Parthenón

Parthenón (Παρθενών, řec. chrám panen) byl hlavním chrámem antických Athén zasvěceným bohyni Athéně Parthenos (Panenské). Byl vystavěn v letech 447–438 př. n. l. na athénské Akropoli, kde můžeme jeho pozůstatky spatřit dodnes.

Stručně

Chrám byl postaven vedle komplexu dalších staveb na Akropoli v době největšího rozmachu Athén za Perikla jako okázalá demonstrace bohatství (pokladnice)^[1] a moci Athén a v neposlední řadě jako oslava demokracie. Uměleckou záštitou byl největší antický sochař Feidiás a jeho architekty byli Iktinos a Kallikratés. Svému původnímu účelu, jako chrám Athény, sloužil do 4. stol n. l., tedy téměř 1000 let. V době křesťanství byl přeměněn na chrám Panny Marie a jeho výzdoba byla poškozena. R. 1687 utrpěla stavba největší poškození ve své historii po zásahu turecké prachárny bombou z benátské lodi. Od té doby docházelo k občasnému odvážení zlomků sochařské výzdoby do měst západní Evropy, kde je můžeme v muzeích najít dodnes. Parthenón je zapsán na seznamu UNESCO a od r. 1975 prochází soustavnou rekonstrukcí, nyní i za přispění fondů Evropské unie.

Parthenón byl postaven jako řecký chrám dórského řádu, ale některé jeho prvky jsou řádu iónského. Ke stavbě bylo použito mramoru z nedalekých lomů. Ve starověku byl vnímán jako nejkrásnější dórský chrám. Uvnitř stávala 12 m vysoká socha bohyně Athény ze zlata a slonoviny – dílo sochaře Feidia. Ve vlysu jsou zobrazeny mytologické výjevy – boj bohů s giganty, boj Řeků s Amazonkami, boj Lapithů s kentaury a Pád Tróje. V iónském vlysu okolo vnitřní celly je zobrazen průvod athénských občanů k chrámu Athény během panathénajských slavností. Sochařská výzdoba ve štítech znázorňuje zrození Athény a její vítězství nad Poseidónem o vládu nad Attikou. Návrh sochařské výzdoby a částečně i provedení pochází taktéž od Feidia.

Při pohledu na dnešní chrám většinu lidí nenapadne, že budova původně hýřila mnoha barvami. Pravdou je, že podrobná zkoumání Partheonu objevila několik stop po barvách, především podél západní římsy. K výzdobě výjevů na chrámu byly použity dva odstíny červené barvy, modrá, zelená, žlutá či černá barva.

Panoramatický pohled na Athény s výraznou dominantou Parthenónu na Akropoli

Historie chrámu

Původ kultu Athény a předchůdci chrámu

Uctívání bohyně Athény v Attice je prastarého původu. Město Athény odvozuje své jméno od jakýchsi posvátných subjektů „athénas“, které nakonec přešly v antropomorfní (člověku podobnou) abstrakci Athény. Tato představa bohyně – matky byla pozdějšími společenskými změnami upravena na panenskou bohyni s vyloženě mužskými atributy tak, jak ji známe z historické doby.

Jako strážnému božstvu jí byl zasvěcen severní cíp Akropole. První chrám, o kterém víme z historické doby, nechal vystavět (570 – 566 př. n. l.) v souvislosti se založením velkých Panathénají tyran Peisistratos. Jmenoval se Hekatompedon (Chrám sta stop), byl zhotoven z tufu a stával na místě Parthenónu. O dřívějších chrámech mnoho nevíme a jejich zbytky nalezeny nebyly nepochybně proto, že existovaly-li, tak byly postaveny ze dřeva. Asi roku 525 př. n. l. byla započata stavba prvního chrámu z mramoru, který měl Peisistratův chrám nahradit. Stavba dospěla ke vztyčení sloupů, když byla pobořena perským vojskem v řecko-perských válkách v letech 480 a 479 př. n. l.

Stavba Parthenónu

Po porážce perského vojska u Platají (roku 479 př. n. l.) byl Athénami v roce 477 př. n. l. založen Délský spolek s cílem sjednotit obce k odporu proti Perské říši. Každá členská obec měla za povinnost poskytnout určitý počet triér, nebo se mohla z této povinnosti vykoupit. To bylo zdrojem značných příjmů pro Athény, které měly triér velké množství, ale ostatní obce se stávaly závislými na Athénách.

Potom, co perská vojska za řecko-perských válek dvakrát vyplenila Athény, bylo třeba toto město včetně chrámů opravit. Nejprve však přišly na řadu stavby praktického významu. Kimón dal opravit opevnění Akropole. Potom, co se do čela obce postavil Periklés, bylo rozhodnuto o rozsáhlé stavební obnově Athén. 451–448 př. n. l. byly vybudovány loděnice, suché doky a arzenál v Peiraieu a současně byl zvýšen počet triér na 300. V Peiraieu byla také vystavěna obilní tržnice pro zabezpečení výživy města a ještě před skončením řecko-perských válek také opevnění Athén s tzv. dlouhými zdmi, které chránily cestu z Peiraiea do Athén. Posléze se započalo s přestavbou chrámů a kulturních staveb a roku 455 př. n. l. byla započata i přestavba jižního cípu Akropole, kde měl stát chrámek Athény Níky. Tyto záměry však byly přerušeny ve prospěch ucelenější přestavby Akropole a vybudování hlavního Athénina chrámu – Parthenónu.

Plán chrámu navrhl architekt Iktínos a roku 447 př. n. l. byla započata stavba chrámu při jižním okraji akropolské plošiny. Stavbu vedl architekt Kallikratés, ale hlavní dozor nad stavbami na Akropoli byl svěřen Periklovu příteli, sochaři Feidiovi. Sám Periklés byl členem stavební komise. Roku 442 př. n. l. byly vztyčeny sloupy a roku 438 př. n. l. byly Feidiovou sochařskou dílnou umístěny metopy. Současně byla o velkých Panathénajích umístěna i kultovní socha Athény Parthenos ze zlata a slonoviny – taktéž Feidiovo dílo (viz heslo Feidiás). Tehdy byl chrám také zasvěcen. Ten den byl Periklés epistatem – nejvyšším úředníkem obce, kterým se občan mohl stát na jeden den, jedinkrát v životě. Sochařská výzdoba však stále ještě nebyla zcela dokončena, neboť k osazení soch do štítů došlo až v roce 432 př. n. l. Mezitím se začal budovat monumentální přístup na Akropol – Propylaje – pod vedením architekta Mnésikla.

