Lázně Jeseník

Z Wikipedie, otevřené encyklopedie
Skočit na: Navigace, Hledání

Lázně Jeseník, nebo spíše Priessnitzovy léčebné lázně, jsou lázně nacházející se na severozápadním okraji města Jeseník, do roku 1948 šlo o osadu města s názvem Gräfenberk (něm. Gräfenberg). Od 19. století jsou lázně navštěvovány hojným počtem návštěvníků, ať už pacientů, rekreantů nebo těch, kteří se zajímají o jejich bohatou historii. V současné době je to ročně kolem dvanácti tisíc hostů. Vyvinula se a stále se zde praktikuje vodoléčba (která je proslavila po celém světě) jako primární metoda léčení, spojena s klidem a nenáročným tělesným pohybem jako jsou procházky po okolí plného především horské přírody Rychlebských hor. Jejich zakladatelem je Vincenz Priessnitz – „Vodní doktor“.

Historie[editovat | editovat zdroj]

První vodoléčebné lázně v Rakousko-Uherské monarchii a vůbec na celém světě. Jejich zakladatel Vincenz Priessnitz měl při jejich zařizování nemalé problémy nejen s vrchností, před kterou si musel obhájit své názory o léčebném účinku obyčejné vody, ale také se spoluobčany, z nichž jedni ho považovali za Bohem nadaného všemocného lékaře, jiní za šarlatána, jež má spolky s ďáblem. Sám na léčivou moc vody nejspíš přišel náhodou, o čemž vypráví několik pověstí, jež se schodují přibližně na tomto:

Jako malý pásl v horách a všiml si srny, která si pravidelně chodila namáčet raněnou nohu do studánky. Po čase chodit přestala, jelikož noha již byla vyléčena, ale Vincenz si polohu takto objevené studánky zapamatoval a když si poranil prst, sám k ní chodil a ránu si zhojil zázračně rychle. Když se mu v dospělosti stala nehoda (při převážení dřeva se splašil kůň a na Vinceze spadl vůz či klády) a měl zlomeno několik žeber, lékaři doporučovali obklad z vína a drahého koření (i bylin) jak tehdy bylo zvykem, nevylučovali, že vše bude zbytečné a že muž zůstane nadosmrti mrzákem, ale Vincenz riskoval: Narovnal si zlomená žebra tlakem oproti opěradlu židle a požádal matku, ať nabere studenou vodu ze studánky a tou od nynějška dělá obklady. Ta ho poslechla a jeho zdravotní stav se zlepšil. Po něco více než roce byl opět schopen vykonávat normální činnosti. Zpráva o jeho zázračném uzdravení se šířila rychle a mnoho sousedů za ním přišlo pro pomoc a radu s jejich jak vnějšími, tak vnitřními nemocemi. Vincenz si zpočátku příliš nevěřil a své léčebné metody zkoušel na zvířatech, po čase se však stal vyhlášeným lékařem, který léčil vše od zlomenin a vykloubených ramen po bolesti hlavy a břicha.

Vincenz tedy musel do hlavních měst monarchie žádat o povolení založit léčebný ústav – lázně. Nakonec se mu podaří získat potřebná povolení a roku 1822 zakládá první vodoléčebný ústav na světě. Díky darům spousty pacientů strhává původní dřevěný domek, kde bydlel a staví nový, kamenný, který zároveň slouží i jako lázně. Nejdůležitější nástroje v nich jsou kádě (necky) s horkou a studenou vodou, do nichž jsou pacienti střídavě ponořováni, a lehátka, kam jsou uloženi zabalení do prostěradel. Do velké dřevěné vany v přízemí přivádí vodu přímo z pramene. Léčí se zde mnoho slavných osobností oné doby, jako například Nikolaj Vasilijevič Gogol, básníci Josef Krasoslav Chmelenský a Heinrich Laube, sochař Ludwig Schwanthaler a skladatel Franz Liszt. Počet pacientů stále roste a tak pro ně Priessnitz staví ubytovny a léčebné domy.

28. listopadu 1851 Vincenz Priessnitz umírá. Zanechává po sobě několik dětí (především dcer) a pochován je do rodinné hrobky vedle své tříleté dcery Karoliny, kterou nedokázal vyléčit (dnes ve středu lázeňské kolonády, v hrobce je on, manželka a dítě, jež je nepřežilo). O lázně se stará jeho zeť Jan Ripper.

Roku 1853 přebírá vedení lázní Josef Schindler, který však záhy byl pouze v čele lázeňského kuratoria, které tvořil společně s čtyřmi Priessnitzovými dědici. Lázně pak vedl doktor Eduard Emmel, který léčbu rozšířil třeba masážemi, a nejvýznamnější je Josef Reinhold (mimo jiné vynikající psycholog i psychiatr), který empirické poznatky zakladatele lázní podložil vědeckými výzkumy.

