Přeskočit na obsah

Ozbrojené síly Francie

Z Wikipedie, otevřené encyklopedie
(přesměrováno z Francouzská armáda)
Ozbrojené síly Francie
Forces armées françaises
Znak francouzské armády
Znak francouzské armády
Velení
Vrchní velitelEmmanuel Macron
Ministr obranyFlorence Parlyová
Stav
Věk odvodu17 let, se souhlasem s dobrovolnou vojenskou službou
Aktivních vojáků199 618 (2024)[1]
Rezervistů44 344 (2024)[2]
Výdaje
Rozpočet61,8 miliard eur (2025)[3]
Podíl na HDP2,07 % (2025)[4]

Ozbrojené síly Francie (francouzsky Forces armées françaises) jsou ozbrojené síly Francie složené z pozemních sil, námořnictva, letectva, národní gardy a četnictva.

Francie má s 61,8 miliardami eur (2,07 % HDP)[5] 8. nejvyšší obranný rozpočet na světě a 4. v Evropě po Rusku, Německu a Spojeném království.[6] Francouzské ozbrojené síly jsou s počtem 199 618 aktivních vojáků[7] největšími v Evropské unii a celkově 4. v Evropě.[8]

Francouzské ozbrojené síly disponují schopnostmi globální projekce moci a zároveň mají k dispozici jaderné zbraně v podobě zhruba 290 jaderných hlavic, tedy zřejmě 4. nejvyššího počtu na světě.[9] V rámci Severoatlantické aliance (NATO) má země poskytnout jednu kompletní divizi.[10]

Historie

[editovat | editovat zdroj]

Novověk

[editovat | editovat zdroj]

Francouzská ozbrojená moc má dlouhou tradici, sahající minimálně do 15. století, kdy Francouzi dokázali porazit Anglii ve stoleté válce. Po oslabení v 16. století, způsobeném domácími náboženskými konflikty, země vzešla posílena z třicetileté války a zejména za vlády Ludvíka XVI. získávala vojenskou převahu nad svými rivaly. Ta však vyvolala vznik velké protifrancouzské koalice ve válce o španělské dědictví.

Zatímco v kontinentální Evropě zůstávala Francie vojenskou velmocí, od poloviny 18. století začala výrazně zaostávat ve schopnostech čelit britskému námořnictvu a vinou prohrané sedmileté války se začalo rozpadat francouzská koloniální říše v severní Americe.

Předchůdcem policie a četnictva byla před Velkou francouzskou revolucí Maréchaussée.

Napoleonské války

[editovat | editovat zdroj]
Francouzské tažení do Rakouska v roce 1805

Velká francouzská revoluce a vláda Napoleona I. Bonaparte přinesla naprostou revoluci ve válečnictví. Zvýšila se rychlost přesunů, zefektivnila se organizace, logistika a dělostřelectvo získalo zásadní podpůrnou roli. Zásadní však bylo zavedení branné povinnosti výměnou za některá občanská a politická práva, která umožnila poprvé v dějinách povolat do zbraně skutečně masová vojska.

Napoleonova Grande Armée (Velká armáda) vznikla v roce 1804 a díky inovativní taktice, kvalitním velitelům a týlovému zabezpečení dokázala porážet i početně výrazně silnější protivníky.[11] Definitivní porážka francouzských vojsk u Waterloo v roce 1815 znamenala postupný ústup francouzské vojenské moci.

19. století

[editovat | editovat zdroj]

Vojenské reformy v Prusku a rostoucí průmyslový potenciál německých zemí vedly ke ztrátě francouzské vojenské převahy, která se naplno projevilo během prusko-francouzské války v letech 1870-71. Ačkoli Francouzi disponovali díky převaze délesloužících profesionálních vojáků většími zkušenostmi, odvedenci Pruska a dalších německých států sice sloužili kratší dobu, zato však díky delšímu zařazení v záloze dokázali v případě potřeby získat výraznou početní převahu.[12] Francouzská armáda, která nebyla na válku dostatečně připravena, utrpěla výraznou porážku, znamenající ztrátu Alsaska a Lotrinska a zároveň vznik silného sjednoceného Německého císařství.