Smyslem staveb byla oslava obce, její moci a také oslava demokracie. Athény se staly nejvýstavnějším městem starověkého Řecka. Tak rozsáhlá stavební činnost si však vyžádala značné finanční prostředky. Tak např. stavby v Peiraieu stály 1000 talentů stříbra, Parthenón asi 700 talentů, Propylaje 400 talentů. Socha Athény Parthenos přišla na 900 talentů, z čehož ale 616 talentů byla hodnota zlatého hávu, který byl snímatelný a tvořil finanční rezervu obce. Jeden talent odpovídá 26,2 kg stříbra a jehož kupní hodnota byla vyšší než dnes. Za dva talenty bylo možno pořídit válečnou triéru. Tyto náklady byly hrazeny z pokladny bohyně Athény i z pokladen jiných bohů a dalších zdrojů obce. To však již nedostačovalo a Periklés rozhodl o použití prostředků pokladny Délského spolku, která byla přemístěna z ostrova Délu do Athén.

To se stalo příležitostí pro aristokratické odpůrce Perikla, aby napadli jeho stavební program, jenž jim ideově nevyhovoval, a i samotného Perikla. Vůdce aristokratů Thúkididés prohlásil použití prostředků spolku jako zneužití moci a poskvrnění obce, avšak Perikles odpověděl, že se město nemusí odpovídat z nakládáni s těmito prostředky, dokud plní to, zač byly zaplaceny, totiž dokud spojenecké obce ochraňuje. Podle pozdějšího spisovatele se na konci rozpravy Periklés otázal, zda jsou výdaje příliš vysoké. Když dostal kladnou odpověď, tak slíbil, že bude financovat stavbu ze svých vlastních prostředků, ale na každou stavbu nechá vytesat své jméno. Okamžitě mu byl odhlasován přísun dalších prostředků. Později, na jaře roku 443 př. n. l. byl Thúkididés ostrakizován a se stavbou se pokračovalo.

Na stavbách pracovalo mnoho lidí. Byl omezen počet otroků, aby se dopomohlo výdělku i chudým občanům:

„Nechtěl jsem, aby ta část chudších pracujících občanů, jež neslouží v armádě, přišla o stejné výhody, ale rovněž aby jich nepožívala v lenosti a nečinnosti. Uskutečnil jsem tedy v zájmu lidu ty rozsáhlé stavební plány, jejichž provedení zaměstnávalo dlouho množství pracovníků různých oborů. Takto i obyvatelé, kteří jinak zůstávali doma, nabyli právo dostat svůj díl z veřejných peněz . Tak přinesly a rozdělily tyto práce blahobyt lidem všeho věku a všech schopností.“ (Periklova řeč podle jeho životopisu)

Pozdější historie

Jak již bylo řečeno, chrám sloužil kultu Athény téměř tisíc let. Ve 4. století n. l., když se v Řecku upevnilo křesťanství, byl Parthenón přeměněn v křesťanský chrám zasvěcený Panně Marii. Tehdy byla také poškozena jeho sochařská výzdoba vnějšího vlysu. Fanatičtí křesťané ji otloukli, protože znázorňovala pohanské náboženství. Ponechali pouze jižní metopy, neboť na nich zobrazení kentauři jim připomínali ďábly, a krajní východní metopa severní strany, kde rozmluva Athény a Afrodíty připomínala výjev Zvěstování. Iónský vlys kolem celly a výzdoba štítů byla mimo jejich dosah. (Více o výzdobě viz níže.) Feidiova kultovní socha byla již předtím odvezena do Konstantinopole. Dále došlo k několika stavebním změnám. Hlavní vchod byl přeložen na západ. Z bývalé zadní předsíně se dvěma malými a jedněmi velkými dveřmi vcházelo do hlavní síně. Severně v hlavní síní byla umístěna kazatelna, jižně biskupské křeslo a v apsidě, která byla vybudována do původní předsíně na východní straně, stál oltář. Sloupy byly jinak uspořádány a byla zřízena galerie pro ženy. Zastropení bylo tehdy klenuté. Na stěny byly doplněny křesťanské malby. (Více o původní architektonické podobě viz níže.) Roku 1204 byl chrám odevzdán římské církvi.

Jižní strana chrámu, která značně utrpěla výbuchem roku 1687.

Roku 1460, potom co se Řecka zmocnila Osmanská říše, byl chrám přeměněn na mešitu. Turci sochařské výzdobě neublížili a jejich stavební úpravy se omezily pouze na přístavbu minaretu u jihozápadního rohu. V roce 1687 došlo k největšímu poškození chrámu v historii. Do Athén tehdy vnikl s benátským vojskem hrabě Königsmark, jako podvelitel vojevůdce Francesca Morosiniho. Turecká posádka se i se zásobami prachu opevnila na Akropoli a za prachárnu zvolila právě Parthenón. Proto jej benátská vojska začala ostřelovat, ačkoliv jejich velitelé význam stavby znali. 26. září 1687 zasáhla jedna benátská střela Parthenón, pronikla jeho střechou a způsobila výbuch uloženého prachu. 300 lidí přišlo o život a stavba se rozbortila na dvě části. Za tři dny s turecký velitel vzdal. Na památku vítězství chtěl velitel Morosini odvézt sochařskou výzdobu západního štítu, ale kvůli neobratné manipulaci se střední část štítu zřítila a mramorové plastiky se roztříštily. Některé části posbírali benátští vojáci a odvezli je do různých částí Evropy. To byl počátek rozptýlení parthenónských mramorů po evropských sbírkách. Ještě ve válce o osvobození Řecka utrpěl Parthenón v letech 1826 a 1827 jisté poškození. Potom, co Řecko získalo nezávislost na Osmanské říši (1829), nastala nová epocha v dějinách této stavby.

