Alex de Minaur

Z Wikipedie, otevřené encyklopedie
Alex de Minaur
Alex de Minaur na Monte-Carlo Masters 2023
Alex de Minaur na Monte-Carlo Masters 2023
PřezdívkaDemon[1]
StátAustrálieAustrálie Austrálie
Datum narození17. února 1999 (25 let)[1]
Místo narozeníSydney, Austrálie[1]
BydlištěMonte Carlo, Monako[1]
Výška183 cm[1]
Hmotnost69 kg[1]
Profesionál od2015
Držení raketypravou rukou, bekhend obouruč
Výdělek12 487 731 USD
Tenisová raketaWilson
Dvouhra
Poměr zápasů221–140
Tituly8 ATP, 1 challenger, 1 Futures
Nejvyšší umístění9. místo (19. února 2024)
Dvouhra na Grand Slamu
Australian Open4. kolo (2022, 2023, 2024)
French Open2. kolo (2019, 2021, 2023)
Wimbledon4. kolo (2022)
US Openčtvrtfinále (2020)
Čtyřhra
Poměr zápasů34–52
Tituly1 ATP, 2 Futures
Nejvyšší umístění58. místo (12. října 2020)
Čtyřhra na Grand Slamu
Australian Open1. kolo (2017, 2021)
French Open2. kolo (2020, 2021)
Wimbledon2. kolo (2021)
US Open2. kolo (2019)
Smíšená čtyřhra na Grand Slamu
Wimbledon2. kolo (2023)
Týmové soutěže
Davis Cupfinále (2022, 2023)
Údaje v infoboxu aktualizovány dne 20240304a4. března 2024
Některá data mohou pocházet z datové položky.

Alex de Minaur (španělsky: Álex de Miñaur, * 17. února 1999 Sydney) je australský profesionální tenista španělsko-uruguayského původu. Ve své dosavadní kariéře na okruhu ATP Tour vyhrál osm turnajů ve dvouhře a jeden ve čtyřhře. Na challengerech ATP a okruhu ITF získal tři tituly ve dvouhře a dva ve čtyřhře.[2]

Na žebříčku ATP byl ve dvouhře nejvýše klasifikován v únoru 2024 na 9. místě a ve čtyřhře v říjnu 2020 na 58. místě. V lednu 2024 se stal jedenáctým Australanem v Top 10 a prvním po osmnácti letech, když naposledy před ním byl jejím australským členem Hewitt v roce 2006.[3] Na juniorském kombinovaném žebříčku ITF nejvýše figuroval během února 2016 na 2. místě. Trénují ho Adolfo Gutierrez a Lleyton Hewitt.[1]

Po boku krajana Blakea Ellise vyhrál juniorskou čtyřhru Australian Open 2016. Jako poražený finalista pak odešel z chlapecké juniorky ve Wimbledonu 2016, kde nestačil na Kanaďana Denise Shapovalova.

V australském daviscupovém týmu debutoval jako 18letý v roce 2018 prvním kolem Světové skupiny proti Německu, v němž prohrál zahajovací dvouhru se světovou pětkou Alexandrem Zverevem. V rozhodující páté sadě přitom ztratil vedení 3–0 na gamy a výhodu na druhý brejk.[4] Australané odešli poraženi 1:3 na zápasy. Na finálovém turnaji 2022 odehrál pět ze šesti mezistátních zápasů. V závěrečném utkání o titul podlehl Félixi Augeru-Aliassimemu a Kanada získala salátovou mísu po výhře 2:0 na zápasy. Členem týmu poražených finalistů se stal i v roce 2023, kdy Australané nestačili na Itálii. Do září 2024 v soutěži nastoupil ke dvaceti mezistátním utkáním s bilancí 15–7 ve dvouhře a 0–1 ve čtyřhře.[5]

Asociace tenisových profesionálů jej vyhlásila nováčkem roku pro sezónu 2018.