První světová válka

[editovat | editovat zdroj]

Po zahájení první světové války došlo 1. září 1914 došlo k mobilizaci téměř 3 milionů francouzských záložníků ve věku 24-38 let,[13] později kvůli rozsáhlým ztrátám až do 45 let.[14] Francouzi čelili německému náporu na západní frontě, kde v první bitvě na Marně v září 1914 francouzská armáda dokázala německý postup zastavit pouze pár desítek kilometrů od Paříže a stabilizovat obranu, což vedlo k zákopové válce. Krvavé bitvy u Verdunu, na Sommě nebo nezdařená Nivellova ofenzíva výrazně ozbrojené síly vyčerpaly, kvůli čemuž se ve větší míře objevovat i dezerce a vzpoury francouzských vojáků.[15] Německá armáda se v létě 1918 ještě jednou pokusila mohutným úderem dobýt Paříž, ovšem její útok byl i za pomoci čerstvých amerických divizí odražen. Následný protiútok zemí Dohody vedl ke zhroucení některých úseků německé obrany a následné kapitulaci Ústředních mocností.

Francie během války čelila nedostatečnému výcviku, nedostatečným počtům poddůstojníků nebo problémům se zásobováním jednotek.[15][16]

Meziválečné období a druhá světová válka

[editovat | editovat zdroj]

Po konci první světové války bylo v rámci Versaillské mírové smlouvy Francii navráceno území ztracené během prusko-francouzské války, franouzští představitelé však měli zájem na zlomení nejen vojenské, ale i ekonomické síly svého souseda a nepřítele. Francouzskou armádou bylo okupováno Porýní a v roce 1923 v reakci na zpožďující se platby reparací vstoupila i do průmyslového Porúří. Do roku 1930 se sice Francouzi stáhli, ovšem území zůstávalo demilitarizované, než ho v roce 1936 na rozkaz Adolfa Hitlera riskantně obsadil německý Wehrmacht, který nebyl připraven na případnou rozhodnou reakci francouzské armády. Francie, zmítaná politickými krizemi, však nedokázala na německý krok účinně zareagovat, čímž zároveň umožnila německé zahájení výstavby opevnění Siegfriedovy linie podél hranic s Francií.

Francie již od roku od roku 1929 na svých východních hranicích, zejména s Německem, budovala mohutnou Maginotovou linii, systém opevnění pojmenovaný podle tehdejšího ministra obrany André Maginota. Francouzské síly však byly ke konci 30. let roztroušeny po rozsáhlé koloniální říši, což omezovalo schopnost reagovat na případný německý útok.

Studená válka

[editovat | editovat zdroj]

Zvolení Charlese de Gaulla francouzským prezidentem v roce 1958 znamenalo zahájení odklonu Francie od NATO a naopak zaměření na vlastní strategickou autonomii, kterou měly zajistit zejména vlastní jaderné zbraně. Již na konci 50. let de Gaulle v reakci na neúspěchy proti alžírskému osvobozeneckému boji a kritice poměrů v armádě zavedl vojenské reformy, které měly za cíl ozbrojené síly modernizovat a zároveň učinit službu snesitelnější. Ozbrojené síly prošly rovněž výraznou redukcí zejména pozemního vojska – zatímco v roce 1958 měly pozemní síly k dispozici téměř 775 tisíc vojáků, z čehož více než půl milionu sloužilo v severní Africe, o pět let později celkové počty klesly na méně než půl milionu a dále k nevoli generálů pozemního vojska, před kterými dostávaly prioritu letectvo a námořnictvo, klesaly.[17]

Generál Charles de Gaulle, pozdější pezident Francie, v roce 1945

V polovině 60. let již měli Francouzi k dispozici strategické bombardéry Mirage IV, které mohly nést jaderné pumy, na počátku 70. let pak byly do výzbroje zařazeny i jaderné ponorky schopné odpalovat balistické střely s jadernými hlavicemi a poté i ze země odpalované balistické střely s jadernými hlavicemi.

