Dassault Mirage III

Z Wikipedie, otevřené encyklopedie
Skočit na: Navigace, Hledání
Mirage III
Určení nadzvukový stíhací letoun
Výrobce Dassault Aviation
První let 17. listopadu 1956[1]
Zařazeno 1961
Charakter Ve službě
Uživatel Francouzské letectvo (dříve)
RAAF (dříve)
Izraelské vojenské letectvo (dříve)
Švýcarské letectvo (dříve)
Vyrobeno kusů 1 422
Varianty Dassault Mirage IIIV
Dassault Mirage 5
Atlas Cheetah

Dassault Mirage III je francouzský jednomotorový stíhací nadzvukový letoun vyráběný od konce 50. let firmou Dassault Aviation, řešený jako dolnoplošník s deltakřídlem.

Letoun byl ve velkém vyvážen, mezi hlavní uživatelé patřily Austrálie, Argentina, Jihoafrická republika, Pákistán a Izrael, stejně jako řada zemí z hnutí nezúčastněných zemí.[2] Ačkoli jde o letoun staršího designu, jde stále o poměrně obratný letoun a nebezpečného soupeře v manévrovém vzdušném souboji.[3]

Univerzální konstrukce umožnila výrobu cvičných, průzkumných a bitevních verzí, stejně jako variant Dassault Mirage 5, Dassault Mirage IIIV a Atlas Cheetah.[4] Mirage III byla také první západoevropský bojový letoun, který překročil rychlost Mach 2 v horizontálním letu.[5]

Vývoj[editovat | editovat zdroj]

Prototyp s obří svislou ocasní plochou
Mirage III A 001 v muzeu vzduchu a vesmíru. První evropský letoun, který dosáhl rychlosti Mach 2 dne 24. října 1958.

Prototyp letounu označený Dassault Mirage III-001 poprvé vzlétl 17. listopadu 1956. Pohon nejdříve zajišťoval motor SNECMA Atar G-1 s přídavným spalováním o tahu 39,2 kN. Při desátém letu během střemhlavého sestupu překonal rychlost M = 1,6, s raketovým motorem SEPR 65 později dosáhl M = 1,8. Po překonstruování vstupních otvorů k novému motoru Atar G-2 s tahem 43,12 kN a jejich doplnění regulovatelnými polokuželovitými tělesy došlo ke zlepšení výkonů. Po obnovení letových testů v dubnu 1958 byl naměřen přírustek tahu o 20% a maximální rychlost ve vodorovném letu stoupla z M = 1,52 na M = 1,65[6].

Ministerstvo letectví následně objednalo první sérii deseti kusů Mirage IIIA určené k ověřovacímu provozu. Plocha křídla byla zvětšena na 34 m² a stroje obdržely také nový motor Atar 9 s přidanými stupni kompresoru i turbíny. Měl tah 41,65 kN, s přídavným spalováním pak 58,8 kN. Inovací prošla rovněž aerodynamika letounu, tloušťka křídla byla zmenšena z 5% na 4,5% u trupu a 3,5% na jeho koncích. Nedílnou součástí Mirage IIIA byl raketový motor SEPR 841 nebo 844 o tahu 16,46 kN, umístěný ve výstupku pod zádí trupu. První z ověřovací desítky strojů vzlétl 12. května 1958, v říjnu dosáhl jako první francouzský letoun M = 2 bez raketového motoru. Posledních pět exemplářů již plně odpovídalo pozdějším velkosériovým provedením s větším křídlem s plochou 34,85 m². Letouny byly vybaveny brzdícím stuhovým padákem a vystřelovacím sedadlem Martin-Baker Mk.4.

