Karl Ernstberger

Z Wikipedie, otevřené encyklopedie
Skočit na navigaci Skočit na vyhledávání
Karl Ernstberger
Karl Ernstberger.
Karl Ernstberger.
Narození25. září 1887
Malovice u Stříbra
Rakousko-UherskoRakousko-Uhersko Rakousko-Uhersko
Úmrtí22. listopadu 1972 (ve věku 85 let) nebo 25. listopadu 1972 (ve věku 85 let)
Norimberk
Západní NěmeckoZápadní Německo Západní Německo
Povoláníarchitekt
Logo Wikimedia Commons multimediální obsah na Commons
Některá data mohou pocházet z datové položky.

Karl Ernstberger (25. září 1887, Malovice u Stříbra25. listopadu 1972, Norimberk) byl architekt, který působil v západních Čechách, převážně v Karlových Varech.

Život a dílo[editovat | editovat zdroj]

Dětství, mládí, studia[editovat | editovat zdroj]

Narodil se jako druhorozený syn Josefa Ernstbergera a Marie roz. Turbové ve vesničce Mallowitz, dnešních Malovicích. Do obecné školy chodil ve Welperschlitz (dnešní Erpužice), na měšťanskou školu potom do Kladrub u Stříbra (18991902). V letech 19021906 vychodil stavební odbor německé reálky v Plzni. Poté se přihlásil na nejprestižnější školu své doby – Akademii výtvarných umění ve Vídni[zdroj?] a byl přijat do ateliéru prof. Otto Wagnera.

Před 1. světovou válkou[editovat | editovat zdroj]

Po ukončení studií pracoval Ernstberger v ateliéru u Leopolda Bauera. Spolupracoval např. na projektu Rakousko-uherské banky ve Vídni, na Priesnitzově sanatoriu v Jeseníku, na stavbě Průmyslové a obchodní komory v Opavě.

V roce 1910 sloužil jako jednoroční dobrovolník u 3. regimentu Tyrolských císařských myslivců, podobně jako většina jeho kolegů ze spolku „Athenaia“. V roce 1913 se, prý na radu L. Bauera, osamostatnil a otevřel s Kilianem Koehlerem vlastní kancelář. Získali např. 1. cenu za návrh budovy parlamentu (Landtag) v bukovinských Černovicích a další ceny, mezi nimiž vyniká např. 1. cena v mezinárodní soutěži na Národní knihovnu a muzeum v Sofii (Bulharsko). V této kanceláři také spolupracoval se svým bratrem Josefem a se svým spolužákem Mangem.

První světová válka[editovat | editovat zdroj]

Slibný start samostatné kariéry byl přerušen v roce 1914, kdy Karl Ernstberger odešel na frontu již s 1. Marschbataliónem 2. regimentu Kaiserjaegerů (císařských myslivců). Tehdy měl Ernstberger ještě hodnost praporčíka, později se vypracoval až na nadporučíka. Za boje u Kamenobrodu (ukrajinsky Кам'янобрід) a Lvova byl vyznamenán stříbrnou medailí za statečnost. V roce 1917 začal pracovat jako velitel vlastního „Denkmal-Bauabteilung“ (stavební oddělení pro pomníky); Zde navrhl pomník císařských myslivců u Bozenu. Dále pracoval na vytvoření muzea regimentu císařských myslivců na hradě Runkelstein v Tyrolech. V neposlední řadě navrhl impozantní pomník a hřbitov císařských myslivců v Hujče (ukrajinsky Гійче) v Haliči (dnešní Ukrajina).

Meziválečná éra, karlovarské období[editovat | editovat zdroj]

V roce 1918 se Ernstberger vrátil do Čech a založil se svým bratrem, stavitelem Josefem ve Stříbře stavební kancelář. Zde realizoval například kolej pro studenty redemptoristy ve Svaté Anně u Plané, dále v Plané sídliště se 30 domky, v Černošíně továrnu na boty bratrů Richterových, školy ve Slavicích, Toužimi (19221923) a Benešovicích.