Tenisová kariéra[editovat | editovat zdroj]

Počáteční fáze[editovat | editovat zdroj]

V rámci hlavních soutěží událostí okruhu ITF debutoval v červenci 2015, když na antukový turnaj ve španělské Denii obdržel divokou kartu. Ve čtvrtfinále podlehl Španělu Miguelu Semmlerovi.[2]

V hlavní soutěži dvouhry okruhu ATP World Tour debutoval na lednovém Brisbane International 2017 po kvalifikačních výhrách nad Kazachem Michailem Kukuškinem a Američanem Francesem Tiafoem. V úvodním kole singlu podlehl Němci Mischovi Zverevovi. Následující týden obdržel divokou kartu na Apia International Sydney 2017, kde zaznamenal premiérový vyhraný zápas kariéry. V první fázi vyřadil čtyřicátého šestého hráče žebříčku Benoîta Paireho z Francie. Po úvodní sadě druhého kola však skrečoval Andreji Kuzněcovovi.[2]

Debut v hlavní soutěži nejvyšší grandslamové kategorie zaznamenal v mužském singlu Australian Open 2017, do něj získal divokou kartu. Kvalifikaci majoru odehrál poprvé již rok předtím na Australian Open 2016, ale nepřešel brány úvodní fáze po porážce od Belgičana Kimmera Coppejanse. Na melbournském grandslamu 2017 zdolal v prvním kole Rakušana Geralda Melzera po pětisetové bitvě. Během čtvrtého dějství přitom odvrátil mečbol.[6] Následně nenašel recept na amerického hráče Sama Querreyho.[1][2]

2018: První dvě finále ATP Tour, průlom do Top 100 a nováček roku[editovat | editovat zdroj]

Sezónu otevřel druhou účastí na Brisbane International, kam získal divokou kartu do hlavní soutěže.[7] Poprvé v kariéře postoupil na okruhu ATP Tour do čtvrtfinále i semifinále. Na jeho raketě postupně dohráli Američan Steve Johnson, dvacátý čtvrtý muž klasifikace Milos Raonic[8] a mezi poslední osmičkou americký kvalifikant Michael Mmoh. V semifinálové fázi jej zastavil další zástupce amerického tenisu Ryan Harrison.[9] De Minaur se tak jako 208. hráč žebříčku stal nejníže postaveným i nejmladším semifinalistou brisbaneského turnaje za předchozích deset ročníků.[10] Do navazujícího Sydney International získal zvláštní výjimku a pokračoval na vítězné vlně, když přešel přes Fernanda Verdasca, světovou třicítku Damira Džumhura a Feliciana Lópeze do druhého semifinále v řadě. Stal se tak nejmladším tenistou túry ATP od roku 2005 a Rafaela Nadala, který se probojoval do semifinále na dvou navazujících turnajích.[11] V něm vyřadil Francouze Benoîta Paireho, což znamenalo premiérovou účast ve finálovém souboji. Z něho však odešel poražen od Rusa Daniila Medveděva, ačkoli získal úvodní set.[12][13]

Pozápasový rozhovor na washingtonském Citi Open, kde se probojoval do prvního finale v kategorii ATP 500

První major roku, Australian Open, znamenal časné vypadnutí v úvodní fázi od dvacátého muže žebříčku Tomáše Berdycha. Po únorovém debutu v Davis Cupu proti Německu, si během března zahrál první dvě akce v kariéře ze série ATP Masters. Nejdříve jej ve druhém kole BNP Paribas Open v Indian Wells vyřadil pozdější argentinský šampion Juan Martín del Potro. O dva týdny později na Miami Open v Key Biscayne podlehl v první fázi Japonci Jošihitu Nišiokovi.[1] V dubnu prošel do svého třetího challengerového finále, JC Ferrero Challenger Open v Alicante, kde jej zdolal španělský antukář Pablo Andújar.[2]

