Ediakarská fauna

Zástupce ediakarské fauny Dickinsonia

Spriggina

Ediakarská fauna je označení pro tajemné tubulární nebo listovité, převážně přisedlé organismy, které žily během období ediakara, jež na Zemi probíhalo před asi 635 až 542 miliony lety. Stopové fosilie těchto organismů pocházejí z celého světa a představují nejstarší známé mnohobuněčné organismy. Ediakarská fauna prodělala evoluční radiaci během takzvané avalonské exploze před 575 miliony lety po období cryogenianu, kdy skončilo velké zalednění Země. Zanikla při rychlém rozvoji živých organismů známém jako kambrická exploze. Většina současných tělních plánů živočišných těl se poprvé objevila právě u kambrijských živočichů a ne u ediakarské fauny. Zdá se, že kambrijské organismy plně nahradily organismy, které dominovaly během ediakary, stále však o tom probíhají debaty.

Ediakarská fauna se prvně vyvinula před asi 600 miliony lety a prodělávala rozvoj až do svrchního kambria před 542 miliony lety. Nejstarší rozmanitá komunita těchto organismů byla objevena roku 1995 v Sonoře (Mexiko) a je stará přibližně 600 milionů let, objevila se tedy ještě před zaledněním Země z doby před asi 580 miliony lety. Tyto komunity vymizely z fosilních záznamů na konci ediakary, někteří zástupci fauny, patrně poslední, jsou vzácně objevováni ve vrstvách ze středního kambria před 510 až 500 miliony lety. Existuje několik hypotéz, proč ediakarská fauna z fosilních záznamů vymizela, včetně měnícího se prostředí, nástupů predátorů či konkurence od jiných forem života. Jedna hypotéza tvrdí i to, že ediakarská fauna mohla dále prosperovat, pouze již okolní podmínky zabraňovaly její fosilizaci.

Zařazení ediakarské fauny do fylogenetického stromu se ukázalo býti náročné. Není dokonce ani prokázáno, že se jednalo o živočichy a mohlo jít také o lišejníky, řasy, protisty známé jako Foraminifera, houby, mikrobiální kolonie či hypotetický mezistupeň mezi rostlinami a živočichy. Stavba těla a návyky některých taxonů (například Funisia dorothea) vykazuje podobnost s houbovci (Porifera) nebo žahavci (Cnidaria), rod Kimberella se podobá měkkýšům (Mollusca). U některých z tvorů se mohla vyvinout bilaterální symetrie (jedná rovina souměrnosti), i když to je kontroverzní. Většiny makroskopických fosilií je stavbou těla odlišná od pozdějších živočišných forem: připomínají disky, trubky či baňky. Vzhledem k obtížnosti odvodit mezi těmito tvory evoluční vztahy někteří paleontologové navrhli, že představují zvláštní vyhynulou linii, která není příbuzná žádným jiným tvorům. Navržena byla vlastní říše Vendozoa (nyní přejmenována na Vendobionta). Pokud ediakarská fauna nazanechala žádné potomky, jejich vývoj by mohl být považován za „neúspěšný experiment” v evoluci mnohobuněčného života.

Objev

Jednoho ze zástupců ediakarské fauny, druh Aspidella terranovica, objevil poprvé skotský geolog Alexander Murray v oblasti okolo Newfoundlandu roku 1868. Protože se však nález nacházel vrstvou nazvanou „Primordial Strata”, která dle tehdejších názorů obsahovala první známky života, názor kanadského paleontologa Elkanaha Billingse z roku 1872 byl odmítnut a útvar tehdejší vědci považovali za bubliny po úniku plynu či konkreci. Jinde na světě podobné útvary nebyly pozorovány, a proto se o tento nález již nikdo nezajímal. Až roku 1933 objevil Georg Gürich objevil podobný otisk v Namibii, ale také jej datoval do období kambria. Další nález učinil Reginald Sprigg, kterého v roce 1946 jihoaustralská vláda vyslala, aby prozkoumal ziskovost opuštěných dolů v oblasti Ediacara Hills ve Flindersově pohoří. Sprigg zde nalezl fosilie velmi starých organismů, které datoval do raného kambria až prekambria. Jeho práce ale nevzbudila velkou pozornost vědců, článek pro časopis Nature byl odmítnut. Sprigg představil své nálezy na Mezinárodním geologickému kongresu v Londýně v roce 1948, ale jeho přednášky se setkaly s nedůvěrou nebo nezájmem.

