Wikipedista:WWII/pískoviště2

= edit&oldid=9474254&autosummary=Uhrabání&autoclick=wpSave Uhrabat pískoviště – Jednou za rok

Sárská ofenziva

Wikipedista:WWII/pískoviště2
Německý voják pohlížející na popisnou tabulku v sárském Lauterbachu
Trvání	7.–16. září 1939
Místo	Sársko
Výsledek	Stažení francouzských vojsk, situace se nezměnila
Strany
Třetí Francouzská republika Třetí říše

Sárská ofenziva byla francouzská vojenská operace provedená v září 1939, několik dní po německé invazi do Polska. Šlo o invazi na území Sárska, které bylo částí hitlerovy Třetí říše. Zároveň se jednalo o odvetnou akci za německý útok na Polsko. Invaze byla Francouzi zastavena po devíti dnech od začátku.

Důvod invaze

Francouzskou armádu s armádou polskou od 19. května 1939 spolu vázala smlouva Kasprzycki-Gamelin, dohoda o vojenské spolupráci. Předmětem smlouvy bylo to, že jedna nebo druhá strana měla v případě napadení svého spojence uspořádat odvetnou akci vůči nacistickému Německu. Krom toho se vrchní velitel francouzských vojenských sil generál Gamelin k velké plastické ofenzivě ve lhůtě patnácti dnů od případného napadení Polska. Když pak 1. září 1939 Německo napadlo Polsko, rozhodla se Francie s Velkou Británií, že vyhlásí Německu válku, což také 3. září 1939 učinily. Vyhlášení války však bylo spíše symbolické, neboť francouzské síly se teprve začaly mobilizovat. Šest dní po německé invazi byl ale generál Gamelin požádán polským maršálem Rydz-Śmigłym aby zaútočil na německé území, což mělo část německého Wehrmachtu odklonit od bojů v Polsku.

Ofenziva

Na základě žádosti od Poláků byl generál Gamelin nucen jednat a tak vybral generála Prételata a jeho 2. skupinu armád

Bitva u Sedanu (1940)

Wikipedista:WWII/pískoviště2
Vojáci 1. tankové divize přecházejí spolu s francouzskými válečnými zajatci řeku Mázu u Floingu přes pontonový most
Trvání	12.–15. květen 1940
Místo	okolí Sedanu
Souřadnice	49°42′10″ s. š., 4°56′37″ v. d.
Výsledek	Drtivé Německé vítězství
Strany
Třetí Francouzská republika Spojené království Spojené království Třetí říše
Síla
300 000 mužů, 22 divizí 500 000 mužů, 45 divizí

Bitva u Sedanu či také Druhá bitva u Sedanu byla bitva druhé světové války svedená u Sedanu mezi Třetí francouzskou republikou a německou Třetí říší v rámci operace nazvané Němci Fall Gelb, při napadení Francie. Německé vítězství při této bitvě umožnilo Wehrmachtu obklíčit spojenecké armády v belgických západních Flandrech a v severovýchodní Francii.

Odkazy

Literatura

Česká

• MANN, Chris. Rozhodující bitvy 2. světové války. Praha: Slovart, 2010. 240 s. ISBN 978-80-7391-217-8. 
• MICHL, Jan. Bitva o Francii. Praha: Naše vojsko, 2011. 423 s. ISBN 978-80-206-1179-6. 

Zahraniční

• DOUGHTY, Robert. The Breaking Point. [s.l.]: Archon, 1990. 382 s. ISBN 978-02-080-2281-3. (anglicky) 
• HORNE, Alistair. To Lose a Battle. [s.l.]: Penguin Books, 2007. 736 s. ISBN 978-01-410-3065-4. (anglicky) 

Pietro Badoglio

Pietro Badoglio
Generál Badoglio v roce 1921
Narození	28. září 1871 Grazzano Monferrato, dnes Grazzano Badoglio, Itálie
Úmrtí	1. listopad 1956 Grazzano Badoglio, Itálie
Vojenská kariéra
Hodnost	Maršál Itálie Generál
Sloužil(a)	Italské království
Složka	Italská armáda
Války	První italsko-etiopská válka Italsko-turecká válka První světová válka Druhá italsko-etiopská válka Druhá světová válka Druhá světová válka v Africe

Pietro Badoglio, první vévoda z Addis Abeby a první markýz ze Sabotina (28. září 1871, Grazzano Monferrato, dnes Grazzano Badoglio – 1. listopad 1956, Grazzano Badoglio) byl italský generál z dob vlády Benita Mussoliniho a italský válečný zločinec v Etiopii, Jugoslávii a Řecku. Jakožto italský premiér v letech 1943 a 1944, podepsal v zastoupení generála Castellana 3. září 1943 italský separátní mír se Spojenci.