Na pařížský French Open zavítal díky divoké kartě pořadatelů.[14] Na antukovém majoru však utržil rychlou porážku od šestnáctého nasazeného Brita Kylea Edmunda. Poté svedl dvě navazující travnatá finále challengerů. První na Fuzion 100 Surbiton Trophy v Surbitonu prohrál s Francouzem Jérémym Chardym. Po skončení poprvé pronikl mezi sto nejlepších tenistů světa, když mu 11. června 2018 na žebříčku ATP patřila 96. příčka.[1] Naopak z druhého na nottinghamském Nature Valley Open vyšel vítězně a získal premiérový titul v této úrovni tenisu. Ve finále přehrál britského hráče Dana Evanse.[15][16] Debutově do třetí fáze grandslamu postoupil ve Wimbledonu po výhrách nad dvacátým devátým hráčem klasifikace a čerstvým semifinalistou French Open Marcem Cecchinatem i Pierrem-Huguesem Herbertem. Ve třetím zápase jej vyřadila světová jednička Rafael Nadal.[1][2]

Letní túra na amerických betonech začala postupem do druhého kariérního finále a prvního v kategorii ATP 500. Cestou do něj na washingtonském Citi Open postupně zdolal Vaska Pospisila, jedenáctého nasazeného Steva Johnsona, turnajovou osmičku a semifinalistu Australian Open Čonga Hjona. Po odstoupení Andyho Murrayho v semifinále čelil ruskému hráči Andreji Rubljovovi, jemuž dokázal v tiebreaku druhé sady odvrátit za stavu 2:6 čtyři mečboly v řadě. Dalšími dvěma vítěznými fiftýny a výhrou 8:6 si vynutil rozhodující set, který zvládl. Ve finálovém duelu pak podruhé v roce nenašel recept na světovou trojku Alexandra Zvereva. Bodový zisk jej poprvé posunul do elitní světové padesátky na 43. příčku.[1] Na Winston-Salem Open přijížděl jako patnáctý nasazený. Na úvod však podlehl Rusu Daniilu Medveděvovi. Na druhém grandslamu za sebou se probojoval do třetího kola, když během US Open vyřadil Tara Daniela a Francese Tiafoea. Dohrál však na raketě chorvatské světové sedmičky Marina Čiliće po pětisetové bitvě. Do semifinále se podíval na zářijovém ATP Shenzhen Open, v němž jej zastavil Francouz ze sedmé desítky klasifikace Pierre-Hugues Herbert. V osmifinále vypadl na Shanghai Rolex Masters s Alexandrem Zverevem a na úvod již z pařížského Rolex Paris Masters po prohře od Feliciana Lópeze. V říjnu se stal poprvé mužskou australskou jedničkou, když na této pozici vystřídal Nicka Kyrgiose. Sezónu zakončil na 31. příčce.[17] Asociace tenisových profesionálů jej v závěru sezóny vyhlásila nováčkem roku.

V listopadu se kvalifikoval na exhibiční Next Generation ATP Finals do Milána pro osm nejlepších hráčů sezóny do 21 let. Bez porážky v základní skupině prošel do semifinále, v němž vyřadil Španěla Jaume Munara. V boji o titul podlehl nejvýše nasazenému 20letému Řekovi a světové patnáctce Stefanosi Tsitsipasovi po čtyřsetovém průběhu.[18]

2019: První tituly ATP[editovat | editovat zdroj]

Sezónu rozehrál čtvrtfinálem na Brisbane International, které mu o dva týdny později zajistilo první nasazení na grandslamu. Ve svém rodišti pak získal první kariérní titul ATP, když ovládl Sydney International. Na cestě do finále na jeho raketě bez získaného setu dohráli Dušan Lajović, Reilly Opelka, Jordan Thompson a Gilles Simon. V závěrečném duelu pak zdolal italskou turnajovou osmičku Andrease Seppiho po zvládnutých koncovkách obou setů. V devatenácti letech vyhrál v Sydney jako nejmladší šampion od roku 2001, kdy akci ovládl také devatenáctiletý Lleyton Hewitt.[19] Melbournské Australian Open znamenalo postup do třetího kola, v němž nenašel recept na světovou dvojku Rafaela Nadala.[1]