Za druhé světové války provoz lázní zcela ochabl, jelikož nebyli pacienti, ale lázně byly využity pro rehabilitaci raněných vojáků a později pro děti z bombardovaných německých měst. Po roce 1945 dostaly lázně šanci se rozvinout a zaměřit na léčbu konkrétních onemocnění. V roce 1992 byly jesenické lázně zprivatizovány jako Priessnitzovy léčebné lázně a. s. Jeseník.

Lázeňství[editovat | editovat zdroj]

Léčené nemoci[editovat | editovat zdroj]

Dospělí pacienti[editovat | editovat zdroj]

Lékař individuálně určí každému procedury, které musí pravidelně během týdne navštěvovat. Má je vypsány na kartě, kterou nosí s sebou a jeho účast stvrzuje lázeňský pracovník svým podpisem na ni. Nejběžnějšími jsou Inhalace, koupele v bylinných lázních, sauna (s lehárnou – pozůstatek doby Vincenze Priessnitze), bazén, tělocvik, zábaly, elektroléčba, elektrospánek, masáže, reflexní masáže, podvodní masáže, magnetoterapie, solux, Klimatoterapie (pobyt na čerstvém vzduchu), ale i návštěva psychiatra a tak dále.

Děti[editovat | editovat zdroj]

Od roku 1992 se zde léčí i dětští pacienti a to ve třech různých skupinách:

  1. Od tří do šesti let s doprovodem rodičů
  2. Od šesti do osmnácti let
  3. Dorost

Standardní léčebné procedury, jejichž míru či nutnost určuje individuálně lékař jsou: Inhalace (dýchací cesty), koupele v bylinných lázních (ekzematici), sauna (s lehárnou – pozůstatek doby Vincenze Priessnitze), bazén, tělocvik (zaměřený na relaxační polohy a práci s cestmi dýchacími) a pro mladší děti hippoterapie (jízda na koních). Nedílnou součástí je samozřejmě klimatoterapie a pravidelný režim dne.

Léčebné pavilony[editovat | editovat zdroj]

Priessnitz[editovat | editovat zdroj]

Priessnitz (přesněji Sanatorium Priessnitz nebo Priessnitzovo sanatorium), hlavní lázeňská budova založená již v roce 1910 v secesním stylu (autorem byl krnovský rodák Leopold Bauer), tvoří dodnes dominantu širokého okolí. Leží v nadmořské výšce 650 metrů s výhledem na hlavní hřeben Hrubého Jeseníku asi 2 km nad městem Jeseník. Její dependací (budova na ní závislá) je Lékařská vila a Jubilejní vila.

Má celkem 15 apartmá, 48 dvoulůžkových pokojů a 35 jednolůžkových, které jsou ve většině vybaveny vlastní sprchou nebo koupelnou a WC, minibarem, televizí a balkonem.

Provádějí se zde vodoléčebné procedury, uhličité koupele, podvodní a reflexní masáže, elektroléčba, elektrospánek, magnetoterapie a vůbec většina procedur, jež lázně nabízejí. V jejím interiéru se nachází lázeňský bazén s vířivkou a uprostřed dna kachliček barevných do podoby lva. Co není přímo zde je sauna a minimum jiných procedur.

K dispozici je nepřetržitě recepce, ošetřovna, ordinace a také balneozařízení, tři jídelny, denní bar, taneční kavárna, zimní zahrada, kosmetický salón, bazén, obchod se suvenýry, směnárna, praní prádla a další služby.

Jan Ripper[editovat | editovat zdroj]

Pojmenován po manželu jedné z dcer zakladatele, nově zrekonstruovaný v roce 1996 se nalézá v klidném centru lázeňského areálu s výhledem na pohoří Hrubého Jeseníku. Jeho dependací je budova Mír, která je propojena s objektem Balneoterapie-jídelnu však tento objekt nemá a tak se zde ubytovaní pacienti stravují asi o 150 metrů dál na budově Jan Ripper.

Ubytování nabízí v celkem 7 apartmá, 15 jednolůžkových a 29 dvojlůžkových pokojích, vybavených koupelnou a WC, minibarem, TV-SAt s vnitřním informačním okruhem a většinou i balkonem. K dispozici je hostům také jídelna.

Bezruč[editovat | editovat zdroj]

Budova naposled zrekonstruovaná v roce 2001 obsahuje především jídelnu pro pacienty hned z několika lázeňských domů. Dále je zde dostupná recepce s nepřetržitým provozem, společenská místnost, ordinace a inhalace. Ostatní procedury se podávají v budově vzdálené asi 150 metrů nebo v interiéru sanatoria Priessnitz, vzdáleného 200m. K ubytování nabízí 33 dvoulůžkových a 23 jednolůžkových pokojů vybavených sprchou a WC, fénem, televizory se satelitním příjmem a vnitřním informačním okruhem, telefony a balkony s výhledem na Hrubý Jeseník.