Prekambrium nebylo považováno za období, v němž existoval život, považováno až do roku 1957. Tehdy však byla objevena v Charnwoodském lese objevena slavná Charnia a díky pečlivému geologickému mapování od British Geological Survey bylo jisté, že se nález nácházel v prekambrijské vrstvě. Mezi tímto a staršími nálezy objevil souvislost palentolog Martin Glaessner roku 1959. V souvislosti se zlepšeným datováním a rozpoutáním zájmu pak bylo nalezeno mnoho dalších zástupců fauny.

Všechny exempláře objevené až do roky 1967 pocházely z hrubozrnného pískovce, kvůli čemuž nebyly zachovány jemné detaily, což ztěžovalo další studie. Shiva Balák Misra však tehdy objevil v Newfoundlandu dobře zachovalé fosilie v popelu s viditelnými detaily, což umožnilo další studium.

Špatná komunikace mezi paleontology společně s odlišnými formacemi způsobila, že faunu mnozí nazývali různě. Roku 1960 bylo ke dvěma hlavním názvům: sinianská a vendianská, přidáno i francouzské slovo ediacarien po Ediacaran Hills v jižní Austrálii, kde fosilie nalezl Sprigg. Toto jméno pochází z domorodého jazyka, znamená přítomnost vody a přeneseno bylo na faunu. Název byl následně použit pro označení geologického období. Mezinárodní komisí pro stratografii (ICS) uznalo období v roce 2004. Šlo o první nové geologické období definované po více než sto letech.

Zachování

Mikrobiální povlak

Mikrobiální povlak je označení pro sedimenty stabilizované pomocí kolonií mikrobů, kteří pomocí vylučovaných lepkavých kapalin či jiných způsobů vážou částice sedimentů k sobě. Je-li uložena příliš hustá vrstva sedimentu, která těmto mikroorganismům brání v růstu či rozmnožování, uhynou a zanechávají fosilie s charakteristickým vrásčitým povrchem přirovnávaným ke sloní kůži a bradavičnatou strukturou.

Některé vrstvy z ediakary s touto charakteristickou texturou obsahují fosilie a fosilie ediakarské fauny jsou téměž vždy nalezeny v oblastech s těmito mikrobiálními povlaky. Přestože kdysi byly mikrobiální povlaky rozšířené, vývoj kambrijských organismů, kteří se těmito mikroorganismy živily, snížil jejich počet. Nyní jsou mikrobiální povlaky rozšířeny v nehostinných refugiích, jako jsou stromatolity v rezervaci Hamelin Pool Marine Nature Reserve v Žraločí zátoce při pobřeží západní Austrálie, kde salinita vody může až dvakrát přesahovat obsah soli v okolním moři.

Fosilizace

Fosilizace ediakarské fauny je jednou z velkých fascinací vědy. Jako měkké organismy by normálně fosilie tvořit neměly a na rozdíl od jiných měkkých tvorů zachovaných například v Burgesských břidlicích neměly na jejich fosilizaci vliv neobvyklé místní podmínky, jednalo se o globální jev. Procesy, které při jejich fosilizaci probíhaly, musely být systémové a celosvětové. Během ediakary musely zřejmě panovat odlišné podmínky, které dovolily fosilizaci těchto tvorů. Pravděpodobně byly zachovány kvůli rychlému pokrytí popelem nebo pískem, které tyto organismy pohřbily v bahně či mikrobiálních povlacích, kde ediakarská fauna žila. Jejich zachování možná napomohla zvýšená koncentrace křemíku v oceánech ještě před tím, než se staly převládajícími organismy jako mořské houby či rozsivky, které jej pohlcují. Více detailů mohou poskytnout tehdejší stratigrafické vrstvy popelů, které mohou být snadno a přesně datovány do příslušného geologického období. Častěji však lze nalézt zástupce ediakarské fauny v turbiditech. V současnosti se v těchto oblastech organismy s měkkými těli fosilizují málokdy, ale během ediakary tomu pravděpodobně mohla napomoci rozšířenost mikrobiálních povlaků.