Dassault Mirage IIIE, Armée de l'Air, EC 1/13 „Artois“, 1971
Mirage IIIEBR (F-103, Forca Aerea Brasileira)
Izraelská Mirage IIICJ
Půdorys letonů Dassault Balzac a Mirage IIIV
Dassault Mirage IIIC

Pro účely protivzdušné obrany Francie objednalo Armée de l'Air 100 kusů stíhací verze Mirage IIIC. Dodávaly se od roku 1960 s pohonnými jednotkami Atar 9B-3 po 41,7 kN a SEPR 844 s tahem 16,46 kN. Základní stíhací výzbroj tvořily dvě řízené střely AIM-9 Sidewinder pod křídlem a jedna Matra R-511 nebo R-530 pod trupem. Obvykle byly zavěšovány ještě dvě přídavné palivové nádrže po 745 l. Alternativní výzbroj tvořily např. dvě raketnice JL-50 se 36 neřízenými střelami ráže 37 mm nebo dvě JL-100 s 18 střelami. V případě demontovaného raketového motoru bylo možno zavěsit pouzdro s dvojicí kanónů DEFA 5-52 ráže 30 mm. Zbraně byly řízeny radiolokačním systémem CSF Cyrano 1A.

K výcviku pilotů pro tyto letouny byla určena dvoumístná varianta Mirage IIIB s mírně prodlouženým trupem. S kanónovou výzbrojí mohly být využívány i pro taktické úkoly.

Exportní úspěch zaznamenala společnost Dassault prodejem 72 kusů Mirage IIICJ bez raketových motorů a s kanónovou výzbrojí do Izraele. V přímé bojové akci se stroj osvědčil během šestidenní války v roce 1967 mezi Izraelem a sousedními arabskými státy.

Dalších 16 strojů v provedení Mirage IIICZ zakoupilo SAAF pro taktické úkoly v malých výškách. Pro tyto akce byly stroje vyzbrojeny protizemními řízenými střelami AS-20. Celková produkce varianty Mirage IIIC dosáhla po dalších objednávkách včetně vývozu 244 kusů.

Zvýšený zájem o stíhací letouny schopné taktického nasazení vedl ke konstrukci verze Mirage IIIE s prodlouženou přídí o 30 cm, pod kterou byl ve výstupku umístěn taktický navigační systém TACAN. Ten doplňoval nový střelecký systém Cyrano II. Další změny spočívaly v zabudování motoru Atar C o tahu 60,76 kN a zvětšením objemu paliva v integrálních nádržích na 3330 l. Navíc mohl stroj nést přídavné palivové nádrže po 600, 1300, nebo 1700 l. Raketový motor SEPR 844 byl již řešen jako odhazovatelný, ve většině případů se však nepoužíval. Hlavňová výzbroj byla složena ze dvou pevných kanónů DEFA 5-52 pod vstupními otvory vzduchu, každý se 125 náboji. Závěsníky pod křídlem mohly být využity k zavěšení dvou pum po 454 kg, protizemních řízených střel AS-30 nebo raketnic. První Mirage IIIE-01 byl zalétán 5. dubna 1961, v lednu 1964 pak první sériový stroj.

Ke 200 francouzským letounům přibyla zakázka pro Argentinu (Mirage IIIEA), Brazílii (IIIEBR), Jihoafrickou republiku (IIIEZ), Libanon (IIIEL), Pákistán (IIIEP), Španělsko (IIIEE) a Venezuelu (IIIEV). Celkový výroba Mirage IIIE včetně exportních variant dosáhla počtu 453 kusů.

V roce 1960 projevila o 100 kusů Mirage III zájem Austrálie. V rámci nabídky Dassault upravil jeden letoun v australské variantě Mirage IIIO pro britský motor Rolls-Royce Avon 67 s tahem 71,19 kN v režimu přídavného spalování se zvětšenými vstupními otvory vzduchu. Letoun dokončený v březnu 1961 dosáhl při testech Machova čísla 2,3. Nakonec však dala australská komise přednost strojům s původními francouzskými pohonnými jednotkami Atar. Následně státní letecká továrna Commonwealth Aircraft vyrobila 98 sériových Mirage IIIO v licenci s továrním označením CA-29, takže RAAF nakonec se dvěma vzorovými kusy z Francie odebralo do roku 1968 100 letounů. Prvních 52 kusů australské produkce, zahájené v roce 1963, mělo vybavení pro stíhání za ztížených povětrnostních podmínek vyzbrojených střelami Matra R-530, ostatní byly určeny k taktickým operacím. Létaly s navigačním systémem Sperry.

