Přeskočit na obsah

Tankování paliva za letu

Z Wikipedie, otevřené encyklopedie
F-22 tankuje palivo z KC-135 Stratotanker, který využívá ráhnový tankovací systém.
HC-130P doplňuje palivo vrtulníku HH-60 Pave Hawk pomocí hadicového tankovacího systému při pátrání po přeživších po katastrofě způsobené hurikánem Rita
Video - Automatický systém tankování vyvíjený NASA

Tankování nebo doplňování paliva za letu je proces přečerpání paliva z jednoho letadla (tanker) do druhého během letu. Tankováním za letu slouží k prodlužení doletu tankovaných letounů.[1][2] Pro tyto účely se používá ve většině případů letadel a v méně častých případech bývají k doplňování paliva za letu využívány vrtulníky (pouze v konkrétních případech a za určitých podmínek).[p 1]

Historie a vývoj

[editovat | editovat zdroj]
První tankování za letu, letouny DH-4B USAAS

Počátky pokusů s tankováním paliva během letu sahají do 20. let 20. století, kdy byl první pokus realizován na dvou letadlech ve formaci. První úspěšné doplnění paliva za letu provedl Alexandr de Seversky 27. června 1923 mezi letouny DH-4B.[1][3][4] Ještě tentýž rok posádka ve složení Lts. Lowell H. Smith a John P. Richter absolvovala mezi 27. a 28. srpnem rekordní let s dvouplošníkem DH-4B let, který trval 37 hodin a 15 minut. Během tohoto letu absolvovala posádka letounu devětkrát doplnění paliva za letu.[4][1]

Mezi srpnem a říjnem 1939 používaly britské aerolinky Imperial Airways konvertované letouny Handley Page Harrow společnosti Cobham - Flight Refuelling Limited ke vzdušnému dotankování létajících člunů Short třídy „C“[5] Cabot a Caribou na experimentální transatlantické poštovní trase Southampton–Montréal–New York. Do vypuknutí druhé světové války, která tyto pokusy přerušila, bylo provedeno patnáct úspěšných přeletů Atlantického oceánu za pomoci leteckého tankování.[2][1] I přes tento pokrok během druhé světové války britské královské letectvo systém doplňování paliva za letu nepoužívalo (jak z důvodu nedostatku vhodných letounů, tak pro nebezpečnost tankování nad nepřátelským vzdušným prostorem).[2] Koncem války ovšem plánovalo využití upravených bombardérů Halifax jako tankerů pro bombardéry Lancaster a Lincoln v připravované bombardovací kampani proti Japonsku.[1]

Firma Flight Refuelling pokračovala s pokusy tankování paliva za letu jak během války, tak po jejím konci. V roce 1947 vykonal Liberator transatlantický let z Londýna do Montrealu, během něhož doplnil palivo z upraveného bombardéru Lancastrian (hadicovou metodou trup-trup).[2] V Sovětském svazu probíhaly experimenty od roku 1946 s dvojicí letounů Tu-2, metodou křídlo-křídlo.[2] Metodu trup-trup firmy Flight Refuelling využilo americké letectvo pro vlastní pokusy s doplňováním paliva svých bombaderů. V březnu 1948 provedla dvojice upravených bombarderů B-29 cvičné tankování s vodou místo paliva. V květnu téhož roku následolo přečerpání skutečného paliva. Firma Boeing poté pro americké letectvo postavila 92 tankerů KB-29M a 74 bombardérů B-29MR vypavených pro příjem paliva za letu. Pro americké letectvo byla vyvinuta metoda takování pomocí pevného 8,75m teleskopického ráhna opatřeného řídicími plochami, jenž byla v roce 1949 vyzkoušena na dvojici letadel YKB-29J.[2]

V březnu 1949 se Boeing B-50A Superfortress sériového čísla 46-0010 Lucky Lady II USAF za pomoci vzdušného tankování ze strojů KB-29M stal prvním letounem, který obletěl svět bez mezipřistání, přičemž během 94 hodin uletěl 37742 km.[1][6][p 2]

„ Mise ukázala, že letectvo může poslat bombardéry ze Spojených států na jakékoliv místo na světě, které vyžaduje atomovou bombu. “
— Curtis LeMay, generál amerického letectva[1]

K prvnímu bojovému využití tankování za letu došlo v červenci 1951 během války v Koreji, trojicí průzkumných letadel RF-80 amerického letectva, během průzkumného letu z Tegu nad Severní Koreu.[1]

Na přelomu roku 1958 a 1959 vytvořili Robert Timm a John Cook světový rekord v délce nepřerušeného letu. A to tím, že mezi 4. prosincem 1958 a 7. únorem 1959, po dobu necelých 63 dnů uletěli zhruba 240000 km s letadlem Cessna 172 (reg č. N9172B) a to pomocí doplňování paliva z jedoucího automobilu.