Zvědavci, sběratelé a učenci

Věhlas Řecka a jeho kultury nabyl obrovských rozměrů již v antice a přetrval i její konec. Byly to především spisy římských autorů, které zprostředkovávaly ve středověku informace o antickém Řecku. Na vykopávky a studium architektonických památek tenkrát nikdo nepomyslel. Situace se začala měnit s nástupem renesance v Evropě. Ta vzbudila zájem o antické památky. Sběratelé starožitností a umělci, jako např. Michelangelo Buonarroti, se soustředili na dostupnější památky na území Itálie. Řecko bylo součástí Osmanské říše, což omezovalo možnosti badatelů z křesťanské Evropy. Proto se do země vypravovali zejména dobrodružní kupci a cestovatelé bez odborného vzdělání, jako např. Cyriacus z Ancony v 15. století V samotném Řecku existovaly řídké pokusy nalézt ztracená města podle Strabónových a Pausániových textů. První vzdělaní cestovatelé se do Řecka vydali koncem 17. století a o sto let později konečně vzbudily v Evropě nádherné kresby architektonických památek zájem o Řecko. Z těch, kteří do doby osvobození Řecka navštívili Parthenón, vystupují do popředí dvě osobnosti: Jacques Carrey a Thomas Bruce, 7. hrabě z Elginu.

Jacques Carrey byl vlámský malíř, který doprovázel francouzského velvyslance u tureckého dvora. V roce 1674 se vydal do Athén a pořídil jednoduché kresby prakticky celé tehdy uchované sochařské výzdoby Parthenónu. Tyto skici jsou pro nás velkým přínosem, neboť krátce potom byl chrám za benátského útoku velmi poškozen výbuchem prachárny (viz výše).

Lord Elgin byl anglický velvyslanec v Cařihradě. Roku 1800 získal od sultána povolení odvézt „nějaké kameny“ z trosek Parthenónu. Tehdy byla do Londýna odvezena velká část zbývající sochařské výzdoby. Anglický básník lord Byron, který si Řecko oblíbil, to tehdy označil za barbarský čin, a důsledky tohoto činu nebyly dosud napraveny.

Současnost chrámu

Potom, co Řekové získali v roce 1832 ve válce o nezávislost kontrolu nad Athénami, počali se o Akropolis a Parthenón starat jako o svůj národní symbol, památník veliké minulosti. Záštitu nad ním převzala řecká vláda. Ihned byly odstraněny středověké a turecké stavby z Akropole, včetně minaretu a mešity vestavěné do trosek Parthenónu. Od počátku novodobé státní suverenity Řecka byly snahy o odbornou rekonstrukci nebo konzervaci chrámu, které však ztroskotávaly na nedostatku prostředků. Parthenón byl přesto několikrát opravován, avšak ne vždy na dostatečně odborné výši. Již na konci 19. století vyzvala vláda Řecka všechny národy Evropy ke společnému úsilí na opravě této význačné stavby, v té době ale nemohly mít takové snahy naději na úspěch.

V roce 1975 začala řecká vláda vyvíjet soustředěnou snahu o obnovu Parthenónu a Akropole. Tento projekt získal v pozdější době podporu z fondů Evropské unie. Byla zřízena architektonická komise, jejímž úkolem bylo dokumentovat rozmístění všech artefaktů, které zůstaly na místě a jejich pravděpodobný původ. K tomuto účelu začaly být později využívány počítačové simulace. Komise zjistila, že v některých otázkách nebyly předchozí rekonstrukce správné.

Cílem rekonstrukce není navrácení Parthenónu do stavu před explozí roku 1687, ale s pomocí mramoru z původních lomů oprava částí důležitých z hlediska stability. Nesprávné rekonstrukční zásahy byly odstraněny a velké originální části mramoru jsou postupně vraceny na původní místo i pomocí moderních stavebních materiálů. Křehké části výzdoby byly staženy a uloženy v akropolském muzeu.

Největším nebezpečím pro současný Parthenón je již 150 let trvající zvýšená eroze způsobená exhalacemi z otopu černým uhlím a později z výfuků aut.

Architektonická podoba

Umístění v prostoru

Parthenón stojí u jižního okraje Akropole asi 35 metrů od v době jeho stavby stojícího starého chrámu Athény – Hekatompedonu. Od jižního okraje výšiny je vzdálen rovněž 35 – 40 metrů.

Delší stranou svého obdélníkového půdorysu je orientován, podobně jako Hekatompedon, severo-východo-východním směrem. V průčelí v tomto směru byt také původně umístěn vchod, tedy na opačné straně od hlavního vstupu na Akropol – Propylají. Starověký návštěvník Akropole tedy po opuštění Propylají spatřil jeho zadní průčelí, které bylo částečně zakryto dalšími stavbami.

Chrámová budova

Budova chrámu je 69,51 m dlouhá 30,86 m široká. Má 46 dórských sloupů umístěných po svém obvodu, z čehož v průčelí je po osmi sloupech a na stranách po sedmnácti – peripteros oktastylos. Sloupy mají průměr 1,9 m a jsou 10,4 m vysoké. Podstava budovy – krepidóma má tři stupně.

Vnitřní část chrámu – náos má v obou průčelích po šesti dórských sloupech (amfiprostylos hexastylos) a měří 59,02 : 21,72 m. Skládá se z obvyklých tří částí: z předsíně (pronáos), ze svatyně (náos) a ze zadní síně (opisthodomos).

Materiálem použitým ke stavbě je mramor z nedalekých lomů v Penteliku.

Podoba místností

Svatyně byla ještě rozdělena na dvě místnosti ve větší východní svatyni a menší západní pokladnici – parthenón v užším smyslu.

Východní část byla 19,22 m široká a 29,22 m dlouhá. Této části se ve starověku říkalo Nový chrám sta stop (Hekatompedos) díky rozměrům, které ještě se stěnou odpovídají stu attických stop. Hekatompedos byl rozdělen na tři lodi dvěma řadami dórských sloupů po stranách a třemi sloupy proti vnitřní stěně místnosti. V prostřední lodi byla umístěna kultovní socha Athény Parthenos. Strop této místnosti byl bohatě malovaný.

