Kei Nišikori

Z Wikipedie, otevřené encyklopedie
Skočit na: Navigace, Hledání
Kei Nišikori
錦織 圭

Nišikori na French Open 2011
Stát Japonsko Japonsko
Datum narození 29. prosince 1989 (24 let)
Místo narození Šimane, Japonsko
Bydliště Bradenton, Florida, USA
Výška 178 cm
Váha 68 kg
Profesionál od 2007
Držení rakety pravou rukou, bekhend obouruč
Výdělek 5 122 254 USD
Tenisová raketa Wilson
Dvouhra
Poměr zápasů 162–96
Tituly 5 ATP, 6 ITF
Nejvyšší umístění 9. místo (12. května 2014)
Dvouhra na Grand Slamu
Australian Open čtvrtfinále (2012)
French Open 4. kolo (2013)
Wimbledon 3. kolo (2012, 2013)
US Open 4. kolo (2008)
Velké turnaje ve dvouhře
Olympijské hry čtvrtfinále (2012)
Čtyřhra
Poměr zápasů 15–21
Tituly 0 ATP, 2 ITF
Nejvyšší umístění 167. místo (19. března 2012)
Čtyřhra na Grand Slamu
French Open 2. kolo (2011)
Wimbledon 2. kolo (2011)
Poslední aktualizace: 12. května 2014
Bekhend na US Open 2008

Kei Nišikori (japonsky 錦織 圭 Nišikori Kei; * 29. prosince 1989 Šimane) je japonský profesionální tenista. Ve své dosavadní kariéře vyhrál na okruhu ATP World Tour pět turnajů ve dvouhře. Na challengerech ATPokruhu Futures získal šest titulů ve dvouhře a dva ve čtyřhře.

Na žebříčku ATP byl ve dvouhře nejvýše klasifikován v květnu 2014 na 9. místě a ve čtyřhře pak v březnu 2012 na 167. místě. Trénují ho Michael Chang a Dante Bottini.

Představuje jediného mužského tenistu pocházejícího z Japonska, který se probojoval do první desítky žebříčku ATP. V hlavní soutěži turnaje ATP Tour debutoval ve věku sedmnácti let na losangeleském Countrywide Classic 2007, kde jako kvalifikant skončil v úvodním kole na raketě Jihoafričana Wesleyho Moodieho.[1] V roce 2008 byl Asociací tenisových profesionálů vyhlášen Nováčkem roku.[2]

Na nejvyšší grandslamové úrovni se ve dvouhře nejdále probojoval do čtvrtfinále mužské dvouhry Australian Open 2012, v němž jej hladce zastavil čtvrtý nasazený Skot Andy Murray, když na něj dokázal uhrát pouze sedm gamů. V juniorské kategorii se stal šampiónem čtyřhry na French Open 2006, kde byl jeho spoluhráčem argentinský junior Emiliano Massa.

Davisův pohár a olympijské hry[editovat | editovat zdroj]

V japonském daviscupovém týmu debutoval v roce 2008 semifinálovým utkáním 1. skupiny zóny Asie a Oceánie proti Indii, v němž nejdříve podlehl Rohanu Bopannovi a poté zdolal Maheshe Bhupathiho. Japonci prohráli 2:3 na zápasy. Do roku 2015 v soutěži nastoupil k osmi mezistátním utkáním s bilancí 12–2 ve dvouhře a 2–0 ve čtyřhře.

Japonsko reprezentoval na Letních olympijských hrách 2012Londýně, kde v mužské dvouhře startoval jako patnáctý nasazený. Ve třetím kole si poradil s turnajovou čtyřkou Davidem Ferrerem, ale ve čtvrtfinále jej po dvousetovém průběhu zastavil osmý nasazený Argentinec Juan Martín del Potro.

Tenisová kariéra[editovat | editovat zdroj]

Juniorská kariéra[editovat | editovat zdroj]

V juniorském tenisu získal titul na turnaji Riad 21v marockém Rabatu. Na French Open 2006 se probojoval do čtvrtfinále dvouhry a po boku Argentince Emiliana Massy vyhráli deblovou soutěž, když ve finále zdolali ruský pár Artur Černov a Valerij Rudněv. Z události Luxilon Cup konané v rámci březnového Sony Ericsson Open 2007 si odvezl turnajový vavřín po finálové výhře nad Michaelem McClunem.

