Hlávkův most

Z Wikipedie, otevřené encyklopedie
Skočit na: Navigace, Hledání
Hlávkův most, severní část
Mostní oblouky na ostrově Štvanice
Přemostění jižního ramene Vltavy

Hlávkův most je třináctý pražský most přes Vltavu po jejím proudu, je součástí Severojižní magistrály a spojuje Wilsonovu ulici na hranici Nového Města a Karlína s Bubenskou ulicí v Holešovicích. Sestává ze dvou částí různé konstrukce, které propojují vltavské břehy přes ostrov Štvanici. Je napojen přímo na tzv. přemostění Masarykova nádraží. Jméno po staviteli a filantropovi Josefu Hlávkovi nese dodnes, jako jeden z mála významných mostů nebyl nikdy přejmenován.

Stavební vývoj a popis[editovat | editovat zdroj]

Hlávkův most byl postaven v souvislosti s regulací Vltavy, při které bylo změněno trasování řeky a zrušena řada vltavských ramen a ostrovů. Původní most vedl od Těšnova přes Jerusalemský ostrov, Korunní ostrov a ostrov Štvanici v jiné stopě než dnes a nebyl přímý, .

Most je tvořen dvěma částmi. Kvůli sporům mladší a starší generace architektů je každá část jiné konstrukce.[1]

Situace kolem roku 1910, před výstavbou Hlávkova mostu

Úsek přes jižní (pravé) rameno Vltavy (plavební komory) byl původně v letech 19081910 postaven jako železný příhradový. Autorem byl ing. Mečislav Petrů.[1]

Železobetonová část v severní části ostrova a přes severní (levé) rameno Vltavy byla postavena v letech 1910 a 1911. Šlo o první český most s užitím betonu bez kamenného obložení. Autory byli architekt Pavel Janák a inženýr František Mencl.[1]

V letech 19581962 byl rekonstruován a rozšířen. Železná část byla nahrazena železobetonovou. Nedotčena zůstala pouze část jeho výzdoby.[1]

Severní část mostu tvoří celkem sedm oblouků. Nad Vltavou jsou tři – dva s rozpětím 36 m, střední s rozpětím 19 m. Nad ostrovem Štvanicí jsou na holešovické straně ostrova čtyři o rozpětí 17,85 m, na jižní straně ostrova je most upraven jako násep, ze kterého lze na východní stranu sjíždět a scházet bezbariérově na ostrov a na západní straně mostovka přiléhá k budově bývalého zimního stadionu. Jižní část mostu není oblouková.

Součástí mostu byly původně i dvě budky pro výběr mýta, umístěné v soklech monumentálních pískovcových sousoší Práce a Humanita Jana Štursy. Budky byly odstraněny při rozšiřování mostu.[1]

Přemostění pobřežní komunikace na severním předmostí, zaplavené při povodni roku 2013

Severní předmostí bylo v 80. letech přestavěno na komplikovanou mimoúrovňovou křižovatku, takže pokračování Hlávkova mostu zde podchází pobřežní komunikace (nábřeží Kapitána Jaroše – Bubenské nábřeží), o úroveň výše než vozovka pobřežní komunikace vedou podchody pro pěší, přičemž podchod na vltavské straně je zčásti řešen jako galerie s výhledem na řeku. Komplikovanější je průchod pro pěší ve směru Hlávkova mostu: směrem od mostu musí chodec nejprve sestoupit do podchodu, z nějž kolmým podchodem podejde sjezdovou rampu, načež po pěší bezbariérové rampě vystoupá zpět do úrovně mostovky. Po východním chodníku Severojižní magistrály přejde krátký úsek nad vozovkou pobřežní komunikace, poté po rampě zakomponované na větrací věž metra sestoupí opět do úrovně podchodu, který se větví do několika směrů: buď pod oběma směry Bubenské ulice k budově bývalých Elektrických podniků, nebo pouze pod jedním směrem Bubenské ulice směrem k tramvajovým zastávkám. Přes ně musí mimoúrovňovou křižovatku obejít i ten, kdo by chtěl po nábřeží směrem k tržnici.

Provoz na mostě

Před prodloužením linky metra C k Nádraží Holešovice jezdilo po Hlávkově mostě množství městských autobusových linek z Florence směrem na Severní Město. Na ostrově Štvanice měly tyto linky zastávku. V roce 1984 byly v tomto úseku všechny denní autobusové linky zrušeny a s nimi i autobusová zastávka; noční autobusové linky zde projíždějí, ale nezastavují.

Tramvajová trať je po mostě vedena středem komunikace. Na novoměstské straně magistrálu opouští zahloubením a podjezdem (tunelem) do ulice Těšnov. Na holešovické straně byla v 80. letech rovněž zahloubena, takže za přemostěním pobřežní komunikace klesá o výškovou úroveň níž, kde se na tramvajové křižovatce u stanice metra Vltavská větví na dvě strany, přičemž každé rameno podchází jeden směr estakády Bubenské ulice. V roce 2015 byly na Štvanici kvůli zajištění dopravní obslužnosti ostrova vybudovány nástupní ostrůvky pro tramvajové zastávky a umístěna přenosná dopravní signalizace pro zamýšlený úrovňový přechod, avšak zřízení zastávky dosud nebylo povoleno.

