Hlucholazy

Z Wikipedie, otevřené encyklopedie
(přesměrováno z Głuchołazy)
Skočit na navigaci Skočit na vyhledávání
Hlucholazy
Głuchołazy
Hlavní náměstí
Hlavní náměstí
Hlucholazy – znak
znak
Hlucholazy – vlajka
vlajka
Poloha
Souřadnice
StátPolskoPolsko Polsko
vojvodstvíOpolské
okresNisa
Hlucholazy
Hlucholazy
Rozloha a obyvatelstvo
Rozloha6,83 km²
Počet obyvatel13 435 (2020)
Hustota zalidnění1 967,1 obyv./km²
Správa
StarostaEdward Szupryczyński
Oficiální webglucholazy.pl
Adresa obecního úřaduRynek 15
48-340 Głuchołazy
Telefonní předvolba+48 77
PSČ48-340
Označení vozidelONY
Logo Wikimedia Commons multimediální obsah na Commons
Některá data mohou pocházet z datové položky.

Hlucholazy[1][2][3][4] (v současném úzu též Glucholazy[5][6][7], polsky Głuchołazy, historicky Koziaszyja[8] nebo Cygenhals[9], německy (Bad) Ziegenhals) je město v jižním Polsku v Opolském vojvodství v okrese Nisa, sídlo stejnojmenné gminy. Leží ve Slezsku[pozn. 1] na soutoku Bělé Jesenické a Starynie v bezprostřední blízkosti česko-polské státní hranice. Z geomorfologického hlediska se rozkládá na rozhraní Zlatohorské vrchoviny, Opavské pahorkatiny a Žulovské pahorkatiny. V červnu 2020 mělo 13 435 obyvatel.[10] Prochází tudy peážní trať č. 292 Šumperk – Krnov. V minulosti se jednalo o lázeňské město.

Dějiny[editovat | editovat zdroj]

Ziegenhals neboli dnešní Hlucholazy vzniklo na počátku 13. století v rámci kolonizační akce prováděné vratislavským biskupem Vavřincem Dolivetou. První písemná zmínka pochází z roku 1249. Počátky města jsou stejně jako v případě sousedního Cukmantlu (Zlatých Hor) úzce spjaty s těžbou zlata, které bylo možné dobývat v tzv. měkkých (povrchových) dolech a také metodou rýžování ze zdejších řek včetně Bělé. Vrcholu svého hospodářského rozkvětu dosáhlo v 15. a 16. století, vedle zlata se tehdy získávaly i další rudy, například železo, olovo, stříbro či měď, a rozvíjela se i podpovrchová těžba, čehož důkazem je například šestikilometrová Tříkrálová štola vyražená kolem roku 1550. V 17. století došlo k postupnému útlumu báňské činnosti.[11][12]

Ziegenhals podle Friedricha Bernharda Wernera v roce 1738

V roce 1290 bylo niské panství vratislavských biskupů, na jehož území ležel Ziegenhals, povýšeno na knížectví. To se roku 1342 stalo lénem českých králů a bulou Karla IV. bylo v roce 1348 začleněno do Koruny české. Po první slezské válce v roce 1742 došlo k rozdělení Slezska a severní část Niska včetně Ziegenhalsu připadla Prusku, město se ocitlo v blízkosti nové hranice a poprvé v jiném státě než Cukmantl. Náleželo teď k okresu Nisa (Landkreis Neisse), který se po správní reformě v roce 1815 stal součástí vládního obvodu Opolí (Regierungsbezirk Oppeln) v rámci provincie Slezsko, od roku 1871 ve sjednoceném Německu.

Šibeniční hora (polsky Góra Szubieniczna, německy Galgenberg) v západní části města upomíná na období 1622 až 1684, kdy byl Ziegenhals jedním z dějišť čarodějnických procesů ve Slezsku. Oběšením tam přišlo o život dvacet žen a dva muži.[13]