Čtvrtfinále si zahrál na Australian Open 2006. Ve Wimbledonu 2005 skončil v úvodním kole a na newyorském majoru došel nejdále do třetího kola na US Open 2005.

Celkový poměr výher a proher činil 73–37 ve dvouhře a 53–31 ve čtyřhře. Na kombinovaném juniorském žebříčku ITF figuroval nejvýše v červenci 2006, kdy mu patřila 7. příčka.

2012[editovat | editovat zdroj]

Do sezóny vstoupil lednovým Brisbane International, na kterém vypadl ve druhém kole s Kypřanem Marcosem Baghdatisem. Na Australian Open otočil utkání proti turnajové šestce Jo-Wilfriedu Tsongovi z nepříznivého stavu 0:1 na sety. Ve čtvrtfinále však byl nad jeho síly čtvrtý nasazený Andy Murray. Na Australian Open se tak stal prvním mužským čtvrtfinalistou z Japonska za předešlých osmdesát let.[3]

V červenci došel na newportském Hall of Fame Tennis Championships čtvrtfinále poté, co vyřadil belgického hráče Oliviera Rochuse ve třech setech.[4] V něm však jako druhý nasazený nenašel recept na Američana Rajeeva Rama. Následovala účast v mužské dvouhře Letních olympijských her v All England Clubu, kde se také probojoval mezi poslední osmičku tenistů. V této fázi mu vystavil stopku osmý nasazený Argentinec Juan Martín del Potro.[5]

Po volném losu na torontském Canada Masters prohrál v duelu druhého kola s Američanem Samem Querreym. Na navazujícím Cincinnati Masters, další událostí ze série US Open, jej ve třetí fázi vyřadil Švýcar Stanislas Wawrinka. S tímto soupeřem prohrál druhý zápas sezóny, když na něj nenašel recept ani ve čtvrtfinále únorového Copa Claro hraného v Buenos Aires.

Turnajový vavřín si připsal 7. října na tokijském Rakuten Japan Open Tennis Championships, kde jako osmý nasazený ve finále zdolal kanadskou turnajovou šestku Milose Raonice po třísetovém průběhu. Ve čtvrtfinále si poradil s turnajovou dvojkou Tomášem Berdychem a v semifinále s Marcosem Baghdatisem. Získal tak premiérový titul v kategorii ATP World Tour 500 a druhou trofej v kariéře. Bodový zisk mu zajistil posun ze 17. na 15. příčku světové klasifikace. Stal se také prvním Japoncem, jenž ve čtyřicetijednaleté historii Japan Open ovládl některý z jeho ročníků.[6]

2013[editovat | editovat zdroj]

Sezónu stějně jako předchozí rok rozehrál na lednovém Brisbane International, kde v semifinále skrečoval Andymu Murraymu pro poranění kolena. Na úvodním grandslamu Australian Open skončil ve čtvrtém kole na raketě španělského hráče Davida Ferrera, když jej během melbournské události stále trápilo kolenní zranění.

Pozdní doběh k forhendu ve Wimbledonu 2013

Třetí kariérní titul vybojoval na U.S. National Indoor Tennis Championships, kde jako pátý nasazený zastavil ve čtvrtfinále turnajovou jedničku Marins Čiliće z Chorvatska a v boji o titul na něj Španěl Feliciano López uhrál jen pět her. V průběhu události neztratil žádný set. V následné světové klasifikace se posunul o šest míst vzhůru z 22. na 16. pozici.

Významné výhry dosáhl 9. května na antukovém Mutua Madrid Open, kde ve třetím kole vyřadil obhájce titulu a bývalou světovou jedničku Rogera Federera. V dalším zápase však nenašel recept na španělského antukáře Pabla Andújara.

Působení na US Open rychle zakončil, když se jeho porážka v prvním kole od 179. hráče žebříčku Daniela Evanse stala jedním z překvapení turnaje. Ukončil tak šestigranslamovou sérii účastí ve třetím kole.

2014[editovat | editovat zdroj]

Od ledna se osobním koučem stal bývalý druhý hráč světa Michael Chang.

V osmifinále Australian Open podlehl favorizované světové jedničce Rafaelu Nadalovi v těsných třech setech. První obhájený turnajový vavřín v kariéře dosáhl na U.S. National Indoor Tennis Championships v Memphisu, když ve finále zdolal chorvatského nejvyššího tenistu okruhu Iva Karloviće.

