Peisistratos

Z Wikipedie, otevřené encyklopedie
Skočit na navigaci Skočit na vyhledávání
Peisistratos
Ingres - Pisistratus head and left hand of Alcibiades, 1824-1834.jpg
Narození6. století př. n. l. nebo 600 př. n. l.
Athény
Úmrtí527 př. n. l.
Athény
Povolánípolitik
Oceněnívítěz Olympijských her v závodě vozatajů (532 př. n. l.)
ChoťCoesyra
Hippias' and Hipparchus' mother
DětiHippias
Hipparchos z Atén
Hegesistratus of Sigeum
RodičeHippocrates[1]
RodPisistratides
PříbuzníSolón (second cousin)
Archedice (vnučka)
Logo Wikimedia Commons multimediální obsah na Commons
Některá data mohou pocházet z datové položky.

Peisistratos (starořecky Πεισίστρατος, latinsky Peisistratus) byl athénský samovládce (tyran), který vládl mezi lety 546 př. n. l.527 př. n. l.

Původ[editovat | editovat zdroj]

Jeho otcem byl athénský šlechtic Hippokrates. Svůj původ odvozoval od královského rodu Kodrovců, kteří přišli do Athén z města Pylu na Peloponésu. Není však vyloučeno, že tento rodinný původ byl pouhým propagandistickým dílem samotného Peisistrata. Jeho rodina vlastnila zemědělskou půdu od Braurónu až po Marathón.[2]

Trojí ovládnutí Athén[editovat | editovat zdroj]

Peisistratos využil nespokojenosti athénského obyvatelstva, své popularity velitele a polémarcha z války s Megarou o Salamínu a sporů mezi hlavními klany tzv. lidu z pobřeží, v jejich čele stál rod Alkméonovců, jmenovitě Megaklés, a lidu z rovin vedených Lykúrgem, synem Aristolaida. K samotnému převzetí moci použil lest, kdy fingoval zranění, které měl údajně utrpět při přepadení stoupenci některého z konkurenčních klanů (sám založil třetí – lid z hor) a prosadil si přidělení osobní stráže, tzv. kyjobijců, s jejichž pomoci se pak roku 560 př. n. l. zmocnil nadvlády nad Athénami.[3][4][2]

Odpor oligarchů a místní aristokracie vedl brzy k pádu jeho první tyranidy. Byl to však Megaklés, který se rozhodl povolat ho zpět do Athén. Nechal uspořádat triumfální průvod, v jehož čele na voze stála mladá dívka představující Pallas Athénu, která Peisistrata měla opět uvést k moci. Už tehdejší současníci tuto akci odsuzovali jako naivní podvrh, který kupodivu u pověrčivých Řeků prošel, neboť to tak zřejmě sami chtěli. Megaklés si tento politický svazek pojistil i tím, že ho oženil se svojí dcerou. Peisistratos měl již děti z předešlého manželství a tento nový svazek nehodlal údajně naplnit, za což se mu Megaklés rozhodl pomstít, avšak Peisistratos raději uprchl z Athén dobrovolně a v exilu pobýval dalších 11 let. Jeho novou domovinou se staly Makedonie a Thrákie, kde založil kolonii Rhaikelos. Těžbou zlata a stříbra v pangajském pohoří (severozápadně od dnešního města Kavala v Orfanském zálivu) získal prostředky, které pokryly jeho výdaje pro výpravu do Athén. Jeho majetek v Athénách byl mezitím zabaven a vydražen, on sám byl v nepřítomnosti odsouzen.

Peisistratos posbíral žoldnéřské vojsko, které se zčásti skládalo z naverbovaných žoldnéřů, zčásti ze sympatizantů a vojenské pomoci měst, se kterými udržoval dobré vztahy. Své vojsko shromáždil v roce 546 př. n. l. u Marathónu, odkud ve večerních hodinách zaútočil na Athény. Překvapivým útokem se athénská obrana rozpadla a Peisistratos se města zmocnil bez většího odporu tentokrát silou a v pořadí již potřetí. Vládl zde formou antické tyranidy až do své přirozené smrti roku 526 př. n. l.[3][4][2]

Shrnutí období tyranidy[editovat | editovat zdroj]

Drachma z Athén z období 545–510 př. n. l.

