Pompeo Batoni
Pompeo Girolamo Batoni | |
---|---|
Pompeo Girolamo Batoni, autoportrét | |
Narození | 25. ledna 1708 Itálie, Lucca |
Úmrtí | 4. února 1787 (ve věku 79 let) Řím |
Místo pohřbení | bazilika Santa Maria degli Angeli e dei Martiri |
Národnost | italská |
Manžel(ka) | Caterina Setti, Lucia Fattori |
Znám jako | malíř |
multimediální obsah na Commons | |
Seznam děl v databázi Národní knihovny | |
Některá data mohou pocházet z datové položky. |
Pompeo Girolamo Batoni (25. ledna 1708 Lucca – 4. února 1787 Řím) byl italský malíř, který ve svých portrétních dílech a ve svých četných alegorických a mytologických obrazech vykazoval solidní technické znalosti.
Životopis
[editovat | editovat zdroj]Pompeo Batoni se narodil v italském městě Lucca jako syn zlatníka Paolino Batoni. V roce 1727 odešel do Říma a stal se žákem Agostina Masucciho, Sebastiana Concy a/nebo Francesca Ferdinandiho. Batoni vděčí za svou první samostatnou zakázku deštivému počasí, které zasáhlo Řím v dubnu roku 1732. Při hledání úkrytu před náhlou bouří se hrabě Forte Gabrielli di Gubbio ukryl pod portikem Palazzo dei Conservatori na Kapitolu. Zde se šlechtic setkal s mladým umělcem, který kreslil starověké reliéfy a obrazy palácového schodiště. Gabrielli ohromený jeho dovedností a čistotou designu požádal Batoniho, aby mu ukázal některá svá díla, a když byl uveden do malířova studia, byl tak nadšený jeho talentem, že mu nabídl zakázku na nový oltářní obraz v rodinné kapli v kostele sv. Řehoře Velikého na Celiu. Obraz Madona na trůnu s dítětem a čtyřmi světci a blahoslavenými z rodu Gabrielli pochází z let 1732–33, jeho druhá verze z roku 1736 je nyní v majetku Gallerie dell'Accademia v Benátkách.[1] Obraz si získal všeobecný obdiv a počátkem roku 1740 začal Batoni dostávat další zakázky. Jeho slavný obraz Extáze svaté Kateřiny ze Sieny z roku 1743[2] ilustruje jeho umělecké zdokonalování pozdě barokního stylu. Dalším mistrovským dílem je Pád Šimona kouzelníka,[3] který byl původně určen pro vatikánskou baziliku Sv. Petra. Batoni se stal vysoce módním malířem v Římě, zejména po odchodu jeho velkého rivala neoklasicisty Antona Raphaela Mengse do Španělska v roce 1761. V roce 1741 se stal členem Cechu svatého Lukáše.
Stal se velmi populárním také u anglických mladíků cestujících přes Řím na jejich Grand Tour, kavalírské cestě.[4][5] S potěšením se nechávali portrétovat v prostředí starověkých ruin a před uměleckými díly. Existují záznamy o více než 200 portrétech Batoniho při příležitosti návštěvy britských patronů.[6] Tyto „Grand Tour“ portréty Batoniho se rozšířily v britských soukromých sbírkách, čímž byla zajištěna popularita žánru ve Spojeném království, kde se Sir Joshua Reynold stal jeho hlavním propagátorem. V roce 1760 si malíř Benjamin West při návštěvě Říma stěžoval, že italští umělci „nemluvili o ničem jiném, nedívali se na nic jiného než na díla Pompea Batoniho“.[7] V roce 1769 získal zakázku na dvojportrét císaře Josefa II. a jeho bratra Pietra Leopolda I. (tehdy velkovévody Toskánského, později císaře Svaté říše římské Leopolda II.).[8] Touto zakázkou si zajistil oblibu u rakouské šlechty. Maloval také papeže Klementa XIII. a papeže Pia VI.[9] Je také možné, že maloval části krajin pro Hendrika Franse van Linta.[10] Podle některých, ještě než v roce 1787 zemřel v Římě, odkázal svou paletu a štětce Jacques-Louis Davidovi, ke kterému choval velký obdiv pro jeho obraz Přísaha Horatiů.