Život

Pamětní deska v jeho rodišti – vesnice Grazzano Badoglio

Narodil se ve středu 28. září 1871 ve vesnici Grazzano Monferrato v Provincii Asti, jeho rodná vesnice na jeho počest byla něm později přejmenována na Grazzano Badoglio. Jeho otcem byl Mario Badoglio, jeho matkou Antonietta Pittarelli. Jeho otec byl chudým měšťanem, ale jeho matka byla bohatá měšťanka. 5. října 1888 byl přijat do Vojenské akademie v Turíně, kde byl poprvé povýšen 16. listopadu 1890 na podporučíka a 7. srpna 1891 byl povýšen na poručíka.

Odkazy

Literatura

• BADOGLIO, Pietro. Der Abessinische Krieg. Mnichov: C.H. Beck, 1937. 215 s. (německy) 

Vyžádaný překlad

Takže tady je ten překlad sur demande, jak jsme se včera večer dohodli. Tučně jsem tam zanesl nějaké mé poznámky. Bude to chtít asi i jistou stylistickou korekturu, něco bude trochu jazykově kostrbaté, ale faktograficky to sedí (aspoň doufám). Každopádně si do něj zasahuj dle libosti. Ovšem překvapuje mě, že je v tak dlouhém textu docela málo referencí (vlastně žádné). Kdyby něco bylo nejasné, kontaktuj mě, ale co jsem mohl, to jsem přeložil. --Hadonos (diskuse) 29. 12. 2012, 13:03 (UTC)

---

Porážka

Generalisimus francouzských ozbrojených sil během druhé světové války byl jedním z nejbystřejších generálů své doby. Byl respektován, i v Německu samém, pro svou inteligenci a úsudek. I přes tyto své vlastnosti a dobré služby během první světové války však dopadlo jeho vedení francouzských vojsk v bitvě o Francii v květnu 1940 katastrofálně.

Gamelin zastával trvalý strategický obranný plán čekající německý útok. Plán předpokládal udržení souvislé frontové linie od Švýcarska k Severnímu moři za Maginotovou linií podél hranic s Německem, dále divizemi druhého řádu (doslovný překlad, nevím, co je divize 2. řádu) za přírodní překážkou tvořenou Ardenským masivem, a rovněž mobilní jednotky na moři. Předvídal útok přes Belgii a Nizozemsko, takže stanovil mohutný manévr na postup až k belgické řece Dyle, čímž by se zkrátila fronta a francouzské jednotky se mohly připojit k belgické armádě. Prosadil variantu Breda, která umístila 7. francouzskou armádu (brigáda?) generála Girauda na nejsevernější cíp fronty, kde se měl spojit s Holanďany. Tento manévr byl proveden hned na začátku invaze/tažení (nenapadá mě vhodnější termín pro campagne), čímž se nejlepší francouzské jednotky a jejich letecká podpora ocitly velmi daleko od skutečného útoku Němců.

Po průlomu u Sedanu (aha, bylo jich víc) premiér Paul Reynaud odvolal 17. května 1940 generála Gamelina z funkce a nahradil ho generál Maxime Weygand.