Po jednom vzorovém stroji z Francie získalo RAAF také devět dvoumístných cvičných Mirage IIID.

V červnu 1962 objednalo Švýcarsko pro své letectvo 100 letounů Mirage III, zhruba na úrovni verze E. První dva vzorové kusy dodala společnost Dassault jako Mirage IIIS, další se licenčně stavěly ve spolkové továrně na letadla v Emmenu. K řadě změn patřil např. americký střelecký radiolkační systém Hughes TARAN 1, nebo možnost podvěsu protileteckých řízených střel Hughes HM-55 Falcon. První Mirage IIIS pro švýcarské letectvo vzlétl v roce 1965, o tři roky později byla dodávka ukončena. Z finančních důvodů však nakonec Flugwaffe převzalo pouze 36 letounů včetně obou francouzských vzorů. K ojedinělým motorovým modifikacím patří Mirage IIIT, poháněný dvouproudovým motorem SNECMA TF-106A o tahu 74,48 kN. Pohonná jednotka byla obměnou amerického typu Pratt & Whitney JTF-10, jehož licenci SNECMA získala pro urychlení vývoje dvouproudových motorů. Testy posloužily jako příprava pro konstrukci další verze Mirage IIIV kategorie VTOL. Vývoj celého systému svislého vzletu a přistání byl zahájen experimentálním letounem Dassault Balzac V-001. Za základ tohoto stroje posloužil drak prvního prototypu Mirage III-001, který byl rozšířen pro instalaci osmi svislých zdvihových motorů. V zádi trupu byl zabudován propulsní motor Bristol Siddeley Orpheus BOr.3 s tahem 19,6 kN. První svislý vzlet uskutečnil 13. října 1962, v březnu 1963 se povedl přechod do vodorovného letu. V lednu 1964 byl těžce poškozen při havárii, po rekonstrukci však pokračoval od února 1965 v dalších zkušebních letech. Vývoj pokračoval zcela novou jednomístnou konstrukcí Mirage IIIV-01 s dokonalejšími zdvihovými motory Rolls-Roce RB.162-1 po 15,68 kN tahu. Původní propulsní pohonná jednotka SNECMA TF-104 o tahu 61,74 kN byla záhy nahrazena výkonnější TF-106A-3 s tahem 74,55 kN. Plný přechod od svislého vzletu k dopřednému letu a zpět se zdařil v březnu 1966. Od června stejného roku se ke zkouškám připojil druhý prototyp Mirage IIIV-02 s americkým motorem Pratt & Whitney TF30, upraveným francouzskou firmou SNECMA na verzi TF-306 s tahem 82,32 kN. V září 1966 letoun dosáhl rychlosti M = 2,04, 28. listopadu byl ovšem zničen při havárii. Celý projekt byl nakonec pro technické problémy a celkovou nerentabilitu ukončen.

Na podkladě vlastních zkušeností s Mirage IIICJ objednalo Chel Ha Avir v roce 1965 zjednodušenou verzi bez nákladného systému Cyrano IA, protože se v izraelských povětrnostních podmínkách létalo převážně za plné viditelnosti. Ušetřenou hmotnost bylo možno využít pro další palivo a pumy. Letoun se štíhlejší přídí a bez zařízení pro raketový motor byl zalétán 19. května 1967 jako Mirage 5. Ze zakázky 50 strojů pro izraelské letectvo nakonec z důvodu francouzského ebarga sešlo a letouny převzalo Armée de l'Air. Absenci Mirage 5 Izrael vyřešil zcizením výkresové dokumentace švýcarských Mirage IIIS výzvědnou službou Mosad, která byla původně určena ke skartaci. Dovezené podklady společně s letouny Mirage IIICJ posloužily ke konstrukci izraelské verze IAI Nešer. Jeho další vývoj u Israel Aircraft Industries vedl k typu IAI Kfir.

Průzkumná verze „trojek“ obdržela označení Mirage IIIR[7].

