Stanisław Żółkiewski: Porovnání verzí
m →Mládí: linky |
Verze 15259109 uživatele RomanM82 zrušena, porušen konsensus: Diskuse k Wikipedii:Dobré články#Nutnost recenze a tedy zvyklosti z posledních min. 2 a 1/2 let (2 recenze k DČ) |
||
Řádek 123: | Řádek 123: | ||
{{Autoritní data}} |
{{Autoritní data}} |
||
{{Portály|Lidé|Novověk|Polsko|Válka}} |
{{Portály|Lidé|Novověk|Polsko|Válka}} |
||
{{Dobrý článek}} |
|||
{{DEFAULTSORT:Żółkiewski, Stanisław}} |
{{DEFAULTSORT:Żółkiewski, Stanisław}} |
Verze z 22. 8. 2017, 22:36
Stanisław Żółkiewski | |
---|---|
Narození | 1547 Turynka |
Úmrtí | 7. října 1620 (ve věku 72–73 let) Țuțora |
Příčina úmrtí | zabitý v boji |
Místo pohřbení | kostel sv. Vavřince |
Povolání | diplomat, spisovatel, vojevůdce, politik a státní úředník |
Choť | Regina Herburt |
Děti | Jan Żółkiewski Zofia Żółkiewská Katarzyna Żółkiewská |
Rodiče | Stanisław Żółkiewski (otec) Zofia Lipska h. Korczak (matka) |
Rod | Żółkiewští |
Funkce | korunní polní hejtman (1588–1618) kyjevský vojvoda (1608–1618) velký korunní hejtman (1618–1620) polský kancléř (1618–1620) międzyrzeczský starosta … více na Wikidatech |
multimediální obsah na Commons | |
Některá data mohou pocházet z datové položky. |
Stanisław Żółkiewski ([staˈɲiswaf ʐuwˈkʲɛfskʲi]; asi 1547 – 7. října 1620) byl polský šlechtic erbu Lubicz, magnát a vojenský velitel polsko-litevského státu, který se účastnil mnoha tažení zejména na jižní a východní hranici Republiky obou národů. Zastával řadu vysokých oficiálních pozic, včetně kastelána Lvova (od roku 1590), vojvody Kyjevského vévodství a velkého kancléře koruny (od roku 1618). Od roku 1588 byl také korunním polním hejtmanem a v roce 1613 byl povýšen na velkého korunního hejtmana. Během své vojenské kariéry zvítězil ve velkých bitvách proti Švédsku, Moskevskému carství, Osmanské říši a Tatarům.
Nejznámější Żółkiewského vítězství bylo proti spojeným ruským a švédským silám v bitvě u Klušina v roce 1610, po které Poláci dobyli a obsadili Moskvu. Zemřel v roce 1620 v bitvě u Cecory proti Turkům poté, co údajně odmítl ustoupit. Již předtím byl proslulý jako vojenský vůdce a jeho hrdinská smrt dál posílila jeho slávu. Je považován za jednoho z nejschopnějších vojenských velitelů v historii Republiky obou národů.