Od roku 1759 bydlel Batoni ve velkém domě na Via Bocca di Leone v Římě, kde měl ateliér, výstavní místnosti a akademii kreslení. Byl ženatý dvakrát, v roce 1729 se oženil s Caterinou Setti (zemřela roku 1742) a v roce 1747 si vzal Luciu Fattori s níž měl dvanáct dětí; tři z jeho synů pracovali v jeho ateliéru. Jeho pozdní roky byly poznamenány zhoršujícím se zdravím; zemřel v Římě v roce 1787 ve věku 79 let a byl pohřben ve své farnosti v bazilice San Lorenzo in Lucina. Vykonavateli Batoniho poslední vůle byli kardinál Filippo Carandini a James Byrnes, skotský starožitník. Bohužel se ukázalo, že majetek je v insolvenci a jeho vdova musela požádat velkovévodu Toskánského, pozdějšího císaře Leopolda II., kterého Batoni namaloval v roce 1769, o finanční pomoc, za niž nabízela vyměnit nedokončený autoportrét jejího manžela (dnes v galerii Uffizi ve Florencii).
Kariéra
[editovat | editovat zdroj]Velký počet zahraničních návštěvníků, kteří cestovali po Itálii a zastavili se v Římě na své „Grand Tour“ (kavalírské cestě), přiměl umělce, aby se specializoval na portréty. Batoni získal mezinárodní slávu hlavně díky svým zákazníkům, převážně Britům vznešeného původu, které maloval s italskou krajinou v pozadí. Takové „Grand Tour“ portréty Batoniho se ocitly v britských soukromých sbírkách, čímž se zajistila popularita žánru ve Velké Británii. O jednu generaci později se Sir Joshua Reynolds ujal této tradice a stal se předním anglickým portrétním malířem. Ačkoli Batoni byl považován za nejlepšího italského malíře své doby, současné kroniky zmiňují jeho soupeření s malířem Antonem Raphaelem Mengsem.
Kromě uměnímilovné šlechty zobrazoval Batoni i panovníky Polska, Portugalska a Pruska, císaře Svaté říše římské Josefa II. a Leopolda II., (což mu vyneslo image malíře vznešené společnosti). Maloval papeže Benedikta XIV, Klementa XIII. a Pia VI, Charlese Theodore, bavorského kurfiřta, a mnoho dalších. Rovněž dostal mnoho zakázek na oltářní obrazy pro italské kostely (Řím, Brescia, Lucca, Parma atd.) a také na obrazy s mytologickými či alegorickými náměty.
Batoni se inspiroval a do své práce začlenil prvky klasického starověku, francouzského rokoka, boloňského klasicismu a stylu umělců jako byl Nicolas Poussin, Claude Lorrain a zejména Raffael Santi. Jako umělec je Pompeo Batoni považován za předchůdce neoklasicismu.
Batoni se stal vysoce módním malířem v Římě, zejména po odchodu jeho rivala neoklasicisty Antona Raphaela Mengse, který odešel v roce 1761 do Španělska. Batoni zaujal Johanna Joachima Winckelmanna, který stejně jako Batoni dával přednost klasicismu malířů z minulých století, jako byli Rafael a Poussin před prací tehdejších módních benátských malířů. V komentáři historici umění Boni a de Rossi napsali o Batonim a Mengsovi (dalším prominentním římském malíři druhé poloviny 18. stol), že „...Mengs byl více filosofem než malířem ... (Batoni) byl více malířem než filozofem.“[11] Velmi žádané byly portréty osob projíždějících Římem,[12][13] kteří se s oblibou nechávali portrétovat uprostřed starověkých ruin či před uměleckými díly. Existují záznamy o více než 200 portrétech, které Batoni vytvořil během návštěvy britských patronů.[6]
Kritika a výstavy
[editovat | editovat zdroj]Pompeo Batoni patřil k nejslavnějším italským malířům své doby a mezi jeho patrony a sběratele patřili králové a šlechtici z celé Evropy. Jeho sláva a reputace v průběhu 19. století klesala, ve 20. století mu věnovali svou pozornost umělečtí kritici a znovu tak oživili jeho slávu. Byli mezi nimi například německý kritik Ernst Emmerling, Angličané John Steegman a Benedict Nicolson, italský kritik Belli Barsali nebo Američané Anthony M. Clark a Edgar Peters Bowron.
První výstava věnovaná Pompeo Batonimu se konala v jeho rodném městě Lucca v roce 1967, poté byly v roce 1982 uspořádány další dvě výstavy v Londýně a New Yorku, výstavu mu uspořádaly Museum of Fine Arts v Houstonu, Národní galerie v Londýně, a v letech 2007–2008 měl druhou výstavu ve vévodském paláci v rodné Lucce.