Strategické chyby dokumentující nekompetentnost (slovo neschopnost mi přišlo moc tvrdé) generála Gamelina se uvádějí:

• omezená schopnost vést lidi, organizovat, a obecný nedostatek charisma. Podřízení jej přezdívali Baudelair, neboť svou obrannou doktrínu popisoval veršem Je hais le mouvement qui déplace les lignes (Nenávidím ten pohyb, který posouvá linie) ze sbírky Květy zla.
• zastaralá koncepce při použití letectví, tanků, motorizovaných jednotek, dělostřelectva a opevnění. Gamelin nebral v úvahu moderní vývoj, nepoučil se z bleskového napadení Polska a zůstával u zkušeností z let 1914-1918, kdy tvrdil, že Polsko není Francie. K dodržování konzervativní doktríny je třeba uvést, že rovněž vláda a většina důstojníků té doby měli obdobný názor.
• výrazně obranná koncepce zabránila spojencům zasadit rozhodující ránu Německu v září 1939, kdy byla Siegfriedova linie chráněna pouze záložníky, zatímco převážná část Wehrmachtu bojovala v Polsku. Vojenští experti posléze zjistili, že Francouzská armáda měla dobrou šanci na úspěch v případě otevření západní fronty (s ohledem na Siegfriedovu linii) v období podzim/zima 1939. Vláda a generál Gamelin rovněž odmítli použít strategické bombardování německých průmyslových cílů ze strachu z odvetných opatření
• špatná organizace na nejvyšší úrovni armády, která se vyznačovala oslabením odpovědnosti na frontě. V Belgii nebylo zřejmé, kdo vlastně velí spojenecké koalici: byl to generál Billotte, velitel první skupiny armády, generál George, velitel fronty Sever-Východ, nebo generalisimus sám? Vyslání styčného důstojníka k belgickému králi Leopoldu III. dne 10. května bylo příliš pozdní na to, aby došlo k účinné koordinaci mezi Belgičany a spojenci. Belgická vláda od roku 1936 odmítala jakýkoli kontakt mezi štáby belgické a francouzské armády. Zastávala politiku přísné neutrality požadované Leopoldem III. I přes aféru z 10. ledna 1940, kdy Belgičané získali dokumenty vrchního německého velení naznačující, že belgické území bude narušeno německými silami, belgická vláda vytrvale odmítala jakýkoliv styk belgického státu a francouzského velitelství. Francouzské vrchní velení váhalo mezi několika opatřeními (obrana Albertova kanálu, linie Antverpy-Namur, obrana francouzské hranice). Generál Gamelin se obával bitvy v Belgii. Navrhoval od 2. září francouzské vládě zaútočit na Německo přes Belgii a zasáhnout průmyslovou oblast Porúří, kde se koncentroval zásadní německý průmysl. Francouzská vláda tuto možnost odmítla.
• nařízení upřednostňující konzultace s politiky v Paříži a hlavní velitelství umístěné ve Vincennes spíše než přímo na frontě. Tento bod byl ještě umocněn tím, že Gamelin nebyl ochoten používat rádio a pro předávání svých rozkazů volil raději kabelový telefon nebo kurýry. Rozhodování Francouzů bylo tím pádem pomalejší než Němců. Pokud jde o výběr sídla ve Vincennes, je vysvětlen zákonem z roku 1938 o vedení války. Odpovědnost za vedení války nesla vláda. Tento zákon začal být aplikován od 2. září 1939.
• jistá teatrálnost operací, kdy byly Gamelinovi předváděny Ardeny jako neproniknutelná hráz, k velké újmě generála Corapa, velitele 9. francouzské armády v tomto sektoru, který neustále marně hlásil naprostý nedostatek mužů a jejich vybavení na této frontě a její faktickou propustnost. Dokonce i Maginotova linie vyžadovala na údržbu nadměrný počet sil, zatímco měla naopak zajistit velké úspory vojáků.

Gamelin se ve svých pamětech snaží hájit a upozorňuje například, že připravoval protiútok téhož dne, kdy byl nahrazen Weygandem, ale zapomíná pochopitelně na mnoho svých chyb. Ve skutečnosti měl premiér Paul Reynaud pro jeho nahrazení také politické důvody. Především proto, že generála Gamelina podporoval bývalý premiér Édouard Daladier (ve funkci ministra války a obrany skončil den po Gamelinovi) a mezi Daladierem a Reynaudem panovalo nepřátelství. Rozpory mezi těmito dvěma politiky byly charakteristické pro konec Třetí republiky. Daladier zůstal v Reynaudově kabinetu (ustanoveném 22. března 1940), protože bez něj by radikálové nepodpořili jeho vládu. Ale i s vládní podporou byl Reynaud zvolen většinou pouhého jednoho hlasu. Reynaud usiloval o post ministra války a obrany, ale Daladier si jej chtěl udržet, což byla cena za jeho podporu (Daladier se po svém odvolání stal ministrem zahraničních věcí od 18. května do 5. června 1940). (tady oproti předloze je více vysvětlování kdo byl kdo, což je ve Francii asi jasné, u nás už méně)