Míra zachování

Rychlost usazení sedimentů společně s rychlostí rozkladu měkkých organismů určuje, jestli se zachová jejich horní nebo spodní část. Většina kruhovitých organismů se začala rozkládat ještě před usazením sedimentů a následně byly zasypány popelem či pískem. Tak byla zachována spodní strana daného tvora. Tento zvláštní druh fosílií má tendenci se rozložit i po cementaci nadložního sedimentu, díky čemuž je zachován otisk jejich svrchní části. Odolnost jejich schránek se odráží v tom, že ve vzácných případech jsou tyto zvláštní fosílie nalezeny v sedimentech uložených během splachu materiálu během silných bouří, kdy může docházet k rapidní sedimentaci. To, že jsou tyto schránky schopné tuto rapidní sedimentaci přežít napovídá, že musely být odolné. Dále v některých případech srážení minerálů způsobené působením bakterií vytvoří "posmrtnou masku" vedoucí ke vzniku pozitivního fosilního otisku tehdejšího organismu.

Popis

Ediakarská fauna vykazovala širokou škálu morfologických charakteristik. Velikost těchto organismů sahala od milimetrů do metrů, jejich těla měla tvar od jednoduchých kapkovitých těl až po těla složité stavby a mohla být jak tvrdá a odolná, tak měkká. Vyvinuly se téměř všechny formy symetrie. Rozlišeno bylo několik typů morfologií.

Embrya

Ve zprávách o objevech předkambrijského mnohobuněčného života dominovaly informace o fosiliích podobných embryím, nalezené převážně v čínském souvrství Doushantuo. Některé objevy vyvolávají velký mediální rozruch, ačkoli o jejich původu existují různé názory a dle některých se může jednat i o anorganické struktury vytvořené vysrážením minerálů. Jiná „embrya” byla interpretována jako pozůstatky obrovských bakterií snižujících množství síry (jako je Thiomargarita namibiensis), tento názor měl od roku 2007 velké množství podporovatelů, později však tato teorie začala po dalším výzkumu, který srovnával vzhled daných fosilií s bakterií Thiomargarita, upadat.

Mikrofosilie, která pocházela z období před 632,5 miliony lety – pouhé tři miliony let po konci velkého zalednění, může představovat „klidové stadium” ve vývoji jednoho z nejstarších organismů. Na základě alternativního návrhu pak může jít i o dospělé mnohobuněčné organismy.

Disky

Diskovité fosilie, jako jsou Ediacaria Cyclomedusa a Rugoconites, vedly k počáteční identifikaci těchto taxonů jako zástupce žahavců (Cnidaria), mezi které patří medúzy a korály. Další výzkumy těchto fosilií navrhly další interpetace a žádná z těchto fosilií již není považována za medúzu; dle těchto výzkumů se může jednat například i o zástupce protistů (Protista). Mnoho jednotlivých fosilií bylo identifikováno jako mikrobiální kolonie. Některé znaky, pomocí kterých by šlo taxon lépe identifikovat, často chybí, protože se obyčejně zachovala pouze spodní část organismu.

Taškovité fosilie

Fosilie, jako je Pterinidium, zachované ve vrstvách sedimentů, připomínají „bahnem naplněné tašky”. Tyto organismy ještě nebyly interpretovány.

Toroidní fosilie

Fosilie Vendoglossa tuberculata pocházející z Namibie byly identifikovány jako skupina živočichů dorzoventrální orientace těla. Vyvinula se velká střevní dutina a příčně vyvýšený ektoderm. Organismus má tvar zploštělého torusu, jehož dlouhá osa toroidního těla prochází přibližným středem předpokládané střevní dutiny.