Vliv
[editovat | editovat zdroj]Jeho studio prý navštěvoval italský malíř Vincenzo Camuccini, také Angelo Banchero ze Sestri Ponente, Benigno Bossi z Arcisate, Paolo Girolamo Brusco z Janova, Antonio Cavallucci ze Sermonety, Marco Cavicchia z Arpina, Adamo Chiusole, Antonio Concioli z Pergoly, Domenico Corviice z Mantovy, Felice Giani ze San Sebastiano Curone, Gregorio Giusti z Pistoie.[14] Mezi jeho žáky patřili Gaspare Landi z Piacenzy, Nicola Antonio Monti z Ascoli Piceno, Giuseppe Pirovani z Pavie, Pasquale Ciaramponi z Treie a Carlo Giuseppe Ratti ze Savony.[15] Mezi jeho významné následovníky patří americký portrétista Henry Benbridge z Filadelfie, Maria Cosway z Florencie, Ivan Petrovič Martos, ukrajinský sochař a učitel umění z Poltavy, Johann Gottlieb Puhlmann ze Zieka a dánský sochař Johannes Wiedewelt z Kodaně.
Portréty významných osobností
[editovat | editovat zdroj]-
Portrét Jana V. krále portugalského
-
Irský peer Thomas Taylour, 1. markýz z Headfortu, 1782, Museum of Fine Arts, Houston
-
John Chetwynd-Talbot, pozdější John Talbot, 1. hrabě Talbot, 1773, J. Paul Getty Museum, Los Angeles
-
William Fermor, 1758, Museum of Fine Arts, Houston
-
John Rolle Walter, člen angl. parlamentu, kolem 1753, Royal Albert Memorial Museum, Exeter
-
Papež Klement XIII., 1758, Museo Nazionale del Palazzo di Venezia, Benátky
-
Angl. šlechtic Richard Milles na jeho Grand Tour, 1758, Národní galerie, Londýn
-
Sir John Armytage, 1758, soukromá sbírka
-
Sir Wyndham Knatchbull-Wyndham, 6. baronet, 1758–59, Losangeleské muzeum umění
-
Portrét muže v modrém obleku, asi 1760 Dallas Museum of Art
-
Portrét Sira Humphry Morice, asi 1762, Národní portrétní galerie (Londýn)
-
Augustus FitzRoy, 1762, Národní portrétní galerie, Londýn
-
Alexander Gordon, 4. vévoda z Gordonu, 1764, Skotské národní galerie, Edinburgh
-
Philip Metcalfe, 1766–67, Národní portrétní galerie, Londýn
-
Lady Mary Fox, pozější baronesa Holland, 1767
-
Sir Gregory Page-Turner, 3. baronet, kolem 1768, soukromá sbírka
-
Leopold II., velkovévoda Toskánský a budoucí císař spolu s Josefem II., císařem Sv. říše římské, 1769, Kunsthistorisches Museum, Vídeň
-
George Cholmondeley, 1. markýz z Cholmondeley, 1772, Houghton Hall, Norfolk
-
Thomas Estcourt, člen parlamentu, 1772, John Hay Library, Brown University
-
Portrét muže, 1774, Národní portrétní galerie, Londýn
-
Reverend Thomas Kerrich, kolem 1774, dříve v Geldeston Hall, Norfolk
-
José Moñino, 1. hrabě z Floridablanca, 1776, Art Institute of Chicago
-
Francis Basset, 1. baron z Dunstanville a Bassetu na Grand Tour v Římě, 1778, Muzeum Prado
-
Anthony Ashley-Cooper, 5. hrabě z Shaftesbury, 1782, St Giles House, Wimborne St Giles, Dorset
-
Hraběnka Maria Benedetta di San Martino, 1785, Thyssen-Bornemisza Museum
Alegorie a mytologie
[editovat | editovat zdroj]- Pět alegorií pěti umění – (1740) Stadelsches Kunstinstitut, Frankfurt nad Mohanem
- Apollo a dvě múzy – (1741) Muzeum královského paláce, Wilanów, Varšava
- Extáze Kateřiny Sienské – (1743) Museo di villa Guinigi, Lucca
- Achilles a Lykomédes – (1745) Uffizi, Florencie
- Čas nařizuje stáří, aby ničilo krásu, Národní galerie (Londýn)
- Porážka Šimona kouzelníka – (1746–1755) Bazilika sv. Petra, Řím
- Aeneas uniká z Tróje – (1750) Sabauda Gallery, Turín
- Vulcan – (1750) National Gallery of Canada, Ottawa
- Kleopatra ukazuje Oktaviánovi bustu Césara – (1755) Musée des Beaux-Arts de Dijon
- Svatá rodina – (1760) Kapitolská muzea, Řím
- Diana a Cupid – (1761) Metropolitní muzeum umění, New York
- Madonna – Kostel Santa Maria in Monterone, Řím
Jiné obrazy
[editovat | editovat zdroj]-
Madonna s dítětem na trůnu a světci z rodiny Gabrielli di Gubbio, 1736, Gallerie dell'Accademia, Benátky
-
Ježíš, Svatý Julian a Basilissa, Celsus a Marcionilla, 1736-8
-
Allegorie umění, 1740, Städelsches Kunstinstitut, Frankfurt nad Mohanem
-
Svaté srdce Ježíšovo, 1767, kostel Il Gesù, Řím
-
Svatá rodina, asi 1763, Kapitolská muzea, Řím
-
Malý Herkules škrtí hady ve své kolébce
Odkazy
[editovat | editovat zdroj]Reference
[editovat | editovat zdroj]V tomto článku byl použit překlad textu z článku Pompeo Batoni na anglické Wikipedii.