Do pokladnice Parthenónu se vstupovalo dveřmi ze zadní předsíně. Místnost byla 13,35 m hluboká. Její kamenný kazetový strop byl nesen čtyřmi iónskými sloupy, což dělilo místnost ve tři lodi.

Půdorys chrámu v původní podobě. 1 – předsíň *(pronáos)*; 2 – hlavní síň *(náos)*; 3 – podstavec kultovní sochy; 4 – *parthenón* v už. smyslu – pokladnice; 5 – zadní předsíň *(opisthodomos)*

Optické korekce

Při stavbě chrámu bylo dbáno na co nejvyšší estetický účinek. Proto je zde uplatněna řada optických korekcí, které zvyšují estetický účinek stavby. Poslední stupeň podstavy chrámu – stylobat se od středu svažuje k nárožím o 60 mm a o 110 mm k bočním stranám. Kladí jsou zaoblena směrem ke středu. Sloupy jsou mírně nakloněny od středu a ty na rozích jsou o něco většího průměru než ostatní.

Dekorační prvky

Vnější vlys byl typickým vlysem dórského řádu a skládal se z 92 metop (desek opatřených výzdobou) oddělených triglyfy (užší deska se dvěma výžlabky uprostřed a polovinou po stranách). Na každé mezisloupí připadaly dvě metopy a dva triglyfy.

V obou štítech byla umístěna bohatá sochařská výzdoba a další sochy byly umístěny na koncích střešního hřebenu a v rozích štítů.

Vnitřní vlys kolem svatyně byl iónský, tzn. nepřerušovaný triglyfy. Pro zmírnění jeho iónského charakteru byly v pravidelných intervalech umístěny krátké lišty s kapkami, jako u dórského vlysu.

Sochařská výzdoba

Sochařská výzdoba Parthenónu je velmi obsáhlá. Sestává sousoší v obou štítech, devadesáti dvou reliéfů na metopách vnějšího dórského vlysu a téměř 160 m dlouhého iónského vlysu vnitřní svatyně.

Ideový obsah této výzdoby je dán účelem stavby a dobou, ve které byla vystavěna. Je to především zdůraznění věčného světového řádu, který zaštiťují bohové (gigantomachie – východní průčelí, oslava demokracie, obce a její patronky Pallas Athény (štíty a iónský vlys), vítězství Athén v Řecko-perských válkách (amazonomachie – západní průčelí a Pád Tróje – severní metopy) a nakonec nevyhnutelnost boje s barbary a jeho nejistý výsledek (kentauromachie – jižní metopy).

Mytické náměty i znázornění panathénajského průvodu se soustřeďují k oslavě Athén a do legendární minulosti soustřeďují rozmach města a demokracie. V tomto má prvořadou roli ochránkyně města Athéna. V některých námětech je ústřední postavou, ale i v ostatních je zdůrazněn její podíl. Ve vztahu k Athénám jsou zde líčeni i ostatní bozi. Politickým hlediskem je motivován i výběr znázorněných mytických hrdinů. Upřednostňováni jsou tudíž hrdinové attičtí a zdůrazňuje se u nich, že jejich ochránkyní je Athéna. Několikrát je tu zejména Théseus, zakladatel města. Zato nejslavnější hrdina řeckých bájí – Héraklés je znázorněn pouze v gigantomachii, kde jeho účast nešla pominout. Héraklés totiž Athéňanům příliš připomínal Spartu, kde byl považován za předka obou panovnických rodů. Velmi důležitý moment je na západním štítu, kde se Athéna a Poseidón ve sporu podřizují soudcovskému rozhodnutí vládce Athén. Výkon práva v Athénách je tak stvrzen a posvěcen.

Výtvarná podoba celé výzdoby je velmi sevřená a jednotná, zachovává dějovou i obrazovou celistvost a liší se zejména v kvalitě provedení, ale i slohovém pojetí. Je velmi příbuzná reliéfu štítu soch Athény Parthenos, což upomíná na vliv Feidiův, vliv hlavního umělce majícího dohled nad stavbou Parthenónu. Předpokládá se, že Feidiás výzdobu navrhl, vypracoval její model, a možná některé části výzdoby i sám realizoval.

Z rozdílů jednotlivých desek lze rozpoznat, že výzdobu tvořil kolektiv sochařů, kteří se lišili svými schopnostmi. Někteří sochaři nezvládli původní návrh v otočení těl a tváří postav směrem k divákovi, někde došlo k nakupení končetin zápasících. Rozdíl je i v kompozicích – vyskytuje se zde jednoduchá úhlopříčná kompozice, ale i pokročilá kompozice kruhová s bohatším vyjádřením akce. Rozmanitost se projevuje i v pojetí akce, detailech drapérie a jiných aspektech. Tyto rozdíly se nejvíce projevují na metopách dórského vlysu, konkrétně na výjevech kentauromachie, a sledují tak pořadí, v jakém byla výzdoba vyhotovována. Je to obrazem toho, jak se sochařský kolektiv postupně dopracovával jednotnému podání.

Východní průčelí – Gigantomachie

Námětem reliéfu na metopách východního průčelí je gigantomachie – souboj bohů s giganty. Ti byli potomky předchůdců současných bohů. Porážkou těchto prvních bohů v čele s Kronem (otec Diův) začal současný řád světa. Giganti později proti bohům povstali a tento boj je námětem reliéfu.

Z východního průčelí se zachovaly pouze základní desky s obrysy přiléhajících figur. Na každé ze 14. metop byl zobrazen vždy jeden souboj – jeden zástupce bohů bojující s gigantem. Vedle dvanácti bohů se boje účastnil i Héraklés, který podle pověstí boj rozhodl.

Souboj uvozuje na čtrnácté metopě při severním rohu bůh slunce Hélios, kterak se vynořuje s vozem z moře. Vrcholem je naproti tomu, v souladu s určením budovy, třetí metopa od jihu, kde bohyně vítězství Niké klade zvítězivší Athéně věnec na hlavu. To upozorňuje na roli Athény při boji a svým umístěním výjev koresponduje s tradicí předávání peplu Athéně při panathénaských slavnostech, která je zobrazena na iónském vlysu. Námětem vyšívání na peplu byla právě gigantomachie.