Život
Mládí
Stanisław Żółkiewski se narodil v obci Turynka v roce 1547. Jeho rodiči byli Stanisław Żółkiewski z erbu Lubicz, vojvoda rusínský, a Zofia Lipska.[1][2] Přesné datum jeho narození není známo, a dokonce i rok je sporný: většina zdrojů se shoduje na letopočtu 1547, i když některé udávají rok 1550.[3]
Żółkiewski navštěvoval katedrální školu ve Lvově.[1] Na rozdíl od mnoha svých šlechtických vrstevníků neměl žádné vyšší vzdělání a necestoval do zahraničí. Nicméně pokračoval ve studiích jako samouk a měl zájem zejména o historii a historickou literaturu.[1] V roce 1566 nastoupil ke dvoru krále Zikmunda II. Augusta jako pomocník králova tajemníka Jana Zamojského.[1] Tam poznal hnutí tzv. exekucionistů, které prosazovalo řadu reforem včetně vojenských.[1] V roce 1573 se účastnil diplomatického poselstva do Francie, které se mělo setkat s novým králem Jindřichem III., a na cestě zpět byl poslán do Vídně, aby uklidnil Habsburky.[1]
Počátek kariéry
Żółkiewski získal své první vojenské zkušenosti za krále Štěpána Báthoryho během gdaňského povstání jako velitel roty polských husarů.[1] Pak se účastnil Báthoryho Livonského tažení, bojoval v Polocku, Sokółu, Veliži a během obležení Pskova.[1] Żółkiewski si zachoval politické spojenectví s rodem Zamojských i po tomto tažení, a to zejména v jejich sporu se Zborovskými.[1] V noci z 11. na 12. května 1584 zajal Samuela Zborovského, jehož poprava pak způsobila velké spory.[1][4] Żółkiewski se stal notoricky známým pro svou roli v tomto incidentu a byl předmětem vášnivých debat na Sejmu roku 1585.[1][4]
V roce 1588, během války o polské dědictví mezi přívrženci Zikmunda III. Vasy a Maxmiliána III., Żółkiewski podporoval Zikmunda. Velel pravému křídlu polsko-litevské armády v bitvě u Byczyny, během které utrpěl zranění kolena, které ho ochromilo po zbytek jeho života.[4][5] Za svou roli v bitvě byl jmenován korunním polním hejtmanem a starostou Hrubieszówa.[4]
Korunní polní hejtman
Brzy poté co se stal hejtmanem, byl Żółkiewski poslán na Ukrajinu, aby odrazil tatarskou invazi. V roce 1590 se stal kastelánem Lvova, ale jeho žádost o vojenské posily proti Tatarům zůstala nevyslyšena.[4]
V roce 1595 se Żółkiewski podílel na moldavském tažení a bitvě u Cecory v blízkosti řeky Prut. Následujícího roku porazil kozácké povstání Severyna Nalivajka.[4] Żółkiewski byl známým podporovatelem kozáckých stížností a obecně upřednostňoval mírové jednání s nimi. Když mu Kozáci vydali Nalivajka a další vůdce povstání, zaručil jim, že s nimi bude zacházeno spravedlivě. Ale Nalivajko byl potom popraven ve Varšavě[4][6] a dav polských vojáků zmasakroval ostatní vězně, což vedlo ke zhoršení polsko-kozáckých vztahů. V roce 1600 se Żółkiewski vrátil do Moldavska, kde se zúčastnil vítězné bitvy u Bukova.[6]
V roce 1601 Żółkiewski operoval na severu v Livonsku v rámci polsko–švédské války.[6][7] Také se podílel na úspěšném obléhání Wolmaru a v roce 1602 na dobytí Fellinu. Téhož roku vedl polské síly v bitvě u Revalu, což vedlo ke švédské kapitulaci při obléhání Paide (Weißensteinu). Żólkiewski ke konci tažení onemocněl a musel předat velení hejtmanovi Janu Karolovi Chodkiewiczovi.[7]
V roce 1606 se Żółkiewski vrátil na Ukrajinu, kde porazil Tatary v bitvě u Udyče. Později v tomto roce se rozhodl podpořit krále během povstání Zebrzydowského. Jeho rozhodnutí nebylo samozřejmé, protože jeho mentor Zamojski byl proti králi. Navíc, Żółkiewski byl spřízněn s rodem Zebrzydowských a souhlasil s argumenty některých z rebelů. V bitvě u Guzówa vedl levé křídlo královského vojska,[8] ale jeho jednotky sehrály v bitvě jen malou roli. Krále Żółkiewského výkon neoslnil, a tak mu neudělil titul velkého korunního hejtmana, po němž Żółkiewski toužil, i když ho jmenoval do úřadu vojvody Kyjeva.[8][9]
V druhé polovině roku 1609 se Żółkiewski zúčastnil polsko–moskevské války.[9] Podporoval zvolení Vladislava IV. Vasy ruským carem a myšlenku personální unie Rzeczpospolité a ruského carství (polsko-moskevské unie).[9] Během De la Gardieho tažení v roce 1610 dosáhl dalšího významného vítězství proti spojeným ruským a švédským silám v bitvě u Klušina.[9][10] V důsledku úspěšného tažení Żółkiewski dobyl Moskvu a zajal cara Vasilije IV. a jeho bratry, Ivana Šujského a Dmitrije Šujského. Zikmund však zamítl Żółkiewského politický plán, který by vyžadoval konverzi Vladislava k pravoslaví.[10]