Pařížské Roland Garros opustil jako dvacátý první nasazený ve druhé fázi po hladké porážce od španělského antukáře Pabla Carreña Busty. Ve Wimbledonu pak v téže fázi nezvládl pětisetovou bitvu proti Američanu Stevu Johnsonovi. Druhou trofej na túře ATP si odvezl z letního BB&T Atlanta Open, když ve finále zdolal amerického tenistu Taylora Fritza.[20] Ve 20 letech se stal nejmladším šampionem turnaje. Od zavedení zápasových statistik ATP v roce 1991 představoval teprve třetího vítěze dvouhry, jenž v celém turnaji nečelil ani jednomu brejkbolu. Ve čtyřech utkáních na servisu získal všech 42 gemů. V tomto rekordu navázal na Haase z Memphisu 2007 a Isnera z Newportu 2017.[21][22]

Na newyorském majoru US Open poprvé vyřadil člena elitní světové desítky. Ve třetím kole přehrál japonskou světovou sedmičku Keie Nišikoriho. V debutovém osmifinále grandslamu však vypadl s Bulharem Grigorem Dimitrovem, figurujícím na sedmdesáté osmé příčce žebříčku.[23][1]

Soukromý život[editovat | editovat zdroj]

Narodil se roku 1999 v australském Sydney do rodiny španělské matky Ester a uruguayského otce Anibala de Minaurových. Má tři mladší sourozence, Daniela, Cristinu a Saru de Minaurovi.[24] Tenis začal hrát ve čtyřech letech. Do pěti let žil v Austrálii, než se rodina přestěhovala do španělského Alicante. V roce 2012 se vrátil s rodiči na australský kontinent a ti po čtyřech letech odcestovali zpět do Španělska. Podle tenistova vyjádření začal obě bydliště střídat. V roce 2017 deníku Sydney Morning Herald sdělil: „Dříve jsem reprezentoval Španělsko, ale vždycky jsem se cítil být Australanem. Jakmile jsme se sem vrátili, první věcí kterou jsem chtěl udělat bylo — hrát za Austrálii.“[25]

Hovoří anglicky, španělsky a francouzsky.[26]

Partnerský vztah s britskou tenistkou Katie Boulterovou navázal v roce 2020.[27] Dvojice jej poprvé veřejně medializovala na Mezinárodní den žen 2021.[28] Jako spoluhráči poprvé nastoupili do smíšené čtyřhry ve Wimbledonu 2023.[29]

Finále na okruhu ATP Tour[editovat | editovat zdroj]

Legenda
D – dvouhra; Č – čtyřhra
Grand Slam (0)
Turnaj mistrů (0)
ATP Tour Masters 1000 (0–1 D; 1–0 Č)
ATP Tour 500 (2–3 D)
ATP Tour 250 (6–4 D)

Dvouhra: 16 (8–8)[editovat | editovat zdroj]

Stav č. datum turnaj povrch soupeř ve finále výsledek
Finalista 1. 13. ledna 2018 Sydney, Austrálie tvrdý Rusko Daniil Medveděv 6–1, 4–6, 5–7
Finalista 2. 5. srpna 2018 Washington, D.C., Spojené státy tvrdý Německo Alexander Zverev 2–6, 4–6
Vítěz 1. 12. ledna 2019 Sydney, Austrálie tvrdý Itálie Andreas Seppi 7–5, 7–6(7–5)
Vítěz 2. 28. července 2019 Atlanta, Spojené státy tvrdý USA Taylor Fritz 6–3, 7–6(7–2)
Vítěz 3. 29. září 2019 Ču-chaj, Čína tvrdý Francie Adrian Mannarino 7–6(7–4), 6–4
Finalista 3. 27. října 2019 Basilej, Švýcarsko tvrdý (h) Švýcarsko Roger Federer 2–6, 2–6
Finalista 4. 25. října 2020 Antverpy, Belgie tvrdý (h) Francie Ugo Humbert 1–6, 6–7(4–7)
Vítěz 4. 13. ledna 2021 Antalya, Turecko tvrdý Kazachstán Alexandr Bublik 2–0skreč
Vítěz 5. 26. června 2021 Eastbourne, Spojené království tráva Itálie Lorenzo Sonego 4–6, 6–4, 7–6(7–5)
Vítěz 6. 31. července 2022 Atlanta, Spojené státy (2) tvrdý USA Jenson Brooksby 6–3, 6–3
Vítěz 7. únor 2023 Acapulco, Mexiko tvrdý USA Tommy Paul 3–6, 6–4, 6–1
Finalista 5. 25. června 2023 Queen's Club, Londýn, Spojené království tráva Španělsko Carlos Alcaraz 4–6, 4–6
Finalista 6. 5. srpna 2023 Los Cabos, Mexiko tvrdý Řecko Stefanos Tsitsipas 3–6, 4–6
Finalista 7. 13. srpna 2023 Toronto, Kanada tvrdý Itálie Jannik Sinner 4–6, 1–6
Finalista 8. 18. února 2024 Rotterdam, Nizozemsko tvrdý (h) Itálie Jannik Sinner 5–7, 4–6
Vítěz 8. 2. března 2024 Acapulco, Mexiko (2) tvrdý Norsko Casper Ruud 6–4, 6–4