Jaderné zbraně dle nové francouzské doktríny měly být použity i proti civilním cílům, čímž měly způsobit pro případného agresora nepřijatelné škody, nikoli nutně vést k jeho naprostému zničení, a odstrašení zároveň nemělo být směřováno pouze proti Sovětskému svazu a zemím Varšavské smlouvy.[18] Vlastnictví jaderných zbraní následně de Gaullovi umožnilo v roce 1966 vystoupit z vojenských struktur NATO (nikoli však politických) a převzít tak kompletní kontrolu nad velením francouzským ozbrojených sil. Samotné vystoupení však neznamenalo zásadní změnu bezpečnostní situace v západní Evropě, neboť Francie ani nadále nevylučovala zapojení svých sil v rámci bojových jednotek NATO, zvláště když měla zásadní zájem na odražení případné hrozby útoku Varšavské smlouvy ještě mimo území samotné Francie a na území Západního Německa udržovala francouzské jednotky v podobě 1. a 3. divize.[17]

Situace se začala výrazněji měnit v polovině 70. let, kdy na post prezidenta nastoupil Valéry Giscard d'Estaing, který Francii nasměroval zpět k atlantismu.[19] Zásadní změnou bylo rozšíření jaderného odstrašování o tzv. taktické jaderné zbraně, které měly umožnit pružnější reakci na ohrožení i v případě konvenčního konfliktu.[20]

Prohlubování vojenských vztahů s NATO pokračovalo i v 80. letech během prezidentství Françoise Mitteranda, a to zejména se Západním Německem, kde kromě trvalé dislokace francouzského 2. armádního sboru na území NSR docházelo ke sbližování na úrovni vojenské strategie a taktiky, ale i spolupráci na vývoji a výrobě nových zbraní.[21] Francie se soustředila na profesionalizaci ozbrojených sil a zavádění nového uskupení – Force d’action rapide (FAR – vojsko pro rychlé nasazení), které mělo vynikat svou rychlou nasaditelností v místě ohrožení, zejména proti vojskům Varšavské smlouvy.[22] První odzbrojovací smlouvy, podepsané mezi USA a SSSR, týkající se snížení počtu jaderných hlavic či některých kategorií zbraní, vyvolaly ve Francii nejednoznačné přijetí, neboť u vrcholných francouzských představitelů panovala obava z možného zahrnutí Francie do odzbrojovacích smluv a snížení jaderného potenciálu země.[23]

Na počátku 90. let francouzské ozbrojené síly disponovaly kromě zámořských sil třemi armádními sbory a čtyřmi divizemi FAR se zhruba 290 tisíci vojáky, vojenským námořnictvem, vyzbrojeným mj. šesti jadernými ponorkami a dvěma letadlovými loděmi s celkem 70 tisíci vojáky a vojenským letectvem s téměř 100 tisíci vojáky.[24]

Současnost

[editovat | editovat zdroj]

Obranná strategie Francie je pravidelně aktualizována, na tzv. Bílou knihu z roku 2013 navazuje pravidelně v šestiletých cyklech aktualizovaný zákon loi de programmation militaire (LPM).[25] V roce 2014 Francie spustila modernizační program Scorpion, který měl znamenat doplnění až 2 tisíc kolových obrněných vozidel do francouzských ozbrojených sil.[26] Zároveň měly projít modernizací tanky domácí výroby Leclerc.[27]

Po roce 2014 se začaly zvyšovat francouzské výdaje na obranu, podílu 2 % na HDP však měly dosáhnout až v roce 2025.[28] V letech 2015-17 v reakci na teroristické útoky v regionu Île-de-France došlo k posílení vnitřní ochrany v rámci operace Sentinelle, do které se zapojilo 10 tisíc vojáků.[29]

Nasazení ozbrojených sil v zahraničí

[editovat | editovat zdroj]
Člen cizinecké legie

Ve 21. století začaly být francouzské ozbrojené síly v zahraničí, zejména ve frankofonní Africe, nasazovány především proti nepravidelným silám, primárně pak teroristickým skupinám. Angažovaly se v Mali,[30] v Džibutsku nebo Středoafrické republice, ale i v bojích proti Islámskému státu.[31] Kvůli Libyi, kde francouzské letectvo bombardovalo libyjské vládní jednotky, se dostala do sporů s Itálií.[32]

