ŠENKÝŘ, Miloš. Brno a Brňanky. Brno: Doplněk, 2005. 136 s. ISBN 978-80-7239-319-0. S. 22–29.
CHARVÁTOVÁ, Kateřina. Václav II. Král český a polský. Praha: Vyšehrad, 2007. 343 s. ISBN 978-80-7021-841-9.
JASIŃSKI, Kazimierz. Ryksa Elzbieta – Boemie et Polonie bis regina. In: KRZYŻANIAKOWA, Jadwiga. Przemysl II. Odnowienie Królestwa Polskiego. Poznań: Instytut Historii UAM, 1997. ISBN 8386650117. S. 269–280. (polsky)
KOPIČKOVÁ, Božena. Eliška Přemyslovna. Královna česká 1292–1330. Praha: Vyšehrad, 2003. 182 s. ISBN 80-7021-656-5.
KUTHAN, Jiří. Královna Alžběta Rejčka (+ 1335). In: Chrám Svatého Ducha a královna Eliška Rejčka v Hradci Králové 1308–2008. Historická tradice v dějinách města. Od chrámu ke katedrále. Sborník příspěvků z mezinárodní vědecké konference konané ve dnech 15. a 16. října 2008 v Hradci Králové. Ústí nad Orlicí: Oftis, 2009. ISBN 978-80-7405-060-2. S. 113–128.
MUSIL, František. Hradec Králové, Eliška Rejčka a rok 1308. In: Chrám Svatého Ducha a královna Eliška Rejčka v Hradci Králové 1308–2008. Historická tradice v dějinách města. Od chrámu ke katedrále. Sborník příspěvků z mezinárodní vědecké konference konané ve dnech 15. a 16. října 2008 v Hradci Králové. Ústí nad Orlicí: Oftis, 2009. ISBN 978-80-7405-060-2. S. 11–15.
Osobnosti – Česko : Ottův slovník. Praha: Ottovo nakladatelství, 2008. 823 s. ISBN 978-80-7360-796-8. S. 146.
ŠAROCHOVÁ, Gabriela V. Radostný úděl vdovský. Královny-vdovy přemyslovských Čech. Praha: Dokořán, 2004. 174 s. ISBN 80-86569-24-1.
VANÍČEK, Vratislav. Velké dějiny zemí Koruny české III. 1250–1310. Praha: Paseka, 2002. 760 s. ISBN 80-7185-433-6.
VOŠAHLÍKOVÁ, Pavla, a kol. Biografický slovník českých zemí : 1. sešit : A. Praha: Libri, 2004. 155 s. ISBN 80-7277-215-5. S. 71–72.
ŽEMLIČKA, Josef. Století posledních Přemyslovců. Praha: Melantrich, 1998. 412 s. ISBN 80-7023-281-1.
ŽEMLIČKA, Josef. Přemyslovci. Jak žili, vládli, umírali. Praha: Nakladatelství Lidové noviny, 2005. 497 s. ISBN 80-7106-759-8.

Externí odkazy

Obrázky, zvuky či videa k tématu Eliška Rejčka na Wikimedia Commons
Alžběta ve Vlastenském slovníku historickém ve Wikizdrojích
Eliška Rejčka v Encyklopedii dějin města Brna
Eliška Rejčka na e-Středověk.cz
Jaké měli ženy poslední Přemyslovci?, Radio Praha (v příloze záznam rozhlasového pořadu)
Dvůr hradecké královny Rejčky
Příběh posledních Přemysloven… na e-Středověk.cz
Eliška Rejčka a Polsko na e-Středověk.cz

Polská královna
Předchůdce: Markéta Braniborská	1303–1305 Eliška Rejčka	Nástupce: Viola Těšínská

Česká královna
Předchůdce: Guta Habsburská	Eliška Rejčka 1300–1305	Nástupce: Viola Těšínská
Viola Těšínská	1306–1307	Anna Přemyslovna

[2] Případný syn snad měl jednou zdědit Polsko, ovšem narodila se dcera, která byla později provdána za slezského knížete Jindřicha Javorského a zemřela bezdětná.

[3] Manželství Rudolfa a Rejčky bylo dílem českého panstva, Rudolf si totiž díky manželce mohl nárokovat i polskou korunu. Eliška Rejčka mu byla vybrána také proto, že jedinou neprovdanou Přemyslovnou byla Eliška – ta byla ovšem jeho sestřenicí a ke sňatku by byla nutná papežská dispens.

[5] Byl již ženatý se Scholastikou z Kamence.

[Zbr_123-1] Zbraslavská kronika. Praha: Nakladatelství Svoboda, 1976. S. 123.

[Václav_261-4] CHARVÁTOVÁ, Kateřina. Václav II. Král český a polský. Praha: Vyšehrad, 2007. ISBN 978-80-7021-841-9. S. 261.

[6] Zbraslavská kronika, str. 298–299

[7] Zbraslavská kronika, str. 376

[Václav_262-8] Václav II., str. 262

[1]

[pozn. 1]

[pozn. 2]

[2]

[pozn. 3]

[3]

[4]

[5]