Pohlednice z přelomu 19. a 20. století

V druhé polovině 19. století se v Ziegenhalsu rozvinulo lázeňství s využitím vodoléčebných metod Vinzenze Priessnitze a Sebastiana Kneippa. První lázeňský dům Juppebad byl otevřen v roce 1877. Na podnět Promenádního spolku (Promenadenverein) vznikl lázeňský park na severovýchodních svazích Parkové hory (Holzbergu), který spojila s městem promenáda – dnešní ulice Jana Pawła II.[14][15] Současný název, který se v českých pramenech objevuje od konce 19. století a po druhé světové válce se v popolštěné podobě stal oficiálním, je podle některých teorií odvozen od původně ironického označení „hluché lázně“, jež mělo být projevem rivality mezi Ziegenhalsem a Frývaldovem (Jeseníkem).[16]

V roce 1875 získal Ziegenhals železniční spojení s Nisou a Krnovem, na které se roku 1888 napojila trať z Hanušovic přes Frývaldov. Největšími průmyslovými podniky byly celulózka založená v roce 1893 a továrna na knoflíky fungující od roku 1910.[17]

Po první světové válce si oblast Hlucholazů kvůli strategicky významné železniční trati nárokovalo Československo.[18] Město však zůstalo na území Německa až do roku 1945, kdy bylo na základě Postupimské dohody přiznáno Polsku. Uvažovalo se pak o Hlucholazích jako jednom z míst, které mohou být odevzdány Československu náhradou za část západního Těšínska (tzv. Záolží),[19] nakonec ale došlo pouze k malé úpravě hranice v roce 1958, kdy výměnou za Krasov u Vidnavy byl k Polsku připojen Skřivánkov a na několika místech došlo k „napřímení“ hraniční čáry.

Rudá armáda vkročila do Hlucholazů až 9. května 1945, tedy již po kapitulaci Německa.[20] Město neutrpělo téměř žádné válečné škody.[17] Původní německé obyvatelstvo nahradili polští přesídlenci z východních území postoupených Sovětskému svazu a osadníci z centrálního Polska. Lázeňsky status Hlucholazy po válce ztratily, na dřívější tradice však částečně navázala Specializovaná nemocnice Ministerstva vnitra (Szpital Specjalistyczny MSWiA, původně sanatorium pro tuberkulózní pacienty založené v roce 1948) a rekreační střediska FWP (Fundusz Wczasów Pracowniczych – „Fond zaměstnaneckých prázdnin“). V období socialismu se značně rozvinul průmysl: papírenské závody (Głuchołaskie Zakłady Papiernicze), textilní závody (Zakłady Przemysłu Odzieżowego), továrny na nábytek (Głuchołaskie Fabryki Mebli), výroba armatury (Fabryka Armatur Głuchołazy) a další. Na levém břehu Bělé Jesenické byla postavena panelová sídliště Koszyka a Konstytucji 3 Maja, na pravém pak sídliště Tysiąclecia. Silně postihly město povodně v červenci 1997.[21]

Turistické zajímavosti[editovat | editovat zdroj]

  • Historické jádro oválného půdorysu s dochovanou zástavbou převážně z 19. století, pozůstatky městských hradeb včetně 25metrové gotické věže Horní brány sloužící jako rozhledna, farním kostelem svatého Vavřince s gotickou fasádou o dvou věžích a barokním zbytkem z dob přestavby v letech 1729–1731 a hřbitovním kostelíkem svatého Rocha postaveným v roce 1627;
  • Kostel svatého Františka z Assisi – novogotický z roku 1866, původně evangelický;
  • Promenáda – nyní ulice Jana Pawła II, osa dávné lázeňské čtvrti s historickými hotely a vilami, například hotel Sudety postavený na místě prvního lázeňského domu Juppebad nebo bývalý prázdninový dům Fondu zaměstnaneckých prázdnin (FWP) Polonia, původně lázeňský dům Wilhelmsbad z roku 1892; s levobřežní částí lázeňské čtvrti, kde se nachází mj. sanatorium Skowronek (dříve lázeňský dům Ferdinandsbad z roku 1882) spojuje promenádu tzv. Houpací můstek (Most Huśtany) z počátku 20. století;
  • Lázeňský park (Park Zdrojowy) na úpatí Přední kupy, založený v druhé polovině 19. století; revitalizace tzv. dolní části byla dokončena v roce 2009, horní pak v roce 2019; v blízkosti parku byla roku 2018 postavena šestiposchoďová gradovna;
  • Parková hora (Parkowa Góra nebo Góra Chrobrego, německy Holzberg) – masiv Zlatohorské vrchoviny tvořený třemi horami: Přední kupa (Przednia Kopa, 467 m n. m.), Prostřední kupa (Średnia Kopa, 543 m n. m.) a Zadní kupa (Tylna Kopa, 527 m n. m.); rozkládá se zde lesopark, který na severovýchodě plynule přechází v Lázeňský park; na vrcholu Přední kopy byla v roce 1898 postavena romantická rozhledna Hohenzollernwarte a vedle ní vznikla v letech 1926–1927 horská chata Holzbergbaude, v současnosti jsou oba objekty zanedbány; poblíž se nachází kaple svaté Anny z roku 1908 a útes zvaný Visuté skály (Wiszące Skały);
  • Tříkrálová štola (Sztolnia Trzech Króli), Horalská jeskyně (Grota Góralska) a Cikánská štola (Sztolnia Cygańska) – památky dolování zlata; nejznámější je Tříkrálová štola, původně odvodňovací o délce až šest kilometrů směrem ke Zlatým Horám vyražená kolem roku 1550; síť podzemních chodeb se dochovala jen částečně a v současnosti není zpřístupněna pro turisty;