Proti džihádistům v Sahelu Francie v roce 2014 zahájila operaci Barkhane, do které se kromě průměrně 3 000 nasazených francouzských vojáků zapojili i další zahraniční spojenci včetně pěti zemí Sahelu. Bylo preferováno poskytování zpravodajských informací spojencům, v případě nutnosti přímé intervence pak nasazení leteckých sil, případně speciálních jednotek, zatímco komplexní nasazení včetně pozemních sil zůstávalo jako krajní možnost.[33]

Nedostatečné úspěchy francouzských expedičních sil, nízká legitimita místních úřadů či vzájemná nedůvěra vedly k ukončení celé operace v roce 2022 a postupnému stahování Francouzů z Afriky,[29] konkrétně Senegalu, Čadu nebo Pobřeží slonoviny.[34] K situaci kromě vojenského převratu v Mali v roce 2020 a 2021 přispělo i rostoucí zapojení Ruska a Wagnerovy skupiny v Sahelu a úspěšná očerňovací dezinformační kampaň proti Francii, která rozdmýchávala protifrancouzské nálady.[35]

Nadnárodní programy modernizace

[editovat | editovat zdroj]

V roce 2018 bylo mezi Francií, Německem a následně i Španělskem dosaženo dohody o vývoji stíhacího letounu nové generace NGF (Next Generation Fighter) jako součásti širšího balíku vzdušných prostředků FCAS (Future Combat Air System),[36] neshody ohledně podoby a francouzský tlak na větší kontrolu nad procesem však vyvolaly nevoli německých představitelů, kteří zároveň zahájili jednání se zástupci konkurenčního projektu GCAP (Global Combat Air Programme), čímž bylo pokračování společného vývoje ohroženo.[37]

Francie přitom spoléhala na společný vývoj s Německem i v případě tanků nové generace MGCS (Main Ground Combat System), které měly začít vstupovat do služby ve druhé polovině 30. let 21. století.[38] Zpoždění programu by znamenalo hrozbu pro francouzské pozemní síly, které disponují nedostatečným počtem již nevyrábějících se tanků Leclerc.[39]

Reakce na geopolitická rizika

[editovat | editovat zdroj]

V roce 2018 se objevily diskuse o znovuzavedení povinné vojenské služby, zrušené v roce 1996.[40] V roce 2019 Francie objednala 28 letounů Rafale F4.[41] Zpoždění nadnárodního programu FCAS zároveň vyvolalo potřebu vyvinout i vylepšenou verzi letounů Rafale F5.[42]

Stíhací letoun Rafale, který je schopen nést i jaderné zbraně

Zatímco ruská invaze na Ukrajinu v roce 2022 nebo nástup Donalda Trumpa do druhého prezidentského období ve Spojených státech amerických v roce 2025, odklánějícího se od tradičních atlantických vazeb mezi USA a Evropou, přinesla pro Evropu včetně Francie řadu bezpečnostních rizik a nutnost navýšení rozpočtu na obranu, silné francouzské ozbrojené síly zároveň znamenaly možnost pro Francii posílit svůj vliv u spojenců na úkor USA. Francouzský prezident Emmanuel Macron se stal hlavní tváří snah o autonomní evropskou bezpečnostní politiku a tzv. koalice ochotných, zemí podporujících obranu Ukrajiny, z nichž některé (včetně Francie) dokonce uvažovaly o možném nasazení svých ozbrojených sil na území Ukrajiny.[43]