Metopa s Athénou oživuje kompozici tím, že obsahuje tři postavy, společně se symetricky umístěnou dvanáctou metopou, kde za Héraklem a gigantem střílí Eros z luku. Eros ovšem střílí na sousední metopu – na protivníka své matky Afrodity. Podobně jsou významově spojeny i jiné dvojice metop, když vedle bojujících bohů opatrují jejich spřežení příslušné bohyně – Apollónovi sestra Artemis, Poseidónovi manželka Amfitrité a Héra Diovi na dvou prostředních metopách. Tyto prvky sjednocovaly celý výjev přes rozdělení na jednotlivé metopy.

Gigantové jsou již vesměs poraženi a bohové triumfují. Výjev zdůrazňuje věčnost a posvátnost vesmírného řádu, který bohové ochraňují před bezbožnými pokusy o změnu.

Západní průčelí – Amazonomachie

Zobrazení Amazonmachie oslavuje vítězství Athén v Řecko-perských válkách, neboť i Amazonky, jako Peršané, vtrhly na Akropol, odkud byly zahnány Théseem. Tyto metopy byly značně poškozeny. Na jedné krajní desce se zachovala část reliéfu s osamoceným jezdcem. Na ostatních metopách, které byly zcela otlučeny byl zobrazen střídavě souboj pěšáka s jezdcem a souboj dvou pěších bojovníků. Jednou vítězil Řek, jednou Amazonka. Vítězství tedy není tak samozřejmé jako vítězství bohů v protilehlém průčelí.

Severní metopy – Pád Tróje

Na severních metopách byl zobrazen pád Tróje. Z výjevů je patrné. Že návrh vycházel ze starého pojetí zobrazování tohoto mýtu. Je možné, že se Feidiás nechal ovlivnit malířem Polygnotem z Thasu, který podobným výjevem vyzdobil budovu v Delfech a pracoval také v Athénách.

Výjevy zkázy města je uvozeno zobrazením Hélia na první metopě ze západu. V paralele s ním je na čtvrté desce z východu znázorněna bohyně Měsíce Seléné. To odkazuje na filozofii Anaxagora z Klazomen, který žil v Athénách a jehož Feidiás obdivoval.

Zbývající tři metopy u východního rohu byly věnovány ohlasům události mezi bohy. Na každé metopě zobrazeno setkání Olympana přejícího Řekům se stoupencem Trójanů. V dobrém stavu se zachovala metopa se dvěma aktérkami osudné Paridovy volby – Athénou a Afroditou. Výrazně ženská Afrodita se shlíží v zrcadle, lhostejná již k osudu města. S ní kontrastuje její odpůrkyně – strohá, dívčí Athéna – ztělesnění bojové energie, energie která dala Řekům zvítězit nad Trójou.

Na některých metopách se připomínal podíl Athén. Byl tu Meneláův kormidelník, jenž zahynul při návratu v Atice a měl tam svatyni, uctívanou námořníky. Také zde byly Théseovi synové, kterak osvobozují Théseovu matku ze zajetí Trójanů. Výjev měl zřejmě připomínat podíl Athén při osvobození řeckých obcí v Malé Asii od Peršanů.

K dalším výjevům patří setkání Meneláa s Helenou. Král, okouzlen její krásou, upouští meč a zapomíná na její vinu. Připomínal se zde i útěk Aenea, mytologického prapředka Římanů, z hořícího města.

Jižní metopy – Kentauromachie

Tato řada metop je věnována dalšímu mytickému námětu Kentauromachii, neboli boji Lapithů s Kentaury. Kentauři byli pozvaní na svatební hostinu vládce mytického kmene Lapithů, který byl Théseův přítel. Kentauři se však v podnapilosti pokusili zmocnit lapithských žen a mladíků a došlo k boji.

Ze 32 desek této řady se většina zachovala, vyjma desek uprostřed, které známe z Carreyho kreseb.

Na třech metopách je znázorněn kentaur, jak unáší lapithskou ženu, na ostatních je vždy zápasící dvojice kentaura a lapithského muže. Místo zbraní, které nebyly v dosahu, se bojuje vybavením hodovní síně, zejména velikými džbány. Boj není rozhodnut a vítězství Lapithů se střídají s jejich porážkami. To je narážkou na nejistý výsledek bojů s barbary, které kentauři představují.

Na metopách se střídají různá pojetí boje, různé situace atd. Zkroucená a propletená těla v divokém zápasu jsou střídána křečemi umírajících a triumfy vítězících, zoufalství poražených, ale i soucitem s poraženým protivníkem. Na metopě u západního rohu je zobrazen kentaur, jak svírá krk soupeře levicí a pravicí se jej chystá dorazit, zatímco jinde se jeden z Lapithů pokouší zneškodnit soupeře mečem, když jej srazil na kolena a rozpřahuje se k smrtící ráně. Na třetí metopě Lapithův útok na kentaura ještě nepřináší vítězství. Na další metopě se skrčený Lapithos brání štítem, zatímco kentaur se jej snaží rozdrtit džbánem, přidržuje jej kopytem. Tuhý boj je na sedmé metopě, kde se jeden z kentaurů vzepjal na zadní v očekávání prudkého útoku. Jinde vmáčkl Lapithos v poslední obraně své prsty do oka svého téměř triumfujícího protivníka, jehož výraz tváře se změnil v divokou bolest. Nad tělem Lapitha umírajícího v mrtvolné křeči se vzpíná vítězící kentaur. Jinde Lapithos hrdě svírá bezmocného kentaura.

Obličeje Lapithů jsou víceméně stejné a odpovídají typu, který je později použit na iónském vlysu kolem náu. Krásní, zdatní mladíci jsou bez výrazu a osobní charakteristiky – představitelé občanského ideálu. To je v protikladu k tvářím kentaurů jejichž tváře nabývají značně rozmanitých podob. Od archaického pojetí divokých tváří po obličeje zasažené bolestí, či stářím. V tvářích kentaurů se projevuje umění sochařů vyjádřit vnitřní charakteristiku postav – psychologický výraz, citovou a myšlenkovou zaujatost, což postavy idealizovaných Lapithů nedovolují. V této souvislosti je třeba zmínit, že znázornění hlavy jednoho z kentaurů vykazuje shody s hlavou Daidala na štítě Athény Parthenos (viz Feidiás), což byl Feidiův pokus o jakýsi autoportrét. Další pozoruhodnou vlastností hlav kentaurů je to, že i ze strany odvrácené od diváka splňují vysoké estetické normy a zároveň jsou si z této strany vzájemně podobné natolik, že prozrazují jednotný (Feidiův) návrh.