Matracovité organismy

Ediakarské organismy řazené do skupiny Vendobionta mají vzhled podobný nafukovací matraci. Někdy se těla těchto tvorů ještě před fosilizací roztrhala či popraskala, pomocí těchto poškozených vzorků lze však snadněji organismus rekonstruovat. Například organismus Swartpuntia germsi mohl být rozpoznán pouze z podobných fosilií, neboť většina této fosilie zůstala skryta.

Tyto organismy byly rozděleny do dvou kladů: Rangeomorpha a Erniettomorpha. Skupina, do které jsou řazeny taxony jako Charnia a Swartpuntia, je nejznámější z celé ediakarské fauny, zároveň je ji těžko umístit do současného fylogenetického stromu. Nezachovala se z nich ani trávicí soustava, ani reprodukční orgány či dokonce stavba vnitřní anatomie, neobvyklý byl i jejich styl života. Nejčastější, avšak někdy zamítanou teorií, je, že tito tvorové získávali živiny z okolní mořské vody pomocí osmotrofie nebo osmózy.

Další fauna

U některých organismů z ediakary se zachovaly složitější detaily, což je umožnilo identifikovat jako možné předky některého žijícího kmenu, čímž však zároveň neodpovídají definici ediakarské fauny.

První z těchto fosilií je Vernanimalcula o možné bilaterální symetrii, která je některými považována například za acritarchu. Později nalezené fosilie jsou těměř všeobecně považovány za dvojstranně souměrné. Jedná se například o rod Kimberella podobající se měkkýšům, Spriggina a štítovité organismy Parvancorina. O příbuznosti těchto tvorů probíhají diskuse. Mezi další organismy té doby patří fosilie pojmenované anglickým termínem Small shelly fossils (nejslavnějším zástupcem této skupiny je Cloudina). Tyto organismy, chráněné tvrdou skořápkou, naznačují, že přestože nebyla predace v ediakaře běžná, byla minimálně přítomná. Během ediakary žili i někteří zástupci moderních taxonů, jako houbovci, červené a zelené řasy, protisté a bakterie. Byli popsáni také možní členovci.

Fosilie stop

Z období ediakara pocházejí nálezy horizontálně umístěných vrtů na nebo těsně pod povrchem mořského dna, byly objeveny i některé vrty vertikální. Podobné nálezy mohly zanechat pohyblivé organismy, pravděpodobně o bilaterální symetrii, je však také možné, že je vytvořily jednodušší organismy, které se pomalu válením přesunovaly po mořském dně a sbíraly potravu. Tyto možné nory byly datovány do období před 1 100 milionů let. Mohli je vyhloubit tvorové, kteří se krmili na spodní straně mikrobiálních povlaků, kde byli chráněni před okolním oceánem. Nepravidelná šířka těchto těchto rýh a jejich zužující se konce však činí jejich biologický původ spíše nepravděpodobným a i autor této teorie ji začal považovat za neautentickou.

Některé fosilie, převážně disky, byly zkresleně interpetovány jako fosilie stop, ale tato hypotéza nedosáhla širokého přijetí. Stejně jako nalezené vrty, i jiné fosilie stop byly přímo spojeny s ediakarskou faunou. Fosilie rodů Yorgia a Dickinsonia jsou často nalézány na koncích dlouhých vytvořených cest, které odpovídají tvaru těchto živočichů; předpokládá se, že tyto organismy sbíraly potravu pomocí řasinek a tak tyto stopy vytvořily, avšak přesný způsob vytvoření fosilií zůstává z velké části záhadou. Potenciálnímu měkkýši rodu Kimberella jsou zase přisuzovány škrábance, které mohly být vytvořeny pomocí raduly, orgánu měkkýšů sloužícímu ke konzumaci potravy.