Výzdoba[editovat | editovat zdroj]

Alegorické reliéfy[editovat | editovat zdroj]

Kafkův reliéf Sen

Most je nad zhlavími ostrovních pilířů vyzdoben reliéfy vysokými 2,65 m, které byly vytesány přímo do betonového zdiva. Autorem reliéfů na straně po vodě je sochař Bohumil Kafka, na protilehlé straně Ladislav Kofránek.[1] Při rekonstrukci mostu se ocitly v úzké mezeře mezi starou a novou mostovkou; z iniciativy sochaře Vlastimila Večeři sochaři v těchto stísněných podmínkách plastiky odlili, zhotovili kopie a ty pak osadili na rozšířenou část.[1]

  • Reliéfy od Bohumila Kafky: Sen, Rozvaha, Práce, Díkuvzdání (v podobě mužských aktů).[2]
  • Reliéfy od Ladislava Kofránka: ?

Reliéfní medailony osobností[editovat | editovat zdroj]

Medailon starostova 2. náměstka, Václava Kasalického

V cípech hlavních oblouků přes severní rameno Vltavy jsou reliéfní medailony z umělého kamene, které zobrazují hlavy dvanácti hlavních představitelů, kteří měli co do činění se stavbou mostu. Jejich autory jsou Josef Mařatka a Otto Gutfreund). Architekt Pavel Janák a inženýr František Mencl jako projektanti mostu tam ovšem medailony nemají. Z dobových zpráv z října 1912 vyplývá, že veřejnost byla pobouřena výběrem zobrazených osobností. Gutfreundův medailon "Bukovský" a Mařatkův "Seifert" byly později zničeny a roku 1984 nahrazeny medailony Josefa Hlávky a Pavla Janáka od Františka Häckela.[1]

Návodní strana, zleva:

  • 1) Tomáš Černý
  • 2n) Josef Hlávka, autor: František Häckel, dusaný beton, 1984 (nápis „ARCHITEKT JOS. HLÁVKA“, na místě zničeného Mařatkova reliéfu jakéhosi J. Seiferta, podle databáze GHMP na novoměstském konci na protivodní straně, podle monografie o Gutfreundovi z roku 2005 čtvrtý reliéf na povodní straně)
  • 3s) Vilém Bukovský, autor: Otto Gutfreund, umělý kámen, 1912–1913 (původně 4. medailon na povodní straně): při rekonstrukci mostu zničen pádem do řeky[3]
  • 3n) Pavel Janák, autor: František Häckel, dusaný beton, 1984 (na místě zničeného Gutfreundova reliéfu V. Bukovského, podle databáze GHMP na novoměstském konci na povodní straně, podle monografie o Gutfreundovi z roku 2005 pátý reliéf na povodní straně)[4]
  • 4) radní Fr. Zvěřina (ing. Fr. (?) Zvěřina, radní král. hl. města Prahy)
  • 5) (?) stav.rada nám.starostův
  • 6) Josef Kandert, návodní strana, zcela vpravo, nápis ARCH.JOS.KANDERT / I. NÁMĚSTEK STAROSTŮV.

Protivodní strana, zleva:

  • 1) JUDr. Karel Groš, starosta Prahy
  • 2) JUDr. Vlad. Srb, starosta kr. hl. města Prahy 1900–1906
  • 3) JUDr. Jan Podlipný, starosta král. hl. města Prahy 1897–1900
  • 4) Gregor (?)
  • 5) Jindřich Šolc (JUDr.Jind.Solc, starosta kr.hl.m.Prahy 1887–1893)
  • 6) Václav Kasalický, autor: Josef Mařatka, umělý kámen, 1912–1913 („MAG.PH.VÁCL.KASALICKÝ / II. NÁMĚSTEK STAROSTŮV“, 6. medailon na straně protivodní – proti proudu řeky)[5]

Štursova sousoší[editovat | editovat zdroj]

Sousoší Jana Štursy Humanita na východní straně holešovického předmostí

Žulová sousoší Práce a Humanita (MonumNet je nazývá Práce a Rodina), umístěná na levém (holešovickém) předmostí, pocházejí od Jana Štursy. Při rozšiřování mostu kolem roku 1960 byly sochy odstraněny, ale nakonec se v roce 1983 na bubenské předmostí vrátily, o což léta bojoval opět sochař Vlastimil Večeřa. Autorem nově vybudovaných pylonů s kubizující profilací, vzdálených od sebe přes 80 m, je arch. Stanislav Hubička. Samotné sochy jsou vysoké přes 5 metrů a každé sousoší se skládá z 12 dílů a váží 16 tun.[1]

Každé sousoší je provedeno pomocí čtyř figur. Ženské a mužské postavy jsou střídavě zobrazeny ve stojících a poloklečících pózách. Ve skupině Práce dominují atributy kladiva a článek ostění, v Humanitě nalezneme například svitek pod paží stojící mužské figury.[6]

Literatura[editovat | editovat zdroj]

  • Jan Fischer, Ondřej Fischer: Pražské mosty. Academia, Praha 1985, s. 101-105, 145–152.

Související články[editovat | editovat zdroj]

Reference[editovat | editovat zdroj]

  1. a b c d e f g h i Hlávkův most v Praze, Sochařství.info
  2. Bohumil Kafka : Čtyři reliéfy na Hlávkově mostě, Sochařství.info
  3. Viléma Bukovského na Hlávkově mostu v Praze, Sochařství.info
  4. Medailon Pavla Janáka na Hlávkově mostu v Praze, Sochařství.info
  5. [Medailon Václava Kasalického na Hlávkově mostu v Praze], Sochařství.info
  6. Jan Štursa: Humanita a Práce, Sochařství.info

Externí odkazy[editovat | editovat zdroj]

Souřadnice: 50°5′44″ s. š., 14°26′13″ v. d.