- ↑ Gallerie dell'Accademia, Benátky. Sala XVIII [online]. [cit. 2018-06-28]. Dostupné v archivu pořízeném dne 2018-07-07. (anglicky)
- ↑ Ecstasy of Saint Catherine of Siena - v Museo di Villa Guinigi v Lucce [online]. Wga.hu [cit. 2012-07-20]. [http: //www.wga.hu/html/b/batoni/extasy. html Dostupné online]. (anglicky)
- ↑ Pád Šimona kouzelníka (1750) v Clevelandském muzeu umění. www.clevelandart.org [online]. [cit. 2019-10-01]. Dostupné v archivu pořízeném dne 2007-05-12. ArtistLetter = B & recNo = 63 Archivováno 12. 5. 2007 na Wayback Machine.
- ↑ Portrait of John Talbot [online]. Getty.edu, 2009-05-07 [cit. 2012-07-20]. Dostupné v archivu pořízeném z originálu dne 2012-07-02. (anglicky)
- ↑ Portrait of John Wodehouse [online]. Oberlin.edu [cit. 2012-07-20]. Dostupné v archivu pořízeném z originálu dne 2007-01-06. (anglicky)
- ↑ a b Christiansen 1982, s. 39-41.
- ↑ Christiansen 1982, s. 40.
- ↑ Portrét císaře Josefa a jeho bratra, velkovévody Leopolda, v Římě. www.khm.at [online]. [cit. 2019-10-07]. Dostupné v archivu pořízeném dne 2007-10-10.
- ↑ Portrait of Pius VI [online]. Mv.vatican.va [cit. 2012-07-20]. Dostupné online. (anglicky)
- ↑ Hendrik Frans van Lint, called le Studio (Antwerp 1684 - Rome 1763), Krajina s vodním mlýnem a tančícími postavami. (Svatba Izáka s Rebekou) Archivováno 4. 3. 2016 na Wayback Machine. v Gallerii Canesso
- ↑ Memorie na servi alla storia della romana Accademia di San Luca Melchiorre Missirini, strana 221.
- ↑ Portrét John Talbot [online]. Getty.edu, 2009-05-07 [cit. 2012-07-20]. Dostupné v archivu pořízeném dne 2009-12-19. (anglicky)
- ↑ Portrét Johna Wodehouse [online]. Oberlin.edu [cit. 2012-07-20]. Dostupné v archivu pořízeném z originálu dne 2007-01-06. (anglicky)
- ↑ Guida di Pistoia per gli amanti delle belle arti con notizie By Francesco Tolomei, str. 178.
- ↑ Le belle arti, Volumes 1-2, by Giovanni Battista Gennaro Grossi, str. 196.
Literatura
[editovat | editovat zdroj]- E. Peters Bowron and P. Kerber, Pompeo Batoni, Prince of Painters in Eighteenth-Century Rome (2008)
- CHRISTIANSEN, Keith, 1982. European Paintings; Notable Acquisitions. New York: Metropolitní muzeum umění.
- CLARK, Antony M., 1985. Pompeo Batoni. Oxford: Phaidon Press. ISBN 0-7148-2341-4.
Externí odkazy
[editovat | editovat zdroj]- Obrázky, zvuky či videa k tématu Pompeo Batoni na Wikimedia Commons
- Pompeo Batoni v "A World History of Art" Archivováno 29. 11. 2021 na Wayback Machine.
- Apollo a dvě múzy Palácové muzeum Wilanów
- UK Národní portrétní galerie Obrazy pánů: Frederick North, Augustus Fitzroy a Philip Metcalfe.
- Evropa v době osvícenství a revoluce, katalog knihovny Metropolitního muzea umění (volně dostupný v PDF) s materiálem o Batonim