Klasifikace

Systematika ediakarské fauny je obtížná, a proto existují nejrůznější teorie o způsobech, jak je zařadit do fylogenetickému stromu.

Martin Glaessner v publikaci The Dawn of Animal Life z roku 1984 navrhl, že ediakarská fauna patřila mezi korunové skupiny současných kmenů, avšak nevyvinuly se u ní charakteristické rysy zohledňované při současné klasifikaci.

V roce 1998 americký paleontolog a profesor geologie Mark McMenamin navrhl předpoklad, že se u ediakarské fauny nevyvinulo embryonální stádium, nešlo tedy o živočichy, ale zároveň šlo o organismy s nervovým systémem a mozkem, což znamená, že „cesta k inteligentnímu životu na této planetě byla zahájena více než jednou”.

Žahavci

Vzhledem k tomu, že nejprimitivnější zástupci podříše Eumetazoa jsou žahavci (Cnidaria), byli zprvu zástupci ediakarské fauny řazeni mezi medúzy či pérovníky. Další objevy nicméně prokázaly, že mnoho kruhovitých pozůstatků, považovaných za pozůstatek medúz, jsou pískem plněné vaky, které přidržovaly některé čeledi ediakarské fauny u mořského dna. Pozoruhodným příkladem této formy je tvor s názvem Charniodiscus, kruhová fosilie, ke které byl později nalezen dlouhý „stonek”.

Příbuznost mezi některými zástupci ediakarské fauny a pérovníky byla zpochybněna několika důkazy, především odvozenými vlastnostmi od pérovníků, vyhynutí před třetihorami a soudržnost mezi segmenty.

Protisté

Německý paleontolog Adolf Seilacher navrhl, že ediakarská fauna představovala obří protisty. Například moderní zástupci třídy Xenophyophorea jsou obřími prvoky, kteří žijí v oceánech celého světa, především u abyssálních plošin. Genetická studie naznačila, že se řadí do kmenu dírkonošců (Foraminifera). Existuje přibližně 42 uznaných druhů ve 13 rodech a 2 řádech. Jeden z nich, Syringammina fragilissima, patří se svou velikostí až 20 cm mezi největší známé prvoky.

Nový vyšší taxon

Seilacher také naznačil, že by ediakarská fauna mohla představovat jedinečné a vyhynulé seskupení příbuzných forem vycházejících z jednoho společného předka, pro které vytvořil novou říši Vendozoa, pojmenovanou podle nyní zastaralého názvu fauny vendianská. Vytvořil rovněž kmen Vendobionta.

Tvory v něm popsal jako žahavce prošívaných tvarů, kteří však nemají knidocyty. Jejich nepřítomnost jim bránila současnému způsobu získávání potravy, proto Seilacher naznačil, že zástupci ediakarské fauny uzavírali symbiotické vztahy mezi fotosyntézujícími a chemotrofními organismy. Americký palentolog Mark McMenamin považoval tento způsob získávání potravy za typický pro celou ediakarskou faunu a tyto mořské organismy označil za „ediakarskou zahradu”.

Lišejníky

Australský paleontolog a geolog Greg Retallack navrhl, že zástupci ediakarské fauny patří mezi lišejníky. Tato hypotéza však není široce uznávána. Podle argumentů pro tuto teorie nejsou fosilie ediakarské fauny tak rozmačkané jako fosilie známých medúz a spíše připomínají stlačené dřeviny. Retallack poukazuje na to, že pokud by byly některé lišejníkové kolonie chráněny chitinem, poskytlo by to větší odolnost proti podobnému stlačení. Také tvrdí, že velká velikost organismů (až 1,5 m) odporuje zařazení mezi živočichy. Navíc byly fosilie ediakarské fauny v některých oblastech, jako například ve Flindersově pohoří v Austrálii, nalezeny mezi červenými vápnitými a sádrovcovými fosilními půdami. V takových stanovištích mohli žít zástupci ediakarské fauny, jako Dickinsonia, právě v podobě lišejníku či houby, jiné druhy ale mohly mít formu slizovitou či formu mikrobiální kolonie.