Vítězství nad kentaurem, jižní metopa XVII
Vítězství kentaura, jižní metopa XVIII
Boj s kentaurem, jižní metopa XXX
Boj s kentaurem, jižní metopa XXXI

Iónský vlys

Význačným sochařským a architektonickým prvkem na Parthenónu je iónský vlys věnčící celou svatyni pod vnější kolonádou. Tento prvek se u dórských chrámů užíval je velmi zřídka. Ačkoli je známo asi pět dalších případů, vlys na Parthenónu je předčí svým rozsahem.

Není to však pouze délka, která činí Parthenónský vlys tak výjimečným, je to i námět jeho sochařské výzdoby. Je jím totiž, na rozdíl výzdoby ostatních chrámů a vnějšího vlysu Parthenónu, výjev ze skutečného života athénské obce a nikoli výjev mytologický. V dlouhé linii ovinující celou svatyni přibližuje přípravy a průběh panathénajského průvodu , který byl vyvrcholením panathénajských slavností – nejvýznačnějšího svátku starověkých Athén. Ačkoliv výjev není mytologický, přístup k němu se neliší. Nenajdeme tu znázornění konkrétních osob, ale spíše ideálu občana bez individualizujících charakteristik. Výjev je nadčasový a promítá se do něj, podobně jako výjevů mytologických, víra ve věčnost obce.

Popis výjevu vlysu

Vyprávění začíná na západním průčelí. Zde se nám otevírá pohled na přípravy průvodu v athénské čtvrti Kerameikos. Athénští mladíci se řadí pod dohledem zkušených velitelů. Někteří jsou již na koních, jiní rozmlouvají, nebo dokončují poslední přípravy. Na zvířatech je patrna netrpělivost. S bezstarostností mladíků a neklidem jejich koní kontrastuje přísná postava velitele jízdy. Nechybí tu ani hlasatelé a pořadatelé slavností, stejně jako v celém následujícím průvodu.

Na severní a jižní části vlysu je průvod zobrazen, jak pokračuje athénskými ulicemi na Akropol. Nejdříve jsou tu jezdci ve spořádaných útvarech, které na začátku jižní strany připomínají vojenský jezdecký oddíl. Začátek severní strany je však věnován ještě přípravám: jezdec, v doprovodu podkoního si upravuje svůj šat. Na několika místech vyčnívá z řady jezdců jednotlivá postava téměř tak, jako jezdecká socha.

Před jízdou jedou válečné vozy tažené dvěma, nebo čtyřmi koňmi. Na vozech stojí vozataj a těžkooděnec. Někteří z těžkooděnců na severní straně předvádějí seskok z vozu za jízdy a naskočení zpět.

Před vojenskými oddíly kráčí průvod občanů. Vybraní starci nesou v průvodu olivové ratolesti, jinoši olej z posvátné Athéniny olivy. Přítomní jsou též hráči na kithary a flétny a sbory zpěváků. V průvodu kráčejí též cizinci, kteří nebyli občany Athén, a přinášejí bohyni tradiční dar – nádoby loďkovitého tvaru. V čele průvodu na severní i jižní straně je hnán obětní dobytek – hovězí dobytek pro obětování Athéně a i několik ovcí pro Athéninu oblíbenkyni Pandrosos, dceru mytického vládce Athén. Některé kusy dobytka se honákům vzpírají.

Na východní straně můžeme sledovat vyvrcholení celého průvodu. Čelo průvodu již prošlo Propylajemi – vstupní branou na Akropol a stanulo před východním průčelím Parthenónu. Pořadatelé z obou stran usměrňují zástup dívek, které nesou kadidelnice, vonné látky a nádoby. V čele kráčejí ty dívky, které byly vybrány, aby ušily Athéně nový šat – peplos s vyšívanou gigantomachií – nevýznamnější z darů. Dvě skupiny starých mužů očekávají průvod. Znázorňují mytické hrdiny, podle kterých byly pojmenovány attické fyly. Zároveň však představují athénské archonty. Stáří nenarušuje ideální zobrazení lidských těl, jen někteří se opírají o hůl.

Vrcholný okamžik je zachycen přesně uprostřed východní strany vlysu. Dvanáct bohů přišlo na slavnost Athény a jejího lidu. Rozděleni jsou do několika debatujících skupinek. Ze severu očekávají průvod Hermes s Dionýsem, Démétér a Árem, uprostřed sedí na trůně Zeus s Hérou, o kterou se opírá Iris, z jižní Eros držící slunečník nad Afrodítou ukazující na průvod a za nimi Artemis a Apollón a dokonce i Poseidón, který odhodil rozmrzelost nad prohrou s Athénou. Dvojici Dia a Héry odpovídá Athéna s Héfaistem. Zabrána do rozhovoru nesleduje, jak nejvyšší náboženský úředník obce – archón basieus, přebírá od dívek peplos a připravuje jej. Jeho manželka s dívkami mezitím umisťuje sedátka, na které posléze oba usednou mezi bohy jako rovní s rovnými. Připomíná se zde to, že bozi i smrtelníci jsou jedné krve a jsou vázání poutem občanské sounáležitosti. Jsou to demokratičtí bohové a jejich znázornění není odlišné od znázornění lidí. Jen velikostí lidi předčí – sedící jsou stejně vysocí, jako stojící lidé.