Generál Charles de Gaulle situaci hodnotil jinak a koncem dubna 1940 pověřil Gamelina velením 4. obrněné divize a navrhl ministrovi povýšit jej dočasně do hodnosti generála. Během svého zajetí v Německu se Gamelin smířil s Paulem Reynaudem, který tvrdil, že byl zneužit Pétainem a Weygandem. Nicméně v průběhu politických jednání Daladier-Reynaud, byl Pétain velvyslancem ve Španělsku, kde zůstal až do svého odvolání do Paříže Reynaudem. A Weygand byl ve francouzské Levantě (Francouzský mandát Sýrie a Libanonu). Reynaud byl od počátku své vlády 22. března 1940 obklopen jak válečníky, tak pacifisty, přičemž pacifisté převažovali v jeho úzkém okruhu spolupracovníků.

Co se týče generála de Gaulla, Reynaud jej chtěl mít ve svém kabinetu už od 22. března, ale Daladier byl proti. Teprve až když Daladier opustil vládu, stal se Charles de Gaulle 6. června 1940 státním podtajemníkem pro válku.

Podle některých historiků (ale ne většiny) Gamelin trpěl syfilidou. Někteří z nich tvrdí, že onemocnění mělo negativní vliv na jeho úsudek ^[zdroj?] (což se zdá být překvapující pro muže, který žil až do 86 let s přehledem sám sepsal svou biografii). (toto jsem přeložil i s tou referencí a chybějícím zdrojem)

Soudní proces a věznění

Po porážce byl zatčen dne 6. září 1940 a spolu s dalšími představiteli Třetí republiky (Léon Blum, Édouard Daladier, Paul Reynaud, Georges Mandel, Guy La Chambre, Robert Jacomet) postaven před soud v tzv. Riomském procesu (19. února 1942 – 21. května 1943). Poté byl spolu s Blumem a Daladierem uvězněn Vichistickým režimem v pevnosti Fort Portalet v Pyrenejích. Během okupace svobodného pásma v listopadu 1942 byl převezen do Německa poblíž koncentračního tábora Buchenwald. Poté byl spolu s dalšími převezen na zámek Itter v Tyrolsku, který osvobodili Američané dne 5. května 1945.

Heydrich von Oberstein

Heydrich
Narození	8. srpna [[1904 |1904]] Waldrudering, Německo
Úmrtí	12. ledna [[1956 |1956]] Mnichov, Německo

Heinrich Luitpold Himmler (8. srpna 1904, Waldrudering – 12. ledna 1956, Mnichov) byl říšský vysoce postavený člen SS s hodností Obergruppenführer (generál).Byl to známý Liny Heydrichové a dokonce byl spřízněný s Reinhardem Heydrichem, kterému dopomohl dostat se do SS a následně do postu šéfa Sicherheitsdienstu (SD).

Zemřel v Mnichově na cirhózu jater. K této nemoci byl náchylnější z důvodu po zranění levého játra střepinou z granátu v roce 1941.

Leslie Redford Clisby

Leslie Redford Clisby
Les, Leo, the Lion/Lev Leo
Australské letecké eso Les Clisby
Narození	29. červen 1914 McLaren Vale, Austrálie
Úmrtí	15. květen 1940 Remeš, Francie
Vojenská kariéra
Hodnost	nadporučík letectva
Doba služby	1935–1940
Sloužil(a)	Austrálie Austrálie Spojené království Spojené království
Složka	Royal Australian Air Force (RAAF) Royal Air Force (RAF)
Jednotka	1. stíhací peruť RAF (1937–1940)
Války	Druhá světová válka
Bitvy	Bitva o Francii
Vyznamenání	Záslužný letecký kříž