Jiné interpetace

Ediakarská funa byla řazena i do jiných skupin, od řas, prvoků, hub, bakteriálních či mikrobiálních kolonií až k hypotetickému mezistupni mezi rostlinami a živočichy.

Roku 2014 byl objeven nový žijící rod Dendrogramma. Tým objevitelů ukázal na podobnost s některými medúzoidními zástupci známými z fosilního záznamu ediakarské fauny, jako jsou Albumares brunsae, Anfesta stankovskii nebo Rugoconites enigmaticus, a jednou z fylogenetických hypotéz proto bylo, že se jedná o přežívající zástupce některé z bazálních větví živočichů. Pozdější molekulárně genetická analýza ukázala, že se nejedná o neznámou vývojovou linii, ale prokázala příslušnost k řádu trubýšů, tedy žahavců třídy polypovci, a byla diskutována možnost, že i někteří zástupci ediakarské fauny patřili mezi podobné živočichy. V dendrogrammách však byly nakonec rozpoznány pouhé odlomené zploštělé konce obranných chapadel trubýšů, tedy nikoli dospělí jedinci ani jejich larvární stadia. Jako indicie pro zařazení některých ediakarských rodů do žahavců jsou proto dendrogrammy nepoužitelné.

Vývoj

První zástupci ediakarské fauny se objevili před 655 miliony lety, asi 4 miliardy let po vzniku Země. Přestože údajné pozůstatky života jsou hlášeny do doby před 3 460 miliony lety, nepochybné důkazy pocházejí až z dob před 2 700 miliony lety, přičemž eukaryota existovala před 1 200 miliony lety. Existuje několik hypotéz, proč vývoj složitějších organismů, jako ediakarské fauny, trval tak dlouho.

Žádné zvláštní vysvětlení nemusí být zapotřebí. Pomalý proces evoluce jednoduše potřeboval 4 miliardy let k vývoji nezbytných adaptací. Zdá se, že se úroveň složitosti organismů pomalu zvyšovala a v průběhu času se vyvíjelo stále více složitějších forem života, jak ukazují stopy dřívějšího složitějšího života, jako Nimbia nalezená v 610 milionů let starém souvrství Twityy (a možná i ve starším souvrství z dob před 770 miliony lety), které pravděpodobně představovaly nejsložitější organismy doby. Globální zalednění mohla vývoj mnohobuněčných organismů brzdit nebo dočasně zastavit.

Další možností je, že zvětšování těl nebylo do vzniku ediakarské fauny výhodné, protože prostředí upřednostňovalo malé tvory před velkými. V současné době lze mezi podobné organismy zařadit plankton, jehož malá velikost mu umožňuje rychle se rozmnožovat a využívat na živiny bohatý vodní květ. Ovšem pokud by tehdejší doba vůbec nepodporovala velké organismy, muselo by být prostředí velmi odlišné.

Primárním limitujícím faktorem bylo množství atmosférického kyslíku. Bez komplexního oběhového systému nebyly schopny organismy jeho malé množství čerpat dostatečně rychle, aby pokryl jejich metabolickou potřebu.

Na rané Zemi existovaly reaktivní prvky, jako železo a uran, které reagovaly s atmosférickým kyslíkem produkovaným fotosyntezujícími organismy. Kyslík se nebyl schopen tvořit v atmosféře, dokud železo a všechny ostatní reaktivní prvky nezoxidovaly. Geolog Donald Canfield zaznamenal, že v atmosféře poprvé výrazně narostlo množství kyslíku těsně předtím, než se objevila ediakarská fauna − přítomnost atmosférického kyslíku byla možným spouštěcem adaptivní radiace ediakarských organismů. Zvyšování kyslíku v atmosféře přišlo ve dvou etapách. Při první se vyvinuly první, přisedlé, organismy, pri druhé větší a pohyblivější tvorové. Předpoklady vlivu atmosférického kyslíku však sklízejí určitou kritiku opírající se o to, že jeho snížené množství během kambria či křídy nemělo vliv na tehdejší život.