Jezdci před nástupem, deska XLII severního vlysu
Jezdci, deska II západního průčelí
Jezdci, desky X a XI jižního vlysu
Vůz, deska XXX jižního vlysu
Obětní zvířata, deska XL jižního vlysu
Předání peplu, deska V východního průčelí

Technické a umělecké detaily provedení

Celý výjev je pozoruhodně včleněn do celkového pojetí chrámu. Je rozdělen na všechny čtyři stěny svatyně. Začíná na západním průčelí přípravami jezdců k průvodu. Po obou stranách pak průvod pokračuje směrem k východnímu průčelí. Nejprve jsou zobrazeny vyrovnané oddíly jezdců, válečné vozy a svojí vážností kontrastující procesí starců a zpěváků následované skupinou neklidných obětních zvířat. Na východním štítě nad původním vstupem do chrámu je výjev uzavřen výjevem vyvrcholení slavnosti, jemuž soustředěně přihlížejí z obou stran archonti. Rozhovor přihlížejících bohů připomíná zábavu jezdců před započetím průvodu na protilehlém průčelí.

Velmi působivé je znázornění koní. Jsou zobrazeni velmi lidsky, jako kdyby inteligence a vůle jezdců prostupovala i do nich. Tvůrcům nešlo o zoologické zobrazení, ale o vyjádření vztahu člověka a zvířete a jejich prospěšnost obci. Koně jsou také vůči lidským postavám menší, než by tomu bylo ve skutečnosti, kdy by se postavy lidí proti zvířatům ztrácely. Umělecké vyjádření je však natolik kvalitní, že tento detail uchází na první pohled pozornosti.

Ačkoli lze při bližším zkoumání provedení vlysu z drobných rozdílů zjistit, že se na něm podílelo více sochařů, je celková úroveň provedení daleko vyrovnanější, než u zachovalých jižních metop vlysu dórského. Kolektiv sochařů již byl v době realizace iónského vlysu daleko zkušenější a sehranější.

Vlys je složen z kamenných desek. Jednotlivé výjevy jsou proto rozvrženy tak, aby nebyly narušeny spárami mezi těmito deskami. V hlavním průčelí, kde jsou nejdůležitější scény závěru průvodu, jsou desky proto mnohem delší. Díky tomu se toto průčelí skládá ze sedmi desek a dvou malých postranních, zatímco protilehlé, které je stejně dlouhé, se skládá ze šestnácti desek.

Rozdíly můžeme spatřit v hloubce reliéfu. Na západní a východní straně je vyšší, než na ostatních dvou stranách. Je to částečně dáno návrhem. Tam, kde jsou figury až v sedmi plánech za sebou, nelze uplatnit plastičnost a uplatňují se hlavně obrysy. Reliéf je také plošší při svém spodním okraji a v horní části o něco vyšší. Tím získává lepší sklon pro pozorovatele v hloubce. Ve starověku se však reliéf skrýval v pološeru sloupového ochozu.

U některých desek na severní a jižní straně nejsou hlavy figur, které dosahují až k okraji vlysu, zcela začištěny. Je to patrně proto, že tyto desky byly osazeny až po zastřešení stavby v roce 438 př. n. l. a začištění jejich horního okraje proto překážel strop. Vlys tedy nebyl vytesán najednou.

Výzdoba štítů

Vrcholem sochařské výzdoby chrámu byla sousoší umístěná do obou štítů (frontonů), které byly 3,45 m vysoké a 28.35 m široké. Byla tvořena plnohodnotnými plastikami nebo polofigurami v nadživotní velikosti. Původně bylo soch asi čtyřicet, ale do dnešního dne se jich zachovalo něco málo přes deset, a to pouze ve zlomcích. Sochy byly vsazeny patrně až po Feidiově odchodu z Athén, ale přesto je možné, že některé realizoval již dříve sám. Napovídají tomu svojí kvalitou zlomky hlavních figur západního štítu. Téměř jistá je však Feidiova účast na vypracování návrhu, kterou potvrzuje souvislost s ostatními částmi chrámové výzdoby.

Výjevy v obou štítech oslavují obec Athény a jejich patronku bohyni Athénu. Ve východním štítu bylo zobrazeno zrození Athény a v protilehlém vítězství Athény nad Poseidónem v jejich sporu o Attiku. Athéna zrozená z hlavy nejvyššího z bohů Dia za přítomnosti všech ostatních bohů ztělesňuje přesvědčení o vzniku a nadřazenosti athénské demokracie nad celým řeckým světem. A území Athén – Attika je natolik znamenitá, že o ni sami bozi soupeří. To jsou hlavní myšlenky výzdoby ve štítech.

Jelikož se do dnešního dne z obou štítů zachovaly jen zlomky, musíme se při jejich rekonstrukci spoléhat na novověké kresby a starověké ohlasy. K určité představě přispívají i zachované úseky základny štítového pole, kam byly sochy zapuštěny. Výchozím materiálem je kresba z roku 1674, tedy z doby před výbuchem benátské bomby. Zachycuje spíše západní štít. Můžeme na ní však vidět, že střední část východního štítu chyběla již před jmenovaným výbuchem. Dalším materiálem jsou ohlasy v pozdějších starověkých památkách.

Popis výjevů ve štítech

Celý výjev východního štítu – Zrození Athény, byl uvozen dvěma postavami – Héliem, který se v jižním rohu štítu vynořoval se svým vozem z vln oceánu a Seléné, která se v opačném rohu do něj nořila společně se svými koňmi, jimž nad hladinu vyčnívaly jen hlavy. Takovéto rámování celé události sluncem a měsícem upomíná na Feidiův vliv na návrh. Podobný prvek byl užit jak na výzdobě štítu chryselefantinové sochy Athény Parthenos, ale i na trůně sochy Dia v Olympii a vychází z filozofie Anaxagora z Klazomen. Spojoval významnou mytickou událost zrození Athény se systémem vesmíru a připomíná význam Athén, kterým je patronkou.

Vedle Seléné pohodlně seděl Dionýsos, dále zde seděly bohyně Koré a Démétér, k nimž přistupovala, jakoby běžíc, poselkyně bohů Iris. Další část štítu je ztracena. Směrem do středu byla určitě Héra, Poseidón a Hermes. Ústřední skupinu tvořily postavy Dia, Athény a Niké v pořadí zleva doprava. Zeus, z jehož hlavy se bohyně zrodila, seděl mírně pootočen. Před ním ve středu stála ve vší slávě Athéna a Niké ji kladla věnec na hlavu. Výjev pokračoval sochou Héfaista, který pomohl rozštěpením Diovy hlavy Athéně na svět. Dále byli sourozenci Artemis a Apollón. Sedící postavy jejich matky Létó se zachovala. Vedle ní byla Dioné, jíž se o klín opírala dcera Afrodita.