V roce 2022 byly zároveň přezkoumány hrozby, které definovala již Bílá kniha, a dále zpřesněny. Pro rok 2030 si Francie stanovila cíl stát se „mocností, jejímž cílem bude udržovat rovnováhu sil ve světě“ a zároveň se stát „jedním z motorů strategické autonomie Evropy“.[25] Obranný rozpočet by měl být výrazně navýšen a pro cyklus let 2024-2030 se počítalo s posílením hlavních prostředků odstrašení (jaderného i konvenčního), zdvojnásobením rozpočtu na vojenské zpravodajství, urychlením modernizace či náboru, navyšováním množství materiálu i rezerv munice, zaměřením na všechny domény včetně vesmíru a posílení mezinárodních partnerství, zejména v rámci Evropy.[44]

Francouzští představitelé však zároveň nelibě nesli bezprecedentní posilování německého Bundeswehru, se kterým Francie navzdory rychle rostoucím výdajům na obranu[45] nedokázala držet krok.[46]

Francie i díky Guyanskému kosmickému centru ve Francouzské Guayaně disponuje pokročilým vesmírným programem a v roce 2023 země disponovala celkem 12 vojenskými satelity na oběžné dráze, což byl 4. nejvyšší počet na světě.[47]

V lednu 2026 země zavedla dobrovolnou desetiměsíční vojenskou službu pro občany ve věku 18-25 let.[48]

Organizace

[editovat | editovat zdroj]

Úředním představitelem francouzské armády je prezident republiky v roli Chef des Armées – hlavního velitele Francouzské armády. Ústava však stanovuje, že civilní a armádní ozbrojené síly jsou v rukou gouvernementu (výkonný kabinet ministerstva, které není vždy ze stejné politické strany jako prezident). O financování armády a její rozpočet se stará ministr obrany.

Francouzské ozbrojené síly mohou být rozděleny do čtyř skupin:

V roce 2025 francouzské ministerstvo obrany a ozbrojené síly zaměstnávaly 64 014 civilních zaměstnanců.[49] Mezi aktivními vojáky bylo 17,3 % žen, průměrný věk příšlušníků byl 32,4 let.[7]

Základními operačními složkami francouzských ozbrojených sil je pozemní brigáda (6-7 tisíc vojáků). Síly rychlé reakce disponují 5 tisíci vojáky ve stavu permanentní pohotovosti, společné síly okamžité reakce s 2 300 vojáky jsou nasaditelné ve vzdálenosti 3 tisíce km od Francie v rámci 7 dnů a schopné provádět vzdušné a námořní údery do 48 hodin.[33] Síly pozemní obrany disponují 7 tisíci vojáky v pohotovosti, permanentní obranu vzdušného prostoru zajišťuje 25 letounů, ochranu námořního prostoru 20 letounů včetně 4 doprovodných lodí.[33] Zhruba 7 300 vojáků je dislokováno v zámořských územích Francie, 3 850 na vojenských základnách v Africe.[33]

Výzbroj

[editovat | editovat zdroj]

Na konci roku 2024 francouzské ozbrojené síly disponovaly 222 tanky Leclerc, 183 pásovými obrněnými vozidly, 6 118 kolovými obrněnými vozidly, 211 kusy dělostřelectva, 261 vrtulníky, 183 bojovými letadly nebo 69 válečnými a pomocnými plavidly.[50]

  • Standardní útočnou zbraní je FAMAS, postupně nahrazovaná HK 416F.[51]

Jaderné zbraně

[editovat | editovat zdroj]

Francie je jedna z mála zemí světa, které disponují jadernými zbraněmi. Francouzská armáda provedla od 13. února 1960 do 27. července 1996 celkem 210 pokusných jaderných testů, z nichž prvních 17 testů proběhlo v severní Africe před tím, než se osamostatnila bývalá kolonie Alžírsko.[52] Poté Francie provádění pokusných atomových výbuchů přesunula do Francouzské Polynésie, konkrétně na atoly Mururoa a Fangataufa. Až do roku 1973 prováděla pokusné výbuchy v atmosféře, poté šlo o výbuchy v podzemí.[53]