Leslie Redford Clisby DFC (29. června 1914 – 15. května 1940) byl australský letec a letecké eso z dob druhé světové války. Sloužil v britské RAF a měl 16 uznaných sestřelů. Během bitvy o Francii byl sestřelen a zemřel. I přesto, že v boji byl jenom během bitvy o Francii, stal se 11. května 1940 prvním australským leteckým esem. Narodil se v Jižní Austrálii a v roce 1935 vstoupil jako mechanik do RAAF, ale později byl přijat k letovému výcviku. Absolvoval jako pilot v roce 1937 a rozhodl se k přestupu do RAF. Po příjezdu do Británie byl přidělen k První stíhací peruti a začal létat na nových letounech Hawker Hurricane na kterých udělal všechny své sestřely. Svého prvního vzdušného vítězství dosáhl 1. dubna 1940 nad Me 110. Clisby se stal známým díky svému stylu létání. Vysloužil si pověst vysoce agresivního letce, který se vrhal do souboje bez ohledu na šance. Za svá vítězství získal 14. května 1940 anglický Záslužný letecký kříž. Jeho číslo v RAF bylo 40043.

Život

Před druhou světovou válkou

Clisby s přáteli na cestě do Británie (Ceylon), nalevo Clisby

Narodil se v malém jihoaustralském městě McLaren Vale 29. června 1914, měsíc po začátku první světové války. Byl druhým dítětem Alberta Edwarda Clisbyho a jeho ženy Mabel Elizy, rozené Chapman, kteří měli kromě něho ještě tři další děti.

„	Lev Leo, tak mu říkali. A nyní je mrtev...	“
—  Noel Monks, válečný korespondent

Za svých 10 sestřelů, kterých dosáhl během 8 bojových letů obdržel britský Záslužný letecký kříž.

Sestřely

V období od 1. dubna 1940 do 15. května 1940 dosáhl celkem šestnácti vzdušných vítězství a jedné asistence při sestřelu. Počet jeho sestřelů však bývá často zpochybňován zvláště kvůli tomu, že se při ústupu z Francie většina písemností ztratila. V dnešní době se proto historikové přiklánějí k nižšímu číslu, uvádí se 8+3 sestřely.

Tabulka ukazuje vzdušná vítězství Leslieho Clisbyho:

Datum	Sestřelený stroj	Jednotka sestřeleného	Letoun	Jednotka	Místo	Pořadí sestřelu
1. duben 1940	Me 110	I./ZG 26	Hawker Hurricane	1. stíhací peruť	S od Thioville	1
2. duben 1940	Me 109	III./JG 53	Hawker Hurricane	1. stíhací peruť	S od Puttelange	2
10. květen 1940	Do 17		Hawker Hurricane	1. stíhací peruť	Avaux	3
10. květen 1940	Do 17		Hawker Hurricane	1. stíhací peruť	Avaux	4
11. květen 1940	Me 110		Hawker Hurricane	1. stíhací peruť	JV od Rethelu	5

Odkazy

Literatura

Česká

• MICHL, Jan. Bitva o Francii. Praha: Naše vojsko, 2011. 423 s. ISBN 978-80-206-1179-6. 

Zahraniční

• BINGHAM, Victor. Blitzed. New Malden: Specialty Pr Pub & Wholesalers, 1990. 224 s. ISBN 978-18-711-8707-6. (anglicky) 
• BOWYER, Chaz. Fighter Pilot. [s.l.]: Leo Cooper, 2001. 224 s. ISBN 978-08-505-2786-5. (anglicky) 
• HOLMES, Tony. Hurricane Aces 1939-40. [s.l.]: Osprey Publishing, 1998. 132 s. ISBN 978-18-553-2597-5. (anglicky) 
• MCAULAY, Lex. Six Aces. Melb: Banner Books, 1992. 352 s. ISBN 978-18-755-9300-2. (anglicky) 
• MONKS, Noel. Squadrons Up! A First Hand Story Of The R. A. F.. Londýn: Kessinger Publishing, 2007. 272 s. ISBN 978-14-304-7461-6. (anglicky) 
• OLDS, Christina. Fighter Pilot. Londýn: St. Martin's Griffin, 2011. 432 s. ISBN 978-03-125-6951-8. (anglicky) 

Bitva o Francii

Wikipedista:WWII/pískoviště2