Přes svůj šlechtický původ se mu povedlo získat podporu chudého athénského lidu proti svým odpůrcům z řad bohatých lidí a šlechty a zmocnit se vlády. Athénské úřady obsadil svými přívrženci a uvalil daně na ty, kteří vlastnili pozemky. Tím se mu také povedlo alespoň částečně vyřešit společenské rozpory. Vládl v duchu Solónových reforem, avšak v některých oblastech musel vědomě porušit ústavu, např. v oblasti vojenství, kdy si potřeboval udržet přímou kontrolu nad armádou. Vedle toho si stále udržoval svoji soukromou vojenskou jednotku složenou se žoldnéřů, např. skythských lukostřelců.[2]

Období jeho vlády bylo rozkvětem Athén po stránce politické, hospodářské i kulturní. Byla rozšířena jejich politická převaha v celém Řecku. Díky bohatství ze stříbrných dolů v Attice dal rozšířit stavby na Akropoli, nechal razit vlastní mince se obrazem sovy a bohyní|Athénou. Podporoval rozvoj obchodu, a to především exportu attické keramiky, vína a oleje do celého Středomoří.

Udržoval diplomatické styky s řadou jiných antických vládců a sám se snažil ovlivňovat či přímo zasahovat do tehdejšího politického dění. Příkladem může být podpora Athéňanovi Miltiadovi (590 př. n. l.?525 př. n. l.), který se tak stal tyranem v thráckém Chersonésu v oblasti dnešní Gallipole. Synovcem tohoto tyrana byl pak Miltiadés mladší, vítěz z bitvy u Marathónu.

Peisistratos se taktéž znovu zmocnil polis Sígeion v ústí Hellespontu, o kterou Athény dlouhodobě válčily s Mytilénou. Tato stretegicky položená obec se poté stala rodovou državou Peisistratovců.

Podle římského řečníka Cicerona nechal jako první písemně zaznamenat Homérovo dílo, které do té doby existovalo jen v ústním podání.[5] Kromě toho podporoval také rozvoj literatury, divadla a umění.

Po Peisistratově smrti se ujali vlády jeho synové Hipparchos a Hippias.

Rodina a příbuzenstvo[editovat | editovat zdroj]

Peisistratos byl třikrát ženatý. Z prvního manželství měl syny Hippia a Hipparcha. Jeho druhou manželkou byla Tímonassa z Argu, dcera Gorgila, s níž měl zřejmě další dva syny.[2] Jeho třetí ženou byla již zmiňována dcera athénského aristokrata Megakla, tento svazek byl bezdětný.

Mezi jeho možné předky může patřit jiný Peisistratos, který vykonával úřad archonta v létech 669 př. n. l.668 př. n. l. Za zmínku stojí i jeho možný příbuzenský vztah s významným athénským myslitelem, reformátorem a politikem Solónem (byli snad bratranci). Peisistratos patřil k jeho podporovatelům a zastáncům jeho reforem, jichž se v době své tyranidy převážně držel. Avšak Solón Peisistrata od jeho pokusu o nastolení tyranidy odrazoval a veřejně s ní nesouhlasil.[2]

Odkazy[editovat | editovat zdroj]

Reference[editovat | editovat zdroj]

  1. Položka na Wikidatech neobsahuje český štítek; můžete ho doplnitQ45259451. In: Skutečný slovník klasických starožitností od Lubkera.
  2. a b c d e f Salavová 2019.
  3. a b Burian, Oliva 1984.
  4. a b Hérodotos 1863, knihy I.–III.
  5. Marcus Tullius Cicero, Orator 3.137.

Literatura[editovat | editovat zdroj]

  • HÉRODOTOS. Herodotovy dějiny. Překlad Jan Kvíčala. Praha: Julius Grégr, 1863. 239 s. Dostupné online. 
  • BURIAN, Jan; OLIVA, Pavel. Civilizace starověkého Středomoří. Praha: Svoboda, 1984. 548 s. 
  • SALAVOVÁ, Lucie. Peisistratovci (diplomová práce) [online]. 2019 [cit. 2022-07-13]. Dostupné online. 

Související články[editovat | editovat zdroj]

Externí odkazy[editovat | editovat zdroj]