Dětské pavilony[editovat | editovat zdroj]

  • Karolina
  • Wolker
  • Maryčka
  • Bílý kříž

Galerie[editovat | editovat zdroj]

Pamětihodnosti[editovat | editovat zdroj]

  • Sluneční stráň – nebo také Jižní svah je celkem příkrá travnatá plocha přímo za Priessnitzovým Sanatoriem, na níž se nachází několik obrazců z malých kamínků a trojrozměrných „soch“ z obrovských kamenů, z nichž je nejznámější Sluneční brána – dva kameny svisle postaveny a třetí na ně položen vodorovně.
  • Kolonáda – Začíná pramenem s nápisem „Čeněk Priessnitz“, který už zmátl nejednoho návštěvníka. Autor pomníku se prostě nemohl smířit s tehdy exotickým jménem zakladatele a tak mu vymyslel českou obdobu. Je možnost volby mezi tzv. Velkou kolonádou, což je 1120 metrů dlouhý okruh okolo mírné vyvýšeniny, v jejímž středu je hrobka Vincenze Priessnitze a po jejíž trase se několikrát dokola konají různé závody, ze kterých je nejznámější letní Závod veteránů, a tzv. Malou kolonádou, která vede přímo do kopce, kolem hrobky a pak některou půlkou Velké kolonády zpět. Krom mnoha laviček, altánků i vyhlídek je zde bronzový lev – znak lázní a toho, že jejich zakladatel vyhrál cestu jejich založení; a o němž se traduje, že splní přání tomu, kdo se dotkne špičky jeho ocasu.
  • Stezka Vincenze Priessnitze – 7 km dlouhá stezka vede kolem památek (torzo původní léčebné sprchy apod.) a patnácti pramenů: Pražský, trojpramen Adéla, Flóra, Adolf, Polský pramen, pramen Anna … Mariin pramen. Na naučných deskách se nachází informace o historii a současnosti lázní.

Jesenické prameny a pomníčky[editovat | editovat zdroj]

Jesenické prameny byly a znovu již jsou jednou z největších památek na Jesenicku. Nikde jinde na tak malé ploše (v oblasti nad lázněmi Jeseník) se nenalézá takové množství těchto památek. Najdeme zde na osmdesát pramenů, pomníků, vyhlídek, památných skal a slavnostních křížů. Podobnou strukturu, ale s menším počtem těchto památek má také oblast nad městem Jeseník ( dříve Frývaldově ) a pod Zlatým Chlumem. Ve zbývající části Jesenicka můžeme tyto zajímavosti nalézt rovněž, ale již ne v takové míře. Rozvoj jesenických pramenů a stavba pomníčků souvisí úzce s osobou Vincenze Priessnitze, neboť tyto památky byly často stavěny jako poděkování za vyléčení. První památka pochází z roku 1836, kdy nechal do skály vytesat poděkování V. Priessnitzovi francouzský baron von Chabot. Tím se odstartovalo množství staveb, jež byly následně spojovány lesními pěšinkami s vyhlídkami vybudovanými na zajímavých místech. V roce 1842 vybudoval Priessnitz svůj vlastní pramen, ten nese jeho jméno. Bylo to k 200. výročí nešťastné události z 30 - leté války. V té době byla unesena jednomu Priessnitzovu předkovi dcera. Nešťastný otec pronásledoval se svojí čeledí násilníky a dostihl je právě u jmenovaného pramene. Dívce se ve zmatku podařilo uprchnout, ale otec a většina jeho věrných byli pobiti. Zoufalá dívka si pak sama vzala život. Z pramene vystoupila víla, smísila krev s pramenitou vodou a předpověděla budoucí slávu rodu. Rovněž politický život zasáhl stavby a názvy pramenů. V roce 1848 vzniklo velké množství památek. Některé dostaly názvy jako Sjednocení, Pokroku, Dobrá naděje nebo Sourozenecký. Priessnitz zemřel v roce 1851, ale prameny byly stavěny dále. Jejich množství dokonce zapříčinilo, že v roce 1871 nechal hrabě Adolf von Nassau postavit cestu, která vedla z lázní až na Studniční vrch a spojovala památky. Ani Češi se nenechali zahanbit a dali postavit pomník s pramenem. Na vrcholu je socha, jejímž autorem je J. V. Myslbek. Z dalších pramenů můžeme uvézt: Jitřní, Mecklenburský, Vídeňský, Pokroku, Finský, Jelení, Německý, Večerní a další. Dnes je řada těchto pomníků propojena naučnou stezkou Vincenze Priessnitze.

Galerie pramenů[editovat | editovat zdroj]

Externí odkazy[editovat | editovat zdroj]

Souřadnice: 50°14′24″ s. š., 17°11′10″ v. d.