Karl Ernstberger

Z Wikipedie, otevřené encyklopedie
Skočit na: Navigace, Hledání
Karl Ernstberger
Karl Ernstberger.
Karl Ernstberger.
Narození 25. září 1887
Malovice u Stříbra
Rakousko-UherskoRakousko-Uhersko Rakousko-Uhersko
Úmrtí 25. prosince 1972 (ve věku 85 let)
Norimberk
NěmeckoNěmecko Německo
Povolání architekt
Některá data mohou pocházet z datové položky.

Karl Ernstberger (* 25. září 1887, Malovice u Stříbra - † 25. listopadu 1972, Norimberk) byl významný architekt, který působil v západních Čechách, převážně v Karlových Varech.

Život a dílo[editovat | editovat zdroj]

Dětství, mládí, studia[editovat | editovat zdroj]

Narodil se jako druhorozený syn Josefa Ernstbergera a Marie roz. Turbové ve vesničce Mallowitz, dnešních Malovicích u Stříbra. Do obecné školy chodil ve Welperschlitz (dnešní Erpužice), na měšťanskou školu potom do Kladrub u Stříbra (18991902). V letech 19021906 vychodil stavební odbor německé reálky v Plzni. Poté se přihlásil na nejprestižnější školu své doby – Akademii výtvarných umění ve Vídni[zdroj?] a byl přijat do ateliéru prof. Otto Wagnera.

Před 1. světovou válkou[editovat | editovat zdroj]

Po ukončení studií pracoval Ernstberger v ateliéru u Leopolda Bauera. Spolupracoval např. na projektu Rakousko-uherské banky ve Vídni, na Priesnitzově sanatoriu v Jeseníku, na stavbě Průmyslové a obchodní komory v Opavě.

V roce 1910 sloužil Ernstberger jako jednoroční dobrovolník u 3. regimentu Tyrolských císařských myslivců, podobně jako většina jeho kolegů ze spolku „Athenaia“. V roce 1913 se, prý na radu L. Bauera, osamostatnil a otevřel s Kilianem Koehlerem vlastní kancelář. Získali např. 1. cenu za návrh budovy parlamentu (Landtag) v bukovinských Černovicích a další ceny, mezi nimiž vyniká např. 1. cena v mezinárodní soutěži na Národní knihovnu a muzeum v Sofii (Bulharsko). V této kanceláři také spolupracoval se svým bratrem Josefem a se svým spolužákem Mangem.

První světová válka[editovat | editovat zdroj]

Slibný start samostatné kariéry byl přerušen v roce 1914, kdy Karl Ernstberger odešel na frontu již s 1. Marschbataliónem 2. regimentu Kaiserjaegerů (císařských myslivců). Tehdy měl Ernstberger ještě hodnost praporčíka, později se vypracoval až na nadporučíka. Za boje u Kamenobrodu a Lvova byl Ernstberger vyznamenán stříbrnou medailí za statečnost. V roce 1917 začal pracovat jako velitel vlastního „Denkmal-Bauabteilung“ (stavební oddělení pro pomníky); Zde navrhl pomník císařských myslivců u Bozenu. Dále pracoval na vytvoření muzea regimentu císařských myslivců na hradě Runkelstein v Tyrolech. V neposlední řadě E. navrhl impozantní pomník a hřbitov císařských myslivců v Hujče (Huicze) v Haliči (dnešní Ukrajina).

Meziválečná éra, karlovarské období[editovat | editovat zdroj]

V roce 1918 se Ernstberger vrátil do Čech a založil se svým bratrem, stavitelem Josefem ve Stříbře stavební kancelář. Zde realizoval například kolej pro studenty redemptoristy ve Svaté Anně u Plané, dále v Plané sídliště se 30 domky, v Černošíně továrnu na boty bratrů Richterových, školy ve Slavicích, Toužimi (19221923) a Benešovicích.