Čtyřhra: 1 (1–0)[editovat | editovat zdroj]

Stav č. datum turnaj povrch spoluhráč soupeři ve finále výsledek
Vítěz 1. 29. srpna 2020 New York, Spojené státy tvrdý Španělsko Pablo Carreño Busta Spojené království Jamie Murray
Spojené království Neal Skupski 		6–2, 7–5

Finále Next Gen ATP Finals[editovat | editovat zdroj]

Dvouhra: 2 (0–2)[editovat | editovat zdroj]

Stav č. datum turnaj povrch soupeř ve finále výsledek
Finalista 1. 10. listopadu 2018 Milán, Itálie tvrdý (h) Řecko Stefanos Tsitsipas 4–2, 1–4, 3–4(3–7), 3–4(3–7)
Finalista 2. 9. listopadu 2019 Milán, Itálie tvrdý (h) Itálie Jannik Sinner 2–4, 1–4, 2–4

Finále na challengerech ATP a okruhu Futures[editovat | editovat zdroj]

Legenda
Challengery (1–4 D; 0–0 Č)
Futures (1–2 D; 2–1 Č)

Dvouhra: 8 (2–6)[editovat | editovat zdroj]

Stav č. datum turnaj povrch soupeř ve finále výsledek
Finalista 1. 20160201aúnora 2016 Murcia, Španělsko antuka Kanada Steven Diez 3–6, 4–6
Finalista 2. květen 2016 Vic, Španělsko antuka Španělsko Jaume Munar 6–7(5–7), 5–7
Finalista 3. listopad 2016 Eckental, Německo koberec (h) Belgie Steve Darcis 4–6, 2–6
Vítěz 1. červenec 2017 Póvoa de Varzim, Portugalsko tvrdý Portugalsko Frederico Ferreira Silva 6–1, 2–6, 6–2
Finalista 4. srpen 2017 Segovia, Španělsko tvrdý Španělsko Jaume Munar 3–6, 4–6
Finalista 5. duben 2018 Alicante, Španělsko antuka Španělsko Pablo Andújar 6–7(5–7), 1–6
Finalista 6. červen 2018 Surbiton, Spojené království tráva Francie Jérémy Chardy 4–6, 6–4, 2–6
Vítěz 2. červen 2018 Nottingham, Spojené království tráva Spojené království Dan Evans 7–6(7–4), 7–5

Čtyřhra: 3 (2–1)[editovat | editovat zdroj]

Stav č. datum turnaj povrch spoluhráč soupeři ve finále výsledek
Vítěz 1. 20160401adubna 2016 Madrid, Španělsko tvrdý Španělsko Carlos Boluda-Purkiss Španělsko Carlos Gómez-Herrera
Japonsko Akira Santillan 		6–4, 6–4
Finalista 1. 20160501akvětna 2016 Saint-Dizier, Španělsko antuka Španělsko Carlos Boluda-Purkiss Indie Ramkumar Ramanathan
Španělsko David Vega Hernández 		3–6, 1–6
Vítěz 2. 20170701ačervence 2017 Póvoa de Varzim, Portugalsko tvrdý Španělsko Roberto Ortega Olmedo Austrálie Edward Bourchier
Austrálie Daniel Nolan 		6–2, 6–1