V roce 1924 se usadil v Karlových Varech. Zde jako přední představitel geometrizující secese a raného modernismu na Karlovarsku postavil a přestavěl 19241925 hotel Loib (dnes Grandhotel Central), 1926 Grandhotel Bad (dnes Sevastopol), 19291930 hotel Wolker.

Dále zde bylo podle jeho projektů postaveno několik vil a také mlékárna v Dolních Drahovicích. Dle historika Lubomíra Zemana jsou pro karlovarskou Ernstbergerovu tvorbu typické prvky reliéfů a kruhových terčů, masivních pilastrů, stlačených volut a volutového ukončení atik v duchu Art deco.

Nejvýraznější Ernstbergerovou prací v Karlových Varech je kostel Panny Marie Utěšitelky v Dalovicích (1929), kde navrhl modernistickou věž s horní subtilní částí proraženou do všech stran trojicemi dvoupodlažních arkád.

Ze známé Ernstbergerovy tvorby vyčnívá a zároveň se vymyká stavba sanatoria Morava v Tatranské Lomnici, kterou realizoval spolu se známým brněnským architektem Bohuslavem Fuchsem, v architektonické soutěži. Míra spolupráce není známá, ale je jisté, že Ernstberger získal za projekt tohoto sanatoria 1. cenu, a také existuje zachované razítko stavby, na kterém jsou jmenováni oba architekti.

O tom, že myšlenky moderní architektury nebyly architektu Ernstbergerovi cizí, může svědčit i to, že napsal 4. září 1931 do Karlsbader Tagblattu oslavný článek o architektu Adolfu Loosovi u příležitosti jeho ozdravného pobytu v Karlových Varech.

Dle Ernstbergerových plánů byla postavena v roce 1933 také rozhledna Bleiberg na Olověném vrchu nad Bublavou.

V roce 1939 Ernstberger realizoval pro železničářskou bytovou společnost z Drážďan stavbu bytových domů v Bečově, Nejdku a Sokolově (tehdy Falknově). Poslední známou realizací je obytný dům pro železniční dělníky čp. 382 v Ostrově (1940).

Druhá světová válka; stáří v Německu[editovat | editovat zdroj]

V dubnu 1945 byl vybombardován Ernstbergerův karlovarský byt i ateliér a v roce 1946 byl Ernstberger s rodinou odsunut do Německa.

Zde nejdříve bydlel v Sugenheimu a poté v Ansbachu. Zde byly podle jeho plánů postaveny léčebna (Lungenheilstätte) v Engelthalu, školní mlékárna (Lehrmolkerei) v Triesdorfu a další stavby.

V 65 letech Ernstberger odešel do důchodu. Ještě jednou se pokusil pracovat jako samostatný architekt v Reutlingenu. Tento pokus ale nevyšel. Po přestěhování do Norimberku se znovu uchytil a ještě jako 80letý ze své kanceláře v Hadergaesschen č. 3 v Norimberku vydával své návrhy. Karl Ernstberger zemřel v Norimberku v roce 1972.

Odkazy[editovat | editovat zdroj]

Literatura[editovat | editovat zdroj]

  • Der Egerländer – časopis z 10/1967, 18. ročník, č. 10, s. 213-214, článek od Viktora Karella k 80. narozeninám K. Ernstbergera
  • Kronika Města Rybáře - (dnes část K. Varů)
  • Karlsbader Tagblatt – 4. 9. 1931 článek od K. Ernstbergera: „Architekt Loos, der Vorkaempfer der modernen Baukunst“
  • Karlsbad 1927, prezentační a reklamní kniha
  • Egerlaender Biografisches Lexikon, J. Weinmann
  • Šumná města II. – medailónek K. Ernstbergera od Lubomíra Zemana
  • Kuča, Karel - Zeman, Lubomír: Památky Karlovarského kraje, Karlovy Vary 2006, ISBN 80-239-7652-4 s. 166-167
  • Marco Pozzetto – La Scuola di Wagner, Terst 1978, s. 235 (poskytnuto arch. Z. Lukešem)
  • Lubomír Zeman: Slavné vily Karlovarského kraje; Foibos Praha 2010, 1. vyd., 263 s., ISBN 978-80-87073-19-3

Externí odkazy[editovat | editovat zdroj]