Żółkiewski začal psát své paměti po návratu z Moskvy. Początek i progres wojny moskiewskiej (Začátek a průběh moskevské války) publikoval v roce 1612 jako kritiku Zikmundovy politiky. V roce 1612 se stal učitelem a vychovatelem Stanisława Koniecpolského, budoucího hejtmana a vojenského velitele. Tentýž rok se vrátil na Ukrajinu bránit ji proti pokračujícím tatarským a moldavským vpádům i kozáckým nepokojům. V roce 1616 během Sejmu předložil projekt O chowaniu żołnierza kwarcianego (O zavedení stálého vojska), jímž prosazoval názor, že je třeba postavit větší armádu, která by se vypořádala s Tatary a kozáky. Projekt však nebyl parlamentem schválen.[11]
Poslední roky
Żółkiewského popularita v posledních letech jeho kariéry klesala.[11] Byl obviněn, že nepodpořil Samuela Koreckého během bitvy u Sasowého Rógu v roce 1616, že podepsal smlouvu z Jarugy v roce 1617, která se vzdala vlivu v některých pohraničních oblastech ve prospěch Moldavska a Osmanské říše, a že nezastavil Tatary v bitvě u Oryninu v roce 1618.[11][12] Ale v roce 1618 konečně získal prestižní hůl (buławu) velkého korunního hejtmana, a krátce poté úřad velkého kancléře koruny.[12] Byl tak na krátkou dobu nejmocnějším mužem státu hned po králi, a do této pozice se dostal ne díky bohatství nebo rodu, ale vojenskými úspěchy a dobrou pověstí.[12]
Přesto, že mu bylo přes 70 let, Żółkiewski pokračoval v aktivní službě jako vojenský velitel až do konce života. Zemřel dne 7. října 1620 během ústupu po bitvě u Cecory proti Turkům v rámci polsko-osmanské války (1620–1621), která znamenala konec moldavských tažení.[12][13] Bitva se skládala z několika střetů, ve kterých byly polské síly rozdrceny. Během posledního střetu byl Żólkiewski zabit; podle legendy odmítl ustoupit a raději zůstal u zadního voje až do samého konce.[12][13][14] Před smrtí se mu prý dostalo požehnání jeho zpovědníka, kněze Szymona Wybierského (Wybierek, Wyberek) z Tovaryšstva Ježíšova, který stál neohroženě po jeho boku.[15] Scénu znázorňuje obraz Bitva u Cecory (1620), jehož autorem je Walery Eljasz Radzikowski.
Po bitvě bylo Żółkiewského tělo znesvěceno tím, že usekli jeho hlavu a poslali ji do Istanbulu jako válečnou trofej. Jeho vdova koupila jeho tělo od Turků a vykoupila jejich syna, který byl zajat během bitvy.[13] Żółkiewski byl pohřben v kostele sv. Vavřince v Żółkiewu (nyní Žovkva na Ukrajině), městě, které zvětšil a kde postavil hrad Żółkiew.[13][14]
Připomínky
Żółkiewského hrdinská smrt – vylíčená v několika uměleckých dílech současníků, jakými byli Teofil Szemberg či Stanisław Witkowski – posílila jeho pověst a zaručila mu místo v panteonu nejslavnějších polských vojenských velitelů.[13] Jeho osud byl pak ztvárněn v pracích autorů jako Stefan Żeromski, Józef Szujski, Julian Ursyn Niemcewicz a Maria Konopnicka.[14] Až do současnosti je příběh o jeho smrti nejznámější částí jeho osudu a řada pramenů diskutuje „Żółkiewského legendu“.[16][17]
Na místě Żółkiewského smrti (nyní v Berezovce v okrese Ocnița v Moldavsku) postavil jeho syn Jan v roce 1621 pomník.[18] Na něm je vyryto motto z Horáce: Quam dulce et decorum est pro patria mori (Jak sladké a vznešené je umřít za vlast.)[18] Pomník byl zničen v roce 1868, obnoven v roce 1912 a rekonstruován v roce 2003. Je častým místem akcí pořádaných polskou menšinou v Moldavsku.[18]
V roce 1903 byla socha Żółkiewského postavena v Žovkvi, ale byla zničena v roce 1939 sovětskými vojsky po sovětské invazi do Polska.[14] V současném Polsku je Źółkiewski oslavován jako válečný hrdina, naopak současné Rusko slaví Den jednoty o výročí kapitulace polské posádky, kterou Źółkiewski zanechal v Moskvě.[14] Roku 2011 byl kostel sv. Vavřince a hrad v Žovkvi rekonstruován týmem polských a ukrajinských odborníků.[14]
Rodina a majetek
Żółkiewski byl ženatý s Reginou Herbutównou; měli syna Jana a dvě dcery, Katarzynu a Zofii.[13] Během své kariéry Żółkiewski nashromáždil velké jmění, a získal pozemky v blízkosti Boryspilu, Brodů, Vinnycje a Žovkve.[13] Jeho roční příjem více než 100 000 zlatých z něj činil jednoho z nejbohatších magnátů polsko-litevského státu.[13] Żółkiewského majetek nakonec zdědil Jakub Sobieski, jehož syn Jan se stal polským králem a dalším známým polským velitelem.[13]
Dílo
- Początek i progres wojny moskiewskiej (Začátek a průběh moskevské války) – Żółkiewského paměti popisující jeho tažení a diplomatickou aktivitu psané ve třetí osobě. Jsou stručným popisem polsko-moskevské války (1605–1618).