Jako další překážka ve vývoji mnohobuněčných organismů byla navržena období glaciálů. Nejstarší známá „embrya” z Číny se objevují pouze milion poté, co se Země vymanila z možného celkového zalednění, což by naznačovalo, že ledová pokrývka a studené oceány mohly zabránit vzniku mnohobuněčného života. Teoreticky se mohl komplexní život vyvinout ještě před tímto zaledněním a později zničen. Teorie však sklidila i kritiku; například studené podmínky dnešní Antarktidy nikterar neovlivňují rychlost vývoje tamějších organismů.

Na začátku roku 2008 zkoumala skupina vědců fosilie ediakarských organismů ze tří různých vrstev. Zkoumány byly fosilie z Avalonského poloostrova (Kanada) staré 575 až 565 milionů let, dále z Bílého moře na území Ruska z doby před 560 až 550 miliony lety a z Nama v Namibii (fosilie staré 550 až 542 milionů let). Nálezy pocházely bezprostředně před začátkem kambria. Mezi těmito třemi skupinami nebyl objeven žádný významný rozdíl, z čehož vyplývá, že musely projít evoluční „explozí”, jež se mohla podobat slavné kambrické explozi.

Zachování fauny

Nedostatek fosilií ediakarské fauny po kambriu může být jednoduše způsoben podmínkami, které již neumožňovaly fosilizaci těchto organismů a ty mohly nadále prosperovat, pouze se nedochovaly jejich fosilie. Pokud by však v této době byly běžné, ale přesto nějaké exempláře očekávat, například ve výjimečně dobře zachovalých vrstvách, jako jsou Burgesské břidlice v Kanadě či naleziště z čínského Čcheng-ťiangu v maotchienšanských břidlicích. Obecně se neuznává, že by ediakarská fauna přežívala ještě v kambrijském období, i když existuje několik sporných zpráv, například nepublikované pozorování „vendobioty” z doby před 535 miliony lety v Číně.

Predace a pastva

Časné kambrijské organismy, stojící v potravinovém řetězci výše, mohly likvidovat mikrobiální povlaky. Když se tito tvorové živící s pasoucím se stylem života prvně objevily, počet ediakarské fauny začal klesat, což by mohla neznačovat, že došlo k destabilizaci mikrobiálního substrátu. Mohlo dojít až k destabilizaci ekosystému a vymírání.

Alternativně by mohli obrnění tvorové lovit přímo ediakarské organismy, které nebyly před útoky predátorů dostatečně chránění. Nicméně, pokud je interpetace rodu Kimberella jako pasoucího se tvora správná, omezená schopnost ochrany se u těchto tvorů vyvinula.

Kompetice

Je možné, že zvýšená konkurence v důsledku vývoje nových inovací u ostatních živočišných skupin (možná jako reakce na predaci) vedla až k vytlačení ediakarské fauny. Tento argument však nevysvětlil podobné jevy. Například převaha mlžů nad ramenonožci byla nakonec považována za náhodný výsledek dvou nesouvisejících trendů.

Změna přírozeného prostředí

Je těžké odvodit vliv měnících měnících se planetárních podmínek na organismy, komuníty a ekosystému, avšak na konci prekambria a na začátku kambria došlo k velkým změnám. Rozpad superkontinentu Rodinie, stroupající hladiny oceánů (vytváření mělkých moří), nedostatek živin, kolísání složení vzduchu včetně kyslíku a oxidu uhličitého či změny chemického složení oceánů mohly hrát roli při vymizení ediakarské fauny.

Nálezy

Ediakarské fosilie byly nalezeny ve 25 oblastech po celém světě v různých usazeninách a jsou uskupené do tří hlavních skupin pojmenované podle typických lokalit. V rámci každé této skupiny jsou tvorové podobnoho vzhledu, kteří se po počáteční vývojové explozi dále měnili.