Finále soutěží družstev: 2 (0–2)[editovat | editovat zdroj]

Výsledek č. datum a místo konání spoluhráči soupeři skóre
Finalista 1. Davis Cup 2022
27. listopadu 2022
Málaga, Španělsko
tvrdý (hala), Martin Carpena Arena 		Austrálie Thanasi Kokkinakis
Austrálie Max Purcell
Austrálie Jordan Thompson
Austrálie Matthew Ebden 		Kanada Kanada 0–2
Kanada Félix Auger-Aliassime
Kanada Denis Shapovalov
Kanada Vasek Pospisil
Kanada Alexis Galarneau
Kanada Gabriel Diallo
Finalista 2. Davis Cup 2023
26. listopadu 2023
Málaga, Španělsko
tvrdý (hala), Martin Carpena Arena 		Austrálie Alexei Popyrin
Austrálie Max Purcell
Austrálie Jordan Thompson
Austrálie Matthew Ebden 		Itálie Itálie 0–2
Itálie Jannik Sinner
Itálie Lorenzo Musetti
Itálie Matteo Arnaldi
Itálie Lorenzo Sonego
Itálie Simone Bolelli

Finále na juniorském Grand Slamu[editovat | editovat zdroj]

Dvouhra juniorů: 1 (0–1)[editovat | editovat zdroj]

Stav rok turnaj povrch soupeř ve finále výsledek
Finalista 2016 Wimbledon tráva Kanada Denis Shapovalov 6–4, 1–6, 3–6

Čtyřhra juniorů: 1 (1–0)[editovat | editovat zdroj]

Stav rok turnaj povrch spoluhráč soupeři ve finále výsledek
Vítěz 2016 Australian Open tvrdý Austrálie Blake Ellis Slovensko Lukáš Klein
Česko Patrik Rikl 		3–6, 7–5, [12–10]

Odkazy[editovat | editovat zdroj]

Reference[editovat | editovat zdroj]

V tomto článku byl použit překlad textu z článku Alex de Minaur na anglické Wikipedii.

