Myšice lesní

Z Wikipedie, otevřené encyklopedie
Skočit na: Navigace, Hledání
Wikipedie:Jak číst taxoboxMyšice lesní
alternativní popis obrázku chybí
Stupeň ohrožení podle IUCN
málo dotčený
málo dotčený[1]
Vědecká klasifikace
Říše živočichové (Animalia)
Kmen strunatci (Chordata)
Podkmen obratlovci (Vertebrata)
Nadtřída čtyřnožci (Tetrapoda)
Třída savci (Mammalia)
Řád hlodavci (Rodentia)
Podřád myšovci (Myomorpha)
Čeleď myšovití (Muridae)
Rod myšice (Apodemus)
Binomické jméno
Apodemus flavicollis
(Melchior, 1834)
Rozšíření myšice lesní v Česku
Rozšíření myšice lesní v Česku
Synonyma
  • Apodemus arianus
Některá data mohou pocházet z datové položky.

Myšice lesní (Apodemus flavicollis) – dříve též myšice žlutohrdlá – je středně velký hlodavec z čeledi myšovitých (Muridae). Obývá převážně lesy celého Česka i Slovenska.

Rozšíření[editovat | editovat zdroj]

V Evropě žije od východní Francie, Itálie a jižní Skandinávie (kde u pobřeží proniká až k 64. stupni severní šířky)[2] až po Ural, Kavkaz, Malou Asii a Blízký východ,[3] ostrůvkovitě se vyskytuje v jižní Anglii, Pyrenejích a na mnoha ostrovech.

Stavba těla[editovat | editovat zdroj]

Tato statnější myšice je dlouhá 90–123 mm, ocas má stejně dlouhý jako tělo. Váží 18–45 g. Zaujmou na ní výrazně velké oči – připadá na ně 0,52 % váhy celého těla (u myši domácí jen 0,13 %).[4]

Je dvoubarevná, hřbet má rezavě hnědý, břicho bělavé.[5] Často mívá výrazně žlutou skvrnu na hrdle.

Prostředí[editovat | editovat zdroj]

Domovem myšice lesní jsou lesy všeho druhu.[6] Obývá převážně vzrostlé listnaté nebo smíšené lesy, ale vyskytuje se i v jehličnatých lesích, horských porostech i mladých lesích.[2] Lze ji nalézt i v křovinách navazujících na les. Vyhýbá se obdělávaným půdám.

Na většině území, kde se vyskytuje, je velmi hojná – její populační hustota přesahuje 100 jedinců na hektar.[2] Nebyly u ní zaznamenány žádné populační exploze – tedy roky, kdy by se počet zvířat výrazně zvýšil.

Způsob života[editovat | editovat zdroj]

Jako všechny ostatní myšice je velmi aktivní. Rychle běhá a dobře šplhá po stromech a keřích i ve výšce několika metrů.[5] Zde také hledá potravu – žere žaludy, bukvice, ořechy a další semena stromů (nejraději olejnatá).[4] Nedělá ji větší problém poradit si s tvrdou skořápkou. Především na jaře si přilepšuje i hmyzem nebo jinými bezobratlými lesními živočichy.[2][3] Nebylo zjištěno, že by se – oproti myšici temnopásé a myšici malooké – živila zelenými částmi rostlin.[4]

Hodně potravy si také shromáždí ve svém hnízdě před zimou. To si staví v kořenech stromů nebo mezi kameny,[5] ale i v dutinách stromů, metrech dřeva nebo ptačích budkách.[7] V něm často žije i víc jedinců pohromadě. V zimě však – stejně jako ostatní myšovití – neupadá do zimního spánku.

Je aktivní především v noci (jak nazačují i její velké oči).[4] Z hnízda vychází většinou hodinu po setmění a potravu shání i několik stovek metrů od něj.

Rozmnožování[editovat | editovat zdroj]

Myšice lesní má za rok až 4 vrhy mláďat.[7] Začíná se rozmnožovat poměrně brzy už v únoru až březnu; poslední vrhy jsou v září.[3] Nejčastěji mívá 5–6 mláďat (pozorované rozmezí je 2–9), která kojí dva týdny. Mláďatům se oči otevírají v 12 dnech,[7] osamostatňují se ve třech týdnech a v 6–8 týdnech pohlavně dospívají. Pokud se myšice lesní nestane kořistí kuny, sovy nebo zdivočelé, příp. divoké kočky, může se v přírodě dožít 2, v zajetí výjimečně až 3 roky.

Nemoci[editovat | editovat zdroj]

Myšice je přenašečem některých patogenů,[2] mj. i jednoho z hantavirů – viru Dobrava, objeveného ve Slovinsku.[8]

Odkazy[editovat | editovat zdroj]

Reference[editovat | editovat zdroj]

  1. Červený seznam IUCN 2017.2. 14. září 2017. Dostupné online. [cit. 2017-09-23]
  2. a b c d e MITCHEL-JONES, A. J., a kol. The Atlas of European Mammals. London : Academic Press, 1999. ISBN 0-85661-130-1. Kapitola Apodemus flavicolis, s. 270.  
  3. a b c GAISLER, Jiří; ZEJDA, Jan. Savci. Praha : Aventinum nakladatelství, 1995. ISBN 80-85277-92-1. Kapitola Myšice lesní, s. 322.  
  4. a b c d HANZÁK, Jan; VESELOVSKÝ, Zdeněk. Světem zvířat. I. díl – Savci. Praha : Albatros, 1975. Kapitola Čeleď: Myšovití, s. 232-233.  
  5. a b c HAGEN, Horst. Savci - Zajíci, hlodavci a šelmy. Praha : Euromedia Group, 2001. ISBN 80-242-067-3. Kapitola Hlodavci, s. 58.  
  6. HANZÁK, Jan. Naši savci. Praha : Albatros, 1970. Kapitola Myšice lesní, s. 174.  
  7. a b c FELIX, Jiří. Evropská fauna. Praha : Artia, 1977. S. 252.  
  8. All About Hantaviruses [online]. National Center for Infectious Diseases, 2004-06-14, [cit. 2010-09-05]. Kapitola Virology. Dostupné online. (anglicky) 

Externí odkazy[editovat | editovat zdroj]