Skupina avalonského typu

Skupina avalonského typu je definována podle nálezů z naleziště v Mistaken Point na území Kanady, kde se nachází velké množství pozůstatků této fauny. Datování zdejších organismů je jednoduché, protože zdejší horniny obsahují mnoho jemných popílků s množstvím zirkonů, které lze využít při radioaktivním datování. Tyto jemné zrnité horniny zároveň také fosilie výborně zachovávají a patrné jsou i detaily. Zdá se, že zástupci této skupiny ediakarské fauny přežili až do začátku kambria.

Biota zahrnuje zástupce kladu Rangeomorpha (jako charnie), které vykazují fraktální růst. Zástupci pravděpodobně byli zachováni In situ, i když to není všeobecně přijato. Zástupci této skupiny byli méně rozmanití než z Ediacara Hills či Namibie. Je možné, že se živili pomocí filtrace vody; většina těchto tvorů žila příliš hluboko pod mořem, kde neprobíhala fotosyntéza. Nízká rozmanitost těchto tvorů možná také souvisí s hloubkou vody, jež mohla zpomalit vývoj. Druhá hypotéza hovoří o tom, že tyto organismy byly příliš mladé, a proto se nerozvinula bohatá biota. Uznávány jsou tyto dva protichůdné názory.

Skupina ediakarského typu

Skupina ediakarského typu je pojmenována po australském pohoří Ediacara Hills a tvoří ji zkameněliny zachované zkameněliny ve faciích pobřežních lagun a řek. Typicky se nacházejí v červených pískovcových a vápencových fosilních půdách, které se vytvořily na spraších a náplavocých usazeninách během suchého, chladného a mírného paleoklimatu. Většina fosilií se zachovala jako otisky v mikrobiálních půdách, některé i v písečných celcích.

Skupina typu Nama

Skupina typu Nama je nejvíce zastoupena v Namibii. Ediakarské organismy se nejčastěji zachovaly trojrozměrně v písečných vrstvách. Geolog Dima Grazhdankin se domnívá, že tyto fosilie představují organismy žijící v norách, jiný vědec, Guy Narbonne, je toho názorů, že žily na povrchu mořského dna. Vrstvy se nacházejí mezi pískovci, břidlicemi a jílovitými břidlicemi. Nacházejí se zde také mikrobiální povlaky, v nichž jsou také nalézány fosilie. Prostředí je popsáno jako písková mělčina tvořená v říčních ramenech delty.

Význam

V Bílém moři na území Ruska byly nalazeny zástupci všech těchto tři typů ediakarské fauny. To společně s velkým časovým překrytím značí, že pravděpodobně nepředstavovaly různé evoluční fáze či časově odlišné komunity. Jelikož byly fosilie těchto organismů nalezeny na všech kontinentech mimo Antarktidy, geologické hranice se nezdají býti faktorem; stejné fosilie se nalézají u všech tehdy shodných zeměpisných šířek a v oddělených sedimentárních pánvích.

Je pravděpodobné, že tyto tři skupiny představují ve skutečnosti tvory adaptované na život v různých prostředích a že zdánlivá vysoká rozmanitost tvarů a stáří je ve skutečnosti dána tím, že se fosilií našlo málo. Analýza jedné pánve v Bílém moři zjistila, že určitá skupina ediakarských organismů byla spojená s každým prostředím.

Vzhledem k tomu, že ediakarská fauna představuje počáteční fázi vývoje mnohobuněčného života, není překvapující, že se vyvinuly jeho všechny možné způsoby. Odhadnuto jich bylo na 92, na konci ediakary jich zbývalo k vivinutí ne více než dvanáct. Největšími faktory ozmezujícími rozmanitost těchto tvorů byla možná absence tlaku ze strany predátorů souběžně se stylem života ve vertikálně vyhloubených norách.

Odkazy

Reference

V tomto článku byl použit překlad textu z článku Ediacaran_biota na anglické Wikipedii.

Externí odkazy

• Obrázky, zvuky či videa k tématu Ediakarská fauna na Wikimedia Commons

Portály: Biologie | Živočichové