  1. ↑ a b c d e f g h i j k l m n Alex de Minaur na stránkách ATP Tour (anglicky), přístup: 20240220a20. února 2024
  2. ↑ a b c d e f Alex de Minaur na stránkách Mezinárodní tenisové federace (anglicky), přístup: 20240220a20. února 2024
  3. ↑ Alex de Minaur celebrates Top 10 breakthrough: 'It's an extremely special moment'. ATP Tour, Inc. [online]. 2024-01-08 [cit. 2024-01-09]. Dostupné online. (anglicky) 
  4. ↑ Davis Cup: Zverev triumphs over fighting De Minaur [online]. Tennis Australia, 2018-02-02 [cit. 2018-12-11]. Dostupné online. (anglicky) 
  5. ↑ Alex de Minaur na stránkách Davis Cupu (anglicky), přístup: 20240109a9. ledna 2024
  6. ↑ Alex De Minaur wins through to second round on Australian Open debut [online]. The Guardian, 16-01-2017 [cit. 2017-01-17]. Dostupné online. 
  7. ↑ Australian Associated Press. In-form De Miñaur dealt Brisbane wildcard [online]. 29-12-2017 [cit. 2018-01-13]. Dostupné online. 
  8. ↑ JOHNSON, Paul. Alex de Minaur blasts Milos Raonic out of Brisbane International [online]. News Corp Australia, 03-01-2018 [cit. 2018-01-13]. Dostupné online. 
  9. ↑ BAYNES, Valkerie. Alex De Minaur falls agonisingly short against Ryan Harrison in Brisbane International semi-final [online]. News Corp Australia, 06-01-2018 [cit. 2018-01-13]. Dostupné online. 
  10. ↑ Nick Kyrgios through to Brisbane International final, Australian teen Alex De Minaur falls just short [online]. ABC, 06-01-2017 [cit. 2018-01-08]. Dostupné online. 
  11. ↑ BUCKLEY, James. Alex de Minaur the youngest player to make Sydney International final since Lleyton Hewitt [online]. Fairfax Media Media, 13-01-2018 [cit. 2018-01-13]. Dostupné online. 
  12. ↑ PANDARAM, Jamie. Alex De Minaur v Benoit Paire: Aussie ‘Demon’ into Sydney International final [online]. News Corp Australia, 12-01-2018 [cit. 2018-01-13]. Dostupné online. 
  13. ↑ KEMP, Emma. Australian Alex de Minaur loses Sydney International final but wins fans after gutsy display [online]. Seven West Media, 13-01-2018 [cit. 2018-01-13]. Dostupné online. 
  14. ↑ #RG18: Wild-cards announced ! - Roland-Garros - the 2018 French Open official site [online]. Dostupné online. 
  15. ↑ Dan Evans beaten by Alex de Minaur in Nature Valley Open in Nottingham [online]. BBC Sport, 2018-06-17 [cit. 2018-06-27]. Dostupné online. 
  16. ↑ Dan Evans beaten by Alex de Minaur in Nature Valley Open in Nottingham [online]. BBC Sport, 2018-06-17 [cit. 2018-06-17]. Dostupné online. 
  17. ↑ DE MINUAR LEADS AUSSIE CHARGE IN SHANGHAI [online]. Tennis Australia, 06-10-2018 [cit. 2018-10-10]. Dostupné online. 
  18. ↑ Ondřej Jirásek, Luboš Zabloudil, TenisPortal.cz. Tsitsipas ve finále porazil de Minaura a ovládl letošní Next Gen ATP Finals [online]. TenisPortal.cz, 2018-11-10 [cit. 2018-11-25]. Dostupné online. 
  19. ↑ Luboš Zabloudil, TenisPortal.cz. Mladík De Minaur v rodném Sydney vyhrál semifinále i finále a slaví premiérový titul [online]. TenisPortal.cz, 2019-01-12 [cit. 2019-01-12]. Dostupné online. 
  20. ↑ Alex De Minaur Defeats Taylor Fritz To Win Atlanta Title | ATP Tour | Tennis [online]. ATP Tour. Dostupné online. 
  21. ↑ Serve To Clinch Atlanta Title [online]. ATP Tour, Inc., 2019-07-28 [cit. 2019-12-27]. Dostupné online. (anglicky) 
  22. ↑ De Minaur Climbs ATP Rankings, Mover Of The Week [online]. ATP Tour, 29-07-2019 [cit. 2019-07-29]. Dostupné online. 
  23. ↑ De Minaur Dashes Into US Open Fourth Round With First Top 10 Win [online]. ATP, 30-08-2019 [cit. 2019-09-01]. Dostupné online. 
  24. ↑ MY FAMILY [online]. [cit. 2018-01-13]. Dostupné online. (anglicky) 
  25. ↑ Aussie prodigy Alex De Miñaur taking advice from Nick Kyrgios and Bernard Tomic [online]. Sydney Morning Herald, 08-01-2017 [cit. 2018-01-04]. Dostupné online. 
  26. ↑ Alex de Minaur: Five Facts About Australia's Latest Tennis Star [online]. UBI tennis, 16-01-2017 [cit. 2018-01-04]. Dostupné online. 
  27. ↑ SONMALI, Nikhil. Katie Boulter teases boyfriend Alex de Minaur with a sassy comment after reaching the Queen's Club final. FirstSportz [online]. 2023-06-25 [cit. 2023-07-21]. Dostupné online. (anglicky) 
  28. ↑ British tennis star Katie Boulter's boyfriend Alex De Minaur gives the sweetest shout-out after Wimbledon win. HELLO! [online]. 2022-07-01 [cit. 2023-07-21]. Dostupné online. (anglicky) 
  29. ↑ ANDERSON, Jess. Couple Boulter & De Minaur through in mixed doubles. BBC Sport [online]. 2023-07-07 [cit. 2023-07-21]. Dostupné online. (anglicky) 

Externí odkazy[editovat | editovat zdroj]

Citováno z „https://cs.wikipedia.org/w/index.php?title=Alex_de_Minaur&oldid=23787424“