Městem prochází Hlavní sudetská magistrála a Geotrasa sudetská.

Doprava[editovat | editovat zdroj]

Polský a český vlak ve stanici Głuchołazy (2019)
Autobusy na hlucholazském autobusovém nádraží (2016)

Hlucholazy jsou železničním uzlem regionálního významu. Přeshraniční úseky do Mikulovic ve směru na Jeseník a Šumperk a do Jindřichova ve Slezsku ve směru na Krnov tvoří spolu peážní trať (viz železniční trať č. 292), která se spojuje s vnitrostátní polskou tratí č. 297 Hlucholazy – Nowy Świętów, jež je součástí spojení s Nisou. Vlaky Českých dráh (v jízdním řádu 2020/2021 čtyři páry spěšných vlaků z Krnova/Bruntálu do Jeseníku/Lipové-lázní) úvraťují ve stanici Głuchołazy na severním okraji města, kde zastavují též vlaky polské společnosti Polregio do Nisy a Vratislavi (v jízdním řádu 2020/2021 dva páry). Ty jsou navíc prodlouženy do zastávky Głuchołazy Miasto (Hlucholazy město) ležící v blízkosti historického jádra a jednoho z obchodních komplexů, která tvoří přestupní centrum s autobusovým nádražím. V roce 2003 byla zrušena původní konečná vnitropolské trati – stanice Głuchołazy Zdrój (Hlucholazy lázně) v lázeňské čtvrti.

Městem prochází národní silnice č. 40 spojující katovickou konurbaci, Kandřín-Kozlí a Prudník s bývalým hraničním přechodem Hlucholazy/Mikulovice, kde se na ni napojuje silnice I/44 do Jeseníku, Šumperka a Mohelnice. Vojvodská silnice č. 411 vede na sever do Nisy a na jih k bývalému hraničnímu přechodu Konradów/Zlaté Hory, odkud je jejím prodloužením silnice II/445 přes Zlaté Hory a Vrbno pod Pradědem do Šternberka. Město nemá v současné době žádný obchvat.

Gmina Hlucholazy provozuje na svém území složeném z města a 18 okolních vesnic sedm městských a příměstských autobusových linek (Komunikacja Gminna).[22] Regionální dopravu zajišťují podniky PKS Nysa (ve směru Nisa), PKS Głubczyce (ve směru Prudník), PKS Opole (do Opolí přes Prudník). Existují rovněž soukromí minibusoví dopravci (Euro-Bus Nysa, Auto-Fan). Linková přeshraniční autobusová doprava není provozována.

Partnerská města[editovat | editovat zdroj]

Odkazy[editovat | editovat zdroj]

Poznámky[editovat | editovat zdroj]

  1. Spornou otázkou je příslušnost Hlucholazů k Dolnímu nebo Hornímu Slezsku. Niské knížectví, k němuž patřilo, bylo historicky považováno za dolnoslezské a svými sociálně-kulturními charakteristikami (vysídlení německé populace a polonizace města po druhé světové válce, absence slezského nářečí a osob hlásících se ke slezské národnosti) se současné Hlucholazy také kloní spíše k dolnoslezským městům. Na druhou stranu od roku 1815 byly součástí vládního obvodu Opolí, od jehož území se odvozuje moderní definice Horního Slezska.