Francie k roku 2025 nedisponovala tzv. jadernou triádou, neboť měla k dispozici pouze jaderné ponorky a strategické letectvo schopné nést jaderné zbraně, nikoli však mezikontinentálními balistickými raketami (ICBM) odpalovanými ze země.[54] Kvůli udržení kvality jaderného odstrašení Francie průběžně modernizuje svou jadernou ponorkovou flotilu třídy Suffren[55] včetně balistických střel M51.[56] Modernizací prošly také jaderné střely s plochou dráhou letu ASMP-A, odpalované z letounů Rafale.[57]

Přestože prezident Macron již v roce 2020 poprvé naznačil možnost ochrany evropských spojenců francouzskými jadernými zbraněmi, kterou zopakoval i v roce 2025, francouzský jaderný arzenál nebyl k ochraně Evropy dostatečný.[54]

Zbrojní průmysl

[editovat | editovat zdroj]

Francouzské ozbrojené síly spoléhají primárně na pokročilý domácí zbrojní průmysl, který byl v letech 2020-24 druhým největším exportérem zbraní na světě.[58] Mezi 50 největších zbrojních společností na světě dle tržeb patří čtyři francouzské a další dvě nadnárodní s centrálou ve Francie: v leteckém nebo kosmickém zbrojním průmyslu působí společnosti jako Thales, Airbus (nadnárodní s centrálou ve Francii), Safran nebo Dassault Aviation, stavbě válečných lodí se věnuje Naval Group, raketovým technologiím MBDA (nadnárodní s centrálou ve Francii).[59]

Financování

[editovat | editovat zdroj]

Francie dosáhla závazku 2 % HDP na obranu, stanoveného NATO, v roce 2024.[5] Nově požadovaných 3,5 % HDP + dalších 1,5 % na výdaje související s obranou má být dosaženo okolo roku 2035.[5]

Galerie

[editovat | editovat zdroj]

