Řád služebníků Mariiných

Z Wikipedie, otevřené encyklopedie
Skočit na: Navigace, Hledání
Obraz sedmi zakladatelů řádu servitů

Řád služebníků Mariiných (Ordo Servorum Mariae, O. S. M., jehož členové jsou nazýváni Servité) je katolický žebravý řád, který vznikl v 13. století v italské Florencii z iniciativy sedmi bohatých kupců, kteří na příkaz Panny Marie opustili svůj dosavadní styl života a stali se služebníky Mariinými. První klášter založili na hoře Monte Senario u Florencie, odkud se řád rozšířil nejprve v Itálii a Evropě a posléze na všechny kontinenty světa. Servité se řídí řeholí sv. Augustina.

Dějiny řádu[editovat | editovat zdroj]

Je jedním z pěti původních žebravých řádů. Ústředí řádu sídlí v Římě. Ve 20. století se řád rozšířil díky převzetí misijních úkolů i mimo původní oblast rozšíření v Itálii, Rakousku, Německu. V současné době servité působí ve více než třiceti zemích světa.[1]

Dějiny řádu v českých zemích[editovat | editovat zdroj]

Do českých zemí přicházejí serviti z mateřského konventu Zvěstování Panně Marii ve Florencii v letech 1359-1360 na pozvání císaře Karla IV., který je usadil na Novém Městě pražském. Zdejší řeholní dům zanikl v polovině 16. století a členové řádu se v Čechách znovu objevili až v době po Bílé hoře. Po zřízení dvou klášterů v Praze byly mezi lety 1671 a 1747 postupně osazovány další konventy v Rabštejně nad Střelou, v Nových Hradech, na Hoře Matky Boží u Králík a v Konojedech. Souběžně dochází ke snahám o založení servitských klášterů rovněž na Moravě. V roce 1655 zval kníže Ferdinand Jan z Lichtenštejna servity do Moravského Krumlova, jeho nabídka však musela být pro nedostatek řeholníků odmítnuta. První řádový dům na Moravě vznikl v roce 1675 v Jaroměřicích nad Rokytnou. V roce 1714 byla vydána zakládací listina kláštera na předměstí Veselí nad Moravou. V tomto roce mohla být založena česká servitská provincie, zahrnující i moravské domy. Oba moravské servitské kláštery byly zrušeny roku 1784 v rámci josefinských reforem. Současně zanikly až na dva i servitské domy v Čechách. Po odchodu z Hory Matky Boží u Králík v roce 1883 zůstali serviti jen v Nových Hradech. Česká provincie zanikla a tamní konvent byl přičleněn do tyrolské řádové provincie, jejímž střediskem je klášter v Innsbrucku. V roce 1946 byli němečtí řeholníci odsunuti a v roce 1950 byli odvezeni zbývající čeští bratři. V roce 1991 došlo v Nových Hradech k obnově řeholního života. V roce 2005 zemřel v Nových Hradech poslední člen řádu servitů v českých zemích.

Sedm zakladatelů[editovat | editovat zdroj]

Sedm zakladatelů řádu prohlásil papež Lev XIII. v roce 1888 za svaté.

Spiritualita a zaměření[editovat | editovat zdroj]

Základním posláním řádu služebníků Panny Marie je šíření mariánské úcty, zejména pak k Panně Marii Sedmibolestné. Rozjímání o bolestech Matky Boží jim přináší posílení ve víře, povznáší ke křesťanským ctnostem a dává mravní ponaučení. Servité upřednostňují působení ve městech nebo četných poutních místech, kde řeholníci poskytují duchovní služby poutníkům. Pokud je to možné, jsou všechny řádové kostely zasvěceny Panně Marii.

Znak[editovat | editovat zdroj]

Znak řádu servitů

V modrém poli zlaté či stříbrné unciální iniciály SM, přičemž do menšího „S“ je propleteno středním dříkem větší „M“. Písmeno „S“ je uprostřed a na koncích zdobena přepásanými stříbrnými liliemi. Obě písmena jsou převýšeny otevřenou stříbrnou královskou korunou, z níž vyrůstá sedm lilií na stoncích přirozených barev.

Řeholní oděv[editovat | editovat zdroj]

Servité nosí černý hábit se škapulířem a s koženým řemenem a kapucí.

Přínos řádu[editovat | editovat zdroj]

Servité se vedle řádu cisterciáků, premonstrátů a dominikánů zasloužili o rozšíření modlitby Zdrávas Maria. Nezanedbatelné je i jejich působení na farách, ve školách, v nemocnicích a na misiích.

Literatura[editovat | editovat zdroj]

BUBEN, Milan. Encyklopedie řádů a kongregací v českých zemích - žebravé řády, III. díl, 2. svazek. 1. vyd. Praha : Libri, 2007. 423 s. ISBN 978-80-7277-140-0.  

FOLTÝN, Dušan. Encyklopedie moravských a slezských klášterů. Praha : Libri, 2005. 878 s. ISBN 80-7277-026-8.  

Reference[editovat | editovat zdroj]

  1. http://www.klaster.cz/default.asp?ids=2&idc=6&idm=12

Externí odkazy[editovat | editovat zdroj]