Jako turnajová dvacítka vstupoval do březnového Sony Open Tennis v miamském Key Biscayne. V klání proti čtvrtému nasazenému Davidu Ferrerovi odvrátil čtyři mečboly, aby postoupil do čtvrtfinále. V něm si poradil s turnajovou pětkou Rogerem Federerem a prošel mezi poslední čtyřku hráčů. Podruhé v kariéře se probojoval do semifinále události kategorie ATP World Tour Masters 1000,[7] když první odehrál v říjnu 2011 na čínském Shanghai Rolex Masters 2011. K duelu proti světové dvojce Novaku Djokovićovi však nenastoupil pro poranění třísla. Protože před druhým semifinále vzdal také Tomáš Berdych pro žaludeční potíže, stal tento turnaj prvním v otevřené éře tenisu, na němž nebyl odehrán ani jeden semifinálový zápas.[8]

Po léčbě se na dvorce vrátil na konci dubna antukovým Barcelona Open, kde nenašel přemožitele a turnaj vyhrál po vítězství nad Kolumbijcem Santiagem Giraldem 6–2 a 6–2. Dne 10. května se pak probojoval poprvé v kariéře do zápasu o titul v kategorii ATP Masters, když na antukovém Mutua Madrid Open dokázal mezi poslední osmičkou přejít přes Feliciana Lópeze a v semifinále vyřadil turnajovou pětku Ferrera. Ve třetím, rozhodujícím, setu bitvy o turnajovou trofej skrečoval světové jedničce Rafaelu Nadalovi za stavu gamů 0–3. Důvodem bylo poranění zad. V pondělním vydání žebříčku ATP z 12. května poprvé v kariéře zamířil do elitní světové desítky, když mu patřilo 9. místo.[9]

Soukromý život[editovat | editovat zdroj]

Narodil se roku 1989 v japonské prefektuře Šimane do rodiny inženýra Kijošiho a učitelky klavíru Eri Nišikorových. Má starší sestru Reinu žijící v Tokiu.[2] Trvale bydlí na Floridě, kde trénuje v tenisové IMG Academy.

V prosinci 2010 byla zveřejněna informace, že by jej v sezóně 2011 měl trénovat americký kouč Brad Gilbert a Dante Bottini z IMG Academy.[10] Od ledna 2014 jej vede bývalá světová dvojka Michael Chang.

Finálové účasti na turnajích ATP World Tour[editovat | editovat zdroj]

Legenda (před/od 2009)
D – dvouhra; Č – čtyřhra
Grand Slam (0–0)
Tennis Masters Cup /
ATP World Tour Finals (0–0)
ATP Masters Series /
ATP World Tour Masters 1000 (0–1 D)
ATP International Series Gold /
ATP World Tour 500 (3–1 D)
ATP International Series /
ATP World Tour 250 (2–1 D)
Tituly dle povrchu
tvrdý (4–1 D)
tráva (0–0)
antuka (1–2 D)
koberec (0–0)

Dvouhra: 8 (5–3)[editovat | editovat zdroj]

Stav Č. Datum Turnaj Povrch Soupeř ve finále Výsledek finále
Vítěz 1. 11. února 2008 Delray Beach, Spojené státy tvrdý USA James Blake 3–6, 6–1, 6–4
Finalista 1. 10. dubna 2011 Houston, Spojené státy antuka USA Ryan Sweeting 4–6, 6–7(3–7)
Finalista 2. 6. listopadu 2011 Basilej, Švýcarsko tvrdý (h) SUI Roger Federer 1–6, 3–6
Vítěz 2. 7. října 2012 Tokio, Japonsko tvrdý Kanada Milos Raonic 7–6(7–5), 3–6, 6–0
Vítěz 3. 24. února 2013 Memphis, Spojené státy tvrdý (h) ESP Feliciano López 6–2, 6–3
Vítěz 4. 16. února 2014 Memphis, Spojené státy tvrdý (h) Chorvatsko Ivo Karlović 6–4, 7–6(7–0)
Vítěz 5. 27. dubna 2014 Barcelona, Španělsko antuka COL Santiago Giraldo 6–2, 6–2
Finalista 3. 11. května 2014 Madrid, Španělsko antuka ESP Rafael Nadal 6–2, 4–6, 0–3skreč

Finále na challengerech ATP a okruhu Futures[editovat | editovat zdroj]

Legenda
Challengery (5–1 D; 1–0 Č)
Futures (1–1 D; 1–0 Č)

Dvouhra: 8 (6–2)[editovat | editovat zdroj]