Během války o Falklandy provedlo Britské královské letectvo mezi dubnem a červnem 1982 pětici leteckých úderů proti argentinským pozicím na Falklandách (operace Black Buck).[p 3] Údery byly provedeny ze základny na ostrově Ascension vzdálené 6300 km od Falklandských ostrovů (celkem téměř 13000 km a 16 hodin letu). Pro velmi náročnou operaci byly nasazeny bombardéry Avro Vulcan a 14 tankovacích letounů Handley Page Victor, které postupně doplňovaly palivo sobě navzájem i samotnému bombardéru.[1][7]

Dne 4. června 2021 prototyp T1 vyvíjeného bezpilotního palubního tankovacího letounu Boeing MQ-25 Stingray jako první v historii úspěšně doplnil palivo za letu jinému letounu, stroji F/A-18F Super Hornet zkušební jednotky VX-23 „Salty Dogs“.[1][8]

Tankovací systémy

[editovat | editovat zdroj]

Pro čerpání paliva za letu se nejčastěji používá technika nazvaná ráhnový tankovací systém (anglicky je tento systém nazýván boom and receptacle nebo také flying boom) nebo hadicový tankovací systém (anglický název je probe and drogue). Kdysi se také používal systém čerpání z křídla na křídlo (anglicky wing-to-wing), avšak v současné době již není využíván.

Hadicový tankovací systém

[editovat | editovat zdroj]

Hadicový tankovací systém (anglicky probe-and-drogue) transportu paliva pomocí hadice se stabilizačními ploškami bývá také využíván pro svou mobilitu a vlastnosti u vrtulníků a bývá součástí různých rozšiřujících sad pro běžné typy letadel. Poprvé byl americkým letectvem použit 28. března 1948.

Tuto metodu využívají například letectva těchto zemí: Francie, Indie, Kanada, Velká Británie, Rusko, Ukrajina a další bývalé země Sovětského svazu. Používají ji také letecké složky amerického námořnictva[p 4] a námořní pěchoty.

Ráhnový tankovací systém

[editovat | editovat zdroj]

Ráhnový tankovací systém (anglicky flying boom) poskytuje velké výhody díky použití potrubí pro transport paliva – umožňuje tím mnohem vyšší rychlost přečerpání paliva, nevýhodou je komplikovanější realizace a nemožnost tímto způsobem doplňovat palivo některým letounům a zvláště vrtulníkům. Tento systém zavedlo velitelství strategických sil amerického letectva, protože hadicový tankovací systém byl pro tankování velkých letounů pomalý.[2]

Ráhnový tankovací systém patří asi mezi nejrozšířenější metodu tankování paliva za letu.[zdroj⁠?!] Tuto metodu využívají například letectva těchto zemí: USA,[p 5] Austrálie,[p 6] Izraele, Spojené arabské emiráty, Japonsko. Francouzské letectvo tuto metodu používá pro doplňování paliva svým letounům E-3 Sentry stroji C-135FR, ačkoliv jeho ostatní letouny využívají tankování hadicovým systémem.[p 7]

Tankovací systém z křídla na křídlo

[editovat | editovat zdroj]

Sovětské letectvo si zvolilo po roce 1946 systém měkkého spojení z křídla na křídlo (anglicky wing-to-wing). Toto tankování probíhalo tak, že tankovaný i tankovací letoun se přiblížily s mírným převýšením a z konců křídel vypustily lanka se záchytným kováním. Po spojení lanek začal tankovaný letoun vtahovat lanka do křídla a tím vytahoval z tankeru hadici. Kování hadice se pak automaticky spojilo s rychlouzávěrem na konci tankovaného letounu. Nejdříve teklo palivo samospádem, později byla přidána čerpadla.[2] Nejprve byly k tomuto používány Tu-2, později se používaly upravené Tu-4 a po nich Tu-16. Dobře je tankování z křídla na křídlo vidět v sovětském filmu Událost ve čtverci 36-80. Vzhledem k nebezpečnosti této metody se mezi lety 1958 a 1964 zřítilo 15 sovětských letadel.[1] Dnes se již tento systém nepoužívá.