Reference

[editovat | editovat zdroj]
  1. ↑ PENICHOU, Olivia. Defence Key Figures 2025 [online]. Ministère des Armées, 2025-09 [cit. 2026-01-30]. S. 13. Dostupné online.
  2. ↑ PENICHOU, Olivia. Defence Key Figures 2025 [online]. Ministère des Armées, 2025-09 [cit. 2026-01-30]. S. 17. Dostupné online.
  3. ↑ PENICHOU, Olivia. Defence Key Figures 2025 [online]. Ministère des Armées, 2025-09 [cit. 2026-01-30]. S. 8. Dostupné online.
  4. ↑ PENICHOU, Olivia. Defence Key Figures 2025 [online]. Ministère des Armées, 2025-09 [cit. 2026-01-30]. S. 8. Dostupné online.
  5. 1 2 3 PENICHOU, Olivia. Defence Key Figures 2025 [online]. Ministère des Armées, 2025-09 [cit. 2026-01-30]. S. 8. Dostupné online.
  6. ↑ The Military Balance 2025. Příprava vydání James Hackett. 1. vyd. London: International Institute for Strategic Studies, 2025. ISBN 978-1-041-04967-8. S. 8-10.
  7. 1 2 Penichou (2025), s. 13.
  8. ↑ The Military Balance 2025 (2025), s. 51.
  9. ↑ MAREK, Lukáš. Svět zbrojí i jaderně. Nové statistiky o nukleárních zbraních jsou varovné. Seznam Zprávy [online]. 2024-06-17 [cit. 2026-01-30]. Dostupné online.
  10. ↑ The Military Balance 2025 (2025), s. 88.
  11. ↑ SAMEK, Jakub. Napoleonova armáda v roce 1805. Austerlitz.org [online]. 2020-01-24 [cit. 2026-02-05]. Dostupné online.
  12. ↑ HLAVA, Tomáš. Analýza prusko-francouzské války. Brno: [s.n.], 2022. Dostupné online. S. 26-30. Bakalářská práce.
  13. ↑ ČURDA, Jan. Chlupáči v zákopech Velké války: Jak bojovala francouzská pěchota? (1). 100+1 zahraniční zajímavost [online]. 2021-06-25 [cit. 2026-02-10]. Dostupné online.
  14. ↑ ČURDA, Jan. Chlupáči v zákopech Velké války: Jak bojovala francouzská pěchota? (2). 100+1 zahraniční zajímavost [online]. 2021-07-02 [cit. 2026-02-10]. Dostupné online.
  15. 1 2 ČURDA, Jan. Chlupáči v zákopech Velké války: Jak bojovala francouzská pěchota? (3). 100+1 zahraniční zajímavost [online]. 2021-07-09 [cit. 2026-02-10]. Dostupné online.
  16. ↑ ČURDA, Jan. Chlupáči v zákopech Velké války: Jak bojovala francouzská pěchota? (4). 100+1 zahraniční zajímavost [online]. 2021-07-16 [cit. 2026-02-10]. Dostupné online.
  17. 1 2 EICHLER, Jan. Francouzská armáda od de Gaulla k Mitterandovi. 1. vyd. Praha: Naše vojsko, 1990. ISBN 80-206-0070-1. S. 36-37.
  18. ↑ Eichler (1990), s. 22-27.
  19. ↑ Eichler (1990), s. 48-49.
  20. ↑ Eichler (1990), s. 50-53.
  21. ↑ Eichler (1990), s. 78-80.
  22. ↑ Eichler (1990), s. 82-83.
  23. ↑ Eichler (1990), s. 99-102.
  24. ↑ Eichler (1990), s. 116-130.
  25. 1 2 Atlas současného vojenství. Příprava vydání Bruno Tetrais. 1. vyd. Brno: Lingea, 2023. ISBN 978-80-7508-840-6. S. 52.
  26. ↑ GROHMANN, Jan. Francouzská armáda spouští program Scorpion. Armádní noviny [online]. 2014-12-09 [cit. 2026-01-30]. Dostupné online.
  27. ↑ GROHMANN, Jan. Francie modernizuje tanky Leclerc. Armádní noviny [online]. 2015-03-15 [cit. 2026-01-30]. Dostupné online.
  28. ↑ ZWIEFELHOFER, Tomáš. Francie posiluje armádu a míří ke 2 % HDP. Armádní noviny [online]. 2018-10-08 [cit. 2026-01-30]. Dostupné online.
  29. 1 2 Atlas současného vojenství (2023), s. 55.
  30. ↑ KALÁT, Jiří. Francie vstoupila do občanské války o Mali. Armádní noviny [online]. 2013-01-14 [cit. 2026-01-30]. Dostupné online.
  31. ↑ GROHMANN, Jan. Francie jde do boje s Islámským státem. Jaké má zbraně?. Armádní noviny [online]. 2015-11-17 [cit. 2026-01-30]. Dostupné online.
  32. ↑ MADĚRÁNEK, Jakub. Rivalita Francie a Itálie prodlužuje chaos v Libyi. Armádní noviny [online]. 2018-11-23 [cit. 2026-01-30]. Dostupné online.
  33. 1 2 3 4 Atlas současného vojenství (2023), s. 54.
  34. ↑ BRYCHTA, Filip. Adieu, Afriko. Co značí odchod francouzských vojáků ze Sahelu?. Voxpot.cz [online]. 2025-01-31 [cit. 2026-01-30]. Dostupné online.