Koncem roku 1982 vzlétl ve Francii prototyp verze Dassault-Breguet Mirage IIING (Nouvelle Génération) poháněný motorem SNECMA Atar 9K50 s tahem 70,60 kN s přídavným spalováním. Profil křídla byl upraven společně s rozšířením náběžné hrany a přidáním pomocných plošek za vstupy vzduchu k motoru. Letoun byl dále vybaven elektroimpulsívním řízením  fly-by-wire a radarem Cyrano IV. Hlavňovou výzbroj tvořila dvojice 30mm kanónů DEFA, podvěsná mohla obsahovat střely Matra Magic, Matra R-530 případně jiná výzbroj do hmotnosti 4 000 kg[8].

Specifikace[editovat | editovat zdroj]

Nákres

Technické údaje[editovat | editovat zdroj]

  • Osádka: 1
  • Délka: 15 m
  • Rozpětí: 8,22 m
  • Výška: 4,5 m
  • Nosná plocha : 34,85 m²
  • Hmotnost (prázdný): 7 050 kg
  • Maximální vzletová hmotnost: 13 500 kg
  • Pohonná jednotka: 1× proudový motor SNECMA Atar09C

Výkony[editovat | editovat zdroj]

  • Maximální rychlost: Mach 2,2 (2 350 km/h)
  • Dolet: 2 400 km
  • Dostup: 17 000 m
  • Stoupavost: 83,3 m/s 

Výzbroj[editovat | editovat zdroj]

  • Kanóny: 2× 30mm kanón DEFA 552 se 125 střelami na zbraň
    • Rakety: 2× raketový kontejner Matra JL-100, každý s 19 raketami SNEB ráže 68 mm a 250 l paliva
    • Bomby: 4 000 kg nákladu na pěti externích závěsech včetně množství pum, průzkumných kontejnerů nebo přídavných nádržích
    • Střely: 2× AIM-9 Sidewinder nebo Matra R550 Magic plus 1× Matra R530

Odkazy[editovat | editovat zdroj]

Literatura[editovat | editovat zdroj]

  • NĚMEČEK, Václav. Vojenská letadla 5. Praha : Naše vojsko, 1982. 432 s. Kapitola Francouzské stíhací letouny, s. 139-145. (česky)  
  • DONALD, David. Kapesní encyklopedie Vojenská letadla. 1. vyd. Praha : Ottovo nakladatelství, 2002. ISBN 80-7181-701-5. S. 53.  
  • NICCOLI, Riccardo. Letadla Nejvýznamnější současné i historické typy. Praha : Ikar, 2001. 224 s. ISBN 80-242-0651-x.  
  • GENF, S. A.. Encyklopedie letadel. 1. vyd. Ivanka pri Dunaji : Slovo, 1998. ISBN 80-85711-35-4. S. 112 a 207.  
  • GREEN, William; SWANBOROUGH, Gordon. Kamufláže Vojenská letadla. 1. vyd. Praha : Svojtka&Co., 2001. ISBN 80-7237-438-9. S. 190 a 191.  
  • Nejznámější bojová letadla. 1. vyd. Bratislava : Cesty, 1997. ISBN 80-7181-162-9.  
  • Dassault-Breguet Mirage IIING. Letectví a kosmonautika. červen 1983, roč. LIX, čís. 12, s. 475.  

Reference[editovat | editovat zdroj]

  1. William Green a Gordon Swanborough, Kamufláže Vojenská letadla , Dassault-Breguet Mirage III (a 5), 2001, str. 190 a 191
  2. Brindley, John. Aircraft Profile Vol 1 230. Dassault Mirage variants (Windsor, Berks: Profile Publications).
  3. Duchateau, Philippe & Huertas, Salvador Mafe. Mirage! Dassault's Mach 2 Warriors. Osprey Publishing 1990. ISBN 0-85045-953-2 pp 1–7.
  4. Wheeler 1992, p. 117.
  5. Dassault Aviation Mirage III
  6. Václav Němeček, Vojenská letadla 5, Francouzské stíhací letouny, 1982, str. 139
  7. David Donald, Vojenská letadla, Dassault Mirage III/5/50, 2002, str. 53
  8. Dassault-Breguet Mirage IIING, Letectví a kosmonautika, 1983, č. 12, str. 475

Externí odkazy[editovat | editovat zdroj]