Reference[editovat | editovat zdroj]

  1. Podrobná mapa Moravy a Slezska, Praha: V. Neubert a synové, 1922
  2. Jan Larisch v knize P. Vinzenz Brauner. Farář a starosta ve Zlatých Horách, světlo v temnotách zmatené doby: „Civilní obyvatelstvo proto prchalo do Hlucholazů a dále do Říše“, 2019
  3. HoryČesko.cz: „Na chvilku k sousedům – Mikulovice, Hranice, Parková hora, Hlucholazy“, 2014
  4. Viz též ulice Hlucholazská v Mikulovicích
  5. Šumperský deník: „Virus obnovil dávný zákaz v Glucholazech“, 11.3.2020
  6. Jesenické noviny: „Jeseničtí senioři na návštěvě v Glucholazích“, 28.6.2019
  7. Popis partnerského města na webu Městského úřadu v Jeseníku
  8. Viz Słownik geograficzny Królestwa Polskiego i innych krajów słowiańskich z druhé poloviny 19. století
  9. Viz polský překlad patentu krále Fridricha Velikého z roku 1750
  10. Seznam obcí podle počtu obyvatel k 30. 6. 2020 – údaje Hlavního statistického úřadu PR (GUS)
  11. WOCH, Marcin. Ekotoksykologia: rośliny, gleby, metale. Redakce Małgorzata Wierzbicka. Warszawa: Wydawnictwa Uniwersytetu Warszawskiego, 2015. 578 s. Dostupné online. ISBN 978-83-235-1854-9. Kapitola Tereny metalonośne Dolnego Śląska, s. 189–205. (polsky) 
  12. WOJCIESZONEK, Adam. Sztolnie Trzech Króli [online]. Nowa Trybuna Opolska, 2005-10-07 [cit. 2021-04-27]. Dostupné online. (polsky) 
  13. SZYMKOWICZ, Paweł. Historia procesów czarownic na pograniczu nysko-jesenickim [online]. powiat.nysa.pl [cit. 2021-04-27]. Dostupné online. (polsky) 
  14. BŁAŻEJCZYK, Krzysztof; KUCHCIK, Magdalena. Klimat i bioklimat Głuchołaz i Jarnołtówka. Warszawa: Instytut Geografii i Zagospodarowania Przestrzennego Polskiej Akademii Nauk, 2003. 78 s. (Dokumentacja geograficzna; sv. 28). Dostupné online. ISBN 83-87954-37-3. S. 5. (polsky) 
  15. FALECKI, Dariusz. Głuchołazy - Kozia Szyja [online]. Mysnet.pl, 2020-10-11 [cit. 2021-04-27]. Dostupné online. (polsky) 
  16. WYSOCKA, Kalina; WYSOCKI, Maciej. Głuchołazy: złote uzdrowisko pełne historii [online]. 8 Stóp. Dostupné online. (polsky) 
  17. a b SZYMKOWICZ, Paweł. Początki naszego miasta [online]. glucholazy.pl. Dostupné online. (polsky) 
  18. Viz osmé memorandum Edvarda Beneše na pařížské mírové konferenci „České Horní Slezsko“ (německý překlad)
  19. KONOPSKA, Beata; PUSTELNIK, Andrzej; PYSIEWICZ-JĘDRUSIK, Renata. Granice Śląska. Wrocław: Rzeka, 1998. ISBN 83-906558-4-5. Kapitola Uwagi do zagadnienia granicy polsko-czechosłowackiej, s. 92–96. (polsky) 
  20. Statystyka miast i osiedli 1945–1965. Redakce Marian Klimczyk et al.. Warszawa: Główny Urząd Statystyczny PRL, 1967. (Statystyka regionalna; sv. 6). Dostupné online. Kapitola Daty wyzwolenia miast w 1944 i 1945 roku, s. 918. (polsky) 
  21. HANSZKE, Edyta. Choć od tragedii minęło 20 lat, trudno o niej opowiadać [online]. Nowa Trybuna Opolska, 2017-07-07 [cit. 2021-04-27]. Dostupné online. (polsky) 
  22. Komunikacja Gminna [online]. nowe.glucholazy.pl [cit. 2021-04-28]. Dostupné online. (polsky) 

Externí odkazy[editovat | editovat zdroj]