Galerie

[editovat | editovat zdroj]

Odkazy

[editovat | editovat zdroj]

Poznámky

[editovat | editovat zdroj]
  1. ↑ Přečerpávání paliva mezi dvěma vrtulníky bylo po technické stránce vyřešeno projektem americké námořní pěchoty již v 50. letech 20. století, ale v praxi se nerozšířilo vzhledem k tomu, že většina vrtulníků má jen omezenou nosnost, takže vzájemné tankování nepřináší dostatečný efekt. Původně vyvinutý systém byl v době války ve Vietnamu americkým letectvem adaptován pro doplňování paliva vrtulníkům z letounů C-130 Hercules, a zpočátku užíván zejména pro zvýšení doletu strojů užívaných k pátrání a záchraně.
  2. ↑ Bombardér odstartoval z Carswellu v Texasu a behem letu tankoval postupně nad Azorami, Saúdskou Arábií, Filipínami a Havají.[1]
  3. ↑ Celkem se jednalo o sedm misí, ale z důvodu technických závad byly dva z nich zrušeny.
  4. ↑ S výjimkou námořních hlídkových P-8 Poseidon, které jsou vzhledem ke své velikosti tankovány ráhnovou metodou.
  5. ↑ Jedná se o převládající metodu doplňování paliva užívanou letouny. Konvertoplány CV-22 Osprey a vrtulníky USAF doplňují palivo ze strojů HC-130/MC-130 Hercules pomocí pružné hadice. Tankery typů KC-10 Extender, KC-46 Pegasus a KC-135 Stratotanker modernizované v rámci projektu MPRS mohou používat obě metody tankování, což je využíváno pro doplňování paliva letounů US Navy, USMC a vzdušných sil spojeneckých zemí např. v rámci NATO.
  6. ↑ Stroje Airbus KC-30A Royal Australian Air Force jsou vybaveny jak tankovacím ráhnem tak podkřídelními pouzdry pro hadicové tankování.
  7. ↑ Tankovací ráhno letounů C-135FR může být vybaveno hadicovým adaptérem, a typ kromě ráhna disponuje i podkřídelními tankovacími pouzdry používajícími metodu pružné hadice.
  8. ↑ U strojů s takovýmto uspořádáním jsou podkřídelní hadice užívány většinou pro doplňování paliva dvěma menším letounům současně, zatímco delší podtrupová hadice slouží k tankování jednoho většího letounu. Spíše výjimečně mohou být užívány i všechny tři hadice najednou.

Reference

[editovat | editovat zdroj]
  1. ↑ a b c d e f g h i j k l BRZKOVSKÝ, Marek. Tankování za letu - Létající benzínky. Válka Revue. Extra Publishing, listopad 2023, čís. 11, s. 47–51. Dostupné online. ISSN 1804-0772. 
  2. ↑ a b c d e f g h NĚMEČEK, Václav. Vojenská letadla 4. 1. vyd. Praha: Naše vojsko, 1979. 208 s. Kapitola Letouny pro doplňování paliva za letu, s. 126–130. 
  3. ↑ Airco DH.4 Archives [online]. thisdayinaviation [cit. 2022-09-23]. Dostupné online. (anglicky) 
  4. ↑ a b First Air-to-Air Refueling [online]. nationalmuseum [cit. 2022-09-23]. Dostupné online. (anglicky) 
  5. ↑ COBHAM, Alan. Refuelling in flight. Flight. 25. dubna 1940, s. 383–385. Přepis přednášky v Royal Aeronautical Society. Dostupné online. (anglicky) 
  6. ↑ WAGGONER, Walter H. FIRST IN HISTORY; High Officials Greet the Plane as It Ends Hop at Fort Worth. The New York Times. 3. března 1949. Dostupné online [cit. 2019-03-14]. (anglicky) 
  7. ↑ VISINGR, Lukáš. Operace Black Buck. Válka Revue. Extra Publishing, říjen 2023, čís. 10, s. 12–16. ISSN 1804-0772. 
  8. ↑ KAMINKSI, Tom. Stingray refuels Super Hornet. AirForces Monthly. Srpen 2021, čís. 401, s. 19. (anglicky) 

Literatura

[editovat | editovat zdroj]
  • BRZKOVSKÝ, Marek. Tankování za letu - Létající benzínky. Válka Revue. Extra Publishing, listopad 2023, čís. 11, s. 47–51. Dostupné online. ISSN 1804-0772. 
  • NĚMEČEK, Václav. Vojenská letadla 4. 1. vyd. Praha: Naše vojsko, 1979. 208 s. Kapitola Letouny pro doplňování paliva za letu, s. 126–130. 

Související články

[editovat | editovat zdroj]

Externí odkazy

[editovat | editovat zdroj]
Citováno z „https://cs.wikipedia.org/w/index.php?title=Tankování_paliva_za_letu&oldid=24368589“