Nejlépe uchovaná socha Dionýsa ukazuje důmyslné využití nepříhodného úzkého úseku v rohu štítu. Jeho postava nevyplňuje pasivně tento zužující se prostor, ale působí velmi přirozeně. Lehce uvolněn jakoby se chystal v příštím okamžiku vykročit ke středu štítu. Atletické idealizované tělo Dionýsa plně odpovídá typu mladíků v ionském vlysu i v jižních metopách.

I výjev západního štítu byl, podobně jako východního, uvozen rohovými figurami. V tomto případě se jednalo o rámec místní, neboť těmito figurami byly nymfy a nižší božstva představující Attické řeky a prameny. I další postavy připomínali lokalizaci výjevu. V jižní části to byli představitelé mytických Attických rodů a v severní členové vladařského rodu Athén.

Událost se podle mytologie odehrála takto. Mezi Poseidónem a Athénou vznikl spor, komu připadne bohaté území Attiky. Dohodli se, že jejich spor rozsoudí vládce této země Kekrops podle toho, který z bohů přinese zemi více užitku. Na Akropoli se shromáždil lid (ve výjevu zástupci rodů), který stál spíše na straně Poseidóna i panovnický rod mytického vladaře Kekropa, který byl spíše na straně Athény. Poseidón udeřil trojzubcem do skály, odkud vytryskl slaný pramen, kdežto Athéna dala vyrůst olivovému stromu. Kekrops usoudil, že olivovník je prospěšnější dar, a přiřkl vítězství Athéně. V tomto mýtu se odráží pradávný spor mezi městem Athénami a Eleusínou o prvenství v Attice.

Soupeřící bozi – ústřední postavy, stály proti sobě vějířovitě k ose štítu. Ačkoli se zachovaly jen v několika zlomcích, je podle části Poseidónova těla patrné, že šlo o mimořádně kvalitní sochařskou práci. Mohutné tělo boha stálo mírně zakloněno v zápalu soutěže a jeho prsa se dmula jakoby v předtuše prohry. Postava trochu připomíná Siléna ze staršího sousoší Athéna a Marsyas od sochaře Myróna a potvrzuje kontinuitu s athénskou sochařskou tradicí a zároveň jakým způsobem byla zhodnocena. Proti Poseidónovi, který je přes všechnu svoji sílu v tomto souboji bezmocný, stála Athéna ztělesňující důvtip a rozvahu. Tento protiklad určoval dynamičnost celé kompozice.

U obou bohů stála dále jejich spřežení. Vozatajem Poseidónovým byla jeho manželka Amfitrité a Athéniným bohyně vítězství Niké, která jakoby předurčovala výsledek soutěže. Postavy těchto bohyň pomáhaly určovat drapérie. Zatímco šat Niké zdůrazňoval dívčí postavu, Amfitritin připomínal vlhkou látku, a tedy moře, které bohyně reprezentuje.

Za Athénou, v severní polovině štítu stála skupina vladaře Kekropa – rozhodčího sporu. Některé z těchto postav se zachovaly přímo na Parthenónu. Sochař naznačil Kekropovo hadí tělo jen jedním obloukem. K němu se vinula jeho dcera Pandrosos. Mýtus o vladaři Kekropovi byl silnou součástí povědomí Athéňanů o dávné historii města a i historičtí Athéňané se někdy nazývali „Potomci Kekropovi“.

Detaily provedení

Kompozice štítů vykazuje použití několika prvků uplatňujících se spíše v malířství. Na východním štítě je to pomocí figur Hélia a Seléné naznačené vymezení prostoru mořem. Povrch bloku, z něhož se Hélios vynořuje, nese dokonce jednoduchý reliéf vln. Dále je to propojení jednotlivých skupin jak významově (např. Dionýsos, Koré a Démétér, vých. štít), tak i dějově (přibíhající Iris, vých. štít). Pootočení postav mimo přísnou průčelnost, přesah některých figur mimo rámec štítu (figura Selenina koně, vých. štít) a též lehké povysunutí rohových figur vpřed, které dodává výjevu dojem vzdušnosti, jsou také „malířské“. V celém výjevu se také velmi umně střídá klid a pohyb. Je možné, že Feidiás využil při tvorbě návrhů obou štítů vzoru současného malíře Polygnota z Thasu. Napovídají tomu zprávy o něm a ohlasy jeho děl na keramice. Vzájemná dějová propojenost je pokrokem proti dřívějším zobrazením mytologických výjevů, kde byly jednotlivé postavy propojeny jen zevně.

Zlomky soch z jižního rohu východního štítu
Socha Dionýsa
Artemis, Dioné a Afrodita ze severní části východního štítu
Roh východního štítu Parthenonu s vsazenými kopiemi soch

Odkazy

Reference

↑ http://www.osel.cz/8320-parthenon-byl-neco-jako-fort-knox-starovekych-athen.html - Parthenón byl něco jako Fort Knox starověkých Athén

Literatura

Boardman, John. The Parthenon and Its Sculptures. Londýn, Thames and Hudson 1985. ISBN 0-500-01372-1
Buttinová, Anne – Marie , Řecko, Nakladatelství Lidové noviny, Praha 2002, ISBN 80-7106-566-8
Frel, Jiří, Feidias., Edice Portréty, Orbis, Praha 1964, 1. vyd.
Levi, Peter a kol., Svět starého Řecka, Knižní klub k. s., Praha 1995, ISBN 80-7176-214-8
Ottův slovník naučný, čtrnáctý díl. Vydavatel a nakladatel J.Otto v Praze, Praha 1899, 1. vyd.

Související články

Externí odkazy

Obrázky, zvuky či videa k tématu Parthenón na Wikimedia Commons
Encyklopedické heslo Parthenón v Ottově slovníku naučném ve Wikizdrojích

[1] ttp://www.osel.cz/8320-parthenon-byl-neco-jako-fort-knox-starovekych-athen.html - Parthenón byl něco jako Fort Knox starověkých Athén

[1]