Stav Č. Datum Turnaj Povrch Soupeř ve finále Výsledek
Vítěz 1. 23. října 2006 Mexico F18. Mexiko tvrdý MEX Miguel Gallardo-Valles 6–2, 6–1
Finalista 1. 23. dubna 2007 USA F8, Spojené státy tvrdý Donald Young 2–6, 2–6
Finalista 2. 3. června 2007 Carson, Spojené státy tvrdý USA Alex Bogomolov 4–6, 3–6
Vítěz 2. 21. dubna 2008 Paget, Bermudy antuka SRB Viktor Troicki 2–6, 7–5, 7–6(7–5)
Vítěz 3. 10. května 2010 Savannah, Spojené státy antuka USA Ryan Sweeting 6–4, 6–0
Vítěz 4. 17. května 2010 Savannah, Spojené státy antuka ARG Brian Dabul 2–6, 6–3, 6–4
Vítěz 5. 16. srpna 2010 Binghamton, Spojené státy tvrdý USA Robert Kendrick 6–3, 7–6(7–4)
Vítěz 6. 15. listopadu 2010 Knoxville, Spojené státy tvrdý (h) USA Robert Kendrick 6–1, 6–4

Čtyřhra: 2 (2–0)[editovat | editovat zdroj]

Stav Č. Datum Turnaj Povrch Spoluhráč Soupeři ve finále Výsledek
Vítěz 1. 23. dubna 2007 USA F8, Spojené státy tvrdý USA Donald Young USA Brendan Evans
USA Brian Wilson
7–6(7–5), 6–4
Vítěz 2. 26. května 2008 Smirna, Turecko antuka USA Jesse Levine USA Nathan Thompson
THA Danai Udomčoke
6–1, 7–5

Finále na juniorce Grand Slamu[editovat | editovat zdroj]

Čtyřhra juniorů: 1 (1–0)[editovat | editovat zdroj]

Stav Rok Turnaj Povrch Spoluhráč Soupeři ve finále Výsledek
Vítěz 2006 French Open antuka ARG Emiliano Massa RUS Artur Černov
RUS Valerij Rudněv
2–6, 6–1, 6–2

Postavení na konečném žebříčku ATP[editovat | editovat zdroj]

Dvouhra[editovat | editovat zdroj]

Rok 2006 2007 2008 2009 2010 2011 2012 2013
Pořadí 603. 286. 63. 418. 98. 25. 19. 17.

Čtyřhra[editovat | editovat zdroj]

Rok 2006 2007 2008 2009 2010 2011 2012 2013
Pořadí 993. 592. 510. 183. 292. 281.

Odkazy[editovat | editovat zdroj]

Kaligrafický symbol
Článek obsahuje japonský text.
Bez vhodného fontu nejspíš místo kandži nebo kany uvidíte otazníky, obdélníčky či jiné znaky.

Reference[editovat | editovat zdroj]

V tomto článku byl použit překlad textu z článku Kei Nishikori na anglické Wikipedii.

  1. ITF Profile
  2. a b ATP Profile
  3. [1]
  4. "John Isner in Hall of Fame Tennis championships quarters", 12 July 2012. 
  5. Nishikori's medal dreams ended by Del Potro [online]. [cit. 2012-08-02]. Dostupné online. (anglicky) 
  6. ESPN: Kei Nishikori wins Japan Open
  7. "Miami Masters: Nishikori upsets Federer, Djokovic ousts Murray - See more at: http://www.hindustantimes.com/sports-news/tennis/miami-masters-nishikori-upsets-federer-djokovic-ousts-murray/article1-1201142.aspx#sthash.zY707BXc.dpuf", Hindustan Times. Ověřeno k 28-03-2014. 
  8. "The Busted Day", tennis.com, Tennis.com, 28-03-2014. Ověřeno k 29-03-2014. 
  9. http://www.atpworldtour.com/News/Tennis/2014/04/17/Barcelona-Thursday-Nadal-Verdasco-Nishikori.aspx
  10. Kei Nishikori and world renowned tennis coach Brad Gilbert form team [online]. IMG Sports Academy, [cit. 2013-03-25]. Dostupné online. (anglicky) 

Externí odkazy[editovat | editovat zdroj]

Logo Wikimedia Commons
Wikimedia Commons nabízí obrázky, zvuky či videa k tématu
Nováček roku ATP Tour
Předchůdce:
Jo-Wilfried Tsonga
2008
Kei Nišikori
Nástupce:
Horacio Zeballos