V roce 1924 se Ernstberger usadil v Karlových Varech. Zde jako přední představitel geometrizující secese a raného modernismu na Karlovarsku postavil a přestavěl 19241925 hotel Loib (dnes Grandhotel Central), 1926 Grandhotel Bad (dnes Sevastopol), 19291930 hotel Wolker.

Dále zde bylo podle jeho projektů postaveno několik vil a také mlékárna v Dolních Drahovicích. Dle historika L. Zemana jsou pro karlovarskou Ernstbergerovu tvorbu typické prvky reliéfů a kruhových terčů, masivních pilastrů, stlačených volut a volutového ukončení atik v duchu Art deco.

Nejvýraznější Ernstbergerovou prací v Karlových Varech je kostel Panny Marie Utěšitelky v Dalovicích (1929), kde navrhl modernistickou věž s horní subtilní částí proraženou do všech stran trojicemi dvoupodlažních arkád.

Ze známé Ernstbergerovy tvorby vyčnívá a zároveň se vymyká stavba sanatoria Morava v Tatranské Lomnici, které realizoval spolu se známým brněnským architektem Bohuslavem Fuchsempo skonečené architektonické soutěži. Míra spolupráce není známá, ale je jisté, že Ernstberger získal za projekt tohoto sanatoria 1. cenu a také existuje zachované razítko stavby, na kterém jsou jmenováni oba architekti.

O tom, že myšlenky moderní architektury nebyly architektu Ernstbergerovi cizí, může svědčit i to, že napsal 4. 9. 1931 do Karlsbader Tagblattu oslavný článek o architektu Adolfu Loosovi u příležitosti jeho ozdravného pobytu v Karlových Varech.

Dle Ernstbergerových plánů postavena v roce 1933 také rozhledna Bleiberg na Olověném vrchu nad Bublavou.

V roce 1939 Ernstberger realizoval pro železničářskou bytovou společnost z Drážďan stavbu bytových domů v Sokolově, Bečově, Nejdku a Sokolově (tehdy Falknově). Poslední známou realizací je obytný dům pro železniční dělníky čp. 382 v Ostrově (1940).

Druhá světová válka; stáří v Německu[editovat | editovat zdroj]

V dubnu 1945 byl vybombardován Ernstbergerův karlovarský byt i ateliér a v roce 1946 byl Ernstberger s rodinou odsunut do Německa.

Zde nejdříve bydlel v Sugenheimu a poté v Ansbachu. Zde byly podle jeho plánů postaveny léčebna (Lungenheilsteatte) v Engelthalu, školní mlékárna (Lehrmolkerei) v Triesdorfu a další stavby.

V 65 letech Ernstberger odešel do důchodu. Ještě jednou se pokusil pracovat jako samostatný architekt v Reutlingenu. Tento pokus ale nevyšel. Po přestěhování do Norimberka se znovu uchytil a ještě jako 80letý z jeho kanceláře v Hadergaesschen č. 3 v Norimberku vycházely jeho návrhy. Karl Ernstberger zemřel v Norimberku v roce 1972.

Literatura[editovat | editovat zdroj]

  • Der Egerländer – časopis z 10/1967, 18. ročník, č. 10, s. 213-214, článek od V. Karrela k 80. narozeninám K. Ernstbergera
  • Kronika Města Rybáře - (dnes část K. Varů)
  • Karlsbader Tagblatt – 4. 9. 1931 článek od K. Ernstbergera: „Architekt Loos, der Vorkaempfer der modernen Baukunst“
  • Karlsbad 1927, prezentační a reklamní kniha
  • Egerlaender Biografisches Lexikon, J. Weinmann
  • Šumná města II. – medailónek K. Ernstbergera od Lubomíra Zemana.
  • Památky Karlovarského kraje (Kuča, Zeman), s. 166-167
  • Marco Pozzetto – La Scuola di Wagner, Terst 1978, s. 235 (poskytnuto arch. Z. Lukešem)