Reference
V tomto článku byl použit překlad textu z článku Stanisław Żółkiewski na anglické Wikipedii.
- ↑ a b c d e f g h i j k Nagielski (1995), s. 130
- ↑ Bielowski (1861), s. 25
- ↑ Maciszewski, Żółkiewski (1966), s. 38
- ↑ a b c d e f g Nagielski (1995), s. 131
- ↑ Krasiński (1846), s. 263–264
- ↑ a b c Nagielski (1995), s. 132
- ↑ a b Nagielski (1995), s. 133
- ↑ a b Nagielski (1995), s. 134
- ↑ a b c d Nagielski (1995), s. 135
- ↑ a b Nagielski (1995), s. 136
- ↑ a b c Nagielski (1995), s. 137
- ↑ a b c d e Nagielski (1995), s. 138
- ↑ a b c d e f g h i Nagielski (1995), s. 1395
- ↑ a b c d e f NICIEJA, Stanisław S. Hetman Żółkiewski - zdobywca Kremla. nto.pl. Dostupné online [cit. 2017-08-19]. (polsky)
- ↑ Salvandy (1856)
- ↑ Jadwiga Kuczyńska. Stanisław Żółkiewski, hetman i pisarz. [s.l.]: Ossolineum, 1988. Dostupné online. ISBN 978-83-04-03073-2. S. 4.
- ↑ Artur Śliwiński. Hetman Zolkiewski. [s.l.]: Wydawnictwo M. Arcta, 1920. Dostupné online. S. 4.
- ↑ a b c Stanisław Żółkiewski – hetman i żołnierz do końca. kuriergalicyjski.com [online]. [cit. 2017-08-19]. Dostupné online. (polsky)
Literatura
- Jerzy Besala (1988). Stanisław Żółkiewski. Państwowy Instytut Wydawniczy. ISBN 978-83-06-01583-6. Retrieved 18 June 2012.
- August Bielowski. Pisma Stanisława Żołiewskiego, kanclerza koronnego i hetmanna z jego popiersiem. [s.l.]: Nakł. W. Manieckiego, 1861. Dostupné online.
- Henry Krasiński. Mary Barton: an historical tale of Poland. [s.l.]: A.K. Newman and Co., 1846. Dostupné online.
- Jarema Maciszewski; Stanisław Żółkiewski. Początek i progres wojny Moskiewskiej: Opracował Jarema Maciszewski. [s.l.]: Państwowy Instytut Wydawniczy, 1966. Dostupné online.
- Mirosław Nagielski. Hetmani Rzeczypospolitej Obojga Narodów. [s.l.]: Wydawn. Bellona, 1995. Dostupné online. ISBN 978-83-11-08275-5. Kapitola STANISŁAW ZÓŁKIEWSKI herbu Lubicz (1547–1620) hetman wielki.
- Leszek Podhorodecki (1988). StanisŁaw Żółkiewski. Ludowa Spółdzielnia Wydawnicza. ISBN 978-83-205-4082-6. Retrieved 18 June 2012.
- Narcisse-Achille de Salvandy. Histoire du roi Jean Sobieski et du royaume de Pologne. Paris: Didier et c., 1856. Dostupné online.
Externí odkazy
- Obrázky, zvuky či videa k tématu Stanisław Żółkiewski na Wikimedia Commons