  35. ↑ Atlas současného vojenství (2023), s. 75.
  36. ↑ GROHMANN, Jan. Německo a Francie souhlasí s vývojem stíhačky nové generace. Armádní noviny [online]. 2018-11-21 [cit. 2026-01-30]. Dostupné online.
  37. ↑ GROHMANN, Jan. FCAS vs. CFSN: Francie a Německo bojují o budoucí evropskou leteckou dominanci. Armádní noviny [online]. 2025-11-13 [cit. 2026-01-30]. Dostupné online.
  38. ↑ SEDLÁČEK, Radomír. Francouzská vize nového evropského tanku MGCS. Armádní noviny [online]. 2020-06-01 [cit. 2026-01-30]. Dostupné online.
  39. ↑ GROHMANN, Jan. Francie řeší budoucnost tanků: Leclerc stárne, MGCS se opožďuje. Armádní noviny [online]. 2025-12-02 [cit. 2026-01-30]. Dostupné online.
  40. ↑ MYKLÍN, Michael. Francie zvažuje návrat povinné vojenské služby. Armádní noviny [online]. 2018-02-28 [cit. 2026-01-30]. Dostupné online.
  41. ↑ GROHMANN, Jan. Francie nakupuje modernizované stíhačky Rafale. Armádní noviny [online]. 2019-01-16 [cit. 2026-01-30]. Dostupné online.
  42. ↑ GROHMANN, Jan. Nová francouzská stíhačka Rafale F5 ponese hypersonické jaderné střely ASN4G. Armádní noviny [online]. 2023-03-06 [cit. 2026-01-30]. Dostupné online.
  43. ↑ VÍTEK, Stanislav. Macron jestřábem Evropy: Francie konečně pochopila, že Rusko je nepřítel. Armádní noviny [online]. 2024-05-22 [cit. 2026-01-30]. Dostupné online.
  44. ↑ Atlas současného vojenství (2023), s. 52-53.
  45. ↑ KALENDA, František. Francie rychle modernizuje svou armádu a vrací se do pozice vojenské velmoci. Forum 24 [online]. 2024-04-16 [cit. 2026-01-30]. Dostupné online.
  46. ↑ TOMÁNEK, Tomáš. Německo bezprecedentně posiluje obranu za biliony ročně. Silová mapa Evropy se definitivně mění. Hrot24.cz [online]. 2025-11-17 [cit. 2026-01-30]. Dostupné online.
  47. ↑ Atlas současného vojenství (2023), s. 22.
  48. ↑ ČTK. Dobrovolně do armády: Francie spouští nový desetiměsíční program. Aktuálně.cz [online]. 2026-01-12 [cit. 2026-01-26]. Dostupné online.
  49. ↑ Penichou (2025), s. 14.
  50. ↑ Penichou (2025), s. 22-24.
  51. ↑ French Army takes delivery of first batch of 400 HK416F assault rifles to replace old FAMAS. Army Recognition.com [online]. 2017-05-03 [cit. 2023-02-15]. Dostupné v archivu pořízeném z originálu dne 2017-05-06. (anglicky)
  52. ↑ Jaderné testy zhoršily zdraví domorodců [online]. Economia, 4.8.2006 [cit. 2010-02-27]. Dostupné online.
  53. ↑ ŠUTA, Miroslav. 20 let od útoku na Rainbow Warrior - Francouzští atentátníci zůstali ve vězení jen 2 roky [online]. Britské listy, 11. července 2005 [cit. 2010-02-27]. Dostupné v archivu pořízeném dne 2010-05-01.
  54. 1 2 KŘÍŽ, Zdeněk. Francouzský jaderný deštník: Budoucí realita, nebo politická iluze?. Armádní noviny [online]. 2025-03-11 [cit. 2026-02-02]. Dostupné online.
  55. ↑ GROHMANN, Jan. De Grasse ožívá: Francie urychluje program jaderných ponorek Suffren. Armádní noviny [online]. 2026-01-07 [cit. 2026-02-02]. Dostupné online.
  56. ↑ GROHMANN, Jan. M51.4: nová generace francouzských balistických střel pro jaderné odstrašení. Armádní noviny [online]. 2025-09-09 [cit. 2026-02-02]. Dostupné online.
  57. ↑ GROHMANN, Jan. ASMP-A Rénové – modernizovaná francouzská jaderná střela. Armádní noviny [online]. 2022-03-25 [cit. 2026-02-02]. Dostupné online.
  58. ↑ GEORGE, Mathew, et al. Trends in International Arms Transfers, 2024 [online]. Stockholm: Stockholm International Peace Reasearch Institute, 2025-03 [cit. 2026-02-02]. S. 2. Dostupné online.
  59. ↑ The SIPRI Top 100 arms-producing and military services companies in the world, 2024. Sipri.org [online]. Stockholm International Peace Research Institute [cit. 2026-02-02]. Dostupné online.

Externí odkazy

[editovat | editovat zdroj]
Citováno z „https://cs.wikipedia.org/w/index.php?title=Ozbrojené_síly_Francie&oldid=25667157“